Půlnoční přání

Lidičky! Tohle je přednastavená povídka z 15. ledna, takže nemůžu slíbit, že se tímto oficiálně vracím!

Ehm... a tohle nečtěte, je to fakt kravina. :D Nemohla jsem si pomoct, napadl mě název "Půlnoční přání" (možná jsem to někde čojzla xD) a prostě jsem na to musela něco napsat! O čem že to je! Krev, vraždy, mrtvoly, psychopati... však mě znáte. :D

Pár: Naruto x Sasuke (nebo naopak, jak chcete)

Čeká vás: shounen-ai (a krev, vraždy, mrtvoly, psychopati... xDDDD)

---

Zůstal jsem naprosto oněmělý a s otevřenou pusou stát před vitrínou menší kavárny. Hleděl jsem dovnitř, do tmavé místnosti, do níž by se bez problémů vešly dva, možná tři tucty lidí kromě personálu. Momentálně jich tam trávilo čas asi deset, ale já je nevnímal. Sledoval jsem jen jednu osobu, která mi potají ukradla srdce a ani o tom nevěděla. Roznášela objednávky, povídala si s ostatními zaměstnanci, hlavně pilně pracovala.

Dobře, nebudu se snažit to dál schovávat. Tou osobou byl kluk z vedlejší třídy. Je nový, před dvěma týdny se s rodinou přistěhovali a musím říct, že je těžké s ním nahodit řeč. Co jsem slyšel od lidí z jeho třídy, s nikým nemluví, pokud nemusí, a co se týče učení, patří mezi nejlepší studenty na škole. Za dva týdny ho zná celá škola. Co udělá, to je perfektní. On je perfektní.

Okamžitě jsem se schoval za roh, když se otočil. Jistě vycítil, že se na něj někdo dívá. Srdce mi bušilo takovou rychlostí, že jsem myslel, že se každou chvilkou zastaví. Naše zraky se střetly! Poprvé jsem se mu zpříma podíval do očí! Ale zřejmě naposledy.

Jak dlouho ho takhle stalkuju? Sám nevím. Určitě ne hned od nastěhování, možná pár dní potom. Zatím se mi jen líbí. Nemůžu mluvit hned o lásce, vždyť jsme spolu nikdy nemluvili. Pořád o něm jen sním a představuju si ho v bílém oblečení s černou kravatou i zástěrou přes pas. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Ve škole častokrát budil dojem, že ho život už omrzel a brzy se asi pokusí zabít. V kavárně byl ale jiný. S úsměvem donese kávu, zasměje se, je zkrátka přátelský. Jako by to byl úplně jiný člověk.

Sotva jsme dorazil ke kavárně, kde ho už několik dní sleduju, zastavil jsem se a poupravil se. Proč to vlastně dělám, když nemám v plánu jít dovnitř? Kdyby mě náhodou viděl jako včera, abych se mu líbil? To tak. Ten si nevšimne nicky jako jsem já. Můžu ho pouze pozorovat zpovzdálí.

Nakoukl jsem přes vitrínu dovnitř a hledal ho očima. Zdálo se mi to, nebo tam dnes nebyl? Možná je nemocný a zůstal doma.

"Můžu vám pomoct?" zeptal se někdo za mnou. Hned mi došlo, že otázka byla mířena na mě.

Zastavilo se mi srdce, když jsem viděl stát za sebou toho, kterého nějakou tu dobu sleduju. Černé vlasy podél uší sahaly až po ramena, vzadu mu komicky stály. Ty černé oči!

Vsadil bych se, že slyšel tlukot mého srdce. Takhle rychle mi ještě nebilo. Bylo to potvrzení, že jsem se kompletně zamiloval.

"J-j-já…" začal jsem koktat a vymýšlet nějakou dobrou výmluvu. "…chci čaj…" dostal jsem ze sebe. Nejraději bych se propadl do země. A co nejhlouběji!

"Hmpf," uchechtl se. Podle výrazu si o mě myslel, že jsem otravný a totální blbec. To mě trochu zabolelo. "Tak proč nejdeš dovnitř a neobjednáš si? Nebo snad někoho sleduješ?" pozvedl obočí.

Zrudl jsem jako rajče a začal zběsile vrtět hlavou. Já a někoho sledovat? Koho bych tak sledoval, že?

"Pak pojď dovnitř," pozval mě a sám vešel do kavárny.

Nemohl jsem zůstat stát na ulici, musel jsem jít za ním. Vím, že tenhle podnik tu je něco přes tři roky a celkem se mu daří, ale ještě jsem tu nebyl. Nemám v oblibě taková místa.

Když se na mě otočily pohledy snad všech přítomných, uvědomil jsem si, že stojím uprostřed kavárny, proto jsem si hned našel volné místo co nejblíž baru, abych na něj dobře viděl.

"Vítám Vás," usmála se na mě růžovlasá dívka a položila mi na stůl menu. Ani jsem si jí nevšiml, očima jsem zase šmejdil po celé kavárně a hledal svého prince. Aha! Tamhle je! A ještě si za krkem zavazuje zástěru.

Hned jsem otevřel menu a předstíral, že si vybírám. Byl jsem děsně nervózní, protože po mně házel nechápavé pohledy a nejednou protočil očima.

Přistihl jsem se, jak na něj myslím trochu jinak. To pracovní oblečení mu slušelo, to jo, ale úplně nahý taky nemusel být špatný. Byl hubený, podle rukou bych řekl, že i pravidelně sportuje. S tím tak do postele…!

Zase jsem schoval hlavu za tenkou knížkou, když jsem viděl, jak se ke mně přibližuje se svým bločkem.

"Máte vybráno?" začal mi zase vykat. Cítil jsem se opravdu důležitě.

Už jsem málem řekl, že jsem si vybral jeho, ale místo toho jsem si objednal ovocný čaj a menu zavřel.

"A zákusek nechcete? Máme je výborné…" Proč jsem měl pocit, že mě zkouší? Za dobu, co vešel do kavárny, se ani jednou neusmál. Jeho oči se mi ale smály. Byl jsem pro něj jen hňup, co ho každý den sleduje. Musel si toho všimnout.

"Ehm… můžete mi nějaký doporučit?" zeptal jsem se a usmál se. Myslel jsem, že mi úsměv oplatí, ale jeho obličej zůstával chladný.

"Můžu nabídnout ovocné, čokoládové, speciální, nebo máme taky výborné dortíčky, nebo nesladké zákusky, kupříkladu chlebíčky…" Jak mluvil, absolutně jsem se zaposlouchal do jeho hlasu a nevnímal, co říkal. "Dal byste si?" zeptal se a vzal menu.

"Prosím?" probudil jsem se. "D-dám si čokoládový, prosím," řekl jsem ještě trochu mimo. Neumím ani popsat, jak trapně mi bylo. Ale musím se přiznat, že jsem v životě nebyl zamilovaný. Ne takhle!

"Hned to donesu," usmál se hřejivě a odešel. Z toho úsměvu mě pošimralo v podbřišku. Teď jsem z něj už tuplem nedokázal spustit oči.

Sledoval jsem ho po celou dobu, co jsem byl v kavárně. Čaj jsem pil pomalu, zákusek taky mizel slimáčím tempem. Nějakou dobu jsem i přemýšlel, co mám dělat, abych jen tak neseděl a nevypadal jako idiot. Vytáhl jsem mobil a napsal kámošům, že jsem mluvil se svým princem. Každou chvilkou jsem ale očima přelítával z mobilu na černovláska. Všiml jsem si, že ten samý úsměv, který mi věnoval, ukazoval i na ostatní zákazníky, což mě pochopitelně trochu zklamalo. Už jsem si začínal myslet, že jsem výjimečný.

"Budete chtít ještě něco?" zeptal se a odnesl talířek i s hrnkem.

"Ne," zavrtěl jsem rozpačitě hlavou. "Zaplatím." Byl jsem zklamaný a šťastný zároveň. Teď už se tu nikdy nesmím ukázat, myslel by si, že po něm jedu. Jako že jedu, ale… aaargh! Proč je láska tak komplikovaná?!

Podal mi účtenku a vyčkával, až mu zaplatím. Reagoval bych hned, ale to bych se zase nesměl zakoukat, že…

Prohledával jsem kapsy snad všude - bunda, mikina, kalhoty… nikde ani jen. To snad není možné. Neplánoval jsem sem jít, proto jsem si s sebou nevzal žádné peníze. A teď to vypadá, jako bych se přišel občerstvit zadarmo! A navíc jsem tu kysnul do zavíračky!

"Omlouvám se," řekl jsem lítostně. Už si mě podezřívavě prohlížel. "Určitě je přinesu zítra!" slíbil jsem, to jsem taky hodlal dodržet.

"To je pozdě," konstatoval a povzdechl si. Šálil mě zrak, nebo jsem zahlédl nepatrný úsměv? Přemáhal se, aby se neuchechtl. Ne posměšně, ale pobaveně. "Pro dnešek to za Vás zaplatím. Vypadáte, jako kdybyste tu byl poprvé," pronesl. Jeho ledová maska roztávala a já mohl spatřit další okouzlující úsměv.

"Zítra Vám to určitě vrátím!" slíbil jsem znovu.

"To doufám," ušklíbl se. "Jo, a neztraťte tu účtenku. Abychom měli oba důkaz, kolik mi přesně dlužíte." Nemohl jsem si pomoct, ale v jeho očích se zaleskla škodolibost. Nebo jsem si to představoval?

Rozloučili jsme se a já se rychle dekoval pryč. Nemohl jsem tam zůstat. Měl jsem si vzít s sebou aspoň nějaké peníze, vždyť jsem se před ním totálně znemožnil. Pokud byla nějaká šance, že jsem se mu zalíbil, tak teď byla naprosto nulová. Nulová!

Povzdechl jsem si po cestě domů. Při pohledu na účtenku jsem se musel usmát. Je stoprocentní, že s ním budu mluvit i zítra. Byl jsem šťastný. Ještě se mu musím řádně omluvit.

Pak jsem si ale na kousku papíru všiml něčeho zvláštního. Přejel jsem po něm palcem a skutečně. Bylo do něj něco vyrytého. Otočil jsem účtenku na jindy prázdně bílou stranu. Užasl jsem, když jsem spatřil telefonní číslo se vzkazem: Zítra v šest před kavárnou.

Musel jsem se posadit na nejbližší lavičku a rozdýchat to. Hned na to jsem vyskočil, políbil papír a běžel domů. Několikrát jsem zakopl a nestačil jsem popadat dech, ale to mě nijak nebrzdilo. Poháněla mě naděje, že jsem se mu zalíbil.

Přešlapoval jsem z nohy na nohu v dohodnutý čas a na dohodnutém místě. Přišel jsem sice o půl hodiny dřív, ale vůbec mi nevadilo čekat v mraze. Těšil jsem se, že ho znovu uvidím.

Když se otevřely dveře a z nich vyšel on, nahrnula se mi červeň do tváří. Už jsem nebyl tak sebejistý jako před chvilkou.

"Ahoj," pozdravil mě. "Máš ty peníze? Dneska bych je docela potřeboval, jinak se nedostanu domů," uchechtl se. Hned jsem vytáhl svou žabí peněženku a splatil dluh. Když jsme se dotkli, trochu jsem sebou cukl. "Díky. Nechce se mi jít pěšky v tomto mrazu," zasmál se.

Pouze jsem hlasitě polkl. Byl jsem jako v pohádce. Bavil jsem se s klukem svých snů jako bychom se znali už dlouho.

"Hmpf," odfrkl si. "Dneska nemluvíš? Včera jsi vypadal, že bys mi nejraději vyprávěl příběhy."

Jo, vyprávěl, zatímco ty bys mi ležel na klíně a já tě vískal ve vlasech.

"Ještě jednou se omlouvám za potíže," promluvil jsem konečně. I tak jsem měl co dělat, aby se mi hlas nezlomil. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Teď stačí jediná chyba, a už s ním nikdy nepromluvím. Musím být opatrný.

"To se stane," pokrčil ramenům, "ale příště bych nikomu už peníze nepůjčoval," zvážněl a mě zamrazilo. Došlo mi, že si mě ve škole taky všímá. Ale asi ne tak, jako já jeho.

"Proč jsi mi pomohl? Vždyť… jsem úplně cizí kluk, mohl jsem tě klidně i podvést," namítl jsem. Já být na jeho místě, nezaplatil bych za někoho, kdo nemá ani jen.

"Znám tě ze školy. Vyčíhl bych si tě kdykoli… Naruto…" Při vyslovení mého jména se ušklíbl. Pak odcházel, ale po několika metrech se zastavil. "Nechceš mě doprovodit k zastávce?"

Oči mi zajiskřily a hlava se prudce pohybovala nahoru a dolů. Nemohl jsem si pomoct, byl jsem šťastný. Šel jsem vedle něj a ani jednou se na něj nepodíval. Mluvili jsme spolu, ale já se mu nedokázal podívat do očí.

Došlo mi, že si mě ve škole taky všímá. Ale asi ne tak, jako já jeho. Jak může znát moje jméno? Vždyť mě nestalkuje, zatímco já jeho ano, ale jeho jméno neznám. Někde se stala šeredná chyba.

"Odkud znáš moje jméno?" zeptal jsem se cestou, abych nahodil konverzaci. A taky mě to zajímalo.

"Chodím s tvým spolužákem do sportovního kroužku. Furt o tobě mluví," protočil očima a zasmál se.

"Kiba?"

"Kiba," potvrdil mou otázku. "I když si občas stěžuje, jak mu svými lumpárnami někdy zatěžuješ život, řekl bych, že on je úplně stejný."

Nevím proč, ale musel jsem se zasmát. Nikdy bych si nepomyslel, že si jsme s mým nejlepším kámošem tolik podobní.

"Ale to ještě neznáš mě!" zvolal jsem. Jakmile mě pořádně pozná, raději se mnou ukončí veškeré styky.

"Neznám," zopakoval, když jsme došli na zastávku. Postavil se přede mě a zadíval se mi do modrých očí. Byl mi tak blízko, že jsem mohl pomalu slyšet jeho srdce tlouct. "Ale chci poznat," dopověděl.

V podbřišku mě něco příjemné zahřálo a rozlévalo se to do celého těla. Byla to láska?

"J-j-já- m-my… tohle-" začal jsem koktat. Ani jsem nevěděl, co chci říct. Nemohl jsem na něj hned vybalit, že se mi líbí. To by mi pak ještě utekl. "N-nechceš někdy… v-ven?" polkl jsem tak hlasitě, že to musel slyšet i on.

"Moc rád," usmál se mile.

V dálce už jsme viděli přijíždějící tramvaj a já jsem posmutněl. Nechtěl jsem, aby odjel tak brzy. Vždyť jsem si s ním ani pořádně nepromluvil. A neznal jsem jeho jméno!

"Počkej!" zastavil jsem ho, když se otáčel a chtěl odejít. "J-jak se jmenuješ?" zeptal jsem se nakonec. Ta otázka mě stála víc síly, jak učení se na test z matiky.

Černovlásek se usmál a políbil mě za tvář. Měl jsem pocit, jako bych zkameněl. V hrudi mi šíleně bušilo srdce a příjemně mě tak cosi hřálo.

"Sasuke," sdělil mi a nastoupil do dopravního prostředku. "Zítra ve stejnou dobu na stejném místě, Naruto!" zvolal ještě před tím, než se zavřely dveře a tramvaj odjížděla. Ani jsem si neuvědomil, že jsem chvíli běžel za ní. Tedy do doby, než jsem narazil do značky.

Nemohl jsem spát, pomalu jsme ani nejedl, pořád jsem musel něco dělat, a hlavně jsem pořád kontroloval hodiny. Ten den se tolik táhl. Nemohl jsem se dočkat, až s ním budu zase mluvit. Ve škole jsem ho jenom zahlédl, ale maximálně jsme se pozdravili.

"Ahoj," usmál jsem se na něj, když vyšel ze dveří kavárny. Venku zase mrzlo a jemu ten černý kabát opět tolik slušel.

"Ahoj," vrátil mi úsměv a spolu jsme vykročili k zastávce. Už jsem chtěl se ho chtěl zeptat, jaký měl den, ale on mě chytil za ruku. Ta jeho hřála a rozehřívala celé mé tělo.

"Nevadí?" zeptal se trochu stydlivě.

Okamžitě jsem zavrtěl hlavou. Srdce mi bušilo, že jsem kromě něj neslyšel nic jiného.

"Chtěl bych tě zítra n-někam vzít," vykoktal jsem ze sebe po delší chvíli ticha. "Pokud budeš mít po pracovní době trochu času, samozřejmě. Jestli ne, můžeme to nechat na jindy, nebo jestli nechceš, nemusíme tam vůbec chodit-"

Přiložil mi prst na rty. "Rád půjdu," řekl s uchechtnutím. Připadal jsem si hloupě, jako by se mi smál. Mé hlouposti.

Při odjezdu jsem to byl já, kdo dal jemu pusu na líčko. Chovali jsme se, jako bychom spolu chodili. K tomu ale není daleko, jak se zdá. Nějak mi nejde do hlavy, že to jde tak snadno. Ale moc jsem se tím nezabýval. Spíš jsem plánoval perfektní zítřejší procházku na kopec ke starému stromu.

Vyzvedl jsem ho po šesté u kavárny a vydali se opačným směrem, než kterým stála zastávka, a samozřejmě jsme se drželi za ruce. Celou cestu jsme si vesele povídali. Měli jsme toho tolik společného, to jsem si nikdy nepomyslel. Vypadal, jako by byl z bohaté rodiny, což je úplný opak mě. Vždycky jsme žili skromně a já přidělával rodičům starosti zlobením. On určitě ne.

I přes tuto rozdílnost jsme oba četli mangu, hráli videohry a rádi jezdili na skateboardu. Mohli bychom si povídat klidně do zítřejšího rána, kdybychom nemuseli domů.

"Jsme tu," oznámil jsem a dovedl ho pod starý dub. Teď v zimě nebyl krásně zelený, i tak měl ale své kouzlo. Nejen strom, ale celé to místo. Rostl už hodně, hodně dlouho na kopci nad Konohou, proto byl odtud nádherný výhled na celé město.

"Páni," užasl Sasuke a pohladil kůru stromu. Pak přešel ke mně, stál jsem u zábradlí, o které jsem se opíral a sledoval Konohu. V nočních světlech bylo mé rodné město jako ze zimní pohádky.

"Nádhera, že?" nadhodil jsem.

Sasuke mě zase chytil za ruku a přikývl. Ohromil jsem ho! Bod pro blonďáka!

"Doufám, že už se nebudeme stěhovat. Nechtěl bych to tu opustit," svěřil se mi trochu smutně.

"Vy se budete zase-"

"Nevím," pokrčil rameny a podíval se mi do zklamaných očí. Asi bych nepřežil, kdyby odešel. "Rodiče pořád cestují, pořád dostávají nabídky jinde, proto se čas od času stěhujeme," vysvětlil. "A já se už chci někde usadit, dodělat školu, najít si práci, mít rodinu…"

Trochu jsem posmutněl. Chápu jeho pocity. Kdybychom se s rodiči taky pořád takhle stěhovali, nebavilo by mě to.

"Asi vím, jak tomu zabránit," usmál jsem se a za ruku do dovedl zpátky ke stromu. "Říká se, že kdy tomuto dubu řekneš o půlnoci své přání, jistojistě se ti splní," usmál jsem se a přitáhl si ho blíž.

"To tu počkáme na půlnoc? V tomhle mrazu?" smál se černovlásek.

"Můžeme počkat, až bude větší teplo. Nebo sem přijdeme až před půlnocí," pokrčil jsem rameny. Nepřestával jsem se usmívat jako měsíček na hnoji.

"My? Ty budeš mít taky přání?" pozvedl překvapeně obočí.

Hleděl jsem mu do černých kukadel, které mě tolik přitahovaly. Jako bych se do nich vpil. Byly nádherné.

"Ano…" pošeptal jsem blízko jeho rtů.

"A jaké…?" pošeptal i on. Cítil jsem jeho horký dech blízko svých rtů.

"Abys tu zůstal…" Spojil jsem naše rty v nekonečný polibek.

Nechtělo se mi čekat na půlnoc. Už teď, jak jsme tam stáli, jsem si přál, aby nikam neodjížděl a zůstal po mém boku. Přál jsem si to od doby, co jsem ho políbil, přes půlnoc, až dodnes. Dnes, kdy si pod tím samým stromem říkáme své ano.