Ztráta a zisk 1/4

Lidičky, pochybuju, že sem někdo teď tyto dva dny zavítá, ale až se všichni vrátíme, doufám, že se vám tato krátká kapitolovka (zase to měla být jednorázovka a zase je na části -_-) bude líbit.

Pár: Sasuke x Naruto

Čeká vás: shounen-ai, zimní čas, trochu deprese

Přeju všem Veselé Vánoce a Štastný nový rok!

---

Na dveře pomalu klepala zima, na skle se vytvářely a rozrůstaly se krystalové krajky a kdekdo už vytáhl teplé oblečení. Slunce vstávalo pozdě a chodívalo spát brzy, poslední barevné listy už opadly. Ačkoli se zdálo, že celá země upadá do věčného spánku, námraza všude kolem vytvářela diamantové louky, obsypala i lesy a lidská obydlí. Vše se třpytilo modrobílou krásou.

Tuto kouzelnou podívanou sledoval i mladý muž z okna svého luxusního domku ve větší vesnici zvané Konoha. Seděl na širokém parapetu, hlavu opřenou o chladné sklo a svými černými hloubkami počítal vysoké zelené porosty na kilometr vzdáleném kopci. Oni neodtrhl ani tehdy, když za ním přišla jiná osoba. Věděl, že tam je, že si sedá na jeho postel, ani si nevysvléknul bundu, nevzal si nazouváky z předsíně, kde je má majitel domu vždy nachystané pro případnou návštěvu.

"Nepřišel jsem tě zkontrolovat," promluvil melodickým hlasem.

Druhý na něj nijak nereagoval.

"Přišel jsem, protože chci, aby sis nechal pomoct," promluvil zase.

Mladík na okně uslyšel známé šustění bundy a tiché klepnutí, jako když na dřevěný stolek dopadne kapka vody. Ta to však nebyla.

"Jdi tam, ano? Slib mi to. Přece takhle nebudeš dál žít. Jsou tam moc milí a mají vysoké hodnocení, všichni si je chválí. Dokážou ti pomoct."

"Nepotřebuju pomoc," odvětil lhostejně muž na parapetu, až se okno na krátko zamlžilo.

"Potřebuješ. Možná si to neuvědomuješ, ale už přes dva měsíce jsi nevytáhl paty z domu. Skoro nejíš, já a rodiče ti nakupujeme a vaříme, táta za tebe platí účty. A jestli to takhle půjde dál, časem ztratíš i práci," vyčetl mu bratr. Nebyl rozčilený, ačkoli se to tak mohlo jevit. On jediný byl Sasukemu nejblíž, jeho mladší bráška byl na něm citově vázaný už od dob, co byl mimino.

Itachi se po tak dlouhém projevu na jeden nádech zklamaně zadíval do země. Jeho bratr byl opravdu tvrdohlavý. Všichni kolem se mu snaží pomoct, dávají mu najevo, že ho milují a že má u nich maximální podporu, ale on tohle všechno odmítá. Shodil přes pět kilo, kůže už obepínala pouze kosti, protože donutit ho něco sníst byl nadlidský výkon.

"Máma mě čeká, už půjdu. Udělala ti lazaně s velkými kousky rajčat, jak to máš rád, tak to prosím sněz. Udělej to pro ni," požádal ho nakonec a zvedl se z měkké postele. Ještě chvíli setrval, jestli mu jeho bratr něco neřekne nebo se na něj jen nepodívá, nezmění grimasu - uvítal by jakoukoli změnu.

Pak zklamaně odešel.

Sasuke, jakmile už jeho uši nebyly schopny zaznamenávat zvuk odjíždějícího auta, pohlédl na noční stolek, kam jeho bratr před pár minutami položil malou kartičku z tvrdého papíru s elegantním oranžovým proužkem, mottem, logem, adresou a vedoucího terapie.

Opět stočil svůj pohled ven za sklo. Kašlal na nějaké povídání. Jak to jeho problém vyřeší? Bude beztak jenom mluvit o svých pocitech a psycholog mu bude radit, jak se s nimi vypořádat, nebo hůř - nasadí mu prášky. Nebo ještě hůř - zavře ho do léčebny. Nejlepší by bylo, kdyby si Sasuke rovnou vzal život, aby nikoho už konečně neotravoval, nikoho netrápil. Sice by byli jeho nejbližší pár měsíců zarmoucení, ale pak by začali konečně žít a nikdo by nemusel 'jet zkontrolovat Sasukeho, jestli náhodou neudělal blbost'.

Spustil nohy z parapetu, po kterém pak sklouzl na zem. Vzal mezi prsty vizitku, a aniž by se na ni podíval, hodil ji rovnou do koše, kde končily i ty předchozí. Nepotřebuje pomoc. Zdravý rozum ještě neztratil. Byl si plně vědom toho, že ostatním ubližuje, ale taky věděl, kde jsou hranice a co si může dovolit. Na život by si nesáhl. Za celou tu dobu, co se utápí v depresi na tohle ani jednou nepomyslel, až na všechny sarkastické myšlenky, že by to vlastně ale byla nejlepší a nejlehčí volba.

O dva dny později, kdy se jeho milovaná rodina rozhodla jej navštívit a povečeřet spolu s ním, seděl tiše v kuchyni u malého kulatého stolku a pouze sledoval svou matku, jak vařila večeři. Cosi mu vyprávěla, že jeho bratranci Shisuimu se už narodila krásná holčička, že musela sklidit své begónie z oken, jinak by umrzly, a mnoho dalšího. Sasuke na ni nijak nereagoval, nijak neměnil výraz ve tváři. Jediné pohyby, které byla Mikoto schopná zaznamenat, bylo pravidelné zvedání a klesání ramen, mírné pohupování, díky srdci, a mrkání očí.

"Jak vám to tu jde?" zeptal se Fugaku a políbil svou ženu na líčko. "Stůl je nachystaný, čekáme jenom na vás," usmál se vřele a objal ji kolem boků.

"Ještě to nechám probublat, aby to mělo šmrnc," zachichotala se a přikryla hrnec pokličkou.

Fugaku se přiblížil k jejímu uchu, za nějž ji políbil ještě jednou. Pak si položil hlavu na její rameno a pošeptal: "Pořád nic?"

Mikoto semkla rty v jednu tenkou linku a malinko zatřásla hlavou.

Fugaku se od ní s povzdechem odtrhl a zamířil ke svému mladšímu synovi, jemuž položil ruku na záda.

"Itachi je v jídelně sám, běž už za ním. Já pomůžu mamince to tam donést," pronesl trochu zvesela.

A Sasuke se jednoduše zvedl a odešel do jídelny. Přemýšlel nad tím, jak jeho otec označil Mikoto. Maminka. Proč to najednou přišlo Sasukemu zvláštní, když ho Fugaku používal už bezmála třicet let, co jsou manželé? Vlastně i po tom, co oba jejich synové dospěli ji před nimi stále nazýval maminka.

Sasuke usedl ke stolu na místo, které bylo výhradně jen pro něj. O pár sekund později přišli jeho rodiče s hrnci v rukách. Bylo podivné vidět otce s chňapkami, jak vesele nabírá rýži a kari na talíře a každého se ptá, kolik žufánků chce. Svému staršímu synovi dal samozřejmě víc, než si řekl. Už odmalička mu dával víc porce, aby rychle vyrostl a byl silný. Počítal s tím, že převezme rodinný podnik.

Své ženě naložil na talíř přesně, kolik si žádala. Kdyby jí dal víc, remcala by, že zase přibere. Kdyby jí dal míň, urazila by se, protože by si myslela, že si její manžel myslí, že je tučná a měla by pár kilo shodit. Co překročila čtyřicítku, začala se o svůj vzhled více starat.

"Kolik chceš?" zeptal se svého druhého syna s talířem v ruce. Nečekal na odpověď a naložil mu tolik, co předtím Mikoto. Nakonec svůj talíř naplnil až po okraj, teprve pak se posadil, všichni si popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla. Tři ze čtyř členů měli dobrou náladu. Bylo to poprvé, co jedli jako rodina od doby, co se Sasuke uzavřel.

Nejmladší Uchiha pohlédl dolů na tvůj plný talíř, na jídlo, které u něj doma připravila jeho milovaná maminka. Vypadalo to a vonělo krásně a podle spokojených výrazů ostatních to i skvěle chutnalo.

Pravou rukou uchopil příbor a začal jíst. Na lžíci si nabíral malé množství, jako by pouze chutnal. Úlevně tiše vydechl, když v něm kari a rýže na jazyku vyvolaly hřejivý a slastný pocit skvěle uvařeného a čerstvého jídla. Teď dost litoval, že veškeré pokrmy, které mu předtím maminka chystala a přivážela buď osobně, nebo prostřednictvím Fugaka - častěji spíš Itachiho -, končily netknuté zkažené na kuchyňské lince nebo v lednici. Zapomněl, jak skvěle jeho máma vaří.

"Chce to trochu soli," upozornila Mikoto a stydlivě se uculila. Pohyb, který Sasuke zaznamenal, jak se Mikoto natahovala pro solničku, ho donutil zvednout oči od jídla. V tom si všiml jedné zásadní rozdílnosti mezi ním a zbylými členy sedícími u stolu, které v něm rozproudilo rozhořčení.

Z výšky dvaceti centimetrů spustil lžíci, která s hlasitým cinknutím dopadla na porcelánový talíř, poté se celá ocitla v kari omáčce.

Všichni tři Uchihové na něj překvapeně pohlédli. Střetli se se Sasukeho zamračeným a pohoršeným výrazem, v němž se odráželo i zklamání.

Sasuke se jednoduše zvedl v úmyslu odejít, ale v tom mu zabránil Itachi, který jej pohotově chytil za paži a donutil ho zůstat.

"Nikam," poručil mu.

"Co se děje?" zeptala se starostlivě Mikoto a též se zvedla.

"Nebudu vás rušit při rodinné večeři," odvětil cynicky, nikomu z nich se neodvažoval pohlédnout do očí.

"O čem to mluvíš? Proč bys- Nedává to přeci smysl. Ty jsi přeci taky člen rodiny. Jsi náš syn," pověděl Fugaku nechápavě. "Proč říkáš takové hlouposti?"

"Hlouposti?!" rozlítil se Sasuke a vysmekl se Itachimu ze sevření. "Jediná hloupost je ta vaše přetvářka, že je všechno v pohodě! Proč se sakra tváříte, jako by se nic nestalo a děláte mi tohle?!" v dlani sevřel lžíci, kterou vyzvedl do výši očí, a nakonec s ní praštil o zem.

"Sasuke, nevěděli jsme-"

"Jestli umím jíst hůlkami i pravou rukou, když jsem levák?! Ne, to vážně neumím! Díky za starost!" zakřičel znovu. Mysl mu zatemnil vztek, vůbec si nevšímal toho, co přesně říká.

"A co vlastně chceš?" zeptal se ho bratr. "Kdybychom ti dali hůlky, musel by ses s nimi nejdřív naučit jíst. To bys po nás pak vřískal, že jsme ti to udělali naschvál? Že se ti vysmíváme? Ale když máš lžičku, je to pro tebe jednodušší-"

"Já nejsem mrzák!" vpálil mu do obličeje. "Přestaňte se tak ke mně chovat! Vedu úplně stejně normální život jako před tím, tak přestaňte!"

"Sasuke, posaď se, promluvíme si," navrhla mu matka s nadějí, že se její mladší syn uklidní a o celém tom nedorozumění si řádně popovídají. Už už byla od něj na pár kroků, když viděla, jak se Sasuke zhluboka nadechuje. Přesně v tom okamžiku jí v mysli vznikla myšlenka, že jí hrozí nějaké nebezpečí.

"POVÍDÁNÍ MI RUKU NEVRÁTÍ!!!" zavřískal na ni Sasuke.

Plesk!

Ruka, která právě silně udeřila Sasukeho tvář, se viditelně třásla. Mikoto nikdy svého syna neuhodila, dokonce ani když byl dítě, protože byl velice klidný a poslušný. Nevěřila tomu, že by někdy byla nucena tohle udělat. A už vůbec si nedokázala představit, že se tak stane v Sasukeho dvaceti pěti letech.

"Miláčku!" oslovil ji nevěřícně Fugaku, jakmile se dostal z transu, podepřel svou manželku, protože vypadala, že se brzy zhroutí.

"Sasuke," začala klidně. Měla co dělat, aby se jí hlas nezlomil a ona se hystericky nerozplakala. "Co nejdřív vyhledáš lékaře, který ti pomůže, protože takhle už to dál nejde. Tohle nejsi ty, vůbec… vůbec tě nepoznávám. Tohle… Jsi to skutečně ještě ty?" při poslední větě jí vhrkly slzy do očí. Zničeně se za pomocí svého manžela posadila na židli a nebránila se slzám. "Já už nevím, jak s tebou mluvit. Jednou to chceš tak, podruhé onak. Všechno, co pro tebe uděláme je prostě špatně. Řekni mi, co teda chceš?" zadívala se mu do očí, které byly stejně hluboké a temné jako její. Jeho byly ale momentálně daleko vystrašenější než její. On rozplakal svou mámu, která na něj nikdy nezakřičela, nikdy na něj nevztáhla ruku. Dala mu třetinu svého srdce, zbylé dvě dala Fugakovi a Itachimu, a on tu třetinu teď rozbíjel na kousky. Ne. V tomto momentě ji rozdrtil na padrť.

Neschopen slova zůstal vyjeveně stát a hledět na svou maminku, jak s tváří v dlaních a třesoucími se rameny dala průchod svým emocím. Její manžel jí dlaněmi přejížděl po pažích, též nic neříkal. Jednou na Sasukeho vrhnul zklamaný pohled, pak si přisunul židli ke své ženě, objal ji rukou kolem pasu a jemnými polibky na rameno a lopatku ji utěšoval.

"Nechtěl jsem-" vyhrkl ze sebe Sasuke. "Já-"

"Pojď," pokynul mu Itachi a směřoval do druhého patra, do bratrovy ložnice, kam se měl předtím Sasuke v plánu ukrýt před svou rodinou. Ani se neotáčel, jestli za ním Sasuke jde, slyšel jeho kroky. Pak z kapsy vytáhl mobil a vizitku a obojí položil na Sasukeho postel. "Až si to zařídíš, přijď se dolů najíst," řekl chladně. Když odcházel, zavřel za sebou dveře a dal tak svému bratrovi více soukromí.

Mladší Uchiha ještě roztřesen z události, která před dvěma minutami nastala, a s bolestivou lící upřel svůj zrak na dva předměty ležící na peřině. Posadil se vedle nich, ruku vložil mezi nohy. Muselo to všechno zajít tak daleko? Doteď žádnou pomoc nepotřeboval, se ztrátou končetiny se smířil. Proč tedy potřeboval pomoc, jak mu všichni tvrdili?

Možná proto, že křičel na mámu.

Možná proto, že ji rozplakal.

Možná proto, že si za všechno může sám, protože neví, co chce.

Vzal do ruky telefon, vizitku z něj nechal sklouznout. Jediným pohybem prstu jej snadno odemknul, palcem ťuknul na vytáčení čísel. Pečlivě zadal číslo uvedené na bílo-oranžovém papíru, který před pár dny nelítostně vyhodil do koše. To už tak jednoduché nebylo. Zrak se mu rozostřoval, čísla i písmenka se změnila v tmavé skvrny, přečíst je nešlo jen tak.

Rozklepanou rukou nakonec ťuknul na zelené sluchátko pod číselníkem a mobil si přiložil k uchu.

"Dobrý den, Uchiha Sasuke. … Chtěl bych se objednat na konzultaci. … J-jistě. … Ano, dě-kuji…" dokončil hovor. Bratrův mobil položil vedle sebe. Slzy mu stékaly po tváři až na bradu, kde se oddělily a v podobě kapek pak dopadaly na černé triko.

V hlavě si opakoval, že takhle hluboko ještě nikdy neklesl, kdy byl nucen žádat ostatní o pomoc. On ji nikdy nepotřeboval. Proč je tohle jiné? Proč se cítí beznadějně a na dně?

Pomalu vykročil z ložnice. Bál se toho, jak jeho rodina zareaguje, jak se na něj vlastně budou dívat. Měl by tam vlastně jít? Cítil se tak trapně. Dokázal držet své emoce pod kontrolou, a najednou takový nečekaný výbuch.

Sotva překročil práh, posadil se ke stěně u dveří do místnosti, kde spával. Pozorně poslouchal, jestli jeho sluchovody nezaznamenají, o čem si jeho rodina povídá. Kromě nářků Mikoto a utěšujících slov otce a bratra se k němu však nic podstatnějšího nedostalo. Opět poslouchal o svém zdravotním stavu, jak se celý změnil, že se s ním nedalo ani mluvit a jak odmítá pomoc.

Rukou si objal nohy a na kolena si položil čelo. Nemohl se vrátit dolů a podívat se své rodině do očí. Raději zůstane tady, zbaběle schovaný, a místo omluvy bude brečet do rukávu. Zavřel své černé oči, snad aby usnul a pobudil se druhý den a celá tahle situace vymizela. Aby se nemusel před svou rodinou stydět.

Cítil chlad prostupující celým domem. Opět zapomněl zatopit. Doufal, že těm dole není zima, jako teď jemu. Jediné, co ho zahřívalo, bylo cizí tělo objímající to jeho. Nevšiml si, když jeho táta přišel, protože Sasukeho na svou přítomnost neupozornil. Láskyplně ho držel v náručí, svýma velkýma rukama ho tiskl na svou hruď, tvář si opřel o jeho hlavu. Jemně se s ním pohupoval, jako by uspával batole.

A Sasuke se nechal. Jak dlouho tomu bylo, co jej otec utěšoval? Co jej držel v náručí? To musel být ještě malý kluk, když se mu v noci nedařilo usnout. Cítil se v bezpečí, zároveň tu byl ale jeden trýznivý pocit, který hluboce zasáhl jeho srdce. Svědomí. Lhal ostatním, a především sám sobě, že ztrátu končetiny psychicky zvládá. Teď tu sedí v otcově náručí a brečí a nechává se utěšovat jako mimino.