♥ Yaoi povídky od Mei ♥

Ano, Mei je zase pozadu, ale nic dohánět nebude. (╥_╥) To víte - za necelý týden začíná škola a kdo by neměl nervy? PS: A tímto se chci taky omluvit, že kapitola vychází až teď. OOC bude za chvilku končit, tak bude cca 4-6 kapitol, ještě nevím. Možná míň, možná víc. A Ereri je někde ve hvězdách. xD Gomeeeeeeen! ╥﹏╥ Enjoy~ Na plátně se promítal akční film, u kterého všichni zadržovali dech. Až na jenoho černovlasého muže, jehož myšlenky se točily úplně kolem něčeho jiného. V šeru toho sice nebylo moc vidět, ještě k tomu se speciální brýlemi, ale i přesto černo černé oči směřovaly k blondýnovi vedle něj. Film jej nezajímal, neměl akčňáky rád, zatímco Deidaru tenhle výběr uchvátil. Pomalu zapomněl jíst popcorn, jak se zažral do děje. Už na první pohled byl přecitlivělý, snadno podlehne emocím. Způsob, jakým mluví, značí, že už dlouho neměl pevnou ruku. A celkově jeho vzhled vypovídal o nedbalosti. Jistě, v životě na ulici není vzhled na prvním místě. Jak je tedy možné, že je tak krásný? K

Kdo má rád nákupy? Kdo má rád vydatnou snídani? Pak si tuhle kapitolu asi užijete. :3 ENJOY~ Sedli si do jedné restaurace a objednali si snídani. Deidara byl překvapen vším tím jídlem, které mu skutečně přinesli, když si ho objednal. Myslel si, že není možné si objednat tolik jídel. Už podle těch pohledů, co servírka měnila ve výrazu, se domníval, že mu něco nepřinesou. Nejenom, že měl obrovský hlad, ale taky to udělal ze zvědavosti. "To sníš?" užasl Itachi. On raději zůstal u dvou volských ok s opečenými toustovými chleby. "S takovou si nemusíš dávat ani oběd," zasmál se. Deidara mu věnoval trochu naštvaný pohled. "Asi nevíš, jaký to je, bydlet na ulici," zavrčel a pustil se do lívanců se sirupem a lesním ovocem. Vhrkly mu slzy do očí. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl tak dobré a hlavně teplé jídlo. Když žil na ulici, živil se především zbytky, co lidé odhodili do popelnice. To byly většinou kousky hamburgerů, párků v rohlíku a jiných minutovek. &

Lidičky, celý týden jsem na vás srala, tak vám dnes přináším osmnáctou kapitolu OOC. :3 Doufám, že se bude líbit. :3 <3 Jop! A ve čtvrtek vyjde první díl s fakty. Jsem zvědavá, co na něj řeknete. :D ENJOY~ Naléval jsem horkou vodu do tří hrnků s mletými kávovými zrny, ten čtvrtý jsem zalil mlékem. Zatím jsem jen poslouchal Itachiho nadávky a kázání směřované jeho mladšímu bratrovi. Když jsem se podíval směrem do obýváku, musel jsem se tiše zasmát. Itachi s podmračeným výrazem a vztyčeným ukazovákem, Sasuke kroužil očima, u kterých držel led, a Deidara rozvalený po celé pohovce těžce oddechoval. Samozřejmě, že tomu malému nic nebylo. To jen Itachi začal mít obavy a tím vyplašil i mě. Blondýn má holt špatnou fyzičku. "Jak je ti?" zeptal se starostlivě Itachi, když už na Sasukeho vyčerpal všechnu slovní zásobu, kterou měl připravenou. "Vole. Kdyby bydleli vo patro vejš, asi fakt chcípnu," postěžoval si Deidara a pohladil se po břiše. "Chci být taky ještě nenaro

Psala jsem někdy, že jsme si s Jenny, Majo a Sak daly sraz? Ne? Tak tady máte můj článek o včerejším dni. :3 Vstávala jsem v neděli ráno v 6:30 a kvůli hezkému počasí (bylo pod mrakem) jsem měla dobrou náladu. Autobus měl původně odjíždět v 7:23, no nakonec odjížděl o čtyři minuty později, protože si řidič musel zapálit. Pustila jsem si písničky a na to, jak jsem do nich při každém cestování zabraná, že nevnímám okolí, jsem přepínala jednu za druhou, abych našla nějakou, která mě opravdu chytne (což se stejně nestalo x'D). Takhle se projevila nervozita, ale ještě jsem se nějak zvlášť nervózní necítila. Teď taková malá vsuvka. Už jsme byli kousek za Opavou, když jsme vjeli do jedné nijak neobvyklé zatáčky. V ten moment se řidiči otevřela pokladna a vysypala se z ní hrstka drobných a v ten samý moment se mně sekla mp3 (jednou za čas se mi to stává). Myslela jsem si, že jsem ji leknutím pozastavila, protože jsem měla pořád prst na tlačítkách, že. Jenomže ona se mi zamkla hlasitost (ta

Nedivte se, že je tato kapitola taková... maková. Hodně jsem u ní přemýšlela o UC, proto jsem byla myšlenkami trochu jinde. xDD Gomeeeeeen. >.< Itachi mě z práce propustil dřív. Kdybych měl problémy, řekne, že mi nebylo dobře. Ačkoli jsem namítal a nesouhlasil s odchodem domů, musel jsem. Sasukeho bratr na tom trval a přemlouval mě i Deidara. Neptali se, co se mi stalo, i kdyby to rádi věděli. Kéž by byl pro mě ještě jeden takový muž jako Itachi. "Naruto?" podivil se Sasuke, ale i tak mě rád přivítal. "Není mi dobře," odpověděl jsem a vyhnul se polibku na tvář. "Jdu si lehnout..." řekl jsem neslyšně. Sundal jsem si jenom kravatu, kterou jsem hodil na zem, jinak jsem zůstal v pracovním oblečení. Kašlal jsem na to, že budu mít pomuchlanou košili a budu si ji muset žehlit. "Snědl jsi něco divného?" zajímal se Uchiha a pohladil mě po vlasech. Odstrčil jsem mu ruku a schoval se pod peřinu. "Nech mě být..." řekl jsem plačtivě. "Nen

Lidičky, moje psací aktivita se sekla na téhle povídce. Proto se omlouvám všem, kteří čekají i na ostatní povídky. :D Enjoy~ Itachi netrpělivě seděl v čekárně před gynekologickou ambulancí. Cítil se divně, poněvadž čekárna byla sice poloprázdná, ale její návštěvníci byli ženského pohlaví. Většina ještě v břichem nafouknutým jako balon. Vstal a prošel se chodbou k oknu. Všechny pohledy se stočily k němu už od příchodu. Kdyby tu byl s ženou, ostatní by si nic nepomysleli. Ale on přišel s krásným mladým blondýnem, který vypadal, že u doktora nebyl několik let, možná dokonce něco skrývá. Snad ho ten černovlasý skoro třicátník nebije? Asi jim je všem jasné, že blonďák bude omega. Proč by sem jinak šli? "Uchiho-san?" zavolala jej sestra ze své pracovny, odkud taky vyšel Deidara s několika papíry v ruce. No, vyšel. Dopajdal. Noha ho bolela a on odmítal jít na chirurgii. Ještě by mu ji amputovali. "Můžete se vrátit za Tsunade-sama," usmála se mile a zavolala si další pacien

Lidičky, tak tu pro vás mám druhou kapitolu UC. :3 Zvedněte ruku všichni, kdo se těšil! :D Ať vím, kolik vás je. xD Chtěla jsem se jen tak zeptat. Napadlo mě, že bych jednou za čas vydala článek s pár fakty o dokončených povídkách. Co říkáte? Abyste si klepali na čelo, proč jsem něco měnila, když jsem to měla takhle krásně vymyšlený. xDD Faktů by bylo asi deset. Měl by někdo zájem? Hlasujte v anketě ať vím, jestli to bude mít smysl. ^^ Itachi zaklepal na dveře od pokoje pro hosty a přiložil k nim ucho. Kromě pravidelného chrápání neslyšel nic jiného. To znamenalo, že blonďák ještě spal. Tiše tedy vešel do místnosti, aby jej nevzbudil. Musel se usmát tomu, jak Deidara ležel. Peřina připomínala kuklu motýla a kolem ní byl ovinut blonďák. "Deidaro," pošeptal jemně a pohladil ho po paži. Podivil se, jak může být tak jemná, když blonďák jistě nepoužíval žádné krémy. Oslovený se jen ohnal, aby od sebe odehnal tu otravnou mouchu, ale spal dál a zdálo se, že ještě tvrději. "Deid

Ano, Mei to zase motá. Kdo je rád, že jsou spolu? Kdo je rád za Narutovu shyzofrenii? Kdo je rád, že Itachi bude tatínkem? Jo, to poslední je asi to nejzajímavější a momentálě i nejpříjemnější. :D PS: Slibuju, že příští kapitola bude trochu dramatická. :> Enjoy~ Seděl jsem v parku na lavičce a v rukách si pohrával s mobilem. Zastesklo se mi po Gaarovi, proto jsem se pořád díval na jeho číslo a přemlouval se, abych mu zavolal. Jenomže on mě nebude chtít vidět. Moc jsem mu ublížil, to se nedá odpustit. Ale stesk mě užíral. Cítil jsem se sám proti celému světu, byl jsem osamělý. Proto jsem na obrazovce najel na známé číslo a napsal zprávu. Jsem v parku u nového obchoďáku, čekám tě. Vypnul jsem mobil a schoval ho mezi obě své dlaně. Sledoval jsem všechny možné cesty, kudy by mohl přijít. Taky jsem často kontroloval mobil, jestli mi neodepsal. Takhle jsem čekal deset minut, pak třicet. Vím, že v Tokiu je obtížné se přesunout z jednoho vzdáleného místa na druhé, někdy je to rychlejší pěšk

Jůůhůů! :D Mei se hecla a dopsala další kapitolu. :3 Vzhledem k mé absenci se oslavy posunuly a má narozeninová oslava nebude na přesně den mého narození. Ale vše už je nachystáno, stačí to jen umístit na své místo. Procházel jsem zahradami, které byly snad živější než normálně jsou. Veselé a hřejivé barvy hrály všude kolem a úsměvy tvrdě pracujících lidí, aby oslava byla co nejdokonalejší, dodávaly pohodu. "Pomůžu Vám," přispěchal jsem k jedné ženě, která nesla několik košíků s květinami z našich zahrad na nádvoří. "To je v pořádku-" "Vždyť spadnou," namítal jsem něžně. Od včerejška jsem jen zářil a toho si všimli úplně všichni. Jediný, komu se to nelíbilo, byl Leviho otec. Měl jsem pocit, že mě už od rána propaluje pohledem a přeje mi do života jen smůlu. Ale tomu já se už nedivím, protože takhle se na mě dívá pořád. "Tak děkuji," usmála se žena vděčně. Rozdělili jsme si košíky rovným dílem a nesli jsme je na nádvoří. Všichni okolo se na nás ud