Under control 2

Lidičky, tak tu pro vás mám druhou kapitolu UC. :3 Zvedněte ruku všichni, kdo se těšil! :D Ať vím, kolik vás je. xD

Chtěla jsem se jen tak zeptat. Napadlo mě, že bych jednou za čas vydala článek s pár fakty o dokončených povídkách. Co říkáte? Abyste si klepali na čelo, proč jsem něco měnila, když jsem to měla takhle krásně vymyšlený. xDD Faktů by bylo asi deset. Měl by někdo zájem? Hlasujte v anketě ať vím, jestli to bude mít smysl. ^^

---

Itachi zaklepal na dveře od pokoje pro hosty a přiložil k nim ucho. Kromě pravidelného chrápání neslyšel nic jiného. To znamenalo, že blonďák ještě spal.

Tiše tedy vešel do místnosti, aby jej nevzbudil. Musel se usmát tomu, jak Deidara ležel. Peřina připomínala kuklu motýla a kolem ní byl ovinut blonďák.

"Deidaro," pošeptal jemně a pohladil ho po paži. Podivil se, jak může být tak jemná, když blonďák jistě nepoužíval žádné krémy.

Oslovený se jen ohnal, aby od sebe odehnal tu otravnou mouchu, ale spal dál a zdálo se, že ještě tvrději.

"Deidaro," zasmál se Uchiha a trochu zvýšil hlas. Když ani na to spící nereagoval, přiblížil své rty k jeho uchu, do kterého jemně zafoukal.

Blonďák se lekl. Ruka mu už podruhé vystřelila po dotěrném zdroji jeho probuzení, ale tentokrát zasáhla černovláskův obličej.

"Co to sakra děláš?!" vyjekl a celý zrudl. Jak dlouho jej sledoval, když spal? Pokoušel se o něco?

Itachi držící se za bolavé místo pod okem pohlédl na zmateného blonďáka. "Přišel jsem ti oznámit, že je snídaně na stole. Tedy... nečekal jsem, že se budeš bránit probuzení," přiznal ses smíchem. V životě se už několikrát popral, ale nikdy ho to nebolelo tolik jako právě od blondýna.

"Nemám hlad! A tohle je teďka můj pokoj, ne?! Tak nemáš vstupovat bez mýho dovolení!" začal jej poučovat.

"Nějak rychle ti narostl panský hřebínek," zhodnotil jeho chování Itachi a podíval se do zrcadla na svůj odraz.

Blonďák zvedl horní ret. "Co? Vo čem to meleš?" Nerozuměl mu. Jeho způsob mluvy byl zcela jiný, než na který byl blondýn zvyklý.

"Jsi panovačný," vysvětlil černovlasý. "Měl bys být trochu vděčný, ale mě zatím jenom peskuješ," vyčetl mu. Nezlobil se, jen mu lezlo na nervy, jak s ním ten blondýn mluví.

"Si to užiju, dokud mě neprodáš. To eště uvidíš, jak se mě budeš chtít zbavit!"

Itachi se pozastavil nad jeho slovy a přestal si kontrolovat ránu na obličeji. "Prodat?" podivil se.

"Šak mě prodáš... ne?" odhadoval Deidara. Zamračil se nad Itachiho reakcí. "Do bordelu pro omegy..."

Itachi zavrtěl hlavou. "Pro to jsem tě nezachránil. Tyhle podniky jsou..." odmlčel se a hledal v paměti nějaké slušné slovo, aby nemusel být vulgární. "...svinstvo," dokončil větu.

"Takže..." začal Deidara a několikrát zamrkal, "mě nechceš prodat?" zeptal se pro jistotu.

"Ne," zasmál se Itachi jeho nedůvěře.

"A znásilnit?" pozvedl obočí.

"Eh- ne," znovu negativní odpověď.

"Fakt ne?"

"Fakt ne."

"A když mě uvidíš nahýho?" pokoušel jeho trpělivost a Itachi to moc dobře věděl.

"I když tě uvidím nahého," zopakoval po něm. Chtěl ho přesvědčit, že ho nezachránil pro vlastní uspokojení. Neměl potřebu si sehnat nějakou omegu jen pro vlastní uspokojení. On toužil po romantickém a vášnivém vztahu plného lásky. Upřímně nenáviděl, když se s omegami jedná jako s hračkami. Vždyť jsou to lidé!

"Kec! Vystartoval bys po mně hned, jak bys uviděl jenom stehna!" odfrkl si Deidara. "Zkus si třeba představit, že mám krásně růžové bradavky."

Itachi na něj vyvalil oči. Vůbec nechápal, kam jejich konverzace vede. Chce ho snad blondýn vyprovokovat?

"No, hele, jestli mi nevěříš!" prohlásil a vyhrnoval si triko až k bradě.

Černovlásek nechápavě svraštil obočí. Tenhle kluk nebude jenom nevychovaný, ten bude mít nějakou poruchu.

Deidarovi spadl úsměv z tváře, když si všiml, že se muž před ním na jeho "krásně růžové bradavky" ani nepodíval. Celou tu dobu se mu díval do obličeje. "Nic?" zeptal se ho, nechal lem trika opět spadnout k jeho pasu.

"Ne," zopakoval Itachi znovu a trochu se zasmál.

To blondýnovi hlava nebrala. "Tak proč tu su?" strachoval se. Když ho k sobě nevzal kvůli sexu, tak proč? Nijak jinak mu pomoct nemůže. I kdyby si z něj chtěl udělat služku, stejně by si tím jenom uškodil. Jediné, co Deidara znal z ulice, bylo dělat ze sebe nástroj k uspokojení hladových alf toužících po jeho feromonech, když byl v říji.

"Protože jsi byl v maléru," vysvětlil Itachi.

"Ale to su furt," pokrčil blondýn rameny.

"To jsem ale u toho nebyl," zvýšil hlas. "Nemohl jsem se dívat na to, jak někdo někomu ubližuje. Dělá se mi z toho zle."

"Seš alfa?" zeptal se jej.

"Jsem," přikývl černovlásek.

"Pak víš, jaký to e, když tě ovládaj feromony omegy. Nemůžeš se ovládat." Deidara trval na svém. Chtěl muži před sebou přiblížit pravdu. Nevěřil, že by ho zachránil je z milosrdenství.

"Ano, vím. To jsem naposledy zažil včera s tebou," odpověděl Itachi rázně.

Tentokrát to byl Deidara, kdo vyvalil oči. Není přece možné, aby se s omegou v říji setkal až po takové době. A navíc jí nic neudělal. Tedy... zatím to tak vypadalo. Od doby, co omdlel, si nic nepamatoval. To ho klidně mohl znásilnit.

"Nemožný," zavrtěl Deidara hlavou. "A jaká teda byla moje prdel?" zasmál se. Změnil své chování, projevoval nenávist a pohrdání.

"Deidaro," napomenul ho Itachi. Už mu začínalo vadit, jak si odmítá vyslechnout pravdu. "Nic jsem ti neudělal. Přísahám," usmál se.

"Lžeš!" zakřičel blondýn a vyskočil na nohy. Přešel k oknu, ze kterého chtěl každou chvíli vyskočit. "Každej zkurvenej alfa je odporný hajzl! Znásilnils mě aj ty! Přestaň si hrát na nevinnýho!" křičel po něm a přehodil nohu přes parapet.

"Deidaro, ne!" snažil se mu zabránit ve skoku z otevřeného okna. "Tvoje přítomnost na mě měla efekt, to nepopírám. Ale přísahám ti, že jsem ti nijak neublížil! Nedokázal bych to!"

"To říkaj všichni!" uchechtl se blondýn a podíval se na záhony pod oknem. Pokud by vyskočil, jistojistě by si ublížil.

"Zkus to," přesvědčoval jej Itachi dál a pomalu se přibližoval. "Zkus mi věřit."

Když se Deidara podíval do těch černých očí, rozpoznal, že se o něj Uchiha bojí víc než Deidara sám o sebe. Jenomže, jak po něm může chtít, aby mu věřil? Copak si neuvědomuje, jaký obrázek si o něm udělal, a o kterém je stoprocentně přesvědčený, že je pravdivý?

Deidara začal vrtět hlavou. I když se o něj Itachi bezpochybně bál, nevěřil, že by chtěl skutečně pomoct. Jenom by si získal jeho důvěru a nakonec jej zradil.

S tímhle přesvědčením vyskočil z okna rovnou do záhonů plných barevných květin. Až když ucítil palčivou bolest v kotníku, nadával si, jaký nápad mu zase ovládl hlavu. Ale byl to první krok ke svobodě.

"Deidaro!" křikl za ním Itachi. "Nehýbej se! Hned jsem u tebe!" s těmito slovy zmizel z okna. Pro Deidaru to bylo znamení, že má urychleně zmizet. Postavil se, ale pravou nohu nemohl zatěžovat, proto pajdal, skákal a několikrát si i nabil nos.

Černovlásek zatím doběhl do zahrady a zůstal oněměle stát, když uviděl zničený záhon a blondýn nikde. Rozhlížel se kolem. Nikde nikdo. Už chtěl zavolat jeho jméno, když na jednom stromě uviděl prudký pohyb. Bylo možné, že se ukryl tam? Nestihl se dobelhat k plotu, tak se ukryl v koruně zeleného porostu. Kmen nebyl pod úhlem devadesáti stupňů. Vylézt nahoru by neměl být problém ani pro zraněného blondýna. Strom taky nebyl jinak zvlášť vysoký. Nejvýše posazený list mohl být ve výšce pěti metrů, možná ani to ne.

Když přišel k onomu porostu a vzhlédl nahoru. Skutečně na jeho silných větvích seděl vystrašený a potlučený Deidara.

"Táhni pryč!" křikl po něm.

"Nechápeš, že ti chci pomoct?" Sice byl trochu naštvaný, ale byl hlavně rád, že se mu nestalo nic vážného. Tedy, doufal v to.

"Nechceš! A říkám ti, přestaň si hrát na andělíčka!" varoval ho a chytil se vyšších větví, aby na něj Itachi nemohl ani dosáhnout.

"Dobře, přestanu," pokrčil rameny a vylezl za ním. Nevěděl, jak jinak by měl změnit svou osobnost. Chtěl ho teď trochu postrašit.

Než stačil Deidara reagovat a znovu se pokusit o útěk, už ho za kotník držel černovlásek a prohmatával ho. Blondýn setrval v nepříjemné poloze a sledoval Itachiho činnost. Černé oči se upnuly na blondýnovo zranění a opatrně jej kontrolovaly. Velké hřejivé ruce byly tak šetrné, že na bolest zapomněl. Jako by měly nějakou léčivou moc.

Chytil se pevných větví a pohodlněji se posadil. Nechal Itachiho dělat si co chce. Však kdyby se o něco pokusil, zkope ho ze stromu.

"Bolí tě jenom kotník?" zeptal se starostlivě černovlásek. Prsty jemně promasírovával blondýnovo lýtko a postupoval výš až ke kolenu. To už se Deidara vzpíral na rukou a chystal se kopat. Když ale Uchiha zastal na jeho koleni, které taky prohmatával, uvolnil se.

"Taky... trochu ruka," přiznal a sám k němu ruku natáhl. Zastyděl se. Ten černovlasý alfa mu bude chtít asi opravdu pomoct.

"Hm..." zamručel Itachi a prohmatal i Deiovo zápěstí, pak i loket. "Zápěstí máš zřejmě naražené, ale kotník potřebuje minimálně dlahu," oznámil mu a pohlédl do modrých očí, které se vyhýbaly kontaktu v těmi černými. "Vezmu tě do nemocnice," nabídl mu. I když to byl rozkaz, čekal, jak bude blondýn reagovat.

"Nechcu," odporoval. "To sroste."

Itachi se upřímně zasmál jeho tvrdohlavosti. "Říkám ti, že se to musí zafixovat, jinak tě to bude bolet pořád."

"A... na jak dlouho?"

"Asi měsíc," pokrčil Itachi rameny.

"Tak dlouho?!" vyjekl nevěřícně.

"Dobře tedy," řekl černovlásek lhostejně a ze stromu slezl a nabídl Deidarovi ruku, aby se mu lépe slézalo. "Ale do nemocnice stejně musíš, abychom se podívali na tvé celkové zdraví. Tak?" pozvedl obočí. Pokud mu ani po tomto nebude aspoň trochu věřit, pak ho z toho stromu dostane násilím.

Deidara na sebe nenechal dlouho čekat. Trvalo mu pět sekund něž se odurazil a s pomocí Uchihy slezl ze stromu. "Ale enom na chvílu!" stanovil se pravidla.

Itachi protočil očima a vzal ho do náruče. "Ano, Vaše Veličenstvo," řekl ironicky.

"Co to děláš? Dej mě dolů!" protestoval blondýn.

"Nebudu tu čekat do soudního dne než se dopajdáš dovnitř," konstatoval Uchiha. Už nebyl andělíčkem, přesně jak si Deidara přál. Tak co se mu zase nelíbilo?

Modroočko se přestal bránit a nechal se nést. Očima visel na černovláskovu obličeji. I když se zlobil, pořád vypadal klidně a vyrovnaně.

Přiznal si, že tenhle boj prohrál. I když ho Itachi nesl na rukách, nepokoušel se ho ani osahávat. To značilo o jeho dobrém srdci, což takových lidí je na světě málo.

Opřel si hlavu o jeho rameno a pevněji se mu ovinul kolem krku. Plakal, ale snažil se to skrýt.

"Co se děje?" polekal se Uchiha a zastavil. Když Deidara neodpovídal, usmál se. V jeho vzlycích slyšel vděčnost.

A měl pravdu. Deidara žil tolik let bez lásky, bez lidského tepla a dobrosrdečnosti, že si myslel, že tyto pocit mohou být pouze prázdnými bezvýznamnými slovy.