Out of control 18

Lidičky, celý týden jsem na vás srala, tak vám dnes přináším osmnáctou kapitolu OOC. :3 Doufám, že se bude líbit. :3 <3 Jop! A ve čtvrtek vyjde první díl s fakty. Jsem zvědavá, co na něj řeknete. :D

ENJOY~

---

Naléval jsem horkou vodu do tří hrnků s mletými kávovými zrny, ten čtvrtý jsem zalil mlékem. Zatím jsem jen poslouchal Itachiho nadávky a kázání směřované jeho mladšímu bratrovi. Když jsem se podíval směrem do obýváku, musel jsem se tiše zasmát. Itachi s podmračeným výrazem a vztyčeným ukazovákem, Sasuke kroužil očima, u kterých držel led, a Deidara rozvalený po celé pohovce těžce oddechoval. Samozřejmě, že tomu malému nic nebylo. To jen Itachi začal mít obavy a tím vyplašil i mě. Blondýn má holt špatnou fyzičku.

"Jak je ti?" zeptal se starostlivě Itachi, když už na Sasukeho vyčerpal všechnu slovní zásobu, kterou měl připravenou.

"Vole. Kdyby bydleli vo patro vejš, asi fakt chcípnu," postěžoval si Deidara a pohladil se po břiše. "Chci být taky ještě nenarozenej. Jenom bych se válel, spal a nechal se živit," na minutu zavřel oči a zasnil se. Hned, jak ucítil sladkou vůni kakaa, zvedl se a rukama objal svůj hrneček.

"Děkuji," usmál se na mě Itachi, když jsem před něj postavil hrnek s nápojem.

Úsměv jsem mu vrátil. Pak jsem pohlédl na Sasukeho, který se zdál být uražený. Jak by ne? Je jako děcko, to vím už dávno. Když pokáráte dítě, buď bude brečet, nebo se urazí. On byl naneštěstí ten druhý typ. Ani na mě nekoukl, když jsem i před něj postavil kávu. Zřejmě si myslí, že jsem Itachimu pověděl, jak se ke mně chová. Jenomže Itachi to vycítil sám.

"Sasuke," oslovil jej jeho starší bratr, tentokrát ale klidnějším hlasem. "Nevím, co si myslíš. Že jsi Uchiha, tak bude vždycky po tvém?! To nedokážeš pochopit, že Narutovi ubližuješ?!"

"Itachi, to je dobrý," uklidňoval jsem jej. Až teď jsem si uvědomil, že jsem mu zničehonic začal tykat. Už jsem to ale neměnil. Sice jsem zprvu naléhal, že se víc sbližovat nebudeme, ale když už máme být rodina... "Už si toho poslechl dost." Někdy bych si nafackoval, jak se Sasukeho pořád zastávám.

"Ale zřejmě to nebylo dostatečné," odporoval mi starší Uchiha.

"Další prosím!" vykřikl Deidara a natahoval ke mně prázdný hrnek.

Vykulil jsem na něj oči. Když pominu fakt, že to vypil tak rychle, divil jsem se tomu, že ho to zřejmě nezasytilo, i když je o mléku známé, že je právě dost syté.

"Ale poslední," namítl jsem a šel do kuchyně připravit druhou várku. Deidara mě raději následoval, aby se ujistil, že mu tam nedám žádný jed, nebo co.

"Itachi je nakvašenej," konstatoval blondýn tak, aby jej ti dva nemohli slyšet.

"Ani netušíš, jak vám dvěma závidím. Vy nemusíte něco podobného řešit," povzdechl jsem si ztrápeně.

"Nemusíme, no. Páč už to máme vyřešený," usmál se.

"Ale určitě jste jeden druhého nevystavovali takovému psychickému tlaku," semkl jsem rty do jedné linie a Deidara se potutelně usmál. S pozvednutým obočím jsem se na něj podíval. Dával mi snad najevo, že se mezi nimi odehrálo něco podobného? To bych do Itachiho nikdy neřekl. Přece nemůže být stejný jako jeho mladší bratr.

"Začátky byly těžký," zamračil se a snažil se přede mnou schovat stud. "Po ránu sem ho věčně bil, jednou sem ho kous, shodil z postele, utek sem, ostříhal mu vlasy, nadával mu a několikrát málem zabil svým nedovařeným jídlem," domluvil a nevinně se na mě usmál.

Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. U těch dvou tomu tedy bylo naopak. Ten chudák byl Itachi.

"Jak jste se přes tohle dostali... k tomuhle?" ukázal jsem na jeho těhotenské břicho.

Blondýn se lokty opřel o kuchyňskou linku a zasnil se. "Už vod začátku se mi líbil, ale já si to nechtěl připustit. Žil sem v přesvědčení, že lidi sou svině a alfy obzvlášť. Ale pak... prostě... to začalo jiskřit. Já utek, on mě našel, řek, co cítí, a spolu sme se vrátili," řekl ve zkratce.

"Proč jsi sakra utekl? Tak skvělý chlap a ty bys od něj utíkal," kroutil jsem hlavou.

"To bych tu byl dlouho," uchechtl se a vděčně přijal druhou várku kakaa.

"Naruto?" zavolal mě Itachi zpět do obýváku. "Kdyby se cokoliv stalo, spolehni se na mě."

"D-dobře," zakoktal jsem se. Všiml jsem si, jak si Uchihovic bratři vyměnily obličeje. Itachi už byl zase klidný a vyrovnaný, zatímco Sasuke mohl puknout vzteky.

"Anebo na mě," ozval se Deidara. "Ale pokud nepůjde výtah, tak zapomeň, že se tu objevím," dodal a napil se z hrnku. To má vážně tak blbou fyzičku?

"To nemůžeš myslet vážně," zavrčel Sasuke na svého bratra.

"Proč ne? Když ty se k němu neumíš chovat jako k člověku, proč by se u nás měl mít hůř?" zeptal se jej Itachi nazpět, v obličeji měl výsměch.

"Jsme spoutáni," oznámil mu.

Itachi se nechápavě podíval na mě. Pouze jsem Sasukeho oznámení potvrdil přikývnutím.

"To na situaci nic nemění," zhodnotil. "Začni se k němu chovat jako k člověku, kterého miluješ, když mě tu tak o tom přesvědčuješ. Ne jako k věci, která ti patří."

"Itachi, měli bysme jít, nemyslíš?" vložil se do jejich konverzace Deidara. I jeho výraz se změnil. Očima těkal ze Sasukeho na Itachiho a nervózně svíral hrnek.

"Ještě nemám dopitou kávu," protestoval jeho snoubenec a nahlédl do svého hrnku, který byl stále plný ještě se z něj kouřilo. "A tvoje kakao?" pozvedl obočí.

"Není ti dobře?" zeptal jsem se starostlivě. Jeho obličej byl trochu pobledlý, oči měl vystrašené.

"Su jenom trochu unevanej," pokusil se o úsměv a napil se z hrnku.

"Klidně si pojď zdřímnout," nabídl jsem mu a vedl jsem ho k ložnici. Nebránil se, rád opustil místnost, kde se ti dva pořád o něčem dohadovali.

Lehl si na postel, hrnek s kakaem jsem mu položil na noční stolek. Díval se do stropu s kamenným výrazem.

"Jestli chceš, spi. Pak tě vzbudím," slíbil jsem mu. On ale zavrtěl hlavou a poklepáním rukou na postel mi naznačil, abych se k němu posadil. Tak jsem tedy jeho žádosti vyhověl. "Opravdu ti není špatně?" Dělal jsem si o něj starosti. Takového jsem ho neznal. Vždycky byl usměvavý, drzý a sebevědomý. Teď tu leží jako vystrašené štěně, co by se raději schovalo někam pod postel.

"Nemám rád ty kecy o alfách a omegách," přiznal se mi. Vzpomněl jsem si, jak se mi svěřil se svým životem. Žil na ulici, pak jej našel Itachi... Nedokázal jsem si ani představit, že bych takto žil.

"Chápu," povzdechl jsem si.

"Co uděláš?" zeptal se mě znenadání, čímž mě upřímně zaskočil.

"Co tím myslíš?"

"Zůstaneš se Sasukem?" svraštil obočí starostí. "Kdyžs mi o tom povídal, neznělo to tak hrozně, než jak to vypadá ve skutečnosti," řekl upřímně.

Semkl jsem rty do jedné linky a sklopil oči. Nedokázal jsem mu odpovědět, protože jsem nedokázal odpovědět ani sobě.

"On svůj slib nedodrží. Nechce děcka a tobě nedovolí je mít. Být tebou, odešel bych od něj."

"Jenomže my jsme nejen spříznění, ale i spoutáni," vysvětlil jsem. "Pak bych nesměl mít jiného partnera."

"Naruto, nebuď blbej!" zamračil se a opřel se na loktech. "Peníze máš, byt eště taky. I jako samoživitel bys byl v pohodě. A kdyby se něco stalo, rádi ti s Itachim pomůžem," přesvědčoval mě. "Su sice proti takovejm těm matkám, co chtěj děcko za každou cenu, ale u tebe je to něco jiného. On ti dává aj na výběr. Co když ti jednou řekne: 'Buď děcko, nebo já?' Budeš přemýšlet o tom, jak se budeš mít bez Sasukeho, nebo bez děcka. Necháváš se jím oblbovat, měl bys otevřít voči."

Zůstal jsem na Deidaru koukat jak na zjevení Panny Marie. Znám ho sice krátkou dobu, ale myslel jsem, že jsem ho perfektně odhadl. Netušil jsem, že by mi mohl takhle promluvit do duše. Ještě není ani dospělý a už rozumí životu líp než já. Pořád žasnu, že to říkám tolikrát dokola.

"Měl by sis odpočinout," pověděl jsem mu a jemně se usmál. Raději jsem šel za těmi dvěma, aby blondýn v klidu usnul. Hlavou mi ale vrtala jeho slova. Nasměroval mě na cestu zrady a samoty. Ale musím uznat, že měl pravdu. Kdybych od Sasukeho odešel, neměl bych se špatně. Sice bych se musel trochu uskromnit, protože by mateřská byla jen část výplaty, kterou momentálně dostávám. Ale zvládal bych to. Hlavně bych neměl nikoho, kdo by mě psychicky ždímal.

Itachi pořád mluvil o mně a Sasukem. Stále dokola řešil náš vztah a snažil se přimět Sasukeho, aby se na mě díval jako na člověka, ne jako na věc. Jenomže to se mu nedařilo. Sasuke měl dvou vlastní hlavu a odmítal jakoukoli Itachiho pomoc.

"Jenomže to tak prostě je. Když je v říji, nedokážu se udržet. Sám víš, jaké to je," odporoval svému staršímu bratrovi.

"Vím, že je to těžké, ale taky vím, že se to dá ovládnout," vysvětlil znovu Itachi.

"A proto je Deidara těhotný?" ušklíbl se Sasuke. Cítil, že má vyhráno. "To proto, že ses dokázal ovládat?"

Itachi si zhluboka povzdechl nad bratrovou tvrdohlavostí. "To je něco jiného, Sasuke."

"Ne, je to úplně to samé. Nebo mi chceš říct, že jste to malé plánovali?" Doslova se mu vysmíval a ani se nesnažil to schovávat.

"Ne, neplánovali," přiznal se Itachi. Viděl jsem mu na očích, že za Deidarovým těhotenstvím je ještě nějaký příběh, o kterém nechtěl mluvit. Zřejmě už to se Sasukem vzdal, protože by ho jeho mladší bratr nepochopil.

"Tak vidíš," uchechtl se mladší z bratrů.

"Přestaň, Sasuke," napomenul jsem ho. Dostávalo mě do kolen, jak se svým starším bratrem jednal. Nedokázal si vážit toho, co měl. Typické rozmazlené dítě, co má vše, co kdy chtělo.

"Ty se do toho nepleť," odsekl.

"Budu se do toho plést, protože se mě to týká! Hlavním tématem jsem tu já!" zvýšil jsem na něj hlas. "Itachi se nesnaží pomoct jenom mně, ale i tobě. Jako alfa-"

"Ale já za to nemůžu! Dělám jenom to, co mi velí instinkty. A když-"

"A když zavětříš feromony, tak znásilníš i nějakého chudáka na ulici?" pozvedl jsem nevěřícně obočí. To už se i nadechl Itachi, že něco řekne, ale nakonec mlčel. Kdyby to slyšel Deidara, nevím, jak by zareagoval. Ale už jen podle Itachiho výrazu by se blondýn zřejmě zhroutil,kdyby to zaslechl.

"Nemůžu za to," vymluvil se Sasuke a pokrčil rameny.

"Není nemožné to ovládat!" vložil se do naší hádky starší Uchiha. "Je to sice hodně těžké, ale jde to."

"U tebe možná. Ty sis vždycky hrál na slušného a vzorného chlapa. Adoptoval sis mladého, hezkého omegu, se kterým můžeš šukat kdykoli chceš, a on se do tebe ještě zamiloval! Jak jsi ho přiměl, hm?! Rád bych to věděl!"

Nechápu, proč Sasuke mluví o tomhle, ale můj mozek hlásil, že to nebyla pravda. Itachi chtěl Deidarovi jistě pomoct. Nebo si z něj opravdu udělal šukacího panáka? Ale podle Deidarovy výpovědi to bylo úplně jinak.