♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Nebudu se raději vyjadřovat, proč dneska nevyšel sedmnáctý díl Nepřítele. xD Ale slyšela jsem, že tu někdo čekal na žádost o ruku. :D :3 V příští kapitole můžete očekávat další rozhovor mezi Fugakem a Deidarou. :3 "Naruto!" oslovil svého podřízeného. Ten, než stačil dokončit pozdrav, byl hned přerušen. "Proč jste ho vzal s sebou?" zeptal se naštvaně. Ani nezvýšil hlas a všichni přihlížející dostali strach. Dokonce i Sasuke, který se hned zdekoval. "Provedl něco?" zamračil se starší blonďák a pohledem střelil po mladším. "Ne, ale bojím se, že brzy ano," pronesl své obavy. Měl o něj opravdu velký strach. Deidarova říje má zpoždění a může kdykoli propuknout. Zakrýval to však tím, že by tu neměl být, protože se neumí chovat. "Ručím za něj. Pokud něco vyvede-" "Nic nevyvedu a přestaňte se ke mně oba chovat jako k malýmu děcku!" hájil se Deidara. Odmítal poslouchat tento rozhovor. Sám se rozhodl sem jít a chovat se, jak se patří a z

Omlouvám se, že jsem váš nechala čekat další týden na tuto kapitolu. :/ Budu se snažit, aby se to nestávalo. :3 No... co bych k tomu řekla? :D Čeká nás už jen pár kapitol, nechci to nátáhnout na víc jak pět, ale dvě a míň to určitě nebude. :3 Jakmile dokončím tohle, nebo UC, začnu se opt věnovat Osudu, jehož poslední kapitola se tu objevila 29. října 2017... xD Jo a taky jsem vám chtěla oznámit, že fakta o povídkách budu psát do samostatných článků za každou povídku a dosavadní článěk s fakty zmizí. Na tento nápad mě navedla Majo, které moc děkuju a které se omlouvám, že jsem si ho vypůjčila. :D "Shi-" vydal ze sebe šokovaně. Nedokázal říct jediné slovo. Kolena se mu třásla, přemýšlel, kde najde neblíže ukrytou zbraň. Už od společného bydlení se Shizuem nevlastnil ani jeden nožík (a že jich měl desítky), pak se dozvěděl o dítěti a na zbraně zapomněl. Rozhodl se žít v klidu a pokoji, nikým nerušen. Svůj minulý život hodil za hlavu - všechny informace, všechny nepřátelé a gangy

Už se to blíží, lidičky. Už se to blíží! Kdo si vybavuje OOC, tahle scéna předcházela Deidrově přiznání o těhotenství. :3 Těšte se! A taky vám to dost usnadňuju, byste věděli! Původně tahle kapitola měla obsahovat ještě něco navíc, čímž bych celou povídku natáhla asi o dvě kapitoly, ale vím, jak moc na to čekáte, tak jsem to zkrátila! (Dobře, o dvě kapitoly asi ne... možná jen o jednu, ani to ne. Nakonec jsem se rozhodla to dát do faktů, až celé UC skončí. x'D Nebijte mě!) Sasuke se zadkem opřel o stůl, pohled upřel do neznáma. "Jsem moc velký hajzl?" vyřkl otázku, kterou si kladl už pár dní. "To nedokážu posoudit. Chápu, že to bylo kvůli říji, a pokud jste spříznění - bohužel, asi se tomu nevyhnete. Ale na druhou stranu se nemůžu zastat ani jednoho z vás, tebe už vůbec. Znám to z vlastní zkušenosti," pravil moudře. Musel se usmát při jedné milé vzpomínce, co se mu teď vybavila. "Když jsem Deidaru našel, byl v říji. Že bych toho mohl snadno využít, to mě na

Tak jo, Mei jde do školy až v úterý a moc toho napsat nestihla. Ale ve středu vyjde Nepřítel, nebojte. :3 A s touhe povídkou to vidím na 30 kapitol. :D Možná 31. Možná 32. Ale to si myslím, že už bude moc. :D <3 Itachi se hned, jak bylo možné, vrátil do práce na své staré místo. Sasukeho krátce na to skolila nemoc, takže měl jeho starší bratr první týden víc práce a méně času na Deidaru, který stále zůstával doma. Po rozhovoru s Fugakem se ještě pořád třásl, kdykoli si na to jen vzpomněl. Nechodil na hodiny, nechodil ani na zahradu, i když venku roztával sníh a zvolna přicházelo jaro. "Volali mi snad všichni soukromí učitelé, Deidaro. Proč zase nechodíš na hodiny?" Zlobil se na něj a moc. Nemohl ale křičet, věděl, jak je blondýn poslední dobou citlivý. Kdyby jen zvýšil hlas, připomněl by mu, jak s ním jednal Fugaku. A to by nebylo ani trochu dobré pro Deidarovu psychiku. Modroočko stál se staženým ocasem a sklopenýma ušima v Sasukeho bývalé kanceláři, kam po měsíci, co se

Tak jo, lidičky. Tohle je poslední kapitola před prolínáním s OOC. V příští kapitole se Deidara setká s Narutem. Těšíte se? :3 Jo! Jsem nemocná, takže nevím, jestli zítra vyjde nepřítel. Mám ho jakž takž sepsaného, ale vůbec se mi to nechce kontrolovat. Jsem ráda, že jsem zkontrolovala a vydala tohle a jdu s zase lehnout. PS: Prosím, ještě nezabíjejte Fugaka. V kapitole z večírku ho budete milovat! <3 (Doufejme... x'D) Uběhlo dlouhých sedm dní, během nichž Itachi nevěděl, co dělat. Být doma bez práce byla nuda. A co dělat doma, když máte služebnictvo? Zabíjet nudu uklízením tedy nemohl, zbývaly věci, co dům dal. Hrát hry na elektronice ho nebralo, věčně koukat na televizi, aby viděl jedno a to samé dokola ho omrzelo už před několika lety. Zbývalo posilovat mozek četbou, ale všechny knihy, co měl doma v knihovně měl dávno přečtené. Celkem litoval toho, že nezačal chodit do veřejné knihovny. Už párkrát ho to napadlo, ale pochyboval, že by měl kdy čas tam zajít. Kvůli práci byl hod

Jenom samé trápení. Blog.cz nepozná rozdíl mezi 12 000 a 40 000 znaky, takže mi to na PC nejde přidat. -.- Pár : Yukio x Rin Čeká vás : yaoi, incest Na přání pro: kyuubi Šokovaně hleděl před sebe na svého mladšího bratra a osobu rozcupovanou na kousky, která klidně být jedním z jeho přátel. Zapomněl dýchat a dostal strach. Ne z toho, že si ho Yukio všimne a zabije, protože ho přistihl při vraždě, věděl, že toho by jeho mladší bratr ani nebyl schopen. Měl strach o svého bratra. Kdyby místo něj přišel někdo jiný, okamžitě by volal o pomoc a tím by se mladší z bratrů dostal do problémů. Modré plameny vymizeli a opět tu stál ten Okumura, kterého každý znal. Ovšem s vytřeštěnýma očima, rozklepanými koleny a panikou vepsanou ve tváři. Podíval se na své zkrvavené ruce přes zkrvavené brýle a slzy v očích. Co to proboha udělal? Vždy ten nebohý člověk za nic nemohl. Rin natáhl ruku ke svému bratrovi a položil mu ji na rameno. Dříve si myslel, že nedokáže potlačit démona, který v něm dřímá, a do

Jeee, už jenom tato kapitola a pomalinku se to začne prolínat s OOC. Omlouvám se, že to tak děsně natahuju. >.< Nebylo ještě ani poledne, když se znuděný blonďák sledující televizi zvedl z gauče, aby zjistil, kdo jejich domácnost přišel navštívit. Zprvu si myslel, že do jejich domu vpadl Pein, protože od něj už pár dní nedostal jediný dárek. Bylo to zvláštní, Deidarovi se nechtělo věřit, že by se ho Pein jen tak vzdal. Bylo to jako ticho před bouří, která měla dorazit teď. Zrzek to ale nebyl, ačkoli spíš předpokládal jeho přítomnost než svého milence. Zděsil se, v jakém stavu přišel domů. Podle času a opilosti si domyslel, že ho tam v takovém stavu nikdo vidět nechtěl. Ale jaká je pravděpodobnost, aby ITACHI přišel OPILÝ do práce? Nulová. Takže se něco stalo v práci, což zapříčinilo tento jeho stav. "Itachi," oslovil ho nevěřícně Deidara. Nemohl se vynadívat, jak jeho přítel sedí na zemi u vchodových dveří a v euforii se snaží zvednout. "Čekáš někoho jinýho?"