Out of control 17

Nedivte se, že je tato kapitola taková... maková. Hodně jsem u ní přemýšlela o UC, proto jsem byla myšlenkami trochu jinde. xDD Gomeeeeeen. >.<

---

Itachi mě z práce propustil dřív. Kdybych měl problémy, řekne, že mi nebylo dobře. Ačkoli jsem namítal a nesouhlasil s odchodem domů, musel jsem. Sasukeho bratr na tom trval a přemlouval mě i Deidara. Neptali se, co se mi stalo, i kdyby to rádi věděli. Kéž by byl pro mě ještě jeden takový muž jako Itachi.

"Naruto?" podivil se Sasuke, ale i tak mě rád přivítal.

"Není mi dobře," odpověděl jsem a vyhnul se polibku na tvář. "Jdu si lehnout..." řekl jsem neslyšně. Sundal jsem si jenom kravatu, kterou jsem hodil na zem, jinak jsem zůstal v pracovním oblečení. Kašlal jsem na to, že budu mít pomuchlanou košili a budu si ji muset žehlit.

"Snědl jsi něco divného?" zajímal se Uchiha a pohladil mě po vlasech.

Odstrčil jsem mu ruku a schoval se pod peřinu. "Nech mě být..." řekl jsem plačtivě.

"Nenechám," odporoval Uchiha a vlezl si za mnou pod přikrývku. Zděsil se, když uviděl moje slzy. "Co se děje?" zeptal se starostlivě.

"Nic." Lhal jsem a on to moc dobře věděl.

"Mně to můžeš říct," usmál se.

Posadil jsem se a otočil se k němu zády. Utíral jsem si slzy, ale to bylo zbytečné, protože mi tekly znova a znova.

"To zvládneme, hm?" utěšoval mě a dlaní mě začal hladit po zádech. I když mi to bylo nepříjemné, postupně mi to pomáhalo od dalších přívalů slz.

"Jediný, kdo to musí zvládat, jsem já," vzlykl jsem.

"To není pravda," přiblížil se a položil mi hlavu na záda. "Naruto, ani nevíš, jak moc mě bolí tě takhle vidět."

"A proč si myslíš, že jsem v tomhle stavu? Kvůli tobě," vyčetl jsem mu. Zřejmě jsem ho tím naštval, protože si hlasitě povzdechl a postavil se na nohy.

"A jsme zase u toho," rozhodil rukama, kterýma pleskl o svá stehna. "Proč všechno shazuješ na mě?!" zvýšil hlas.

"Protože je to tvoje vina!" křikl jsem. Slzy se mi opět spustily. "Nic nechápeš. Pořád mě jenom trápíš, aby ses ty měl dobře!"

Uchiha ke mně přiskočil a povalil mě do peřin. Leknutím jsem ztratil dech. Vypadal děsivě, když byl takhle naštvaný.

"Co teď?" vysmíval jsem se mu. "Ublížíš mi? Donutíš mě tě milovat?"

Uchiha nevěřil vlastním uším, že to říkám. "Nejsem přece násilník!"

"Tak proč se tak chováš?! Proč mi pořád ubližuješ?!" zeptal jsem se jej, při tom jsem se mu díval přímo do očí.

"To ty ubližuješ mně," zavrčel. "Miluješ mě?" Přimhouřil oči, jako by mě podezříval.

Bolestně jsem zavřel oči a mlčel. Sám si z ticha vyvodil odpověď. "Tak vidíš. Nemiluješ. Jak s tím mám žít, Naruto?" hlas se mu zlomil. Sehnul se k mému obličeji. Cítil jsem jeho horký dech na svých rtech. "Chci si tě vzít. Chci s tebou prožít krásný život. Ale jak, když mi to nedovolíš?"

"Tak mi ty dovol mít dítě," vyřkl jsem svou prosbu.

Uchiha si povzdechl a posadil se mi na klín. Díval se na mě stejně, jako když jsem nastoupil do práce. Říkal mi, že jsem nula a on je někdo a něco znamená.

"Už jsem ti-"

"Nemusíš se o něj starat," vysvětlil jsem mu jemně. Dostal jsem ho k prvnímu kroku své touhy. Donutil jsem ho o tom přemýšlet. Předtím mě jen odbyl, řekl ne a ignoroval má další škemrání. Teď se mu v očích objevilo něco jako zvědavost.

"Ne," zavrtěl po pár sekundách ticha, "nemohl bych žít s tím, že někde ve světě mám dítě a já se o něj nestarám."

"Ve světě? Bydleli bychom spolu. Nebo... nebo bych bydlel hned naproti, byli bychom ve styku," přesvědčoval jsem ho. Na svém obličeji se mi občas mihl úsměv. Pokud ho nedonutí ani tohle přikývnout, pak je všechna má snaha k ničemu.

"Proč chceš náš vztah tak komplikovat?" Zase byl rozčilený, ale nekřičel. "Jenom proto, že chceš potomstvo?"

"Ano," pověděl jsem potichu. "Sasuke. Víš co?" vzhlédl jsem k němu, hned jsem oči sklopil. "Skoro každý den jsem Gaarovi sliboval, že i kdybych našel svého alfu, neopustím ho. A podívej se, co se stalo. Vyspali jsme se spolu, oba jsme si prošli rozchodem a teď jsme spoutáni. Celou dobu to vyhovuje jenom tobě. Prosím," vzlykl jsem, "dovol mi mít tvoje dítě..."

Uchiha svraštil obočí do lítostného výrazu. Dívat se na jeho smutný obličej bylo jako zjevení Panny Marie.

Pohladil mě po tváři a krátce políbil. "A já ti nestačím?" pošeptal mi do rtů, na které se znovu přisál. Rozepínal mi košili, která skončila na zemi.

"Sasuke... prosím..." požádal jsem jej mezi polibky. Nechal jsem jej, ať si se mnou dělá, co jen chce. Osahával mě, líbal na krku, až se se zrychleným dechem zastavil. Otráveně se odtáhl a hlasitě si povzdechl. "Tak fajn, ale už mi s tím dej pokoj," prohlásil nakonec.

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Opravdu mi dovolí mít dítě? Z očí mi začaly téct další a další slzy, které tentokrát nebyly způsobeny smutkem.

"Děkuju," vděčně jsem ho objal.

"Ale ne hned," vyřkl podmínku, která mě zarazila. "Minimálně za dva roky, teď mi to přijde pro oba ještě brzo," domluvil a čekal, jaká bude moje rakce.

Sice mě to mrzelo, ale mlčel jsem. Pokud bych začal, že nechci čekat tak dlouho, zrušil by své slovo. Budu si muset tedy ještě chvíli počkat.

Pak mi ale něco docvaklo. Co když jsem těhotný už teď? To ho budu muset dát pryč? To nedokážu. Vím, že Sasuke dodrží slovo a za dva roky mi udělá dítě, ale pokud jsem v tom už teď, nedokážu se ho zbavit. Vždyť je to vražda.

"Tak dobře," přikývl jsem a usmál se. Myšlenka na možné momentální těhotenství mě ale nenechávala v klidu. Pořád mi to vrtalo hlavou. Hlavně bych to neměl řešit se Sasukem. Ale bojím se jít na potrat. Vím, že čím dřív půjdu, tím menší bude riziko neplodnosti, jenomže já se na to necítím.

"Si ho nech," poradil mi můj blonďatý přítel a upil si ze svého jahodového koktejlu. V jeho hlase jsem slyšel trochu odporu a protestu na jeho budoucího švagra.

"To nejde," povzdechl jsem si. Pozval jsem Deidaru ven, abych se mu mohl svěřit a především požádat o radu. A to je právě to. Sice je ještě nevyzrálý, ale právě proto bude rozhodovat podle svých intuicí, ne podle toho, co je a není správné.

Nechtěl jsem, aby přišel i Itachi. Tomu nebudu kazit jeho rodinné vztahy. Vím, jakou má radost z vlastního, prozatím nenarozeného, dítěte. Jak by asi reagoval, kdyby zjistil, jak se ke mně Sasuke choval celou tu dobu? Přestal by s ním mluvit? Nechci se chlubit, ale myslím, že já jsem pro Itachiho důležitější než jeho mladší sourozenec. Možná proto, že jsem jediný Deidarův přítel. Nikoho jiného nemá. A taky proto, že i on sám ví, jaký zmetek Sasuke je.

"De," odporoval blondýn. "Máš na to právo. S Gaarou ste se vo něj snažili docela dlouho, proto seš z toho frustrovanej," pokrčil rameny, vzal můj kelímek a pustil se i do něj, "takže pokud jsi teďka těhotný-"

"Ale se Sasukem jsme si slíbili, že až za dva roky," povzdechl jsem si. Asi jsem o tom Sasukemu měl říct. Nebo mu to spíš mělo docvaknout. Děláme to bez ochrany, Sasuke se spoléhá na prášky, jenomže já je neberu. A to vlastně ví.

"Tak si ho nech vzít," odpověděl Deidara. Výraz v jeho obličeji se změnil. Soucítil s mnou. "Hej, nejsu v tom přeborník, ale poprvý si se Sasukem měl sex asi před dvěma týdny, ne?"

Přikývl jsem. Asi jsem začínal chápat, kam tím naráží.

"Pak se, myslím, nemusíš bát neplodnosti," řekl svou myšlenku nahlas. "Hele. Mně doktorka řekla, že sem prodělal několik potratů a moje tělo těhotenství nezvládne ani do prvního měsíce. Kolik to říkala?" zamyslel se. "Dvacet? Nebo patnáct procent? Už nevím," mávl rukou, "prostě sem měl malou šanci na otěhotnění a donošení. A teď jsem v pátým měsíci," zasmál se hravě a znovu se napil z brčka.

"Tak to máš štěstí," usmál jsem se a oči jsem sklopil k desce stolu. "Asi bych to měl ukončit," řekl jsem nešťastně, "a počkat si dva roky." Rty jsem semkl do jedné linie a znovu se podíval na blondýna, který jen pomalu přikývl.

"Hej, nechceš něco vidět?" rozjasnil se jako slunce. Úsměv mu ale hned spadnul. "Vlastně..."

Zamračil jsem se. Nejdřív byl celý pryč z toho, že mi může něco ukázat a teď si to rozmyslel?

"O co jde?" zeptal jsem se zvědavě.

"O děckej pokojíček," skousl si ret. "Soráč. Nedošlo mi to. Stejnak eště není hotovej," omluvil se hned a položil na stůl druhý prázdný kelímek.

V hrudi mě zabolelo, když jsem to slyšel. Chvilku na to jsem ale měl radost a musel se usmát. Je hezké, že jsou už připraveni na miminko. Dokážu si představit, že to byl Itachiho nápad. Ten, jak se dozvěděl o miminku, svět se mu začal točit jen kolem jeho těhotného snoubence. Začal se k němu chovat jako k největšímu pokladu jeho života. Připouštím si, že jim to závidím.

"Snad jindy," usmál jsem se. Neměl bych nad tím přemýšlet. Udělám si test a pokud bude pozitivní, ukončím to.

"Co vy tu?" přerušil naši konverzaci černovlásek s kyblíkem barvy v ruce.

"Tys mě vylekal," oddechl si Deidara a políbil Itachiho na tvář. Trochu jsem se začervenal. Bylo mi trapně. Kdyby věděl, že jsem ho tu nechtěl, asi by ve mně ztratil důvěru. "Co tu děláš? Říkals, že to doděláš..."

"Došla mi barva, tak jsem pro ni skočil," zasmál se Itachi. Jako každý den, jenom zářil. Pohlédl na mě a na čele se mu objevilo několik vrásek. "Jak se cítíte?" zeptal se mě starostlivě.

"L-líp," přikývl jsem a taky se pokusil o úsměv. "Půjdeme?" zeptal jsem se Deidary a po jeho přikývnutí jsme se oba zvedli ze židlí.

"Jde vidět, že Vám ten den volna pomohl. Nemusel jste dnes chodit do práce-"

"To je v pohodě, už..." rychle jsem ho přerušil. Tohle jsem poslouchal celý den. Nemusel jste chodit do práce; měl jste raději zůstat doma; kdyby cokoliv, řekněte mi, pustím Vás. "Už je mi dobře, byl to jenom chvilkový zkrat."

"Může za to Sasuke," odhadl a uhodil hřebík na hlavičku. Výraz se mu změnil ze starostlivého na naštvaný.

Rád bych mu jenom domněnku vyvrátil, jenom měl pravdu a já mu nemohl lhát. Jemu ne. Proto jsem jen několikrát otevřel pusu do prázdna, jak jsem se snažil vymyslet nějakou výmluvu.

"Deidaro, měl bys jít domů," obrátil se na svého snoubence.

"Co? Proč?" nechápal blondýn.

"Pak ti všechno řeknu. Vezmi s sebou Naruta-san, ano?" políbil ho na spánek, mě požádal, abych vzal kyblík s barvou a sám se někam vydal. Vzhledem k tomu, že ho poháněl vztek, šel rychlým krokem.

"Co ho jeblo?" zeptal se blondýn s nechápavým výrazem.

Pokrčil jsem rameny a šel tedy s Deidarou. Ten mi pořád vyprávěl, jaký je tam bordel, kvůli tomu novému pokoji, tak abych se nelekl a neutekl.

To mě sice rozesmutnilo a rozradostnilo zároveň, ale přece mi zůstal v hlavě Itachi. U něj nebylo obvyklé, aby se tak snadno naštval.

Jenomže sotva jsme vystoupili z tramvaje, abychom mohli přesednout na druhou, došlo mi, proč byl Itachi tak naštvaný. Šlo o Sasukeho. Najednou jsem dostal strach, že by mu Itachi ublížil, o čemž trochu pochybuju.

"Musím domů," řekl jsem rychle Deidarovi a spěchal domů. Nevím, jestli Itachiho stihnu zastavit.

"Hej, to mě tu jako necháš?!" pohodil nevěřícně rukama. "Jdu s tebou!" rozhodl se a běžel za mnou.

"Ne. Ty půjdeš domů," namítal jsem.

"Co?! Naruto, nejsem malej," protočil očima.

"Ale zato těhotnej," připomněl jsem mu, protože na tento fakt zřejmě zapomněl. "Musím běžet, ale ty nemůžeš."

"A taky nemůžu nýst nic těžkýho, takže musím s tebou," protestoval a rychlým krokem se vydal napřed. Modlil jsem se, aby se mu nic nestalo. Nerad bych měl na svědomí jeho mrtvé dítě, to bych opravdu nepřežil. Jako nestačilo, že na svědomí budu už jedno mít.

Rychle jsme s Deidarou dorazili k paneláku, kde se Sasukem bydlím. Zatímco blondýn čekal výtah, já jsem běžel po schodech nahoru.

Stlačil jsem kliku, dveře práskly o stěnu, jak jsem je prudce otevřel. I v botách jsem vběhl do bytu a ztuhl na místě. Itachi tiskl Sasukeho, kterému už tekla po bradě krev, ke stěně a nepříjemně na něj vrčel. Už se napřáhl, že mu na obličej přistane další rána, jenomže to už jsem zakročil já.

"Přestaň!" křikl jsem strachy bez sebe. Oba muži se na mě překvapeně podívali. Itachi nechápal, proč jeho bratrovi zachraňuju prdel a Sasuke se na mě díval jako na spásu před jeho vlastním bratrem. Nikdo se ani nepohnul a ani nepromluvil. Všichni tři jsme si vyměňovali pohledy a myšlenky. Kromě kroků, co se blížily z chodby a mého rychle a hlasitě tlukoucího srdce, mezi námi nepadl jediný zvuk.

"S'mi nemoh říct, že je výtah v háji?" dorazil udýchaný Deidara a hned se rukama opíral o kolena. "Si děláš prdel, ne...?" utřel si pot z čela.

"Co tu děláš?" zamračil se na blondýna Itachi. Věděl jsem, že má o něj jenom starost. Nechtěl, aby se mu cokoli stalo.

"Následuju smečku," uchechtl se a ukázal na mě.

Několika rychlými kroky jsem přešel k Sasukemu, který se ztěžka udržel na nohách, a pomohl mu se posadit na zem.

"A vy jste přišel proč?" otočil se na mě.

"Nechci, aby- kvůli mně..." koktal jsem, zatímco jsem se soustředil na černovláskovy rány. Itachi ho teda nešetřil.

"Jenom se škádlíme," zasmál se Sasuke. Vrazil jsem mu facku, aby ho ten smích přešel. Opravdu jsem neměl náladu na jeho vtípky.

"Tohle není škádlení, ale zasloužil sis to," řekl jsem rázně. Když jsem viděl, jaký vztek v Itachim rostl, ve mně rostl taky. Toužil jsem být na Itachiho místě a dát Sasukemu několik ran pěstí. "Musíme si promluvit," vzhlédl jsem k Itachimu, který kontroloval Deidarův zdravotní stav, protože vypadal na umření.