♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Tak se nám blíží konec roku. Kdo se zlije do němoty? V úterý vám vyjde článek jako malé shrnutí uplynulého roku. Vyběhl jsem zadními vrátky z pizzerie, kde už půlroku brigádničím. Zezačátku to bylo vážně náročné, ale můžu říct, že jsem si už zvykl. Nic jiného mi nezbývalo. Navíc kolegy mám fakt suprové, akorát se šéfem jsou občas trable. Je těžké ho popsat. Je starý, spoustu problémů řeším zastaralými způsoby a neustále nás poučuje. Když začne "Za mých mladých let…", všichni raději předstíráme, že nás to velmi zajímá, protože by se jinak rozčílil a to by mělo špatný dopad na naše výplaty. Přímo u vchodu na mě čekala Hinata. Chudinka měla líce celé červené od mrazu, přešlapovala z nohy na nohu, aby se zahřála. "Promiň, čekáš dlouho?" zeptal jsem se jí a nabídl jsem jí své rámě. "Ahoj," pozdravila a její tváře zčervenaly ještě víc. "Teď jsem přišla. Kam chceš jít?" zeptala se zvědavě. "Jestli ti to nebude vadit, šel bych se někam napít. Dáme s

Jemně klepal nohou o zem do rytmu hudby, co vycházela z repráků v rozích malé restaurace. Každou chvilkou se zadíval dolů na své oblečení, jestli se někde za tu dobu neobjevila nepatrná, přece nelibá skvrnka. Po dlouhé době vyfasoval ze skříně oblek, košili i kravatu. Teď si tu připadal trochu hloupě. Všichni hosté zde byli oblečeni v neformálním, on jediný působil jako na pracovní schůzce. "Musím říct," začal Naruto, když Sasukeho zezadu překvapil, "že Vám to dost sekne." V jeho hlase znělo pobavení a zájem. Posadil se naproti Uchihovi, aby si jej mohl pořádně prohlédnout, a sundal si zimní kabát. "Nevěděl jsem, co si vzít," zastyděl se malinko Sasuke. Dokonce i Naruto nahodil oranžovou mikinu, jejíž rukávy si vyhrnul k loktům, a světle modré rifle. "Sice tu vypadáte trochu… ehm, odlišně, ale za snahu udělat na mě dojem získáte plusové body. A za udělání dobrého dojmu dostanete další," zasmál se mile Naruto. Sasuke si odkašlal, aby částečně zahn

Týdny ubíhaly. Z mrazivého listopadu se stal ještě chladnější a to zasněženější prosinec, a pak leden. Sasuke se rodině měnil před očima. Už byl více komunikativnější. Když přijela jeho rodina na návštěvu nebo mu někdo z nich zavolal, nebránil se tomu. Zezačátku byl ještě trochu odtažitý a nevěděl, jak přesně s nimi mluvit a jak se chovat. Hodiny strávené s Narutem na skupinové terapii mu dodaly chuť do života. Začínal se o věci zajímat, chodil na procházky, nebál se vyjít z domu mezi lidi. "Prosím tě, koupila jsem ti nějaké koření, je v tašce, zapomněla jsem ho vybalit. Podáš mi prosím kmín?" požádala Sasukeho Mikoto, když spolu vařili večeři. "Skoro vůbec nic tu nemáš. Jak takhle můžeš žít? Vaříš si vůbec? Děkuju. Jestli mi řekneš, že jíš instantní polévky a jiné rychlovky-!" vyhubovala ho. Od Sasukeho fiaska, kdy se mu zatmělo před očima a on vybouchl, uběhla opravdu hodně dlouhá doba na to, aby to někdo řešil, proto se chovali, jako kdyby se nic nestalo. Ale Sas

Na veřejném parkovišti, kde z dvaceti míst byly zabrány pouze čtyři, zastavilo mohutné černé auto připomínající nějaké terénní vozidlo. S velkým úložným prostorem, koženými vyhřívanými sedačkami a chytrou výbavou patřilo mezi nejluxusnější a nevýhodnější vozidlo, jaké si člověk může pořídit. K čemu ale takový luxus, když je život člověka v troskách? Peníze nic nespraví. Spolujezdec se naklonil blíže k okýnku a prohlédl si velkou ceduli, která visela na hlavní budově celého areálu. Dorazili na místo. Dnes se tu měl sejít s několika dalšími lidmi a povídáním měl vyřešit svůj problém. "Zajedu si něco vyřídit. Jak skončíte, zavolej mi, přijedu tě vyzvednout," pravil Fugaku, nepouštěje se volantu. Zarytě koukal před sebe, jako kdyby řídil. Snažil se chovat normálně, přirozeně, jako kdyby jen syna vysadil před školou, ne před psychiatrickou léčebnou. Nešlo na to ale nemyslet. Jeho syn měl vážné psychické problémy, a tím, že Sasukeho čekala konzultace s doktorem přímo v areálu léčeb

Lidičky, pochybuju, že sem někdo teď tyto dva dny zavítá, ale až se všichni vrátíme, doufám, že se vám tato krátká kapitolovka (zase to měla být jednorázovka a zase je na části -_-) bude líbit. Pár: Sasuke x Naruto Čeká vás: shounen-ai, zimní čas, trochu deprese Přeju všem Veselé Vánoce a Štastný nový rok! Na dveře pomalu klepala zima, na skle se vytvářely a rozrůstaly se krystalové krajky a kdekdo už vytáhl teplé oblečení. Slunce vstávalo pozdě a chodívalo spát brzy, poslední barevné listy už opadly. Ačkoli se zdálo, že celá země upadá do věčného spánku, námraza všude kolem vytvářela diamantové louky, obsypala i lesy a lidská obydlí. Vše se třpytilo modrobílou krásou. Tuto kouzelnou podívanou sledoval i mladý muž z okna svého luxusního domku ve větší vesnici zvané Konoha. Seděl na širokém parapetu, hlavu opřenou o chladné sklo a svými černými hloubkami počítal vysoké zelené porosty na kilometr vzdáleném kopci. Oni neodtrhl ani tehdy, když za ním přišla jiná osoba. Věděl, že tam je,

Ne, že by tato kapitola nebyla napsána, jenom tento týden se točil kolem školního turnaje ve florbalu, přednášky pana Kolbaby a studentské akademie. Zkratka nebyl čas, úplně jsem zapomněla, že jsem třetí kapitolu ještě nepřednastavila. K příštímu týdnu; ještě uvidím, jak to budu stíhat, protože jsem pro vás měla připravenou krátkou povídku (ani ne tak vánoční, ale prostě o zimě, trochu depresivní), jenomže nebyl jaksi čas, že ano. Měla jsem v plánu si vydat na Vánoce, jenomže... povídka není dokončená, je to jednorázovka a má zatím 7000+ slov... takže bych to rozdělila na tři části a každá by vyšla jeden den, začínaje pondělkem. Ale hádám, že bych na Vánoce mohla nahodit jednu kapitolu jedné povídky, ke které jsem se tak před měsícem zase dostala. Prosím, nebijte mě za tuhle kapitolu. Děkuji! （⌒▽⌒） Ráno jsem vstal s čistší hlavou, ale negativní myšlenky na naprosto zkažený včerejší den se hodně rychle vrátily. Co mě dneska potká, když máme se Sasukem skoro všechny předměty společné? Ne

Veeelmi originální název, já vím. Možná jste si všimli, že mám přeškrtlý odkaz (který už ani není odkazem) pro možnost objednat si povídku na přání. Je to z jednoho prostého důvodu - chci psát to, co mě baví. Že jsem tady napsala jednu povídku slečně, která si o to řekla, byla výjimka, protože jsem zrovna měla náladu napsat nějakou depresivní jednorázovku (těch teď vzniká hodně, hmm...), ale příště odmítnu. Nevím, jestli povídky na přání někdy rozjedu. Jestli jo, bude to asi jenom na chvilku. Jinak mám pořád přestávku! A příští týden bude o trochu náročenější, musím ještě hodně věcí vyřizovat, takže se předvánoční krize projeví spíš ten příští a přespříští týden. Pár: Naruto x Gaara Čeká vás: yaoi, násilí, romantiku jsem nějak vypustila, konec je všelijaký otevřený (Prosím vás, je to strašně jednoduše napsané ,má to sotva 1100 slov. Varování předem.) Na přání pro: Zdenka ♥ Zhoršuje se to a já blázen s tím nic nedělám v naději, že se stane opak. Že mu dojde, co pro něj skutečně znam

Během hodiny mě profesor dvakrát napomenul. Poprvé, když jsem ještě s Hinatou rozebíral moje pocity z toho, jak se Sasuke před hodinou zachoval, podruhé, když jsem psal Gaarovi, že bych se chtěl odpoledne stavit. Cítil jsem se mizerně na to, abych trčel ve škole. Potřeboval jsem to řešit s dalším člověkem, slyšet další, jiný názor. Samozřejmě, že od Gaary uslyším hodně nadávek, protože Sasukeho nikdy neměl rád. Vždycky byl proti němu a já vlastně ani nevím proč. Asi to bude tím, že mezi mnou a Uchihou byl velký sociální rozdíl. "Zajdeme na oběd?" nabídla mi Hinata a položila mi přátelsky ruku na rameno. Minutová ručička ukazovala do nebe, hodinová směřovala ke dvojce na číselníku. Obědvat tak pozdě se mi nechtělo. Raději bych si klofnul něco malýho a šel hned za Gaarou, ale Hinata byla neodbytná. Uměla člověka přemluvit milým způsobem a starostí, že jí nešlo říct ne. "A kam půjdeme?" povzdechl jsem si. Byl jsem rád, když jsem konečně vypadl ze školy. Myslel jsem jen