♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Konečně se mi v noťasu zprovoznilo vše potřebné pro to, abych mohla udělat tento diplomek za spřátelení. Snad se líbí. :3

To je otázka, kterou si pokládám dost často. Proč píšu? Proč obětuju hodiny tím, že připravuju pro své čtenáře další povídku, než abych se učila do školy / věnovala se jiným koníčkům / setkala se s přáteli? Odpověď je jednoduchá. I když mi často přijde líto, kolik toho pro ostatní dělám a oni to skoro vůbec neocení, pořád nemůžu přestat psát. Baví mě to, žádný jiný koníček nemám (kromě úterního volejbalu). Jsem schopna obětovat své známky ve škole pro psaní dalších kapitol. Učení je nuda. Ne, až tak na školu nekašlu. A kamarády nemám. Teda jo, dva. Oba přes internet. Ráda vzpomínám na své začátky a na svůj starý blog. No když se vrátím si tam něco přečíst, můžu se hanbou propadnout do země. Pravidla českého pravopisu neexistovala, nějaký pokus o děj tam byl, ale... ale. Výplody dvanáctileté holky, co víc dodat. Za těch pět a půl roku jsem se posunula na mnohem vyšší úroveň. Ano, pořád dělám chyby, ano, potřebovala bych hodně povídek opravit, ale jsem na sebe pyšná. Psaní je jediná věc,

Tak co, jake budete mít známky? Eh, proč se ptám. Dnešní kapitola je z většiny z Narutova pohledu. Prosím, neházejte po mně kamínky ani jiné bolestivé předměty. Děkuji! Jinak jste si mohli všimnout v záhlaví nové povídky. :3 Úvod vyjde prvního února. ♥ Co nejdřív to šlo, jsem vypadl z domu. Nechtěl jsem se už hádat s mámou, stejně je to pořád o samé dokolečka dokola. Obě strany mají svoji pravdu, které věří a ani jednoho z nás prostě nic nedonutí změnit názor. Měli jsme spolu kamarádský vztah, možná příliš kamarádský na to, aby byl mezi matkou a synem vůbec možný. Kdykoli mě něco trápilo, šel jsem za ní. Kdykoli jsem potřeboval poradit, šel jsem za ní. Byla mou nejlepší kamarádkou v době, kdy mě ve škole šikanovali. Dokonce mě i doučovala, protože jsem byl a doteď jsem trochu natvrdlý. Jenomže když přišla puberta a já mámě jako by nic řekl, že se mi líbí spolužák, pochopil jsem, že to byla chyba. Bylo mi dvanáct, tenkrát mě nebrala příliš vážně, ale opakovala mi, že to se s přechodem z

Mei se momentálně nemá dobře. Ani nevím, ke komu bych se z této povídky přiřadila. Jestli k Narutovi, který se opravdu trápí, nebo k Sasukemu, který se utápí v sebelítosti. Když jsem to uslyšel, píchlo mě u srdce. Věděl jsem, že si tohle myslí, ale slyšet to hodně bolelo. Na papír jsem si naškrábal dvě kávy a jeden zákusek a odešel jsem. Neměl jsem na to se přetvařovat a chovat se k nim jako k obyčejným zákazníkům. Předal jsem objednávku Kibovi a vyšel zadními dveřmi do zimy venku. Sednul jsem si na schody a snažil se zadržet slzy. Tak strašně, šíleně to bolelo. Už když jsem Sasukeho poznal, věděl jsem, že mě jednou přivede k šílenství, ale nikdy bych si nepomyslel, že takto. Až po třech letech jsem viděl ten rozdíl mezi námi. Náš vztah nebyl nikdy stabilní, i přesto jsem ho moc miloval a miluju a chtěl jsem s ním být. Jenomže on má ve zvyku lhát, byl nečestný a nezodpovědný. Čili být tím, od čeho jsem ho držel dál. Uslyšel jsem zavrzání dveří. Rychle jsem si setřel slzy v domnění, že

Omlouvám se za týdení zpoždění. Už tento týden nám ve škole nafasovali pět písemek. Bojím se, co bude následovat přístí dva týdny. -_- Celý den mi bylo zle. Gaarův bratr nás zavezl na kolej, kde pobýval Gaara a kde jsem skoro celou noc problil. Měl jsem si s Hinatou a Gaarou dát jenom sklenku, ne se úplně ožrat! Ach, Naruto, co jsi to provedl? Tvoje tolerance k alkoholu není jako Sasukeho a moc dobře jsi to věděl a taky jsi toho perfektně zneužil. Zase ses choval jako děcko. Brečet jsi tam nechtěl? Po sebekritice jsem se vyhrabal z postele a šnečím krokem došel do kuchyně. Mám šílený hlad, jenom nevím, jak bude můj žaludek přijímat jídlo. "Dobré ráno," pozdravil mě Gaara, když jsem procházel kolem jeho pokoje. Protože jsem nebyl schopen slova, jenom jsem mu mávl na pozdrav. "Včera jsi válel, ti řeknu," zasmál se. Zavrtěl jsem hlavou a přejel si dlaní po obličeji. Nechci o tom slyšet. Vím, že jsem se choval hrozně, Gaaro, nemusíš mi to připomínat. "Jenom se bojí

Tak já to teda zkusím. Začala jsem ji znovu psát už před Vánoci v naději, že bych to snad mohla do Štědrého dne stihnout. Ano, tohle mělo být překvapení, jenomže vánoční povídka, co nakonec vyšla prostě vyhrála na plné čáře. Dost okecávání. Vím, že mi pár z vás psalo, že je škoda, že tahle povídka je nedokončená, tak jsem vám chtěla udělat radost (potěším dva lidi, hoooraaaaay!). I tak, ti dva lidi mi za to stojí. ♡´･ᴗ･`♡ Upozorňuji, že vzhledem k tomu, že se mi tahle povídka špatně píše, protože jsem ztratila nit, bude záležet pouze ma vás, jestli mi dáte důvod v tom pokračovat. Ne, není to limit, ani trest pro vás. Mám vymyšlený nějaký alternativní konec, do kterého se mi nechce (ach ta akce -_-) a celkově si v psaní téhle povídky už nevěřím, proto bych byla ráda, kdybyste mi dodali chuť ji dopsat. Bez vás to v tomhle případě nepůjde. ಥ⌣ಥ Chci upřímné komentáře, když už nějaký napíšete, protože jsem úplně mimo děj, povídku jsem si úplně celou nepřečetla, spíš jenom prolítla očima, ta

Miláčci moji, šťastný nový rok vám přeji! Doufám, že rok 2018 byl pro vás úspěšným a že rok 2019 bude ještě lepším! ♥ Majo mi připomněla (máš u mě sklenku, díky) napsat novoroční projev, který jsem ještě v listopadu plánovala formou videa, jenomže na to bohužel nemám prostor. A tak se stalo, že Mei úplně zapomněla a Majo jí to připomněla. Napíšu sem nějaké malé shrnutí uplynulého roku, vyjma statistik a čísel, které jste mohli vidět v narozeninovém článku. Koho navíc zajímá, že mám dvě zrušené povídky, kromě těch, kteří je oplakávají? Nechtěla jsem sem tahat nic osobního, ale ty problémy, které začaly už na podzim 2017, psaní a celkově moji aktivitu na blogu hodně ovlivnily. Kde začít… a zase, aby to nebylo zbytečně dlouhé… Přemýšleli jste, proč jsem začala psát Rozchod? Ano, uvažovala jsem nad tím tak dva roky zpátky, protože by bylo zajímavé psát opak toho, co píšu normálně. Před půl rokem se přidal další důvod, a sice, že když stylizuju sebe do jedné postavy a osobu, s níž je daný p