♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Lidičky, skončilo pololetí, což znamena zmírnění stresu ve škole (aspoň pro mě... trochu... x'D). Začíná mi však soutěžní sezóna s kroužkem, ale to mě nebude omezovat tolik, jak škola. Ještě omámen šokující novinou přišel domů. Itachi tam samozřejmě nebyl, musel mezitím odejít do práce. To ale neznamenalo, že na svého blonďáka zapomněl. Rozkázal Hidanovi, aby předal Deidarovi vzkaz, že mu má hned po příchodu od doktorky zavolat. Jenomže Deidara byl v takovém šoku, že jen sluhovi přikývl a odešel do ložnice, kde si doprovázen bolestmi zad lehnul na postel. Nerozuměl slovům sluhy, nevěděl, co říkal. Nevnímal ani dotek, třes jeho ramena a ruky. Ležel a díval se před sebe. Představoval si, jak se jeho změní. Jak se Itachiho život změní. Vždyť pro toho je nejdůležitější práce. Kdyby otec zjistil, že spolu i nadále mají vztah, vyhodil by ho a možná i vydědil. Itachimu by nezbylo vůbec nic. Vůbec nic kromě Deidary a dítěte. Jak by je pak uživil? Ale to nebyla jediná věc, které se blonďák

Tak tímto se oficiálně vracím. 💙 Omlouvám se za čekání, jste zlatíčka. ಥ⌣ಥ Kdo se nemohl dočkat další kapitoly této povídky? （⌒▽⌒） *schovává se do protiatomového úkrytu, který si vypůjčila od Jennýska* Jakmile černovlásek začal chodit s pomocí berlí, Shizuo se zase začal plně věnovat práci. Nechal Izayu doma samotného v domnění, že se mu nic nestane. Byl jako na trní a kámen ze srdce mu spadl pouze tehdy, když uviděl Oriharu celého a bez úhony. Sice mu věřil, že nevytopí byt, nebo ho nepodpálí, ale stále tu bylo třeba riziko kolapsu. Kdo by mu pak pomohl? Stále se zabýval myšlenkou, že jestli tohle není jen ticho před bouří. Vždycky to tak s Izayou bylo. Možná je teď v pohodě, ale za pár hodin… dní… možná týdnů se něco přihodí. Slíbil si, že pokud začne znovu chlastat, vykope ho z bytu, ať si bydlí v tom svém, v němž je stále viditelná zaschlá krev jak na podlaze, tak na matraci postele. Dneska ho chtěl ale překvapit. Moc dobře věděl, že to pro Izayu nebude příjemné překvapení. Posled

Lidičky! Tohle je přednastavená povídka z 15. ledna, takže nemůžu slíbit, že se tímto oficiálně vracím! Ehm... a tohle nečtěte, je to fakt kravina. :D Nemohla jsem si pomoct, napadl mě název "Půlnoční přání" (možná jsem to někde čojzla xD) a prostě jsem na to musela něco napsat! O čem že to je! Krev, vraždy, mrtvoly, psychopati... však mě znáte. :D Pár: Naruto x Sasuke (nebo naopak, jak chcete) Čeká vás: shounen-ai (a krev, vraždy, mrtvoly, psychopati... xDDDD) Zůstal jsem naprosto oněmělý a s otevřenou pusou stát před vitrínou menší kavárny. Hleděl jsem dovnitř, do tmavé místnosti, do níž by se bez problémů vešly dva, možná tři tucty lidí kromě personálu. Momentálně jich tam trávilo čas asi deset, ale já je nevnímal. Sledoval jsem jen jednu osobu, která mi potají ukradla srdce a ani o tom nevěděla. Roznášela objednávky, povídala si s ostatními zaměstnanci, hlavně pilně pracovala. Dobře, nebudu se snažit to dál schovávat. Tou osobou byl kluk z vedlejší třídy. Je nový, před

Lásky moje, jistě víte, že leden je jedním z měsíců, kdy začíná hektické období pro všechny studenty (i pro flákače xD). Moc se omlouvám, ale musím blog pozastavit na dobu neurčitou . Určitě to víc jak měsíc nebude, možná se tu ukáže nějaká kapitola něčeho, ale nemůžu nic slíbit. V únoru (možná dřív) zase začnu aktivně psát a vydávat povídky, protože už se chci zbavit UC, Osudu a sakra moc se těším, až začnu vydávat překvapení! 💙 Teď ale neutáhnu školu, blog a osobní problémy zároveň. Moc vás všechny miluju! (≧∇≦)/ Děkuji za veškerou podporu! (｡･ω･｡) Pár dní šlo všechno jako po másle. Izaya se zotavoval, zatímco se o něj Shizuo staral jako o největší poklad na světě. Pořád měl na mysli dítě. Dítě, dítě, dítě. Všechno se teď točilo kolem něj, i když se ještě nevědělo, jestli je vůbec Izaya v jiném stavu. Ale v obou vzrostla zvědavost a nervozita, ty se projevovaly jako hádky a časté vzdory. Shizuo svůj vztek mohl zabít prací, jenomže Izaya tu možnost neměl. Pořád jen ležel na posteli a

Yeeeeeeeeey, tuhle kapitolu miluju!!! MILUJU!!! Doufám, že ji budete milovat úplně stejně. 💙 Deidara několik sekund nemluvil, jen mu němě hleděl do očí, v nichž se odráželo tolik bolesti. Poté přikývl. "Je to tak," přidal se i zrzek. "Proto ho chci poprosit o odpuštění a pozvat ho… na oběd," poklekl před ním a znovu mu nabídl květiny. Itachi jen sledoval celou situaci neschopen slova. Přímo před jeho očima viděl, jak Deidara přikyvuje, přijímá květiny, jde s Peinem na oběd a o několik let později mají svatbu. Jako by nemohl dýchat. Zachvátila ho panika. "I kdybysem ti odpustil, pořád s tebou nemůžu nic mít," odmítl znovu Deidara, tentokrát o něco tvrději. "Pokud jde o to pouto-" "Nejde jenom o TODLE pouto," zdůraznil. Objal Uchihu kolem pasu a přitulil se k němu, aby kulturistovi ukázal, komu doopravdy patří. "Miluju jenom tohodle muže a nechci nikoho jinýho," oznámil pevně. Uchiha se při prvním doteku dostal z transu. Jakmil

Páni, pořád se divím, kolik to má kapitol. ❤ Schválně, kolik kapitol byste typli, že tahle povídka bude celkově mít? (≧∇≦)/ "Itachi," pošeptal Deidara, který už dobrou půlhodinu ležel v posteli vedle svého spícího milence. Dvěma prsty mu zastrčil vlasy za ucho a pohladil ho po tváři. Nechtěl ho budit. Minulou noc přijel domů dost pozdě a jistě byl unavený. Byl tak sladký, když spal. Pokaždé, když měl příležitost, ho takhle sledoval. Snažil se zapomenout na Itachiho křik, a ještě přísnější pohled. Bolelo ho to a nutilo držet se od Itachiho dál. Jenomže stačilo pomyslet na zrzka, a hned by se nejraději schoval do náruče Uchihovi. Zvykl si, že je u něj v bezpečí. Pak ho něco napadlo. Podíval se na hodiny, rozhodl se vstát a jít si dát rychlou snídani. Bylo "teprve" půl desáté. Itachi mu před ulehnutím do postele rozkázal vzbudit ho v deset, ale beztak si nastavil budík, jak ho blonďák znal. Má půlhodinu, aby mu připravil menší překvápko. "Dobré-" "Dobré

A protože Mei nestihla nepřítele, přidává vám sem dvacátou kapitolu UC! ❤ "Su v říji," sdělil blonďák o něco tvrději. Tím zrzka překvapil. Ne chováním, jako spíš tou samotnou informací. "A ty mě potřebuješ," odhadl Pein. Proč by jinak souhlasil, aby přišel, že? Omegy v říji potřebují ukojit sexuální touhu a k tomu poslouží alfa, nejlépe ten spřízněný, nebo se kterým má pouto. Povalil blondýna na záda a natiskl se na něj. Ani se jeho rtů nedotkl svými a už mu na tváři přistála Deidarova dlaň. Okamžitě se odtáhl. V životě ho nikdo neuhodil. "Promiň, promiň. Nechtěl sem tak moc," omlouval se hned. "Co po mně vlastně chceš? Zavoláš mě, řekneš mi, že jsi v říji a teď mě nechceš," shrnul Pein naštvaně. Zdálo se, že jeho vztek jen sílil. "To ti to ještě nedošlo? Kdybysem ti to neřek, nezjistil bys to!" řekl trochu vážněji. Začínal se bát, že se jeho plán vymkl kontrole a zrzek ho znásilní. Teprve teď si Pein uvědomil, o co tu šlo. Předtím si a

Vůbec jsem neplánovala něco do nového roku psát, ale když už je to všude, tak proč ne i tady, že... (Přejdeme se omlouvám, pokud něco nebude dávat smysl. Mei chlastala víno a... no a ráno měla kocovinu. Spíš celej den...) V roce 2k17 jsem toho moc nestihla. Druhý pololetí prváku bylo fakt nestíhatelný, protože se do učení přidaly taky rodinné, osobní i zdravotní problémy. Dlužím vám všem velikou omluvu. GOMENASAAAAAAAI!!! Z minulého roku mi tedy zůstáva spousta povídek, kterým se chci věnovat více. Plánuju (konečně) dokončit V zajetí osudu, Under control (kde vás možná čekají speciály) a ShIzayu. Kdybyste věděli, kolik jsem toho měla v plánu napsat, ale nevyšlo to, asi byste brečeli jako já teď. No nebudu to okecávat, stejně bych měla jít spát, protože bolesti hlavy ještě neodzněly. (╥_╥) Do nového roku vám přeju jenom to nejlepší, hlavně štěstí, zdraví a YAOI!!! (≧∇≦)/ Vaše Mei ♥