Out of control 16

Ano, Mei to zase motá. Kdo je rád, že jsou spolu? Kdo je rád za Narutovu shyzofrenii? Kdo je rád, že Itachi bude tatínkem? Jo, to poslední je asi to nejzajímavější a momentálě i nejpříjemnější. :D

PS: Slibuju, že příští kapitola bude trochu dramatická. :>

Enjoy~

---

Seděl jsem v parku na lavičce a v rukách si pohrával s mobilem. Zastesklo se mi po Gaarovi, proto jsem se pořád díval na jeho číslo a přemlouval se, abych mu zavolal. Jenomže on mě nebude chtít vidět. Moc jsem mu ublížil, to se nedá odpustit.

Ale stesk mě užíral. Cítil jsem se sám proti celému světu, byl jsem osamělý. Proto jsem na obrazovce najel na známé číslo a napsal zprávu.

Jsem v parku u nového obchoďáku, čekám tě.

Vypnul jsem mobil a schoval ho mezi obě své dlaně. Sledoval jsem všechny možné cesty, kudy by mohl přijít. Taky jsem často kontroloval mobil, jestli mi neodepsal. Takhle jsem čekal deset minut, pak třicet. Vím, že v Tokiu je obtížné se přesunout z jednoho vzdáleného místa na druhé, někdy je to rychlejší pěšky. Navíc nevím, jak daleko je jeho byt, či dům, takže jsem ani nemohl odhadnout, jak dlouho mu potrvá cesta sem.

Když jsem čekal další hodinu, vzdal jsem to. Už je jisté, že nepřijde, není tedy nutné čekat dál. Stejně se ochladilo a černé mraky oznamovaly déšť.

Vstal jsem z lavičky, přitom jsem se ošil zimou. Seděl jsem tu dlouho, přestal jsem cítit prsty na rukách. Otočil jsem se směrem, kde mě cesta měla zavést domů. Jenomže na ní stála ta osoba, které jsem odeslal esemesku. V obličeji podráždění, kruhy pod očima byly větší a tmavší.

"Proč mě taháš do takové zimy?" zeptal se nepříjemně Uchiha.

Sklopil jsem pohled, ale mírně jsem se usmál. "Jsem rád, že jsi přišel," řekl jsem mu smutně.

"Odpověz mi," pobídl mě a strčil ruce do kapes. Nezvyšoval hlas. Soucítil se mnou.

Zvedl jsem zrak a pohlédl do jeho černých očí. Teď v šeru vypadaly ještě tajemněji a kouzelněji než normálně. Stíny v jeho obličeji dodávaly na vážnosti situace. Nevšiml jsem si, kdy začalo pršet, kdy začalo bouřit. Jenomže déšť mu slušel, proto jsem se tím nezabýval.

"Můžu u tebe přespat?" zeptal jsem se s lítostným výrazem.

"Jenom proto?" zamračil se a nevěřícně si povzdechl. Určitě si o mě myslel, že jsem otravný. Taky o tom vypovídal výraz jeho tváře. Přešel ke mně. Raději jsem sklonil hlavu, abych se nemusel dívat do těch naštvaných očí. Styděl jsem se za sebe. Hraju si s ním úplně stejně jako on se mnou. Zavolám ho, jen když potřebuju. Cítím se kvůli tomu hrozně.

Dvěma prsty mi zvedl hlavu. Naše pohledy se opět setkaly. Cítil jsem to, co mezi námi probíhalo. Byla to láska? Nebo to bylo jenom osudem? Nevím, ale přiznávám se, že se mi s vlasy mokrými od deště líbil víc.

Sledoval jsem chladné kapky, jak mu stékají po obličeji. Z čela přes nos rovnou na rty, které se otíraly o moje. Zavřel jsem oči a nechal se unášet vášní a uspokojením.

Dlaň jsem přesunul na jeho krk pro prohloubení polibků. Čím víc jsem s ním tohle dělal, tím víc se mi to zamlouvalo. A chtěl jsem víc.

"Nevyznám se v tobě," přiznal Uchiha po dlouhé chvíli líbání. Svými prsty zaplul do mých mokrých blond vlasů a jemně za ně i zatahal.

"Já taky ne," uchechtl jsem se. "Chtěl jsem zavolat Gaarovi. Chtěl jsem, aby přišel on, ale místo toho..." pohladil jsem ho po tváři a opřel si čelo o jeho. Dešťová voda se mísila s mými slanými slzami.

"Miluješ mě?" zeptal se znenadání Uchiha. Cítil jsem jeho ruce na svých bocích a dech na rtech.

"Líbíš se mi," začervenal jsem se. Těžko se mi to připouštělo, ale byla to pravda.

"A Gaaru?" uchechtl se.

Nejistě jsem k němu zvedl oči. Ruce mi spadly na jeho ramena, pak na jeho paže. Jak jsem měl odpovědět? Vím, že nejlepší bude říct pravdu, ale to by znamenalo, že o Sasukeho přijdu a to jsem nechtěl dopustit.

"Dobře si teď rozmysli, co mi odpovíš," začal mluvit hlasitěji. "Když jsi tak moc chtěl vidět Gaaru... proč jsi napsal mně?" zajímal se a vítězně se usmál.

V hlavě se mi začalo všechno motat a dávat do souvislostí. Cítím se, jak na střední škole. Hormony šílejí, člověk neví, kam posadit zadek a už vůbec neví, co s hlavou a srdcem.

Palcem mi přejel po spodním rtu, který se třepal zimou. Ten dotek ve mně vyvolal pocit, který jsem zažil zatím jen u Gaary. Už nebylo pochyb, že jsem se do Sasukeho zamiloval.

Možná je to pravda, ale vydržet s jeho arogancí je nadlidský úkol. Moje hrdost mi prostě nedovoluje se nechat ponižovat.

"Nevěděl jsem-" odmlčel jsem se pod přívalem dalších slz a vzlyků. "Taky se v tobě nevyznám," vyčetl jsem mu. "Jednou jsi milý, pak hrubý."

"Jen jsem ti to oplácel," pozvedl obočí.

"Lžeš."

"Přísahám, že ne. Štvalo mě, že se nemůžeš rozhodnout mezi mnou a Gaarou. Nejdřív jsem si říkal, že to nechám na tobě. Čekal jsem, že si vybereš jednoho, nebo druhého. Ale tys raději vedl dvojí život a to ovlivňovalo tvé chování vůči mě. Jednou jsi mi do náruče mohl vběhnout, ale o pět minut později už jsem byl zase ten otravný a egoistický Uchiha, kterého jsi poznal při nástupu do firmy."

Když jsem to poslouchal, došlo mi, že měl pravdu.

"Om-"

"Omluva to nespraví," přerušil mě a chytil mi tváře do dlaní. "Ale vím, co ano," ušklíbl se.

Vysušoval jsem si vlasy a přišel jsem do ložnice, kde ležel Uchiha a četl si knihu. V triku a trenkách na spaní vypadal snad víc sexy než nahý.

Odložil knihu, aby zhodnotil můj vzhled. Půjčil mi triko s dlouhým rukávem, to aby mi v noci nebyla zima, a tepláky až ke kotníkům.

"Sluší ti to," pochválil mě, ale hned na to opět zvedl knihu ze svého břicha a pokračoval, kde přestal.

"To si budeš jenom číst?" uchechtl jsem se a nechal ručník sklouznout po svých ramenou.

"Ne," vyhoupl se do tureckého sedu a pobídl mě, abych se posadil k němu. "Chci s tebou ještě mluvit," promnul si kořen nosu.

Když jsem se k němu posadil, abych si vyposlechnul vše, co ho ještě tíží na srdci, automaticky mě objal kolem pasu a hlavu mi položil na rameno. Mému tělu se to líbilo.

"Nastěhuj se ke mně," požádal mě. "Nemusíme se brát, ani mít děti. Prostě jenom počkáme do dne, kdy se zamilujeme do někoho jiného."

"Ale pouto-"

"Mrzí mě to," řekl polohlasem.

Povzdechl jsem si. "Co tím chceš zase říct?" Cítil jsem se podrážděný.

"To co jsem právě řekl," odpověděl trochu naštvaně a odtáhl se.

"To mi taky oplácíš?" zeptal jsem se s úšklebkem. Měl jsem zase vztek.

"Rozhodnutí bude na tobě."

"Pak se vezmeme," otočil jsem se k němu čelem. Naprosto jsem ho šokoval. "Já ani ty nemůžeme být s nikým jiným. Sám tomu dobře rozumíš," vysvětlil jsem. "Budu se muset smířit s tím, že nebudu mít děti," ztišil jsem hlas.

"Naruto," usmál se a znovu mě objal, tentokrát silněji. "Ty se pro mě vzdáváš svých snů?"

Nemohl jsem mu nijak odporovat, když byl tak šťastný.

Pohodil mě do peřin a skláněl se nade mnou. Na tváři mu hrál vděčný úsměv. "Domluvím s Deidarou a Itachim, abys mohl dělat chůvu tomu jejich," zasmál se a políbil mě na krk.

Nechápu, jak se mnou nemůže soucítit. Ve chvíli, kdy to dořekl, mi z očí začaly téct slzy jako hrachy. Já nechci být chůva. Chci být rodičem, jenomže on to nedokáže pochopit.

"Ššš," tišil mě. Uvědomoval si, jak se cítím, ale vůbec na to nepřihlížel. "Miluju tě," pošeptal a všechny slzy mi slíbal.

Ráno mě probudil on. Seděl na kraji postele a jemným hlazením po tváři mě vzbudil. Nemluvil, dokud jsem neotevřel napuchlé oči z minulé noci. Snad celou jsem ji probrečel.

"Musíš do práce," připomněl mi a otřel své rty o mou tvář.

"Hmm..." zamručel jsem nespokojeně a převalil se na druhý bok. Cítil jsem chlad, proto jsem si peřinu přitáhl až k bradě. Voněla po něm.

"Takhle přijdeš pozdě a Itachi nebude rád," zasmál se. Svými rty se přesunul na čelist a postupoval níž. Vyhrnul mi triko, pohladil mě po hrudi a břiše. "Nebo mu mám zavolat, že ti není dobře?" zeptal se úchylně a odhrnul peřinu. Chtěl mít pěkný výhled na moje tělo.

"Půjdu," odpověděl jsem rozespale a postavil se na nohy dřív, než by mě stačil vzrušit. Nepodíval jsem se mu do obličeje. Byl jsem z něj zklamaný. "Ty by ses měl taky chystat, ne?"

"Ne, ne," zavrtěl hlavou. "Včera jsem skončil. Od příštího týdne začnu pracovat u Orochimara," svěřil se mi.

Musel jsem se zamračit. "Neříkal jsi, že to je-"

"O něm se povídají věci. I brácha o něm klepe drby. Ale není to tak špatný. Plat budu mít přiměřeně stejný, pracovní dobu si taky budu určovat sám. Jen-"

"Přiznej se," pohodil jsem hlavou. "Udělal jsi to kvůli tomu, abys mi nemusel být nablízku."

Uchiha naprázdno otevřel pusu, hned ji ale zaklapl a tiše přikývl. "Není dobré míchat osobní život a práci," vysvětli krátce.

"Je mi to jasný," pokýval jsem hlavou. Tak on odejde z firmy, aby se mě zbavil, a teď se k sobě máme stěhovat! Bravo, Uchiho! "Ty jsi takový pokrytec!" vynadal jsem mu.

Rychlostí blesku přešel ke mně a natiskl mě na stěnu. "A proto mě miluješ?" posmíval se mi. A zase líbal. Nedokázal jsem se bránit i navzdory vzteku. "Až skončíš v práci, přijď sem," požádal mě a věnoval mi poslední pusu na špičku nosu. Tohle romantické gesto se mohlo jevit jako roztomilé, při kterém by každý roztál. Na mě to působilo opačným dojmem. Začínalo se mi to hnusit.

V práci jsem se necítil zrovna dobře. Už jsem se ani nesnažil skrýt svůj smutek, soustředil jsem se pouze na práci.

Jenomže odbyla jedenáctá hodina. To je doba, kdy přichází Deidara na návštěvu. Není to tak, že bych ho nechtěl vidět. Mám ho rád, je to můj dobrý přítel. Ale nemohl bych odtrhnout oči od jeho rostoucího břicha. Pořád se jím chlubí a je na něj pyšný. Nedivím se mu. Taky bych byl.

"Zdárec!" pozdravil mě zvesela, když vrazil do dveří. Hned, jak mě uviděl, mu úsměv z tváře spadl. "Coe?" zeptal se zmateně.

"Nebudu mít děti," řek jsem ve zkratce.

"To jako proč?"

"Prostě je mít nebudu!" zakřičel jsem na něj. Měl jsem chuť si nafackovat. Deidara by se neměl nijak rozčilovat ani stresovat, jenomže já tu po něm křičím.

"Co se děje?" přišel i Itachi.

"NIC! VŠECHNO JE V POHODĚ!!!" zakřičel jsem i po něm a odešel z kanceláře na záchody, kde jsem se zamčel v jedné kabince. Složil jsem hlavu do dlaní a nekontrolovatelně začal brečet. Nechtěl jsem po nich tak vyjet, ale vyrovnávat se s tím, že v životě nebudu mít děti, bylo opravdu těžké.