Under control 29

Nebudu se raději vyjadřovat, proč dneska nevyšel sedmnáctý díl Nepřítele. xD Ale slyšela jsem, že tu někdo čekal na žádost o ruku. :D :3

V příští kapitole můžete očekávat další rozhovor mezi Fugakem a Deidarou. :3

---

"Naruto!" oslovil svého podřízeného. Ten, než stačil dokončit pozdrav, byl hned přerušen. "Proč jste ho vzal s sebou?" zeptal se naštvaně. Ani nezvýšil hlas a všichni přihlížející dostali strach. Dokonce i Sasuke, který se hned zdekoval.

"Provedl něco?" zamračil se starší blonďák a pohledem střelil po mladším.

"Ne, ale bojím se, že brzy ano," pronesl své obavy. Měl o něj opravdu velký strach. Deidarova říje má zpoždění a může kdykoli propuknout. Zakrýval to však tím, že by tu neměl být, protože se neumí chovat.

"Ručím za něj. Pokud něco vyvede-"

"Nic nevyvedu a přestaňte se ke mně oba chovat jako k malýmu děcku!" hájil se Deidara. Odmítal poslouchat tento rozhovor. Sám se rozhodl sem jít a chovat se, jak se patří a zatím se mu to dařilo. Chtěl dokázat nejen Itachimu, ale i jeho otci, že je hoden stát po Itachiho boku jako manžel.

"Půjdeš domů," rozkázal Uchiha. Že Deidara vzdoruje je známka něčeho zlého. Pak to bude pokračovat přes hádku a skončí to klidně i několikadenní ignorací toho druhého.

"Ne!" odporoval Naruto, což všechny překvapilo. "Teda... promiňte mi to, ale je správné, aby tu Deidara dnes byl. Potřebuje vědět, jak to na takových akcích chodí, abyste se příště nemusel chovat takhle přehnaně." Uvědomil si ale svou chybu a pokorně sklopil oči. "O-omlouvám se!" Upřímně litoval svého nynějšího chování. Bránil přítele, až zapomněl, že mluví se svým nadřízeným.

Itachi se otočil na svého milence. Zdálo se, že si našel dobrého kamaráda, který mu teď dost pomáhá a zastává se ho. Byl za něj rád.

"Proč jsi mi to neřekl?" podivil se Uchiha starostlivě. Kdyby řekl, že přijde s Narutem, možná by přimhouřil oko. Uzumaki byl přeci jen zodpovědný a na Deidaru by dal pozor, zatímco by se Itachi věnoval svým povinnostem.

"Zakázal bys mi to," odpověděl sklesle. Živě si dokázal představit situaci, kdy svému milenci oznamuje, že se potkají na firemním večírku. Uchiha by mu to hned zakázal a po dlouhé hádce by to ukončil slovy "Ne a basta!" a pověřil by někoho ze služebnictva, aby ho hlídal, kdyby se rozhodl tajně utéct.

"Vím, že su - jsem nevychovaný a někdy máš chuť mě kuchnout, ale chci tu být. A… příště bych chtěl jít s tebou jako tvůj... partner," celý rudý pohlédl do černých očí.

Itachi na něj chvilku koukal. Jak mluvil, jak dokázal v klidu argumentovat, a ne hned křičet, to Itachiho mile překvapilo. Viděl výsledek své tvrdé práce - udělat z Deidary slušného a vzdělaného člověka. Vypadalo to, jako by chtěl tímto bojovat proti Fugakovi. To motivovalo i Uchihu.

Povzdechl si a obrátil se k Narutovi. "Teď za něj přebírám zodpovědnost já," oznámil mu a Naruto přikývl. Pak se přiblížil k Deidarovi, který z něj nespouštěl oči, ani když mu upravoval kravatu. "Nic neproveď, ano?" pozvedl obočí. Když si ho tak prohlížel v tom světle šedém saku a culíkem na hlavě, musel se i nepatrně usmát. Takový nádherný anděl a je jenom jeho. Jenom Uchihy Itachiho! V životě ho už větší štěstí snad ani potkat nemůže.

"Slibuju, že budu jako kozel. Eh - teda beránek!" opravil se a zasmál se. Nebyl to ale přirozený smích. Něco skrýval a Itachi to hned rozpoznal. Nebyl hloupý.

"Pořád mám pocit, že mi něco uniká," řekl podezřívavě. Vteřinu na to se jeho obličejové svaly uvolnily do bezduchého výrazu a pohladil ho po tváři. "Sluší ti to," vydechl zadržovaný vzduch. Stále žasl nad jeho krásou. Pokaždé, když ho viděl, se do něj zamilovával znovu a znovu.

Odešel dřív, než by ho sevřel v náručí a přede všemi políbil. V představách ho už objímal, hýčkal, líbal po celém těle a šeptal sladká slova. Sice mu to ve společenském obleku seklo, ale nahý byl přeci jen nejkrásnější a nejpřitažlivější.

Omluvil se příbuzným, že náhle odešel, a zase s nimi nahodil konverzaci. Neměl ponětí o čase, zapomněl na Deidaru i celý svět, jak moc se vnořil do konverzace s rodinnými příslušníky. Neměl se čeho bát. Nemusel každou chvilkou hledat blonďáka, jestli něco neprovedl. Důvěřoval mu. Po dlouhé době si byl jistý, že se Deidara umí chovat dospěle a rozumně.

"Itachi," oslovil ho Deidara poklepal mu na rameno. Jak se Uchiha otočil, uvědomil si, jak dlouho musel stát, když ho tak moc bolely nohy. "M-moc se omlouvám, že ruším, ale mohl bych s tebou mluvit?" vypadal jako spráskaný pes. Polil ho studený pot a dech se mu zrychlil. Snažil se uklidnit, aby nekoktal a mluvil srozumitelně. Teď to nikdo nemůže překazit.

Itachi se, ač nerad, znovu omluvil a s Deidarou kousek poodstoupil, aby je nikdo neslyšel. Mezitím začal Uchiha Fugaku svůj proslov, na nějž se Itachi chtěl zaměřit. Pokud mu má být dnes přidělena firma, měl by se připravit, protože po něm bude jistě požadována promluva. Měl by pozorně poslouchat, co otec říká.

"Ale rychle," přikázal. Pohledem naznačil, že by si rád poslechl výlev srdce svého otce.

Deidara nezvedl hlavu, sbíral odvahu mu to říct. I když to mohl jen tak vychrlit, pořád se bál reakce. Doteď na to nebyla vhodná doba. Buď se hádali, nebo se něco přihodilo. Ani teď to nebyla ta pravá chvíle, ale už to nešlo prodlužovat. Musel mu to říct.

Zvedl hlavu, ve tváři smutek i radost. Chytil si lem saka a otevřel pusu.

"Miluju tě," usmál se smutně, ale Itachiho to jen rozčílilo. Vyrušil ho při důležitém rozhovoru a teď ho i připravil o kus otcova proslovu, jen aby mu řekl, že ho miluje?!

Už už se nadechoval, že mu vynadá, odbyde ho, když blondýn opět promluvil: "Budeme mít dítě, Itachi," pronesl trochu sebevědoměji. Ulevilo se mu, že to konečně vyslovil. Dusil to v sobě opravdu dlouho, že už mu bylo jedno, jestli se jeho milenec naštve.

K Uchihovu sluchu se donesla jen ty čtyři slova, všechno ostatní ztichlo, zastavilo se. Lidé zkameněli, v sále jako by nikdo nebyl. Nikdo kromě Itachiho a jeho milého. Byl v šoku. Na několik vteřin se mu zatmělo před očima, že si myslel, že omdlí.

"Ale ty nemůžeš-"

"Lhal jsem," přiznal se Deidara. Nebyl na to pyšný. Lhal často, ale poprvé toho upřímně litoval.

"...a proto bych chtěl tímto svou firmu předat svému staršímu synovi Itachimu," domluvil Fugaku a rukou ukázal na svého syna, který se zmateně rozhlédl kolem sebe. Teď nastal v jeho životě ten důležitý zlom. Buď firma, nebo Deidara. Mezi těmito dvěma se musel rozhodnout hned teď na místě. A nebylo zas tak těžké si vybrat.

Nevěděl, co dělat, v hlavě měl vymeteno. Chytil svého milence za ruku a vedl ho na pódium. Postavil ho kousek vedle sebe, za nimi stáli nejvýznamnější obchodní partneři společně s Fugakem a jeho ženou.

Mikoto si Deidaru zvědavě prohlížela. S dlouhými vlasy vypadal naprosto jinak. Dokonce se uměl i na takovou událost dobře obléknout. Opravdu byl tak nevychovaný, jak si zprvu každý myslel? Vůbec by do něj neřekla, že není hoden stát po Itachiho boku.

Zato Fugaku byl jiného názoru. V žilách mu vařila krev a Deidara to vycítil. Povolil jim ten vztah, mohli se na veřejnosti držet za ruce, ale doufal, že se brzy rozejdou a předání firmy Itachimu to jen urychlí. A co má znamenat, že ho vzal na pódium?

"Dobrý večer všem," začal svůj proslov starší z Uchihovic bratrů. Očima těkal po lidech, nakonec je sklopil k zemi. Nedocházelo mu, co se vlastně stalo, co mu Deidara oznámil. "Heh... musím se přiznat, že jsem si žádnou řeč nepřipravil. Předem se tedy omlouvám." Zničehonic následoval smích. To si raději zakryl pusu, aby se uklidnil. Nechtěl přeci, aby ho všichni přítomní viděli plakat.

Fugaku udělal krok vpřed, ale byl zastaven Mikoto. Viděl v Itachiho chování výsměch.

"Věděl jsem, že mi jednou bude přidělena firma. Věděl jsem to od svých osmi let, jen mě šokuje, že to je tak brzy. Pravdou je... že nevím, jestli jsem připravený nést tak velké břemeno. Teď když..." odmlčel se a krátce se podíval na Deidaru, který jen nejistě stál kousek od něj. Hrdě zvedl hlavu a sebevědomě pokračoval. "Vždycky jsem se bál, že tento den nastane. Stejně jako jsem se bál přiblížit se k omeze. Vím, že se to sem moc nehodí, ale poprvé za život jsem si jistý, že dělám správnou věc. Jistě to pro mnohé z vás bude šokující, když se tu veřejně přiznám, že jsem se jako puberťák pokusil zabít."

Dav zašuměl překvapením. Bylo jasně vidět, že k Itachimu ztratili kus důvěry. Jak může někdo se sebevražednými sklony vést firmu?

"Itachi," procedil Fugaku mezi zuby, ale jeho syn ho ignoroval.

"Málem jsem ublížil člověku a s tím jsem se nikdy pořádně nesmířil. Měl jsem noční můry a vyhýbal jsem se omegám. Ale jednou..." zavzpomínal, "jsem našel omegu v nouzi. Bez přemýšlení, že bych mu mohl ublížit, jsem ho vzal pod svá křídla. A zamiloval se do něj-"

"Itachi!" zavrčel výhružně Fugaku. To už se na něj jeho syn otočil.

"Miluju tě, tati, stejně tak i mámu. Ale on," podíval se na vyjeveného Deidaru a chytil ho za ruku, "zbavil mě veškerého strachu." Promluvil už k obecenstvu. "Pokud bude po mém boku, nebudu se bát ničeho. Miluju ho! I kdyby mě to mělo stát život, rád se ho pro tohoto omegu vzdám!"

Vzdorovitě pohlédl na otce, a to byla pro Fugaka poslední kapka. Rychlým krokem přišel ke svému synovi. Kdyby ho nezastavila Mikoto, měl by Itachi na tváři otisk ruky.

"Jak se opovažuješ mě takhle ponížit?! Vzdáváš se firmy kvůli jednomu spratkovi?!"

"Sasuke bude ve vedení firmy stejně dobrý jako já, nebo ty, tati. Rozhodnutí je na tobě, kterého ze svých synů necháš řídit společnost. Pokud chceš ale v ředitelském křesle vidět mě, budeš muset přijmout můj vztah s Deidarou," rozhodl. Pro jistotu schoval blonďáka za sebe, protože Fugaku byl jako časovaná bomba.

"Pomátl ses?!" zvýšil hlas.

"Uchiho-sama," promluvil Deidara neústupně. Uvnitř se ale klepal jako ratlík, jaký měl strach. "Nemáte mě rád - to chápu. Taky chápu, že chcete pro Itachiho to nejlepší, aby byl šťastný. Jenomže on je šťastný se mnou a já s ním. Dlouho jsem přehlížel, že mě miluje a furt jsem si myslel, že mě má jenom na jedno, protože su omega a on alfa. Ale tohle v našem vztahu nehraje roli. Kdybych ho nemiloval, nebyl bych s ním. A ať už bude vaše rozhodnutí jakékoli, zůstanu po jeho boku do konce života. I kdybyste mě poslal na konec světa, já si Itachiho najdu a budu s ním vychovávat naše dítě!" při posledním slovu se chytil za břicho.

Všichni přítomní zmlkli. Právě se stali svědky něčeho úžasného. Ještě se nestalo, aby někdo veřejně odporoval řediteli firmy, dokonce ani Mikoto to nedokázala.

"Itachi," oslovila svého syna černovlasá žena. Už se chtěla na něco zeptat, ale místo toho se jí po tváři skutálely slzy štěstí. Fugaku zůstal stát jako solný sloup. Nevěděl, jestli překvapením, že po něm někdo téměř křičel, nebo že bude dědeček.

Uchiha přikývl a otočil se k Deidarovi. "Vím, že jsem tě hodně trápil a posledních pár dní tě ignoroval. Upřímně toho lituju. Nejraději bych si nafackoval, jak jsem se k tobě choval. Ale kdybys to řekl dřív, nemuseli jsme-"

"Nemohl jsem. Pokaždé, když jsem chtěl, něco se stalo. I když jsem měl příležitost, tak strašně jsem se bál. Nevím čeho," sklopil uslzené oči.

"Deidaro," pohladil ho něžně po tváři. "Pomohl jsi mi uvědomit si, co doopravdy chci," utřel si slzu z tváře a poklekl před ním. Držel mu ruce a konečně vyslovil to, o čem se mu už několikrát zdálo. "Vezmeš si mě za muže?"

Blonďák nestihl reagovat, protože se do toho vložil starší Uchiha. Chytil Itachiho rameno a donutil ho vstát. S kamennou tváří naznačil Mikoto, aby mu podala ruku, z jejíž prstu sundal prsten, který jí před třiceti lety sám navlékl na levý prsteník. Šokující bylo, že sundal i ten svůj a vložil ho do Itachiho dlaně se slovy: "Stejně jako ryby nemohou být bez vody, manželé nemohou být bez prstenů."

Na krátkou chvíli se na jeho tváři objevil úsměv. Snažil se zakrýt radost, ale ani on se neubránil slzám.

Itachi opět poklekl před svou lásku a nabídl mu prsten.

"Vezmeš si mě?" zeptal se znovu, i když tahle otázka byla zbytečná. Odpověď už každý znal.

Blondýn si nechal nasadit stříbrný kroužek na prst a přikývl. "Vzal by sem si tě, i kdyby si neměl nic na světě," pověděl a skočil mu do náruče. Zavřel oči a vychutnával si moment v Itachiho objetí za doprovodu bouřlivého aplausu.