Under control 20

A protože Mei nestihla nepřítele, přidává vám sem dvacátou kapitolu UC! ❤

---

"Su v říji," sdělil blonďák o něco tvrději. Tím zrzka překvapil. Ne chováním, jako spíš tou samotnou informací.

"A ty mě potřebuješ," odhadl Pein. Proč by jinak souhlasil, aby přišel, že? Omegy v říji potřebují ukojit sexuální touhu a k tomu poslouží alfa, nejlépe ten spřízněný, nebo se kterým má pouto.

Povalil blondýna na záda a natiskl se na něj. Ani se jeho rtů nedotkl svými a už mu na tváři přistála Deidarova dlaň. Okamžitě se odtáhl. V životě ho nikdo neuhodil.

"Promiň, promiň. Nechtěl sem tak moc," omlouval se hned.

"Co po mně vlastně chceš? Zavoláš mě, řekneš mi, že jsi v říji a teď mě nechceš," shrnul Pein naštvaně. Zdálo se, že jeho vztek jen sílil.

"To ti to ještě nedošlo? Kdybysem ti to neřek, nezjistil bys to!" řekl trochu vážněji. Začínal se bát, že se jeho plán vymkl kontrole a zrzek ho znásilní.

Teprve teď si Pein uvědomil, o co tu šlo. Předtím si ani nevšiml, že necítí blondýnovy feromony. "Ty máš s někým pouto," uhodnul naštvaně. Když blonďák potvrdil jeho domněnku, podlehl hněvu a znovu na Deidaru zaútočil. NIKDO mu nesebere JEHO omegu, kterou tak dlouho hledal. I kdyby si ho označil samotný císař, tenhle omega je prostě jenom Peina!

Násilím ho začal líbat a svlékat. Jednou rukou mu zakrýval ústa, aby nemohl křičet, druhou ho zbavoval oblečení. Pomiluje ho tak, že jizva na blondýnově krku zmizí ještě během soulože!

Deidara se bránil zuby nehty, ale neměl ani nejmenší šanci. Co zmůže omega proti alfovi? Navíc proti kulturistovi?

Zničehonic se Pein odtáhl. Ne, někdo ho odtáhl. Deidarovy spadl kámen ze srdce.

"Musím vás požádat, abyste odešel," řekl výhružně Hidan. Stál s Kakuzem a Zetsuem před Deidarou jako ochranná zeď, zatímco se Konan starala o mladého pána.

"Co si to dovo-"

"Pokud okamžitě neodejdete, bude to řešit policie!" dodal Zetsu. Bylo zvláštní jej vidět. Nejčastěji pracoval na zahradě a teď v zimních měsících ho nebylo potřeba.

"Debilové," zaklel přes zaťaté zuby zrzek. "Ale tohle není konec, Deidaro!" zakřičel nakonec, pak za sebou práskl dveřmi.

"Jste v pořádku, mladý pane?" zeptala se starostlivě Konan.

Teprve teď se blonďák dostal z prožitého šoku. "Myslím, že jo," vydechl úlevně a prohlížel si škody. Jeho milovaná košile od Itachiho byla pomuchlaná a chyběly jí knoflíky, které se válely někde na podlaze. Přepadla ho lítost. Teď to bude vypadat, že to udělal naschvál, protož měl na Itachiho vztek.

"Pane," oslovila jej a ukázala na tvář, kde se vytvářela modřina, jak zjistil po zhlédnutí se v zrcadle. Tohle asi jen tak nezakryje.

"A sakra," zaklel. Tohle nesmí Itachi vědět, pomyslel si. Jak by asi černovlásek reagoval? Hnal by zrzka před soud? No, byl by toho schopný. "Ani slovo Itachimu!" rozkázal služebnictvu. Nechtěl to řešit zrovna s ním. Ne teď, když jsou rozhádaní.

Nikomu z nich se tohle rozhodnuti nelíbilo, ale museli kývnout na souhlas. Bude nejlepší, když mu to Deidara řekne sám. To ale nevěděli, že to blonďák v plánu nemá.

"Ošetřím Vám to," nabídla se Konan a vedla ho do koupelny.

"Myslíš, že to něčím namažeš a ono to do pár hodin zmizne?" uchechtl se modroočko.

"To asi ne, ale urychlí to hojení," usmála se žena. "Řeknete to Itachimu sám?" zeptala se nesměle.

Deidaru píchlo u srdce. Opravdu si nepřál do toho tahat i Uchihu.

"Ano," zalhal blonďák.

***

Do Itachiho kanceláře přišel jeho mladší bratr. Obličej celý bledý a upocený, kruhy pod napuchlýma očima ještě víc ztmavly a chůze byla pomalá a opatrná.

Starší Uchiha měl už od rána hlavu plnou starostí, hlavně se snažil vymyslet, jak se udobřit s Deidarou, ale jakmile uviděl svého bratra, na nějakého blonďáka zapomněl. Teď by měl zachránit život mladšímu Uchihovi.

"Do háje, Sasuke!" zvýšil hlas. "Chceš zase zkolabovat? Chceš přijít o práci?"

Mladší se mu bezduše podíval do očí. "Proč bych měl? Však pracuju dost tvrdě, ne? Nebo mám přidat?"

"Sasuke!" okřikl ho bratr. Zdálo se, že kvůli vysoké teplotě si nevzpomíná na rozhovor v nemocnici. Nemohl jasně uvažovat. "Jdeš domů, a to hned!" rozkázal a podepřel ho.

"Nechci, mám ještě hodně práce," protestoval Sasuke, ale nechal se posadit na židli. Na obličeji se mu odrážela bolest, jak celé tělo bojovalo proti nemoci.

Itachi zvedl telefon a zavolal Sasukeho snoubenku, aby okamžitě přišla. Když ho domů nedostane on, pak jedině Sakura. Ta mu ztropí scénu, že už nikdy nepůjde do práce nemocný.

"Jsi zrádce," pronesl Sasuke otráveně.

"Měl bych raději zavolat otce?" zeptal se posměšně Itachi. "Na místě by tě vyrazil. Copak ti ta poslední návštěva v nemocnici nestačila? Pořád nás jen děsíš. Máma je z tebe na infarkt," povzdechl si. Mít ho tak doma, asi by se zbláznil. Mít na starosti Deidaru do toho i Sasukeho...

"Jen dělám svou práci," dodal mladší lhostejně.

"Děláš každej den přesčasy, do formy chodíš aj o víkendech jenom proto, aby ses vyhnul Sakuře doma. Proč se s ní nerozejdeš?"

Sasuke se podezřívavě podíval na svého bratra. Nikdy ho neslyšel mluvit nespisovně, ale poslední dobou se Itachiho slovník měnil. Po důvodu zatím nepátral.

"Teď už to nemá smysl," řekl polohlasem. Zrovna se s ní zasnoubil. Jak by jí teď mohl oznámit, že se s ní rozchází?

"J-jak nemá smysl?" Itachi myslel, že špatně slyšel. "Proč ses s ní vlastně dával dohromady, když ji ani nemiluješ?"

Sasuke si opřel hlavu. Nebylo mu dobře a vzpomínání na důvod, proč se Sakurou začal chodit, mu zrovna napomáhalo cítit se lépe.

"Sasuke!" křikla růžovláska, když vpadla dovnitř. Hned, jak uviděla svého snoubence, přiběhla k němu a kontrolovala všechny životní funkce. "Proč jsi sem chodil, když ti není dobře?"

Sasuke neodpovídal. Její pištivý hlas mu opravdu chyběl. Kdo by netoužil po pořádné migréně?

"Odveď ho domů," poručil starší z bratrů. Ještě chvíli ho mít na očích a asi by mu vlepil facku. Vlastně by ani nemusel, Sasuke se ničí sám.

Žena pomohla černovláskovi na nohy a doprovázela ho při cestě domů.

"Itachi," oslovil svého bratra, když nasedal do auta, které řídil jejich bratranec Shisui, "doděláš za mě tu práci?" zeptal se prosebně. Jediný člověk schopný udělat Sasukeho příděl byl Itachi. Nikomu jinému nevěřil.

"Jistě," přikývl starší a zavřel dveře od auta. Pak už jen se svou nastávající švagrovou odcházel do firmy. "Byl tady přes noc, že ano?" Hned mu bylo jasné, proč vypadal jako mrtvola. Ještě včera vypadal v pořádku, ale nedostatek spánku jen posílil nemoc.

"Ano," povzdechla si Sakura. "Já nevím, co se s ním děje. Už několik měsíců spolu žijeme spíš jako spolubydlící. Přijdeme domů, ani se nemůžeme zeptat, jak bylo v práci, protože pracujeme na stejném oddělení. Vůbec se mnou nekomunikuje a straní se mě. Co jsem udělala špatně? Mám pocit, že mě přestal milovat," stěžovala si. Z jejího pisklavého hlasu dostával migrénu i Itachi.

"Kdyby tě nemiloval, nepožádal by tě o ruku," konstatoval. "Jen ztratil chuť vést nějaký osobní život. Měl by si najít nějaký koníček, nebo něco takového," poradil jí.

"Já mu nestačím?" zhrozila se.

"Sasuke je introvert," začal mluvit narovinu, "a potřebuje být někdy sám. Když kolem něj pořád někdo skáče, děsně ho to vysiluje." Tušil, že se Sakura urazí. Naznačoval jí, že ta Sasukeho stav může ona.

"Nemůže být sám! Nikdo by neměl být sám! Má mě, má rodinu, proč by chtěl být sám? Někdo mu něco udělal?" ptala se hned.

Itachi hned vzdal vysvětlování. Hádal, že z psychologie neměla na střední jedničku.

"Nikdo mu nic neudělal. Jen potřebuje čas sám pro sebe," pokrčil rameny a jemně se na ni usmál. "Už půjdu. Mám ještě hodně práce ze včerejška," povzdechl si a odcházel do své kanceláře. Vážně nechápal, proč se s ní dal jeho mladší bratr dohromady. Věděl, že ji nemiluje, ten nikdy nikoho nemiloval (kromě rodiny).

Usedl za stůl a pustil se do papírování. Prohlížel si složku, kterou mu Sasuke přinesl. Podle dat v ní usuzoval, že se domů dostane velmi pozdě.

Deidara nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Stál u okna a sledoval cestu, kdy uvidí Itachiho auto. Jakmile odešel zrzek a Deidara se vzpamatoval, šel si zase lehnout. Stále mu nebylo dobře a musel si vzít prášky na říji. Kvůli nevolnosti celý den nejedl, proto byl slabý. Když odbila šestá hodina, začal ho vyhlížet z okna. Začínal panikařit, když udeřila i sedmá hodina a Uchiha nikde. Pořád si opakoval, že má určitě hodně práce a přijede později. Nemohl se ale zbavit pocitu, že se Itachi nevrátí. Ne dnes.

Černovlásek se protáhl a vesele upustil poslední složku na stůl. Už mu zbývalo se jen sbalit a jít domů. Zítra bude moct přijít později a domů se vrátit brzy.

"Je to všechno?" zeptal se jeho asistent a odnesl hromadu složek.

"Ano. Už můžeme jít domů," usmál se a zívl. Byl opravdu rád, že to dokončili tak rychle. Samozřejmě, kdyby neodešel Sasuke, bylo by to hotové už před třemi hodinami, možná i dřív.

Podíval se na hodinky, které si na ruce upravil. Půl jedenácté. Nechápal, jak může jeho mladší bratr končit v tuto dobu a vstávat před šestou. Není se čemu divit, že to pak jeho organismus nezvládá.

Cestou domů pomalu zavíral oči. Jel raději pomalu, aby někde nenaboural, proto se domů dostal před jedenáctou. Zaparkoval auto, sebral si kufřík. Už se viděl, jak si lehne do teplé postele, obejme Deidaru kolem pasu a spokojně usne.

Deidara. Tolik ho mrzelo, že se ráno pohádali. Doufal, že ho zase nenapadlo utéct jen proto, že se Itachi nevrátil kolem šesté, ale i pět hodin později.

Sotva otevřel vchodové dveře, šokoval ho pohled na blonďáka ležícího na schodech. Upustil kufřík, dveře nechal otevřené a spěchal k němu.

"Deidaro!" snažil se ho probudit. Třásl jeho ramenem a modlil se, aby mu nic nebylo.

"Co? Co? Co?" ptal se polekaně. Tak hezky si spal a on ho někdo budí. "Itachi?" vydechl úlevně, když svého přítele uviděl.

"Jsi v pořádku?!" ptal se hned Uchiha a oběma rukama ho hladil po vlasech, jako kdyby hledal bouli, jestli se blonďák neudeřil do hlavy.

"Su, neboj," usmál se Deidara a chytil ho za tváře. Pak ho jemně políbil. "Bál sem se, že nepřídeš…" svěřil se a po tvářích se mu skutálelo pár slz. "Čekal sem na tebe a usnul sem," vysvětlil.

Itachi hlasitě vydechl. "Myslel jsem, že se ti něco stalo," řekl naštvaně. Opravdu neměl rád, když ho ten blonďák takhle děsil.