Rozchod | Kapitola 2.

---

Během hodiny mě profesor dvakrát napomenul. Poprvé, když jsem ještě s Hinatou rozebíral moje pocity z toho, jak se Sasuke před hodinou zachoval, podruhé, když jsem psal Gaarovi, že bych se chtěl odpoledne stavit. Cítil jsem se mizerně na to, abych trčel ve škole. Potřeboval jsem to řešit s dalším člověkem, slyšet další, jiný názor. Samozřejmě, že od Gaary uslyším hodně nadávek, protože Sasukeho nikdy neměl rád. Vždycky byl proti němu a já vlastně ani nevím proč. Asi to bude tím, že mezi mnou a Uchihou byl velký sociální rozdíl.

"Zajdeme na oběd?" nabídla mi Hinata a položila mi přátelsky ruku na rameno. Minutová ručička ukazovala do nebe, hodinová směřovala ke dvojce na číselníku. Obědvat tak pozdě se mi nechtělo. Raději bych si klofnul něco malýho a šel hned za Gaarou, ale Hinata byla neodbytná. Uměla člověka přemluvit milým způsobem a starostí, že jí nešlo říct ne.

"A kam půjdeme?" povzdechl jsem si. Byl jsem rád, když jsem konečně vypadl ze školy. Myslel jsem jen na to, jak rychle uteču a Sasuke mě už nijak nebude rozčilovat. Omyl. Několik metrů před vchodem do budovy stáli oni, s cigaretami v ruce, živě debatovali a vypadalo to, že si našli další členku.

Chytil jsem Hin za ruku a táhl ji jiným směrem. Bylo mi jedno, že si ujdeme kilometr navíc. Nechtěl jsem jít přímo přes tu grupu vypatlanců. Ještě by si mě všimli a měli nějaké poznámky. Bůh ví, co jim Sasuke nakecal.

"N-Naruto," oslovila mě stydlivě Hinata. Lapala po dechu, jak se se mnou snažila držet krok.

Pustil jsem ji a zastavil se. To už byla budova školy schovaná za panelovými domy.

"Promiň," vydechl jsem. "Vím, že bych si ho neměl všímat… ale… ale když ono to tak bolí…" z očí mi tekly slzy, které jsem utíral do rukávů nepromokavé bundy.

Už tu stojíme půl hodiny a mrznou mi koule. Abych se trochu zahřál, třepal jsem koleny a pohupoval se. Co chvíli jsem se rozhlížel, jestli neuvidím Naruta, ale zdá se, že jsem si spletl dobu, kdy končí jejich hodiny. My jsme skončili o hodinu a půl dřív než oni a za pár minut nám začínají další tři hodiny přednášek. On už musí mít padla, tak kde je?

"Co je, Sasuke?" zeptal se mě Suigetsu zvědavě. Všichni na mě zvědavě pohlédli. Ostatní už dokouřili, jenom já pořád mezi prsty svíral doutnající cigaretu. Okamžitě jsem z ní co nejvíc popotáhl, abych mohl co nejdřív odhodit nedopalek.

"Je mi zima," řekl jsem prostě. Nemuseli znát pravý důvod.

"Já bych tě hned zahřála," mrkla na mě Karin a drbla do mě ramenem.

Začínala mě z ní bolet hlava. Nebo to bylo z celodenního přemýšlení o Narutovi?

"Fakt bysme měli jít dovnitř. Je hnusná kosa," odvětila Sakura a pohlédla na mě. Stejně jako ostatní, i ona čekala, až dokouřím a všichni se budeme moct přesunout dovnitř do tepla na další přednášku.

***

Po dvou hodinách u Gaary a povídání si o Sasukem, jsem se konečně dostal domů, ale ani tam jsem očividně nemohl vydechnout a odpočinout si. Sotva jsem oznámil, že jsem doma, uslyšel jsem mámin hlas, jak cosi nadává, že kolik si myslím, že je hodin, kde a s kým jsem byl. Asi bych vás měl informovat, že oni nevědí, že jsem se se Sasukem rozešli a já se trápím. Začali by mi říkat, že měli pravdu, že dva buzíci spolu nemůžou být, že jim to nevydrží.

"Tak mi odpověz, ne?" přišla máma, v ruce talíř a utěrku. Když mě uviděla se zarudlýma očima, hned se zděsila. "Co se stalo?" zeptala se starostlivě.

"Nic," řekl jsem prostě a zalezl do svého pokoje. Nemínil jsem se s ní o tom bavit. Ona ani táta mi nerozuměli, nemohl jsem se jim se vším svěřit. Od doby, co jsem Sasukeho představil jako svého přítele, bylo doma akorát dusno. Nejednou se stalo, že jsem raději přespal u Uchihů. Ti mě brali takového, jaký jsem, i když si mě vlastně ani pořádně neprohlédli, protože jsme se se vším všudy setkali třikrát, a ještě na pár minut. Že chodím s jejich synem samozřejmě věděli, ale nikdy se na mě nepodívali křivě. Vždycky jsem u nich byl vítán.

"Naruto?" zaklepala máma na dveře. Nijak jsem neodpovídal. Neměl jsem náladu s ní mluvit, jenomže to by nebyla máma, kdyby nezjistila, co se s jejím dítětem děje.

Dveře zavrzaly, pak se tiše zavřely. Nemluvila, ani jsem ji neslyšel dýchat, ale věděl jsem, že stojí u dveří, s rukama spojenýma a starostlivým pohledem na mě. Tohle dělala od dob, co mi bylo dvanáct. Neptala se rovnou, čekala, až začnu sám mluvit. A víte co? Bylo to efektivní. Jenomže teď už nejsem dítě, aby se o mě pořád starala.

"Mami, prosím, nechej mě," požádal jsem ji a sledoval monitor notebooku, jak po něm běhají znaky a logo operačního systému.

"Stalo se něco se Sasukem-kun?" zeptala se.

Zamotala se mi hlava, před očima se mi na chvilinku zatmělo. Vystrašilo mě, jak to mohla vědět. nebo to byl jenom odhad?

"Jak to víš?" zeptal jsem se nepřátelsky. Přesto jsem se snažil chovat přirozeně.

Rychle a efektivně jsem naťukal na noťasu heslo a přihlásil se. Stále jsem sledoval, jak se systém načítá. Neměl jsem odvahu podívat se vlastní mámě do očí.

"Celý týden jsi zavřený v pokoji a teď jsi přišel s červenýma očima, jako bys plakal," řekla svou domněnku. Udělala pár kroků a posadila se na mou postel, která ležela vedle stolu, u nějž jsem seděl já.

"To je snad jedno. Už můžete být s tátou klidní. Mezi mnou a Sasukem je konec," potvrdil jsem. Statečně jsem se bránil dalším slzám.

"O čem to mluvíš?"

"Mami, nedělej, že nevíš. Od začátku jste byli proti nám. Nemohl u nás ani přespat, protože-" ohradil jsem se na ni. Raději jsem ale zmlkl. Vždyť oni za to nemůžou. Nemůžou za to, že byl Sasuke takový idiot, a tak lehce mě oblbnul. Už tenkrát to věděli, museli. Proč by jinak chtěli vlastnímu synovi kazit šťastný vztah?

"Naruto," oslovila mě máma a položila mi ruku na stehno. "Sasuke byl moc hodný kluk. Jediné, v čem byl problém, bylo právě to, že jste oba dva kluci. Takhle to přece nefunguje. Není to přirozené," jak si myslela, že mě chlácholí, tak ve mně rostl akorát vztek.

"Já ho miloval, mami," rozvzlykal jsem se, "jenomže on mě vyměnil za cigarety a chlastačky každý víkend."

Jak jsem si mohl myslet, že mi bude rozumět?

"Zlatíčko, to je mi líto, ale sám vidíš, že to nemělo budoucnost. Objednám tě k doktorovi, ten ti napíše něco na uklidnění, hm? Potřebuješ se teď soustředit na učení," usmála se a pohladila mě po vlasech. O minutu později opustila pokoj a nechala mě o samotě s mými pocity.

Venku už se zešeřilo, když jsme opouštěli budovu školy, dokonce začalo sněžit. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si, jak jsme s Narutem chodívali bruslit. Tenkrát jsme snili o tom, jak budeme krasobrušlařit, a zkoušeli jsme různé otočky a skoky. Pak jsme přišli k nám celí promrzlí a dobití. I když nám dala zima pořádně zabrat, bylo nám dobře. Zvlášť, když jsme se pak zabalení v dece k sobě tulili.

"Kudy jdeš domů?" zeptala se Sakura. Ani jsem si nevšiml, že za mnou šla. S ostatními jsem se rozloučil už před dvěma minutami, ale Sakury jsem si vážně nevšiml.

"Bydlím u nádraží," hlavou jsem pohodil směrem, kudy půjdu.

"Nekecej! Já taky!" usmála se zářivě.

"Že jsem tě tam nikdy neviděl," podotkl jsem trochu podezřívavě. Pořád jsem si ale zachovával hravý tón.

"Přestěhovala jsem se tam teprve nedávno. S kamarádkou," vysvětlila stručně.

Nemohl jsem se jí vynadívat. Proč mi připomínala Naruta? Proč, když se na ni podívám, vzpomenu si právě na něj? Možná proto, že jí nejde o to mě dostat, ale chce se pouze přátelit, stejně jako Naruto před třemi lety, než jsme spolu začali chodit.

"Tak to tě doprovodím," oznámil jsem s úsměvem.

"Děkuji, to je milé," řekla napůl něžně a napůl ironicky. I v tomhle je stejná jako Naruto.

Došli jsme na křižovatku, kde každý z nás pak šel jinou cestou, takže bylo na čase se rozloučit. Musím podotknout, že celou dobu, co jsme spolu šli až sem a podívali si, jsem se nenudil. Poprvé, co jsem se s někým bavil a nenudil se, když samozřejmě nepočítám Naruta.

"Tak zase zítra," zamávala mi, i když ode mě stála dva metry. Jen jsem přikývl a zůstal stát. Pusu jsem schoval do černé šály, jaká mi byla zima, a pohledem jsem směřoval na zem, kam dopadal bělostný sníh. Přesně takhle jsme se loučili s Narutem na střední. Chodíval jsem ho doprovázet domů na jednu křižovatku, kde jsme se rozloučili polibkem a každý si šel po svých.

Pak jsem si všiml Sakuřina starostlivého výrazu.

"Děje se něco?" zeptala se trochu vystrašeně. Určitě ji zděsil můj podmračený výraz, jak jsem vzpomínal na staré časy a porovnával je s nynější dobou.

Vím, že ona není Naruto a Naruta mi to nevrátí, ale nedokázal jsem se smířit s tím, že by všechno mělo být ze dne na den jinak. Dvěma prsty jsem si stáhl šálu z brady, sklonil se a Sakuru políbil.