Za (ne)přítele | Kapitola 14.

Tak tímto se oficiálně vracím. 💙 Omlouvám se za čekání, jste zlatíčka. ಥ⌣ಥ

Kdo se nemohl dočkat další kapitoly této povídky? （⌒▽⌒） *schovává se do protiatomového úkrytu, který si vypůjčila od Jennýska*

---

Jakmile černovlásek začal chodit s pomocí berlí, Shizuo se zase začal plně věnovat práci. Nechal Izayu doma samotného v domnění, že se mu nic nestane. Byl jako na trní a kámen ze srdce mu spadl pouze tehdy, když uviděl Oriharu celého a bez úhony. Sice mu věřil, že nevytopí byt, nebo ho nepodpálí, ale stále tu bylo třeba riziko kolapsu. Kdo by mu pak pomohl?

Stále se zabýval myšlenkou, že jestli tohle není jen ticho před bouří. Vždycky to tak s Izayou bylo. Možná je teď v pohodě, ale za pár hodin… dní… možná týdnů se něco přihodí. Slíbil si, že pokud začne znovu chlastat, vykope ho z bytu, ať si bydlí v tom svém, v němž je stále viditelná zaschlá krev jak na podlaze, tak na matraci postele.

Dneska ho chtěl ale překvapit. Moc dobře věděl, že to pro Izayu nebude příjemné překvapení. Poslední dobou se od sebe dost odcizili, oba to cítili. Něco mezi nimi bylo. Něco zvláštního, co je od sebe oddělovalo. Nedokázali ale s určitostí říct co.

"Jsem doma!" křikl blonďák celý šťastný. Přišel daleko dřív, než kdyby končil normálně, a rovnou i nakoupil. Rozhodl se něco dobrého uvařit, i když už táhlo na dvě hodiny.

Když vešel do obýváku, z kuchyně uslyšel divný zvuk. Bylo to jasné cinknutí skla o sklo. Nebylo to ale způsobeno střetem dvou sklenic. Tento zvuk byl hlubší.

"Izayo?" oslovil ho a přišel za ním.

Překvapený černovlásek okamžitě upustil láhev alkoholického nápoje na zem, ze které se chtěl napít.

"Shizuo!" vyjekl. "Nevěděl jsem, že jsi tu…"

"Co to má znamenat?!" zvýšil hlas blonďák. Tak on chodí do práce, zatímco Orihara si tu vesele chlastá?! V ten moment mu došla veškerá trpělivost. No a co, že na něj kouká těma štěněčíma očima. Varoval ho!

"Shizu-chan, nech si to vys-"

"A co mi jako chceš vysvětlovat?! Že v tý láhvi není chlast, ale dětský mlíko?!" To už na něj křičel. "Už jsem ti jednou říkal, že jsi skončil, ale dal jsem ti poslední šanci, kterou jsi promrhal. Takže tady už nebudeš," rozhodl a sbalil mu těch pár věcí, které si Izaya přinesl od sebe z bytu. Nebylo jich moc, stačil na to batoh.

"Neukvapuj se, prosím! To bylo jenom-" zasekl se, co chtěl vlastně říct? Neměl pro to žádnou výmluvu. Už tak dlouho se utápí v depresích, že prostě musel sáhnout po alkoholu. Aspoň trošku, než se Shizuo vrátí… jenomže nepočítal s tím, že se blonďák vrátí tak brzo. Skutečně to nebylo příjemné překvapení.

"Ne, Izayo," řekl přísně, i s batohem vešel do jeho bytu, kam ho hodil. Naschvál nechal otevřené dveře a Izayovi naznačil prstem, že má odejít k sobě domů. Už ho tu nechtěl.

"Ty mě vyháníš…?" zeptal se ublíženě černovlásek. Při pohledu do svého vlastního bytu se mu udělalo lehce nevolno. Jako by měl být zavřený v kleci, ze které není úniku.

"Očividně si chceš kurvit život chlastem a já už nemám sílu tě pořád hlídat a pomáhat ti. Pokud zabiješ i tohle dítě, pak ke mně nechoď," mluvil tiše, kdyby se mu náhodou zlomil hlas. Ano, vyháněl ho, ale bylo to pro něj snad bolestivější než pro Oriharu. Nechtěl, aby se uchlastal k smrti, ale už toho má po krk. Řekl sice, že na něj dá pozor, že klidně odejde z práce, aby mohl být s ním, ale důvodem toho nebyla Izayova momentální závislost na alkoholu. Chtěl se o něj postarat, protože černovlásek v té době jenom ležel, nebyl schopný se postavit a chodit. Teď si Shizuo připadal jako idiot. Dělal pro něj první poslední, ale Izaya to stejně neocenil a dál mu způsoboval potíže.

"Jsi rozhořčený, nejdřív by ses měl-"

"Izayo!" okřikl ho. Už měl dost těch lží, všech výmluv. "Odejdi," rozkázal už klidně a zavřel oči. Nemohl se mu podívat do očí. Tolik ho zklamal…

"Shi-"

"Jdi!"

Černovlásek se pomalým krokem přesunul na chodbu. Jakmile byl od hlavních dveří svého bytu jen dva kroky, zabouchly se za ním dveře od Heiwajimova bytu. Zůstal na chodbě sám. Opuštěn. A vlastní chybou, kterou si připouštěl až teď. Shizuo měl plné právo tohle udělat. Chápal ho.

Orihara za sebou zavřel dveře a svezl se po nich. Nechtěl jít dál do svého bytu. Pořád před sebou viděl kaluž krve a své mrtvé dítě. V tomhle bydlení ho nepotkalo nic dobrého. Kromě Shizua.

Ten se taky trápil. Kukátkem sledoval, jak černovlásek zavírá dveře, až ho nebylo vidět. Teprve teď začal litovat, že to udělal, ale jen proto, že ho miloval. Ublížil jemu, ale i sobě. Pokud si ani po tomhle Izaya neuvědomí, co způsoboval, pak byla všechna snaha k ničemu.

Svezl se po dveřích a hlavu schoval do rukou. Promnul si obličej a přemýšlel, co teď bude dělat. Sedne si k telce, bude koukat na romantické filmy a brečet u toho? Ne, tohle nebylo nic pro něj. Nechtělo se mu nic. I chuť vařit ho přešla. Všechno se zdálo být nudné a zbytečné. Chtělo se mu brečet...

Nedokázal se na něj zlobit dlouho, tak tři dny. Srdce ho tížilo, bolelo, jak křičelo, aby Izayovi dal poslední, ale opravdu poslední šanci. Nemohl se ho jen tak vzdát. Jsou spříznění, jsou zamilovaní. To znamená, že patří k sobě.

Stál před jeho bytem, kterým se ozval zvonek. Byl nervózní. Hlavně si v hlavě pořád opakoval, že musí vypadat naštvaně. Bude mu vyhrožovat, dá mu další podmínky a znovu mu připomene pravidla, aby spolu mohli šťastně žít.

Jenomže nic se nedělo, proto zazvonil znovu. Zase nic. Izayovi by určitě netrvalo tak dlouho dojít ke dveřím a otevřít je. Možná je nechce otevřít, protože ví, že za nimi stojí blonďák. Nebo se mu taky mohlo něco stát.

Při té myšlence Shizua zamrazilo. Kašlal na všechny mravy a dveře vykopl. Neměl čas je spravovat. Důležitější byl pro něj Izayův byt. Prázdný Izayův byt.

Stál uprostřed bývalého obýváku a nestačil se divit. Zase se přestěhoval? Musel to udělat v době, kdy byl Shizuo v práci. To si tak rychle našel jiné bydlení? Pravda, Orihara jich dříve vlastnil několik, nejen v Ikebukuru.

"To ne," pošeptal. Jeho tichý hlas se roznesl po celé místnosti.

Nevyhnal ho jen ze svého bytu, ale z celého města, možná státu. A především ze svého života. Tohle nechtěl. Tohle v plánu neměl!

Okamžitě vzal mobil a vytočil jeho číslo. To už však neexistovalo. Vzpomněl si, kdy naposledy slyšel ženský hlas oznamující existenci voleného čísla. Dostal o Izayu strach. Nechce se zase zabít, že ne?

"Shinro?!" vykřikl omylem do mobilu, když volal i jemu. On byl jediný, komu by se Izaya svěřil.

"Věděl jsem, že se ozveš," Jeho hlas zněl smutně a smířeně. Věděl, proč mu blonďák volá.

"Kde je Izaya?!" zeptal se hned. Odtušil, že to lékař ví.

"Pryč," odpověděl jednoduše a povzdechl si. "Odjel z města," vysvětloval.

"To vím, ale-" zasekl se. Musel se zhluboka nadechnout, jinak by přestal dýchat. "Řekni mi všechno, co víš," požádal jej. Musel vědět, kde Izaya je. Musel jet za ním, než bude pozdě!

"Odjel včera dopoledne. Koupil si dům a tam teď žije. Promiň, Shizuo, víc ti toho nemůžu říct," ospravedlnil se doktor.

Tomu blonďák skutečně nerozuměl.

"Ty ho bráníš? Pomáháš mu se zabít?!" vykřikl rozčileně.

"Ne, Shizuo! Pomohl jsem mu jen odjet, nic víc!"

"Ale ty víš, kde je!" obvinil ho.

"Ano, ale-"

"Ale co?! Neříkej, že mi to neřekneš!" křičel po něm.

"Nemůžu ti to říct," odsekl brýlatý. "Věř mi, že je na bezpečném místě, kde ho nikdo nenajde. V té oblasti žije ani ne stovka lidí, kteří ho stejně neznají. Nic mu nehrozí," snažil se ho uklidnit.

"A alkohol?! Víš, že je k němu náchylnej! On se uchlastá k smrti!"

"Neuchlastá, věř mi," uchechtl se ironicky doktor. Už i on začínal ztrácet nervy. Shizuo tu teď po něm řve, a to jen kvůli Izayovi.

"To kurva nemůžeš vědět!"

"Vím to, Shizuo! Řekl jsem mu, že čeká dítě a všechna rizika, co to s sebou nese! Věř mi!" křikl po něm.

Několik sekund se nic nedělo. Žádný hlas ani z jedné strany drátu.

"On je…?"

"Je brzo to zjistit. Řekl jsem to jenom proto, abych ho držel dál hlavně od alkoholu. Za dva týdny k němu pojedu a udělám mu testy. Pak dám i tobě vědět."

"Chci jet s tebou!" přemlouval ho Shizuo.

"Ne, Shizuo," odmítl lékař. "Je pravděpodobné, že je Izaya v tom, takže potřebuje zaprvé klid. Ty bys ho jenom stresoval. A zadruhé… říkal mi, jak moc ho nenávidíš, takže kdyby ses teď před ním ukázal, nejspíš by se tě pokusil zabít. A to je nebezpečné nejen pro tebe nebo jeho, ale především pro dítě," vysvětlil.

"Chceš mít říct, že kdyby čekal MOJE dítě, tak se s ním nikdy neuvidím? Prostě se to malé nikdy nedozví, kdo je jeho otec?!"

"Shizuo," oslovil ho Shinra. Slyšel z blonďákova hlasu depresi. "Až přijde čas, vezmu tě za oběma. Do té doby ti budu říkat všechny informace o Izayově stavu. Nic ti nezatajím!" slíbil lékař.

"Ale- ale-" namítal Heiwajima. Nechtěl být od nich tak daleko. Absolutně se mu to nelíbilo, ale zřejmě neměl na výběr. Možná to opravdu byla nejlepší možnost. Možná taky ne.

"Izaya na tom není psychicky dobře. Bojím se, že pokud přijde i o tohle dítě, nebude to jen pokus o sebevraždu, ale… zcvokne se a skončí v léčebně. Opravdu bychom ho teď měli nechat v klidu. Když jsem mu řekl, že je těhotný, byl odhodlaný pro to udělat opravdu vše. Nedošlo mu, že to nemůžu vědět. Jako by nevěděl, že lžu. Bojím se… Je na tom psychicky opravdu hodně, hodně špatně, Shizuo…" dopověděl smutně a povzdechl si.

Blonďák přemítal veškeré vzpomínky, které si s Izayou vytvořil. Má ho teď jen tak opustit? Má skutečně poslechnout Shinru a několik měsíců, možná i let, se s ním nevídat? Neznělo mu to hezky, vůbec se mu to nelíbilo. Kdyby bylo po jeho, vymlátil by z Shinry souřadnice Izayovi nynějšího úkrytu. Na druhou stranu ale bral v potaz, že má lékař v něčem pravdu. Podle toho, co slyšel o Oriharově psychickém stavu, nebylo by nejlepší se za ním hned vydat. Musel být trpělivý. Hodně trpělivý.