Under control 4

Kdo má rád nákupy? Kdo má rád vydatnou snídani? Pak si tuhle kapitolu asi užijete. :3

ENJOY~

---

Sedli si do jedné restaurace a objednali si snídani. Deidara byl překvapen vším tím jídlem, které mu skutečně přinesli, když si ho objednal. Myslel si, že není možné si objednat tolik jídel. Už podle těch pohledů, co servírka měnila ve výrazu, se domníval, že mu něco nepřinesou. Nejenom, že měl obrovský hlad, ale taky to udělal ze zvědavosti.

"To sníš?" užasl Itachi. On raději zůstal u dvou volských ok s opečenými toustovými chleby. "S takovou si nemusíš dávat ani oběd," zasmál se.

Deidara mu věnoval trochu naštvaný pohled. "Asi nevíš, jaký to je, bydlet na ulici," zavrčel a pustil se do lívanců se sirupem a lesním ovocem. Vhrkly mu slzy do očí. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy měl tak dobré a hlavně teplé jídlo. Když žil na ulici, živil se především zbytky, co lidé odhodili do popelnice. To byly většinou kousky hamburgerů, párků v rohlíku a jiných minutovek.

"Můžu se tě na něco zeptat?" začal opatrně Itachi po minutě a na okraj talíře odložil nakousnutý toustový chléb.

Deidara zrovna vyměňoval prázdný talíř za ovesnou kaši. Pohledem mu naznačil, že čeká na jeho otázku.

"Co se stalo?" zeptal se jemně. Nechtěl od něj nijak vyzvídat, pak by se blondýn mohl cítit nepříjemně. Ptal se čistě ze zvědavosti. Ale kdyby se mu blondýn svěřil, možná by mu dokázal pomoct.

"Jako kdy?" položil otázku nazpět.

Itachi sklopil pohled a lépe se opřel do opěradla židle. Na to, jak byl vzdělaný, netušil, jak zformulovat větu tak, aby se blondýna nedotkla. Nechtěl mu ublížit tím, že by si musel vzpomenout na minulost. Jako by nestačilo, že už jednou dnes plakal.

Deidara se narovnal a s cinknutím položil lžíci do skleněné mističky, do které taky zabodl pohled.

"Když-" řekli oba zároveň a přitom se zarazili. Oba páry očí v ten moment střelily po tom druhém. Sledovali překvapený výraz toho druhého a jemné kmitání modrých a černých kukadel. Přesně v ten moment Deidara ucítil na hrudi obrovskou bolest. Nedokázal to popsat, nikdy nic podobného necítil. Mohlo to souviset s osudem? Našel svého alfu? Ne. Jeho tělo netoužilo po tom Itachiho jen po sexuální stránce. Bylo v tom něco víc.

"Promiň," usmál se nervózně Itachi a znovu se začal věnovat snídani. Raději rychle jejich oční kontakt ukončil. Ještě by si přiznal, že se mu tenhle nevinný omega líbí. Musel ale uznat, že po něčem toužil a tím byl blondýnův šťastný život. Sám věděl, že musel zešílet. Zachránil omegu před znásilněním a rovnou ho i adoptoval. Co když je ale všechno tak, jak říkají ostatní? Co když ho Deidara jednoho dne zradí, zabije, ukradne peníze, nebo tak podobně? Neměl by si ho příliš připouštět k tělu a k srdci už vůbec ne.

"Zajímá tě moje minulost, že jo?" zeptal se smutně Deidara. Když se brodil lžící v ovesné kaši, přemítal si v ní i celý svůj bývalý život. Nepamatoval si obličeje svých rodičů, spolužáků, ani sousedů, ke kterým často chodíval na návštěvy. Ale chování všech těchto lidí vůči němu se mu vrylo hluboko do paměti.

"Chceš si o tom promluvit?" zeptal se Itachi a tentokrát se snažil navázat oční kontakt, který mu ale blondýn neopětoval. Stále sledoval svou snídani, jako by ho fascinovala tím, jak vypadá.

"Jindy..." zavrtěl nakonec hlavou a už se zase ládoval sladkou kaší.

Itachi trochu zklamaně pokýval hlavou. Nezbývalo mu nic jiného než to pochopit. Nevadilo mu to. Až mu blondýn začne věřit, jistě mu to jednou řekne.

"Pak ti půjdeme koupit oblečení," rozhodl černovlásek a upil kávy. Tou větou si získal blondýnovu pozornost.

"Ale já mám," namítal Deidara.

"Nemůžeš být pořád v mém starém oblečení," vysvětlil trpělivě Itachi. "A v tom, ve kterém jsem tě našel už vůbec ne."

"Počkat!" přerušil jej v mluvení Deidara. Ruce položil dlaněmi na stůl, očima přeskakoval z jednoho prázdného nádobí na druhé a zhluboka dýchal. "Ty mi jako koupíš vlastní hadry?" zeptal se nevěřícně a Itachi jen přikývl. Zadržoval v sobě smích, jak mu blondýnovo chování přišlo směšné.

Deidara ponechal své oči na černovláskovi. Brada mu spadla na zem, a prsty se dokonce štípl do ruky, jestli se mu to opravdu jen nezdá. Myslel si, že jak se vzbudí, bude opět na ulici, třepat se zimou a bolestí z dalšího znásilnění.

"A můžu si vybrat co chcu?" zeptal se pro jistotu. Tohle přece nemohlo být normální. Nějaký týpek ho zachrání, poskytne mu pomoc, střechu nad hlavou, jídlo a teď ho má v plánu i odít? V tom musí být nějaký háček.

"Samozřejmě," usmál se bezstarostně Uchiha. "Chci, aby ses víc začlenil do společnosti, takže budeš muset dohlížet i na svůj slovník," pokáral jej trochu. Jenomže Deidara mu nerozuměl. V hlavě hledal ta správná slova, kterými by na černovláska reagoval. Lže, nebo mluví pravdu? To mohl zjistit jen časem. Povolí mu vše, co bude Uchiha chtít, a v momentu, kdy nedodrží slovo, od něj uteče. Bude si užívat Itachiho pohostinnost a laskavé srdce, jak mu pověděla doktorka, dokud jej prostě Itachi sám nezradí.

"Žádnej nemám," protestoval blondýn.

"Žádný co?" zamračil se Uchiha.

"Slovník," pokrčil rameny mladší. Žil přece na ulici, kde by přišel ke knize?

Uchiha se musel zasmát. Na blondýnovi šlo opravdu poznat, že má minimální vzdělání.

"To se tak říká," začal s vysvětlováním. "Je to myšleno jako slovní zásoba. Nelíbí se mi totiž tvůj způsob vyjadřování."

Deidara se zvědavě narovnal a pohodlněji se usadil. "Aha," řekl prostě. "Jakože mluvím blbě..." přesvědčoval se, jestli Itachiho slovům rozumí dobře.

"No... v podstatě ano," zasmál se černovlasý a nervózně se podrbal na temeni hlavy.

"To mě budeš přeučovat?" zašklebil se Deidara. Jen myšlenka, že by ho něčemu i naučil byla až příliš směšná. Už tak se tomu nedalo věřit.

"Chceš?" zeptal se jej se zájmem jeho společník, jenomže blondýn to nebral jako dobrou zprávu. Rozčilovalo ho to. Jako by to černovlásek dělal naschvál.

"Tak fajn," potvrdil s úsměvem, který skrýval zákeřnost. Ale Itachi nebyl hlupák a jeho částečné úmysly odhalil. Nic však neřekl. Chápal, že je toho na Deidaru hodně a nejspíš se ho blondýn v brzké době pokusí zabít. Musí si na něj dávat pozor.

Po několika pokrmech, které Deidara skutečně spořádal, čemuž Itachi těžko věřil, i když to viděl na vlastní oči, se vydali navštívit několik značkových obchodů s oblečením. Vzhledem k tomu, že měl Deidara neražené zápěstí a navíc předvedl absolutní neznalost zacházení s francouzskými holemi, musel mu Itachi obstarat vozíček. A bylo to tak i lepší nejen kvůli zlomenému kotníku. Blondýn naštěstí nemusel na operaci, ale sádru vyfasoval na šest týdnů a naštípnuté zápěstí mu jen stáhli obvazem.

"Pudem tam!" ukázal na obchod, co se nacházel na druhé straně náměstí, navíc mírně do kopce. Ať se Itachi trochu zapotí.

"Proč zrovna tam?" zeptal se zvědavě Uchiha. Kdyby se jednalo o nějaký značkový obchod - neřekl by půl slova. Ale second hand? Ten blonďatý puberťák na něj něco šil a jemu nezbývalo nic jiného než mu vyhovět,

Deidara se kousl do spodního rtu. Tohle od něj bylo hloupé, mohl se prozradit. "Tak mně je to jedno, teda," pokrčil nakonec rameny a v křesle se zavrtěl, aby se mu pohodlněji sedělo.

Itachi zavítal do prvního obchodu s oblečením, co potkali. Deidara užasl nad tím širokým výběrem. Všude kolem něj hrálo tolik barev, tvarů a velikostí, že už teď netušil, po čem půjde první. Měl ale jeden pevný cíl - vyždímat z Uchihy maximum.

"Triko," rozkázal a natahoval se k regálu se zmiňovaným oblečení. Vybral si jedno, bylo mu jedno, jak vypadá, hledal svou velikost, a pak v té velikosti shrábl deset dalších trik.

To už si Itachi začínal vyčítat, že mu toho tolik povoluje. Jistě, o peníze mu nešlo. Kdyby chtěl, koupil by si celý ten obchod. Jenomže si uvědomoval, že tímhle Deidaru rozmazluje. Blondýn si dobře zapamatuje, že od něj dostane vše, co bude chtít, a jednou by toho Itachi mohl litovat.

"Je to všechno?" zeptala se asistentka po hodině, co se ti dva ukázali ve dveřích. Deidara byl přece jenom vybíravý a trvalo mu docela dlouho než si vybral přesně to, co chtěl. Ale popravdě tím jen zkoušel Itachiho trpělivost.

"Hmm..." zamručel přemýšlivě a ještě se rozhlížel kolem sebe. Nakonec ukázal prstem na předmět, který mu až teprve teď padl do oka.

"Tu košili?" podivil se Itachi. Sám ale užasl nad představou, že by ji blonďák nosil. Károvaná, světle modrá látka by ladila s Deidarovýma blankytnýma očima.

"To bude poslední," slíbil Deidara a Itachimu věnoval nevinný pohled, kterému on nedokázal odolat. Jenže o tom blondýn ještě neměl ani ponětí, ani si neuvědomoval, že nasadil jiný obličej než poker face.

"Dobře," pošeptal ohromeně černovlásek s pohledem do těch nádherných očí. Znova v nich viděl ten odlesk, který se zjevoval tak málo, ale teď byl intenzivnější, nemohl být přehlédnut.

Deidara zvedl obočí. Nechápal, proč se na něj Itachi dívá s takovým výrazem. Nedošlo mu, že by se mu mohl třeba líbit. "Můžem jet tam?" zeptal se, aby dostal Uchihu z transu.

"Co?" zeptal se Itachi a poplašeně se podíval směrem, kudy ukazoval Deidara. "J-jistě," nahodil úsměv a už tlačil Deidarův vozík k světle modré košili. Rozdýchával ten šok, který jej na několik okamžiků pohltil. Zakazoval si to byť jen připustit. Vždyť ten chudák je z ulice a ty mu jen pomáháš! Nadával si v duchu. Znají se teprve tak krátce a Itachi si o lásce na první pohled myslel své, a zrovna pozitivní věci to nebyly. To bylo jako s jeho mladším bratrem a on nechtěl dopadnout jako on. Všichni v práci začali poukazovat na blízkost Sasukeho a jeho sekretářky. On byl alfa a ona omega, i když tohle v případě žena - muž nehraje velkou roli. Každý si myslel, že je těhotná s mladším Uchihou, proto je tak dlouho pomlouvali, dokud ji Sasuke nesbalil. Chtěl mít pokoj od všech těch keců, že ti dva jsou spříznění a kdesi cosi. On omegy neměl rád a raději se jim vyhýbal, jenomže Sakura byla pro něj asi něco extra, když s ní začal chodit, aniž by ji měl rád.

Přesně tohle se Itachimu momentálně honilo hlavou. Sasuke si našel jednu omegu, aby od ostatních měl pokoj, zatímco Itachi se jen o jednoho stará. Nejsou spříznění, ale kdyby se spoutali, znamenalo by to, že Itachiho nemůžou ovlivnit feromony jiných omeg, tím by zabránil nechtěnému znásilnění.

Zatřepal hlavou a promnul si čelo. Jak by mohl toho blonďatého chudáka donutit k tomu, aby se nechal označit? Nemůže mu přece jen tak změnit život. Vážně začínal přemýšlet jako Sasuke?

"Co říkáš?" zeptal se pyšně Deidara a dával na obdiv košili, kterou si právě převlékl v kabince. Netušil, co s černovlasým mužem dělá. Tomu totiž začalo zběsile bušit srdce, že měl pocit, že mu vyskočí z hrudi.

"Dobrý," odpověděl rychle na jeho otázku a odvrátil pohled jinam. Teprve teď blondýnovi došlo, že se Uchiha chová divně. Ten kus oblečení mu opravdu sluší, ale Itachi byl jakoby lhostejný. Dal mu odpověď, kterou chtěl slyšet a víc se o něj nezajímal. Že by ho Deidara přestal bavit hned na začátku? To se blondýnovi zamlouvalo...