Under control 23

Lidičky, skončilo pololetí, což znamena zmírnění stresu ve škole (aspoň pro mě... trochu... x'D). Začíná mi však soutěžní sezóna s kroužkem, ale to mě nebude omezovat tolik, jak škola.

---

Ještě omámen šokující novinou přišel domů. Itachi tam samozřejmě nebyl, musel mezitím odejít do práce. To ale neznamenalo, že na svého blonďáka zapomněl. Rozkázal Hidanovi, aby předal Deidarovi vzkaz, že mu má hned po příchodu od doktorky zavolat.

Jenomže Deidara byl v takovém šoku, že jen sluhovi přikývl a odešel do ložnice, kde si doprovázen bolestmi zad lehnul na postel. Nerozuměl slovům sluhy, nevěděl, co říkal. Nevnímal ani dotek, třes jeho ramena a ruky. Ležel a díval se před sebe. Představoval si, jak se jeho změní. Jak se Itachiho život změní. Vždyť pro toho je nejdůležitější práce. Kdyby otec zjistil, že spolu i nadále mají vztah, vyhodil by ho a možná i vydědil. Itachimu by nezbylo vůbec nic. Vůbec nic kromě Deidary a dítěte. Jak by je pak uživil? Ale to nebyla jediná věc, které se blonďák bál.

"Volám Itachimu," oznámil vrchní sluha. V momentu, kdy se ucho dotklo studeného sklíčka na mobile, se Deidara probudil a mobil mu sebral dřív, než se ozvalo první pípnutí. Nebyl připravený s ním mluvit. Nemohl mu to jen tak říct.

"Pak..." řekl roztřeseným polohlasem, "mu zavolám sám..." znovu se položil, tentokrát se otočil na druhou stranu.

"Ale není Vám dobře a-"

"Su v pohodě, jenom su unavenej..." odpověděl, a nebyl daleko od pravdy. Pak se ale zase vnořil do představivosti. Ah, ano. To dítě, které jim změní životy. Dítě, které možná zapříčiní Itachiho vyhazov i vydědění. Blonďák mu už nechtěl způsobovat další problémy. Stačilo, že ho ostříhal a utekl mu.

Měl by utéct i teď? Nikdy se nevrátit a vychovávat dítě sám? Zase na ulici? Jenomže... jaká je pravděpodobnost, že to malé bude omega? Ať už bude vyrůstat ve vile nebo na ulici, to je jedno. Nejspíš si projde tím, čím blonďák kdysi. Šikana. Znásilnění. Nenávist. Nedokázal by se na to dívat.

Přepadla do deprese. Vzpomínky na minulost pro něj nebyly příjemnou záležitostí, ale nemohl vylučovat, že to samé si prožije i jeho dítě. Jak ho má ochránit? Jak mu pomoci v nejhorším?

Pak tu byla ještě jedna věc. Deidara nebyl připraven na rodičovství. Nedokázal si představit, jak rodí, krmí to malé nemluvně a učí ho chodit a mluvit. Bylo to pro něj moc brzo?

Proč ho těhotenství tak moc děsí? Tentokrát se ho nemohl vzdát. Věděl, že Itachi by potrat nedovolil, ani by je nevyhnal, on toho schopný není. Chtěl by ho s Deidarou vychovat. Byli by rodina. Nebo se plete?

Nemohl jen tak ležet a nic nedělat, to by se pak zbláznil. Už teď ho napadaly absurdní blbosti. Musel ho vidět, potřeboval jistotu. Hned!

***

Vystoupil z auta, které po krátkém přemlouvání řídil Kakuzu. Hidan nemohl jen tak opustit dům bez závažnějšího důvodu a zbytek služebnictva byl buď velmi zaneprázdněn, nebo nepřítomen.

Svýma modrýma očima vyjel až na vrchol budovy, který stejně nespatřil, jak vysoko se nacházel. Uchihovic rodina musela být tedy pořádně v balíku, když si dovolí tohle.

"Počkám tady," oznámil Kakuzu a nasedl zpátky do auta. Moc nevěřil tomu, že se Deidara dostane přes recepci, proto ani nevypínal motor.

Deidara polkl a vkročil do prosklené budovy. Sotva prošel samo otevíracími dveřmi, užasl. Všude kolem něj procházelo tolik lidí, všechno bylo moderní a luxusní. A ten prostor... obrovský!

"Můžu Vám nějak pomoct?" zeptala se blonďatá žena žvýkající žvýkačku. Její oči se neodtrhly od papíru, který si četla.

"Přišel sem... za Itachim..." sdělil blonďáček trochu nervózně.

"A kdo jste?" Její hlas byl otrávený, stejně jako výraz.

"Jeho... přítel..." dostal ze sebe.

"Uchiha-san nesmí být vyrušován. Má moc důležité práce a nemůže být zdržován."

"Ale...!" naléhal Deidara a opřel se o pult, za kterým žena seděla. Teprve teď k němu vzhlédla.

"Poslyšte. Kdybych Vás tam pustila, mohla bych dostat padáka za porušování pravidel a za nedbalost. Itachi je navíc velmi zaneprázdněn, takže si dejte odchod, než zavolán ochranku," hlas utlumila, aby zněla víc vážně a hrůzostrašně.

Deidara se odloupl od pultu a zamířil ven. Šel pomalu. Čekal na správný moment. Okamžitě se přidal do davu lidí, kteří nastoupili do jednoho z výtahů, poté, co mu blondýna přestala věnovat pozornost. Nemohl to vzdát, to by nebyl on. A nějaká blonďatá ženská mu nebude zakazovat vidět JEHO Itachiho.

"Promiňte," zeptal se náhodného muže po vystoupení z výtahu. "Kde pracuje Uchiha Itachi?" Uvědomil si, že se mohl zeptat dřív, než opustil malou kabinku.

Muž na několik vteřin zavřel unavené oči, poté zamrkal, aby na Deidaru lépe viděl. Nedůvěřivě si ho prohlížel, ale neměl důvod mu to neříct. Vždyť byl mladý, krásný a stylově oblečený. Nevypadal na nějakého zloděje nebo mafiána. Ale bylo zvláštní vidět ve firmě neznámého člověka s holýma rukama. Bez kufříku, bez smokingu. Takže to nebyl ani obchodní partner. Snad ne kluk, co přišel posprejovat zdi?

Blonďák slušně poděkoval. Srdce mu bušilo jako splašené, když se znovu blížil k výtahu, aby vyjel do správného patra. Mohl jít po schodech, ale jeho fyzická síla se po prožitém šoku ještě nestihla vzpamatovat. Nechtěl riskovat, že by se skutálel ze schodů. Nemohl ohrozit Itachiho dítě.

Jakmile se otevřely dveře výtahu a on se stihl prodrat vycházejícím davem dovnitř, rychle zmáčkl příslušné tlačítko. Klepal se a pořád nadával, ať stroj běží rychleji.

"Co ty tu děláš?" promluvil na něj známý hlas. Už ho určitě někde slyšel.

Strnul na místě. Lekl se, že bude mít průšvih u ochranky.

Pomalu se otočil, aby na může viděl. Spadl mu kámen za srdce, když spatřil Itachiho mladšího bratra.

"Lek sem se tě," přiznal s nervózním smíchem. Vidět mladšího Uchihu po tak dlouhé době bylo pro něj zvláštní. Tolik se podobal Itachimu, ale zároveň byl jiný. Jako by se mu Sasuke líbil, ale nelíbil. Jeho city ho pěkně mátly. O to víc potřeboval vidět svého milence.

"Ty tu nemáš co dělat, Deidaro," řekl přísněji Sasuke.

"Kdyžs byl sinalej a nemluvils, líbil ses mi vejc," rýpnul si do něj blonďák. Narážel tím na Sasukeho stav před několika měsíci, kdy se poprvé potkali. Pak ta nehoda, když byl Deidara v říji. Značná část blonďáka ho začala nenávidět. Byl tak arogantní, sebestředný a chladný. Každé jeho slovo, každý pohled a v Deidarovi vařila krev, proto po něm teď trochu vyjel. Taky už byl háklivý na fráze "musíš", "nesmíš", "měl bys" a podobně. Stačilo, že to slyšel od Itachiho.

"Co máš sakra za problém?" povzdechl si Sasuke. "Jenom ti dobře radím. Sem nesmíš bez povolení. Kdyby tě chytili, mají právo tě i zavřít," vysvětlil, ale blonďák ho nevnímal. Raději sledoval postupně se rozsvěcující čísla nad dveřmi. Klepal nohou a kousal si rty. Byl opravdu hodně nervózní.

"Hej!" okřikl ho Sasuke a chytil ho za rameno. Nenáviděl, když ho někdo ignoroval.

"Pust mě!" ohradil se blonďák. Jeho tělo si ještě pamatovalo Sasukeho odporné doteky. Chtělo se mu zvracet.

S cinknutím se otevřely dveře výtahu. Při pohledu na dlouhou chodbu s několika přepážkami a několika dveřmi ztrácel naději, že tu Itachiho vůbec najde.

"Kde je Itachi?" zeptal se Sasukeho, v očích prosba.

"Proč ho chceš vidět? Má moc práce, měl bys na něj počkat doma," poradil mu Sasuke a vyšel z výtahu. Věděl, že ho Deidara sleduje, mohl ho mít pod kontrolou.

"Tam je!" zvolá vesele a ukázal prstem před sebe až na konec dlouhé chodby. Itachi zrovna vyšel ze své kanceláře a zdálo se, že za ním jde ještě někdo další. Sasukemu, hned došlo, o koho se jedná a neměl z toho dobrý pocit.

"Pojď sem." Chytil mladšího za paži a vhodil ho do kanceláře své sekretářky. "Ať o něm nikdo neví, hned jsem tu," sdělil a odešel.

Blonďák nechápal, co se děje. Už chtěl následovat Sasukeho, ale Sakura jej zastavila. Počkají, až se Sasuke vrátí.

Mladší Uchiha šel vstříc svému staršímu bratrovi a otci, kteří vedli důležitý rozhovor.

"Sasuke! Jak se ti daří?" pozdravil ho otec. Byl moc rád, že vidí svého mladšího syna ve skvělé kondici. Už dlouho neslyšel, že by se jeho zdravotní stav zhoršil, což byla dobrá zpráva.

"Jde to, ale ještě mám moc práce," pokrčil Sasuke rameny a přidal úsměv, aby otce potěšil. "Itachi, pak bych s tebou rád mluvil, takže jak budeš mít chvilku, zastav se u mě," sdělil mu, předal mu složku a odcházel zpět za přítelem staršího bratra a svou snoubenkou. Po zavření dveří si hlasitě oddechl a zpražil Deidaru pohledem. Tohle bylo opravdu jen o vlásek. Chytil jej za paži a mlčky ho odvedl do své kanceláře. A aby Sakura neslyšela, o čem mluví, zavřel dveře.

"Proč jsi přišel? A pravdu," zeptal se přísně. Postavil se za stůl, o který se raději opřel, jinak by se asi neudržel na nohách.

"Musel sem ho vidět..." odpověděl Dei tiše. Stál tam jak spráskaný pes, co očekává další ránu.

"Uvědomuješ si, co by následovalo, kdyby tě tu otec viděl?! A ještě zavěšeného kolem Itachiho krku. To byl opravdu geniální nápad, Deidaro. Riskuješ Itachiho postavení, reputaci, dědictví, snad celou jeho budoucnost, sakra! Jenom proto, žes ho chtěl vidět?!" Nekřičel, to by si pak celé patro myslelo, že se rozchází se Sakurou. Ale zvýšit hlas musel.

"Musel sem! Jinak bysem...!" zasekl se uprostřed věty. "Musím mu něco říct. Je to důležitý," odůvodnil.

Černovlásek protočil oči. Teď si říkal, jaké má štěstí, že se nikdy nezamiloval. "Jde snad o život?" zeptal se ironicky. Překvapilo ho, když blonďák potvrdil pokývnutím.

Deidara se mu nedokázal podívat do očí. Myslel, že to bude Itachi, komu to řekne jako prvnímu. Jenomže situace se vyhrotila takhle. Když se TO Sasuke dozví, řekne to Itachimu?

"Umíráš?" ptal se dál ironicky. Lezlo to z něj jako z chlupaté deky a Sasuke na něj neměl čas ani nervy.

"Je to... vopak od umírání..." napověděl mu.

"Narození?" Nechápal Sasuke asi tři sekundy. Když mu to došlo, posadil se na prdel. V hlavě se mu přehrály veškeré vzpomínky, které byly spjaty s Itachim. Cítil se, jako by ho měl ztratit, svého bratra. "Ty seš tě-"

"Ťuky ťuk, jsem tu," oznámil příchod Itachi. Hned se ale zarazil, jakmile uviděl svého přítele. Zbledl jako stěna.

"It-"

"Co tu propánajána děláš, miláčku?" zeptal se ho starostlivě a okamžitě ho chytil za ruce. Na jeho obličeji hledal nějaké důkazy zranění, které však nenašel.

"No, tak... já vás tu nechám o samotě," zdekoval se Sasuke. Už podle oslovení věděl, že by jim jen dělal křena.

"Tady nemůžeš být. Jak ses sem vůbec dostal?" zeptal se ho. Opřel se o stůl a Deidaru chytil kolem pasu. "Co ti řekla doktorka?" vyptával se dál, ale Deidara se k odpovědi nějak neměl. Nemohl se mu podívat do očí.

"Jenom... nachlazení..." vyslovil po chvíli a na sekundu se usmál.

Itachi si oddechl. Myslel, že příchod Deidary znamená něco vážného.

"Stačilo jenom zavolat," usmál se a pohladil ho po pažích.

"Itachi," vzhlédl k němu odhodlaně. V momentu, kdy uviděl ty černé oči, znejistil. "Musím... t-ti něco říct..." vykoktal a znovu pohlédl na zem. "S-su-"

Hned ho přerušil Sasuke, který naléhavě vtrhl do dveří. "Hej vy dva, Deidarovi jede rychlík směrem domů, musíme si pospíšit," oznámil a chytil blonďáka za paži.

"Nechej mě, surovče!" nadával Deidara.

"Co se děje?!" nechápal Itachi.

"Otec jde sem," vysvětlil rychle a škvírou ve dveřích zjistil situaci na chodbě. "Sakra, už je blízko," zaklel. Už neměli moc času dostat Deidaru pryč. Rozhlédl se po místnosti a dostal nápad.