Under control 21

Páni, pořád se divím, kolik to má kapitol. ❤ Schválně, kolik kapitol byste typli, že tahle povídka bude celkově mít? (≧∇≦)/

---

"Itachi," pošeptal Deidara, který už dobrou půlhodinu ležel v posteli vedle svého spícího milence. Dvěma prsty mu zastrčil vlasy za ucho a pohladil ho po tváři. Nechtěl ho budit. Minulou noc přijel domů dost pozdě a jistě byl unavený. Byl tak sladký, když spal. Pokaždé, když měl příležitost, ho takhle sledoval. Snažil se zapomenout na Itachiho křik, a ještě přísnější pohled. Bolelo ho to a nutilo držet se od Itachiho dál. Jenomže stačilo pomyslet na zrzka, a hned by se nejraději schoval do náruče Uchihovi. Zvykl si, že je u něj v bezpečí.

Pak ho něco napadlo. Podíval se na hodiny, rozhodl se vstát a jít si dát rychlou snídani. Bylo "teprve" půl desáté. Itachi mu před ulehnutím do postele rozkázal vzbudit ho v deset, ale beztak si nastavil budík, jak ho blonďák znal. Má půlhodinu, aby mu připravil menší překvápko.

"Dobré-"

"Dobré ráno a teď mě tu pusťte," rozkázal sluhovi ve spěchu, a ještě k tomu v pyžamu. Uvázal si zástěru kolem pasu, a už hledal recept v kuchařce. Musel připravit něco rychlého a chutného.

"Pane?" nechápal Hidan, který se jako první ze sluhů objevil v domě. Kdyby věděl, že se dnešní přípravy snídaně chopí blonďák, zůstal by doma a vyspával by ještě hodinu.

"Něco lehkýho a dobrýho," vysvětlil sluhovi důvod, proč zběsile listuje v knize. Věděl, že se ho Hidan chtěl zeptat, proč se objevil v kuchyni, ale nehodlal ztrácet čas.

"No…" protáhl šedovlasý omámeně. Nebylo novinkou, že Deidara přišel do kuchyně pomoct, ale že by chtěl udělat celou snídani sám… "Mohl byste zkusit lívance, nebo něco na ten způsob."

"Jak dlouho to potrvá?" ptal se hned.

"Ani ne patnáct minut," pokrčil sluha rameny. "Stalo se něco? Vypadáte po včerejšku… svěží."

Měl pravdu. Ačkoli Deidaru snad celou noc sužovaly noční můry o alfech, byl odpočatý. To díky Itachiho přítomnosti. Opravdu se bál, že se Itachi zase zdekuje kamsi do háje a nechá omegu v říji, s nímž má pouto, o samotě. Teď ho Deidara potřeboval o to víc.

"Můžu Vás o něco poprosit?" vzhlédl ke sluhovi a začal mu vysvětlovat svůj plán.

Černovlásek rukou nahmatal zvonící mobil, na němž vypnul budík. Ani ho nepřekvapovalo, že Deidara vedle něj už neleží. Po včerejší hádce s ním samozřejmě nechtěl mluvit. Ale jeho noční čekání mluvilo o opaku. Nedělal to jen ze zoufalství?

Oběma dlaněmi si promnul obličej. Věděl, že díky poutu s ním bude muset pravidelně spát i v říji, tomu se nevyhne. Pokaždé, když cítil tu vůni - lákaly ho feromony - před očima se mu objevila dívka, kterou málem znásilnil, a jeho bratranec Shisui a Sasuke, které mohl i zabít. Nesnášel to chování, kdy ho přepadne agrese a naprosto se podvolí hormonům. Jako nějaké divoké zvíře, co jen ojíždí samičku kvůli zachování rodu.

Hlasitě si povzdechl. Uvědomoval si, že je to především jeho chyba. Deidara se jistě musí cítit nemilovaný a opuštěný. Úplně by rozuměl tomu, kdyby si našel někoho jiného.

Při té představě ho bodlo u srdce. Nedokázal si představit svého blonďáka s někým jiným. To by se z něj nejspíš stal workoholik jako z jeho mladšího bratra. Neměl by pro co žít. Teď se vrací domů s myšlenkou na ten zářivý úsměv a rozjařená modrá očka, když ho Deidara jen uvidí. Kdyby mohl, držel by ho v náručí celý život. Tolik ho miloval.

Nasadil si župan a opustil ložnici. Nemá cenu se zabývat něčím, co je minulostí. Měl by se Deidarovi omluvit, že po něm včera vyjel. Zároveň by se měli domluvit, co bude dál. Měl totiž pocit, že to jde všechno strašně rychle. Nebylo lehké mít fobii z říje a doma nadrženého omegu. Spolu to vytvářelo rozpor, který Itachiho stavěl před dvě různé cesty. Kterou se má však vydat - to mu nikdo neporadí. Rozhodnutí je jen na něm.

"Dobré ráno, pane," pozdravil ho Hidan u schodů a zavázal mu šátek přes oči. Uchiha se chtěl ohradit, co to dělá a hlavně proč, ale vzápětí byl umlčen sluhou. "Za tohle se omlouvám, ale je to nezbytné."

"Mám narozeniny?" zeptal se ironicky. Překvapení zrovna v oblibě neměl, stejně jako jeho bratr i otec. Kdyby slavil den svého narození, přimhouřil by oko. Jaký to mělo ale teď smysl?

"Ne, pane," zasmál se šedovlásek a opatrně ho vedl do jídelny, kde ho posadil na jeho obvyklé místo. Všude už vonělo sladké jídlo, až se sbíhaly sliny.

"Tak co se děje?" Už začínal být nervózní. Nevstal dobrou nohou, opravdu neměl náladu na žertíky.

"Už se to nese!" oznámil sluha ve chvíli, kdy černovlasý plánoval sundat šátek. Uslyšel cinknutí kovu o porcelán a tlumené bouchnutí. Někdo něco donesl na stůl? Zatím to tak vypadalo, protože se sladká vůně zintenzivnila.

"Otevřít pusu," rozkázal svému pánovi, který neochotně spolupracoval. Kdyby mu tak do pusy vložili kus něčeho otráveného…

Pak byl ale velmi mile překvapený. Miloval sladké a tohle mu chutnalo, že dobrovolně požádal o další sousto.

"To jsou nejlepší lívance, co jsem kdy měl," usmál se a instinktivně otevřel pusu. Nechal se krmit. Tentokrát ale nedostal…

"Až si zasloužíš," uchechtl se potichu blonďák.

Itachimu se rozbušilo srdce. Jak mohl nevědět, že je u něj jeho blonďáček? Jsou spoutáni, Deidara je navíc v říji a jeho feromony šly pořád cítit. Slabě, ale šly. Že by se schoval za sladkou vůni lívanců?

"Co mám udělat?" zeptal se trochu vážně Itachi. Vůbec nechápal, jak se mohl Deidara tak lehko přenést přes jejich hádku. Choval se jakoby nic.

Modroočko k němu přistoupil blíž. Nedotýkal se jej. Pouze jej pozoroval.

"Až přídeš dom z práce…" zalapal po dechu při té představě, "b-budeš se se mnou milovat, d-dokud nebudem m-mít dost," snažil se, aby to vyznělo sebejistě. Snad nikdy v životě nebyl vážnější. Třásl se nervozitou. Jen vyslovit svůj příkaz bylo nad jeho síly. Bál se, že se Uchiha zase naštve a odmítne.

"Deidaro," oslovil ho černovlásek, stále nevidomý, "měli bychom si promluvit," povzdechl si.

"A… a o čem?" zakoktal se mladší. Neměl tyhle začátky konverzací rád. Hned mu bylo jasné, že se bude mluvit o říji, jejich vztahu, nevhodném chování a pár dalších aktuálních tématech. Počasí se do toho nezahrnovalo.

"O…" načal Uchiha. Docela vděčil za šátek přes oči, protože by mu to nedokázal říct do očí. "O mně."

Deidara cítil jeho bolest. Jako by dokázal číst myšlenky a hned věděl, o čem chce Itachi mluvit. Nebude to pro něj lehké.

"Neřekl jsem ti jednu zásadní věc," polkl. "Bojím se říje od doby… od doby, co… jednou jsem málem-"

"Pššš," utišil jej Deidara a sevřel jeho ruku ve svých dlaních. "Já už to vím. Nemusíš mi to říkat, nechcu, aby ses cítil špatně," pravil klidně.

"Kdo ti o tom řekl?!" vyhrkl Uchiha. Úplně ho z toho zamrazilo. Co si teď o něm bude Deidara myslet? Byl rozhodnutý, že mu řekne o své minulosti a všechno vysvětlí, ale teď propadl strachu, že ho bude Deidara odsuzovat. Říje je přece zcela přirozená věc, a že alfa znásilní nějakého omegu, to už je taky pomalu považováno za samozřejmost. Ale Itachi se kvůli tomu pokusil spáchat sebevraždu, a to dělají jen "idioti, co chtějí být něčím zajímavý", jak kolikrát slyšel z okolí, nebo četl na internetu.

"To ti neřeknu," odporoval blonďák. "Estli chceš čas, dám ti ho, kolik budeš chtít. Byl sem sobeckej a myslel jenom na to, abysem se s tebou vyspal. Tak moc sem po tobě toužil, že mě v tu chvíli nenapadlo, jaký to bude mít dopad na teb-"

"Ne!" přerušil ho černovlásek. "Není to tvoje vina. Ty se mi nemáš absolutně za co omlouvat! To já… já se nedokážu odpoutat od minulosti a kvůli tomu tě stavím do této pozice. Chci s tebou spát, ale v říji-"

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vpadl zrzavý muž, obličej samý piercing a v rukách puket růží. Přesně ten samý, co přinesl včera, akorát o něco bohatější. Stál u vchodových dveří a ani nemusel Deidaru volat, hned ho viděl. Jídelna byla hned u chodby a obě místnosti spojoval jeden oblouk.

"P-Peine…" zhrozil se blonďák.

To už si i Itachi sundal šátek z očí, aby se podíval, co se děje. Jaké to pro něj bylo překvapení, když se v jeho domě ukázal Deidarův soukromý učitel angličtiny, kterého viděl pouze jednou v životě, a to při domlouvání hodin a výplaty.

"Zdravím Vás," usmál se mile Itachi, jak to měl ve zvyku a mírně se poklonil. Nikdy nezapomínal na dobré vychování.

"Já vás taky," napodobil ho Pein. Přešlapoval z nohy na nohu a očima stále visel na blonďákovi, který v tu chvíli zbledl jak stěna. "Přišel jsem se omluvit," oznámil důvod své návštěvy a ruce s květinami natáhl k Deidarovi. "Včerejšek mě opravdu moc mrzí…" dodal se štěněčíma očima. "Byl jsem rozčilený-"

"Nic neříkej, prostě vypadni," přikázal modrooký a dárek odmítl.

"Deidaro!" napomenul ho Itachi. Teprve teď měl možnost se na něj pořádně podívat a všimnout si modřiny pod okem. Chtěl mu dát kázání, že se takhle s učitelem nejedná, ale ta modřina ho prostě nenechala pokračovat. "Co se ti stalo?" zeptal se starostlivě.

"To nic," usmál se Deidara.

"Snad jsem to-"

"Ne! Ty ne!" vyjekl blonďáček a chytil svého milého za ruce. Nechtěl, aby se zase za něco obviňoval.

"To jsem byl já," přiznal se Pein lítostivě. "Proto jsem se přišel omluvit."

"Cože?" Itachi si jeho přiznání přehrával dokola. Byl to snad jen sen, nebo tu teď řekl, že uhodil omegu?

"Byla to nehoda," bránil zrzka Deidara. Dělal to jen proto, aby nevyvolal přílišný rozruch a Pein v klidu odešel.

"Co přesně se stalo?" zeptal se vážně obou mužů. Když se s Peinem seznamoval, připadal mu jako veselý chlapík, co o sebe rád dbá. I na internetu měl dobrou recenzi jakožto soukromý učitel. Proč by se snižoval bitím omegy?

"Já-"

"Já ho vyprovokoval!" vložil se do toho Deidara. Raději shodit všechnu vinu na sebe než do toho zatahovat Itachiho. "Neudělal jsem dobrej dojem a nechoval se, jak bysem měl. Proto mi Pein-sama vrazil malou výchovnou facku, abysem se uklidnil," lhal. Jak moc ho bolelo, že musel svému černovláskovi lhát, ale nebylo zbytí.

"Co to povídáš?" nechápal Pein. "Takhle to vůbec nebylo."

"Tak jak to bylo?" zeptal se Itachi, kterému docházela trpělivost.

"Jak říkám!" trval na svém Deidara.

"Proč mě kryješ? Protože by mě mohl stihnout trest za pokus o znásilnění?" pokračoval zrzek. Opravdu nechápal, proč to Deidara dělá.

Itachiho zamrazilo. "Pokus-"

"Nebo snad… ke mně něco cítíš? Proto?" Na tváři se mu usídlil nepatrný úsměv.

"To tak!" vyjekl blonďák. "Jediný, co k tobě cejtím je odpor! A už vypadni!" křikl po něm. Čím déle tu zůstával, tím více bylo těžší lhát.

"Nemůžeš mě nenávidět," protestoval Pein a udělal k němu několik rychlých kroků. V tom zakročil Itachi a schoval modroočka za sebe. Jeho klidná a vlídná tvář se ztratila. Teď tu byl ten děsivý Uchiha Itachi, kterého Deidara poznal včera.

"Nemůžeš nenávidět svého alfu!" zvýšil hlas.

V ten samý okamžik projel blonďák i černovláskem ten samý blesk. Nebylo to však nic příjemného. Bolelo to a hlavně Itachiho.

Uchiha se otočil ke svému blonďákovi. Shlížel na něj ublíženým pohledem, který Deidaru tak mrazil. Věděl, že se bude tvářit přesně takhle, když se to dozví.

"Vy jste spříznění…?" řekl polohlasem.