♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Gomeeeeen, že to tak trvá. QQ My teď vážně píšeme jednu písemku za druhou a do toho ješt kroužky... Tuhle kapitolu, věnuji všem, kteří komentují. Děkuji moc, že mi dodáváte energii a chuť psát! <3 PS: Tahle kapitola se vám bude moc moc líbit. :3 :D Itachi vystoupil ze svého luxusního auta a spěchal do budovy, kde jej všichni očekávali. Byl strachy bez sebe. Nemohli Deidaru dobré dvě hodiny najít, pak už Itachiho pohltila panika a on chtěl volat policii. Zavčasu ho zastavil Hidan. Nemohl kontaktovat muže zákona Uchiha, to by se hned dozvěděli novináři, pak otec a byl by průšvih. Jistě by ho vydědil. Nejen, že neuposlechl příkazu a rozhodl se s tím nevychovaným děckem nadále stýkat, ale především by udělal ostudu svému jménu i firmě. To nemohl dopustit. Hidan tedy volal policii a vše jim objasnil. Nelhal, když řekl, že se ztratil jeho blízký přítel. Zároveň zmínil Uchihu Itachiho a zdůraznil, že se to nesmí nikdo dozvědět. Ručí jim za to vlastními hlavami. "Je v pořádku?" pt

Oriharovi trvalo týden, než se alespoň částečně zotavil a Shinra ho propustil domů. Stále se mu podlamovala kolena, ale za tím nestál potrat jako spíš psychika. Celý ten týden moc nemluvil a dusil v sobě všechny emoce. Sem tam mu ukápla slza, ale snažil se to v sobě všechno schovat. Snažil se smířit s tím, že všechna snaha byla k ničemu. Jeho tělo neponese dítě nikoho jiného, kromě Heiwajimova. Ten ale na poslední chvíli vycouval. Kam se poděla jeho milá a obětavá stránka, která říkala, že mu v každém případě pomůže? Sám by to do sebe neřekl, že by někdy o tomhle přemýšlel, ale Shizuo se mu těch pár dní opravdu líbil. A teď? Vrátily se mu city z doby, kdy byli jen nepřátelé. Bral to od něj jako zradu. V paměti mu uvízly hvězdičky v blonďákových očích, když se dozvěděl, že Izaya čeká dítě, ať se sebevíc snažil to zakrýt. Byl ochotný kolem něj skákat, jak černovlásek píská, jen aby byli oba v pořádku a on se o ně mohl pak postarat. A teď na něj sere a chrání si vlastní prdel. "Vítej

Dva díly v jeden den? Ha! Jsem se hecla! *ego up* xD Za okenním sklem auta procházelo několik desítek, možná i stovek lidí. A v luxusním černém vozidle seděl utrápený Uchiha. Hlavu si nechal volně opřenou o sedadlo, oči zavřené. Poslouchal ruch venku a přemýšlel. Z jejich hádky s otcem nakonec ustoupil a řekl rodičům to, co chtěli slyšet. Nemyslel to ale vážně. Bude předstírat, že mezi ním a Deidarou nic není a bude se věnovat pouze své práci, zatímco bude Deidaru ukrývat a přestane o něm mluvit a stýkat se s ním na veřejnosti. Takhle to bude nejlepší pro obě strany, ale jak dlouho to vydrží? Otřásl se zimou. Venku se začínalo ochlazovat a zvedal se vítr. Jasný důkaz, že se blíží bouřka. Nejvyšší čas, aby se vrátil domů. Jak dlouho vlastně seděl v autě? Půlhodinu? Celou dobu stál s autem na parkovišti před velkým obchoďákem. Potřeboval se trochu uklidnit, než ho zase uvidí. Nemá nakupování rád, navíc má služebnictvo, které pravidelně chodilo doplňovat zásoby, ale dnes měl potřebu dost

Lidičky! Děkuji všem, kteří komentujete! Moc si toho vážím a moc mi to v tohmle náročném období pomáhá! ♥ První, co blonďák po otevření očí uviděl, byla dlouhovlasá blonďatá doktorka. Kontrolovala jeho stav, když se Deidara probudil. "Jak se cítíš?" zeptala se jej a sáhla mu na čelo. Naštěstí už neměl horečku, to bylo dobré znamení. "Mizerně," řekl otráveně a rozhlédl se kolem sebe. Rozpoznal nemocnici, už v ní párkrát byl. Taky doktorku poznával. Znamenalo to tedy, že jeho říje byla opravdu silná, pokud musel být převezen. "Kde je Itachi?" zeptal se hned, jak si rozpomněl, co se stalo. Kolik hodin, či dnů od té události vlastně uběhlo? "Byl v nemocnici, ale ne za tebou," řekla narovinu. Zároveň se snažila, aby mluvila jemně a soucitně. Všimla si totiž, jak se zatvářil při vyslovení Uchihova jména. Dychtil po něm. Chtěl ho aspoň vidět. "Co tu dělal, když nešel za mnou?" Jeho hlas nabíral na vzteku. Jejich poslední hádka Deidaru velice z

Jak jsem to minulý rok zatajila (zcela nezáměrně, věřte mi xD), rozhodla jsem se, že tentokrát to aspoň oznámím a konečně zveřejním dotazník, jenž jste měli možnost vyplnit. :3 Celkem vyšlo 303 článků , nejvíce v roce 2016 (163). SLIBOVANÉ ODPOVĚDI :3 (Omlouvám se za kvalitu. xD Pod každou otázkou najdete mou odpověď napsanou kurzívou.) Je mi 17 let. Hermafrodit. xD Pansexuální! >w< YAOIIIIIIIIIIIIIIIIIII!!! Tak měla jsem tě (vás) v SB a předtím... mám pocit, že jsme vy našly mne :D Vďaka NaruSasu/SasuNaru som našla ešte predošlí blog. Hej, založila jsem ho. Patřím do skupiny lidí, kteří jej navštěvují každý den. Dávám za 3. (1 = nejhorší, 5 = nejlepší) Opět za 3. (1 = nejhorší, 5 = nejlepší) náhodou (2 odpovědi) Úplnou náhodou. Cez YouTube keď som hľadala diely na naruta.nooo a potom to prišlo náhodou Náhodně při čtení různých povídek na téma sasunaru Náhodou, brouzdáním po internetu cez youtube Upřímně úplnou náhodou, když jsem jako dvanáctileté nevinné dítko hledala nějaké po

Lidičky! Doufám, že se nezlobíte, že tato kapitola je kratší. :3 Když ono by to nebylo ono, kdybych to zbytečně prodloužila. :3 Shizuo sebou polekaně trhl, když se Izaya s křikem probudil. Seděl u něj celou dobu a držel jej za ruku. Zjistil, že je Orihara klidnější, když cítí lidský dotek. Jeho teorie lásky opravdu fungovala. "Kde jsem?!" zeptal se hned černovlásek. Jeho tělo ho sotva poslouchalo, hlava ho třeštila a žaludek mu dělal kotrmelce. Proto se prozatím neposadil. "U Shinry," oznámil Shizuo. "Nepoznáváš?" zeptal se jej zklamaně. Trochu ho tím provokoval. Chtěl tím záměrně navodit konverzaci na téma pokus o sebevraždu. Nebylo to zrovna veselé téma, o němž by se každý chtěl bavit, jenomže Heiwajima s ním o tom musel mluvit. Musel mu to vymluvit a přesvědčit ho, že nemusí hned ukončit svůj život. "Mám kocovinu, tak mě nech," odsekl Orihara, ale jeho odpověď byla spíše výmluvou. Skutečně by si na tu místnost nevzpomněl, kdyby Shizuo neřekl,

Lidičky, že mi odpustíte těch 14 znaků, které mi chybí do deseti tisíců znaků? No, hádám, že nemáte na výběr. :D Po celou pracovní dobu byl Shizuo jako na trní. Od včerejšího odpoledne Izayu neviděl, a to ho znervózňovalo. Ráno se za ním ani nezastavil, protože Orihara byl po předvčerejší scéně vyčerpaný nejen psychicky, ale podepsalo se to i na jeho těle. To už nebylo ze zvracení, ale šokem, který prožil, když byl u Shinry. Chudák sotva chodil, jak se mu podlamovala kolena. Tolik s ním soucítil… Chtěl mu trochu pozvednout náladu, poslední dva dny na jeho tváři neviděl úsměv, který mu tolik slušel. Proto se rozhodl ho něčím překvapit. Koupit mu něco na zub? Ne, jediné, co ví, že nemá rád, byly sladkosti. Ale co bylo jeho nejoblíbenější jídlo? Netušil. Po směně odcházel domů nezvykle pomalým krokem. Rozhlížel se kolem sebe, jestli nezahlédne obchod s něčím, co by mu pomohlo rozveselit Izayu. Nějaká hračka? Ne. Sice se chová jako malé dítě, ale tohle by mu upřímnou radost neudělalo. V to

Jo, tahle kapitola tu mohla být už včera, ale psala jsem ji večer, takže mě časem přešla chuť psát a byla jsem i docela unavená, takže... chápete. :D A! Tahle kapitola má 14 674 znaků ( 2 509 slov ). To jsem se překonala, co? Uběhl měsíc. Dva. Tři. Od té nehody, jak ji pojmenoval Itachi, se stalo pár důležitých věcí, které stály za zmínku. Deidarovi sundali sádru, takže mohl zase bez problémů běhat a dělat skopičiny, což Itachi na jednu stranu rád viděl, na druhou se trochu děsil, že co blonďák zase vyvede. Teď bude mít více volnosti. Deidara začal navštěvovat soukromé učitele na různé předměty. Zpočátku byl nervózní a trvalo mu dva týdny, než si zvykl na pravidelný režim. Najednou byly zpátky povinnosti, které kdysi tolik nenáviděl a často se jim vyhýbal. Neměl na školu zrovna dobré vzpomínky, ale známky neměl zase tak špatné. Nastala sobota. Už od rána se Deidara nudil. Vstával sice až kolem oběda, takže celé dopoledne měl zabité, ale odpoledne bylo horší. Stále sledoval hodiny, za

Yeeeeeey, tady ho máš! Gomen, že to tak trvalo. xD

Černovláskův sluch zaznamenal tichou konverzaci dvou lidí ve vedlejší místnosti. Ložnice a obývací pokoj od sebe dělila jen stěna a polootevřené dveře. Vedle postele stál noční stolek a na něm sklenice vody přichystaná právě pro Izayu. Nebyl u ní žádný lék, proto se ani neobtěžoval se napít. Měl sice sucho v ústech, nepociťoval však potřebu doplnit tekutiny. Nemusel vzpomínat, kde tuhle scenérii viděl. Znal tuhle místnost moc dobře, vždyť tu tolikrát ležel, že si tu mohl nahlásit trvalé bydliště. Vždy, když se objevil nějaký problém s těhotenstvím, šel za svým dlouholetým přítelem. Nikomu jinému nemohl věřit. "Shinro…" zachraptěl Orihara a pomalu se posadil. Bolel ho žaludek od masivního zvracení, a ještě se z toho nevzpamatoval. Chytil se za místo, kde jej orgán zlobil. Bylo to pro něj zvláštní, už dlouho takhle nezvracel. Naposledy v prvním trimestru během druhého těhotenství. Pak se ale zhrozil. Vzpomenul si, jak tenkrát dopadlo. "Shinro!" křikl hlasitěji a naléh