Kde jsi?

Veeelmi originální název, já vím. Možná jste si všimli, že mám přeškrtlý odkaz (který už ani není odkazem) pro možnost objednat si povídku na přání. Je to z jednoho prostého důvodu - chci psát to, co mě baví. Že jsem tady napsala jednu povídku slečně, která si o to řekla, byla výjimka, protože jsem zrovna měla náladu napsat nějakou depresivní jednorázovku (těch teď vzniká hodně, hmm...), ale příště odmítnu.

Nevím, jestli povídky na přání někdy rozjedu. Jestli jo, bude to asi jenom na chvilku.

Jinak mám pořád přestávku! A příští týden bude o trochu náročenější, musím ještě hodně věcí vyřizovat, takže se předvánoční krize projeví spíš ten příští a přespříští týden.

Pár: Naruto x Gaara

Čeká vás: yaoi, násilí, romantiku jsem nějak vypustila, konec je všelijaký otevřený (Prosím vás, je to strašně jednoduše napsané ,má to sotva 1100 slov. Varování předem.)

Na přání pro: Zdenka ♥

Zhoršuje se to a já blázen s tím nic nedělám v naději, že se stane opak. Že mu dojde, co pro něj skutečně znamenám a že mi tímhle chováním ubližuje. Nebo jsem mu nějak ublížil já, že se mi takhle mstí? Vždycky jsem tu pro něj byl, vždyť ho miluju! Ani po tom, co začal chlastat, jsem ho milovat nepřestal. Nejdřív to začalo popíjením pivka u televize každý víkend. Večer jsme si pustili film a on si u toho otevřel pivo. Teď ale chodí domů každý den ožralej, je hrubý, zlý a nezodpovědný.

A já? Já tohle toleroval. Miloval jsem ho natolik, že jsem mu vždycky dokázal odpustit. Mávl jsem nad tím rukou a doufal, že přijde k rozumu. Jenomže se zdá, že sám to nezvládne. Co mám ale dělat, když mě odmítá poslouchat?

Zase tu byl jeden z těch večerů, kdy jsme spolu nepromluvili. Teda on křičel, já se ho snažil ignorovat. Raději jsem mu odporoval tímhle způsobem, než abych cokoliv řekl. Však by mě stejně neposlouchal. K čemu by to pak bylo?

Z pohledu na něj se mi dělalo zle. Blonďaté rozčepýřené vlasy se sice leskly, ale mastnotou, na tváři mu vyrašilo strniště. O zničeném oblečení raději ani nemluvím. Táhl z něj chlast a kouř z cigaret. Zase přišel z hospody, odkud taky.

"Já s tebou mluvím!" zakřičel na mě a hrubě mě chytil za paži. V ten moment mi vypadl talíř z ruky, který jsem vytáhl z myčky a který jsem zrovna utíral.

"Pusť mě!" zamračil jsem se na něj a vyškubl se mu. "Nehodlám tě poslouchat," odvětil jsem a sklonil se ke střepům. Naštěstí se talíř nerozbil na extra malinké kousíčky, takže to šlo lehce posbírat. Pak ještě pro jistotu vysaju, ale až Naruto zase odejde. Teď by měl kecy, že proč dělám rámus, když je už večer.

"Tak mi odpověz!" zakřičel a rukou prásknul na kuchyňskou linku. "Proč se mnou nechceš spát?!"

"Seš mi odpornej!" plivl jsem mu pomyslně do tváře. Vyhodil jsem střepy a vrátil se zpátky k nádobí.

"Když sem ti tak odpornej, proč se mnou pořád seš?! Hm, Gaaro?!"

"Sám nevím! Měl jsem se už dávno sbalit a vypadnout!" zakřičel jsem na něj. Utěrku jsem švihl na zem a odešel do ložnice. Nehodlám se s ním bavit o takových věcech, když je v tomhle stavu. Leze mu to na mozek. Jak si může myslet, že s ním budu spát, když smrdí po alkoholu, kouři a někdy i zvratcích? A kolik dní se někdy nemeje? Jak může čekat, že se s ním pak chci milovat?

Miluju ho. Miluju? Nejsem s ním jenom kvůli strachu být sám? Nebo jen z lítosti? Je tu naděje, že se to zlepší?

Už se ani v sobě nevyznám. Zamiloval jsem se do něj před pěti lety. On měl srdce na dlani a tenkrát mi pomohl najít správnou cestu životem. Začali jsme spolu chodit, pak bydlet. Kde se to podělalo? Co si pamatuju, alkoholem vždycky pohrdal. Co tak najednou? Je to snad mnou?

Aha, vzpomínám si. Začal být uzavřený. Úsměv z jeho rtů ze dne na den vymizel. Čemu se divím, když ho každý den rozdával kolem sebe tolik, ale málokdo mu ho oplatil? Ale… všichni ho milovali. Tak proč? Nedůvěřuje mi natolik, aby se mi svěřil se svými pocity.

Proč?

Slyšel jsem, jak cvakla klika. Seděl jsem na posteli, zády k němu. Očima jsem četl řádky knihy, kterou jsem si před týdnem vypůjčil v knihovně, ale moc pozornosti jsem jí nevěnoval. Čekal jsem, až se Naruto sbalí a zase odejde do hospody, do té doby jsem chtěl přečkat v ložnici. Jenomže Naruto zřejmě neměl v plánu odejít.

Matrace se prohnula, jeho těžké tělo se blížilo ke mně. Nejdřív jsem ucítil ten smrad, pak jeho studené ruce, jak mi zajely pod triko.

"Nech-" chtěl jsem mu vzdorovat, ale on mě začal líbat na krku. Věděl, co na mě platí. To ale ještě neznamenalo, že se mu jen tak podvolím.

Dlaněmi mi pořád přejížděl po hrudi a naschvál zavadil o bradavky. Slastně jsem vzdychl. Opravdu ví, co v posteli miluju.

Vzrušení odpadlo ve chvíli, kdy začal dýchat jak nadržené prase. Nešlo mu v tento moment o nic než sex. Potom by zase odešel do hospody nebo jinýho podniku.

"Přestaň," vysvobodil jsem se z jeho sevření a upravil si oblečení. "Seš nechutnej."

To byla pro něj zřejmě poslední kapka. Chytil mě za vlasy a obličej mi zabořil do polštáře. Házel jsem rukama, nohama, ale v této pozici jsem neměl velkou šanci vyhrát. Zvlášť, když mě zasedl a já pomalu přicházel o kyslík.

Pálilo to a bolelo. Víc jsem se staral o to, abych se mohl nadechnout, než že mě Naruto právě znásilňuje. Úspěch! V momentu, kdy byl blondýn opojen slastí, jsem využil jeho oslabení a otočil hlavu na stranu. Kyslík. Konečně jsem mohl volně dýchat.

To byl ale první krok k mojí svobodě. Naruto už se tolik nezajímal o mně, jako spíš o svoje pocity. Jeho stisk při prvních přírazech povolil, takže jsem se mu snadno vzepřel a shodil ho ze sebe na zem. No a co, že se bouchl hlavou o podlahu. Byl mi naprosto ukradenej.

"Řekl jsem snad přestaň! Nebo seš hluchej?!" zakřičel jsem na něj a zase si natáhl kalhoty. Raději jsem se od něj držel dál, blízko dveří, protože vypadal ještě nasraněji než předtím.

"Hajzle!" zakřičel na mě a bleskurychle vstal a šel - ne, on běžel ke mně. Stejně tak rychle jsem se zvedl i já, ale kvůli dveřím, které jsem pochopitelně musel nejdřív otevřít, jsem se zdržel, takže mě snadno chytil.

Napřáhl ruku a udeřil mě plnou silou do tváře. A pak znovu a znovu. Bránil jsem se, ale zřejmě to nebylo dostatečné. Oproti němu jsem neměl sílu.

"Ty hnusnej bastarde!" vrčel skrz zuby. "S kým chrápeš?! Tak s kým?! Kdo je lepší než já?!" pokračoval v silných fackách. Když ho už bolela ruka, začal do mě kopat. Byl jsem schopný si jenom chránit hlavu. Opakoval jsem si, že tohle není možné. Je to poprvé, co na mě vztáhl ruku.

Hlavou se mi zároveň promítaly vzpomínky na začátek našeho vztahu. Když jsme se sem stěhovaly, byli jsme tak šťastní, že jsem ho nikdy neviděl bez úsměvu. Bylo to jako splnění snu.