Ztráta a zisk 2/4

---

Na veřejném parkovišti, kde z dvaceti míst byly zabrány pouze čtyři, zastavilo mohutné černé auto připomínající nějaké terénní vozidlo. S velkým úložným prostorem, koženými vyhřívanými sedačkami a chytrou výbavou patřilo mezi nejluxusnější a nevýhodnější vozidlo, jaké si člověk může pořídit.

K čemu ale takový luxus, když je život člověka v troskách? Peníze nic nespraví.

Spolujezdec se naklonil blíže k okýnku a prohlédl si velkou ceduli, která visela na hlavní budově celého areálu. Dorazili na místo. Dnes se tu měl sejít s několika dalšími lidmi a povídáním měl vyřešit svůj problém.

"Zajedu si něco vyřídit. Jak skončíte, zavolej mi, přijedu tě vyzvednout," pravil Fugaku, nepouštěje se volantu. Zarytě koukal před sebe, jako kdyby řídil. Snažil se chovat normálně, přirozeně, jako kdyby jen syna vysadil před školou, ne před psychiatrickou léčebnou. Nešlo na to ale nemyslet. Jeho syn měl vážné psychické problémy, a tím, že Sasukeho čekala konzultace s doktorem přímo v areálu léčebny se nedokázal uvolnit. Kvůli Sasukemu. Uhýbající pohled a zaryté mlčení svědčili o studu.

Mladší z Uchihů nepřítomně kývl. Rukou sáhl na páčku na dveřích auta, které se chystal otevřít.

"Sasuke," oslovil ho táta a dlaň mu položil na rameno, aby svého syna zastavil. "To, že ses sem dostal, z tebe nedělá blázna," promluvil mu do duše.

Sasuke na něj zvědavě pohlédl. Svými kukadly si pak raději našel nějaký záchytný bod, aby se nemusel dívat do otcových ustaraných očí.

"Jenom potřebuješ ukázat správnou cestu, jak se vypořádat s úzkostí, a tady ti určitě pomůžou," ukázal směrem ke vchodu do areálu. "Nejsi blázen a nikdo z nás si to nemyslí. Chci, abys to věděl. Nic to nemění na tom, že jsi můj syn a já tě mám rád, stejně tak to cítí maminka a Itachi. Budeme tu s tebou a budeme tě podporovat. Mysli na to."

Nechal ruku sklouznout níž na Sasukeho lopatku, pak ruku stáhl.

Sasuke zůstal v autě další dvě sekundy, pak z něj neochotně vystoupil a vyšel směrem do areálu léčebny. Na vrátnici se zeptal, kde hledat doktora, s nímž si před týdnem domluvil schůzku. Jeho otec ještě zůstal na parkovišti, necítil se na to, aby hned odjel.

Zdálo se, jako by se k Sasukemu otcova slova vůbec nedostala, ale pravdou bylo, že o nich hodně přemýšlel. Jak rodičům oznámil, že setkání s psychologem bude přímo v prostorách psychiatrické léčebny, začal se za sebe stydět. Že musí až sem mezi blázny z něj jednoho dělá. Avšak jediný, kdo si to myslel, byl sám Sasuke.

Celý pozemek byl velmi pěkný a pěkně udržovaný. Dalo by se říct, že to byl velký park, skrz nějž vedla rozvětvená silnice, u jejichž konců vždy stálo několik budov. Každá byla specifická něčím jiným. Ta nejblíže výjezdu byla úplně obyčejná, venku měla dokonce altánek a její pacienti se mohli volně procházet po celém areálu. Jinde byly na oknech mříže - na první pohled jasné, pro jakou skupinu lidí bylo místo určeno.

Došel až k domu s číslem pět. Neviděl žádný zvonek, nic, čím by se ohlásil. Mohl jednoduše vstoupit? Nejistě chytil za kliku a stlačil. Skutečně bylo odemčeno.

První, co po vstupu do budovy uviděl, byla tabule se jmény doktorů, jednotlivými místnostmi a k nim na konci řádku bylo přiděleno patro.

Rozešel se po schodech do prvního patra. Necítil se tu vůbec dobře. Stěny nebyly překvapivě bílé, snad jakoby násilně polepené tapetami s jednoduchými vzory. Jako by cítil pryž, vzduch tu byl skoro nedýchatelný. Přišel před bílé široké dveře, u nich zvonek, jejž očekával ještě před vstupem do budovy.

Jedním stisknutím rozsvítil červenou diodu u tlačítka.

"Ano?" ozvalo se v repráčku.

"Tady Uchiha Sasuke, jsem na pět hodin objednaný k Uzumakimu-san," pověděl. Byl roztřesený, ale nedal to na sobě znát.

"Moment."

Sasuke čekal asi deset sekund, než uslyšel, jak někdo z druhé strany odemyká dveře.

"Dobrý den," pozdravila ho mile sestřička oblečená celá v bílém. Podle hlasu mu bylo jasné, že právě s ní mluvil před chvílí i před týdnem po telefonu. "Vy jste na skupinovou terapii, že?" zeptala se ho, když jej vpustila dovnitř a dveře opět zamykala.

Sasuke přikývl. Snažil se nevypadat jako malé dítě, co je poprvé na nějaké atrakci. Ne, že by to bylo super, jenom měl nutkání si všechno prohlédnout. Kdyby to tu nepáchlo a všichni zaměstnanci nechodili v bílé, neřekl by, že je v nemocnici.

"Ještě, než vás tam pošleme, musíme vás zapsat do karty jako pacienta," vysvětlila a vedla ho k pracovně sester. Koho potkali, ten se za Sasukem otočil. Jenom Sasukeho nezajímali lidi, ale místo.

V sesterně si jej růžovlasá sestra zvážila a změřila výšku i tep srdce a vše pečlivě zapsala do nově vytvořené karty pacienta. Měla co dělat, aby se v jeho blízkosti nečervenala. Pětadvacetiletý Sasuke Uchiha se jí velice líbil. Tvář měl nevinnou, vlasy černé jako uhel, délkou byly asi nastejno s jejími - po ramena. A ty obsidiánové oči!

"Tady ještě poprosím podpis," podala mu papír a propisku. Byla to zpráva, že se dobrovolně přihlásil na skupinovou terapii.

Sasuke se zamračil a nechápavě pohlédl na sestru, která mu momentálně nevěnovala pozornost a upravovala hromádku karet pacientů. Už se chtěl rozčílit, jestli si z něj dělají srandu, jestli je to vážně jenom hloupý vtip, ale ovládl se díky vzpomínce na plačící maminku.

"Jednou to chceš tak, podruhé onak. Všechno, co pro tebe uděláme je prostě špatně. Řekni mi, co teda chceš?"

Moc dobře si pamatoval svůj výbuch před týdnem. Nesmělo se to opakovat. Vždyť sestra nemohla vědět, že Sasuke psal rukou, která mu chybí. Seřval by ji úplně zbytečně a udělal by ze sebe hlupáka. Jenom by prokázal, že do blázince patří.

Vzal propisku do pravé ruky a snažil se napodobit svůj podpis. Sice byl trochu kostrbatý a vypadal, jako by ho napsalo malé dítě, ale sestra při převzetí zprávy nic neřekla.

"Zavedu vás k doktorovi. Každou chvilkou by měli začít," podívala se na hodiny. Pak Sasukeho odvedla do jedné místnosti, která nesla název 'společenská místnost'. Sasuke si vždycky myslel, že společenky byly určeny jen pro setkání pacientů a jejich příbuzných.

Když vešli dovnitř, stoly byly odšoupnuté v rohu a ze židlí se vytvořil kruh, na nichž seděli lidé, zřejmě ostatní pacienti.

"Tady to je. Pan doktor přijde, co nevidět," usmála se na všechny a na Sasukemu před odchodem věnovala zvláštní pohled, který Uchiha snadno přehlédl.

Sasuke si chtěl odložit věci věšák. Jednou rukou mu to šlo velmi špatně, proto se stalo, že mu šála spadla na zem. Pověsil tedy nejdřív kabát a sehnul se pro černou šálu. Když už ji držel, všiml si, že ji drží také jiná ruka. Zvedl zvědavě oči a setkal se těmi nejmodřejšími kukadly, které ve svém životě kdy viděl. Byly nádherné. Pak zaostřil na celý obličej. Snědá pleť a krátké blond vlasy tomu muži před ním opravdu slušely. Ještě nikdy se nesetkal s někým tak krásným.

"Prosím," usmál se blonďák a podal Sasukemu před sebou šálu.

Uchiha jako by se právě dostal z transu. Při pohledu na něj úplně zapomněl na své dobré vychování. To ho ten muž před ním tolik okouzlil?

"Děkuji," řekl spěšně a šálu strčil do rukávu kabátu. Poté si sedl na volnou židli. Jak záhy zjistil, onen blonďák v bílém plášti, s tvrdou podložkou na papíry v obvázané ruce byl lékař, kvůli kterému dnes všichni přišli.

"Můžeme začít? Zdá se, že jsme tu všichni," poznamenal, když projel seznam pacientů, které měl na seznamu. "Než úplně začneme, chci mezi námi přivítat nového člena, Sasukeho Uchihu," ukázal rukou na zmíněného černovláska. "Jestli se nám budete chtít představit a něco málo o sobě říct-"

Zavrtění hlavou bylo jasným signálem, že Sasuke mluvit nechce a nebude.

"Dobře, nemusíte," akceptoval jeho rozhodnutí. "A zároveň se dnes loučíme se Shikamarem, který je tu dnes naposled."

Celou místností se rozezněl tleskot. Jediní dva lidé, kteří netleskali, byli Sasuke a onen dlouhovlasý brunet, který se jen nepatrně usmál.

"Jsem moc rád, že jsem sem chodil. Vážně… nevím, jak bych se smířil se smrtí svého blízkého…" svěřil se jim.

"Přejeme ti hodně štěstí, Shikamaru," pověděl Uzumaki. "Protože je tu Sasuke nový, nebudeme na něj nijak tlačit a nejdřív mu ukážeme, jak to tady funguje. Ale nejdřív potřebuju jeden stůl doprostřed, prosím," vstal a za pomocí několika dalších lidí přesunuli jeden kus nábytku přímo doprostřed kruhu vytvořeného z židlí. Všichni kolem něj se pak přisunuli blíže. "Dneska to bude spíš hravé než povídací," vytáhl dva balíčky karet, protože jeden by byl málo. Zatímco rozdával karty a vysvětloval, nebo spíš opakoval princip hry, kdyby někdo zapomněl. Vesele se u toho smál, sem tam s někým prohodil slovo o jejich zdravotním stavu a co se u nich za poslední týden změnilo. Vypadalo to jako přátelské posezení než skupinová terapie. A všichni se podle toho taky tvářili a chovali. Teda kromě Sasukeho, který byl lehce vykolejený z toho, co se tu právě děje. Místo mluvení s pacienty o problémech budou hrát karty?

"Chcete hrát taky?" zeptal se ho lékař. "Můžu vám pomáhat. Tahle hra je docela těžká na pochopení, ale jak si s námi párkrát zahrajete, půjde vám to samo," usmál se a přesunul se ze svého místa vedle Sasukeho. Pomohl mu uchopit karty do ruky a odstartoval hru. Během toho, co všichni hráli a náramně se u toho bavili, Uzumaki se často naklonil k Sasukeho uchu, aby je nikdo neslyšel, a radil mu. Ta blízkost by jindy byla Sasukemu nepříjemná. Neměl rád, když mu někdo narušoval osobní prostor. U blondýna to ale neplatilo. Užíval si, když se na něj lékař natiskl a svým horkým dechem ho lechtal na uchu.

Co ale Sasukeho zaujalo nejvíc, byla lékařova obvázaná ruka. Kvůli plášti s dlouhým rukávem nevěděl, kam až ji má obvázanou, ale zajímavé bylo, že obvazy schovávaly i prsty, což bylo velmi zvláštní. Taky se ruka chovala trochu nemotorně, jako by měla vlastní hlavu.

"Tu úplně vlevo a tu hned vedle ní," rozkázal Sasuke. Byla to jasná taktika, aby svým soupeřům neprozradil, co má za karty, a zároveň dal Uzumakimu najevo, co za karty má vyložit na stůl.

"To není nejlepší tah," zavrtěl hlavou blondýn. "Nejlepší by bylo zahodit tyhle dvě, budete mít větší šanci na výhru," poučil ho.

"Ne. Ty dvě vlevo," trval Uchiha na svém. Uzumaki se raději nehádal. Byl přeci jen pomocník, hráčem byl Sasuke.

Vzal Sasukeho karty, jak si černovlásek přál, odhodil je na stůl a místo nich vzal dvě z hromádky. V tom se mu místo dvou desítek objevili v ruce královna a král.

Blondýnovi spadla čelist. Jak mohl Sasuke vědět, že tam budou tak vysoké karty? Byl to obrovský risk.

"Sasuke vyhrál," oznámil blondýn vítěze. Nemohl tomu uvěřit. Uchiha tohle hrál poprvé a hned vyhrál. A s takovým riskem! Možná to bylo jen štěstí. "Získal nejvyšší postupku jako první," dodal ještě.

Ostatní mu začali gratulovat a chválit jeho výkon. Celou dobu mu radil lékař, ale vítězný tah zvládl úplně sám. Všichni to ale připisovali štěstěně.

Pak si dali druhé a třetí kolo, které opět vyhrál Uchiha Sasuke.

"No jo, nováčkům se daří. Zvlášť, když mu radíte, Naruto-san," pověděl jeden z pacientů. I když vypadal uraženě, celou dobu to jenom hrál.

"Kdybych mu nepomáhal, určitě by nevyhrál," ušklíbl se Uzumaki a posbíral karty. Teprve teď Sasukemu došlo, že tohle celé byla terapie. Během hry se blondýn soustředil především na otázky, které pokládal svým pacientům. Díky hraní karet se nikdo necítil, jako by byl vyzpovídán, nýbrž jako by si povídal s přáteli u stolu. "To je hodin!" zvolal, co se podíval na hodinky. "Myslím, že víc toho nestihneme. Sice nám do konce zbývá patnáct minut, ale neuškodí, když to dnes ukončíme dřív. Děkuju, že jste přišli," uklonil se. Všichni mu začali tleskat, pak se zvedali, vraceli stoly a židle na původní místo, vzali si kabáty a bundy a odcházeli.

Sasuke si v klidu omotal kolem krku šálu. Neměl kam spěchat. Jak se dostane z budovy, napíše tátovi esemesku, aby ho přijel vyzvednout. Už sahal po kabátu, když ho zastavil Uzumaki.

"Sasuke, můžete ještě na moment?" zeptal se ho a pokynul mu, aby se posadil na židli před ním. Natočil si svou stoličku tak, aby seděl čelem k němu, a přehodil si nohu přes nohu.

Uchiha mu nejistě vyhověl. Kabát položil do klína, šálu si nechal na krku.

"Vážně jste to nikdy nehrál?" zeptal se blondýn podezřívavě. "Mně to přiznat můžete, já to nevyzradím," dodal mu odvahu.

"Nikdy," zavrtěl hlavou Sasuke.

"Lžete," obvinil ho Uzumaki povýšeně. Poprvé za celou tu dobu, co tu Sasuke byl, Naruta ještě neviděl chovat se takhle nadřazeně.

"Nemám důvod lhát," řekl důrazně Sasuke. Dával najevo, že se mu Uzumakiho přístup nelíbí a měl by ho co nejdříve změnit. A přitom věděl, že Naruto na Sasukeho jen vyvinul tlak, aby se přiznal. Jenomže černovlásek se neměl k čemu přiznat.

"Promiňte, nechtěl jsem Vás urazit," omluvil se upřímně Naruto. "Jenom mě uchvátilo, jak jste hrál, to je vše. Ještě jsem nezažil, aby nováček vyhrál tolikrát za sebou."

"Stačí jenom sledovat karty a dopočítávat si, kdo si kolik vzal. Taky to jde snadno vyčíst z jejich chování a činů. Není zas tak těžké odhadnout, jaké karty jsou zrovna na vršku hromádky," vysvětlil Sasuke. Zarazil se, když na něj lékař koukal s otevřenou pusou.

"Dělal jste si někdy IQ test? Nemyslím na internetu, ale u odborníka," zeptal se Uzumaki.

"Dělal," kývl Uchiha, "ale je to osobní," odvrátil hlavu na stranu. Ne, že by se za své IQ styděl, ale nepotřeboval to sdělovat někomu, kdo patřil do průměru. Věděl, jak to dopadá. Závist, popichování, někdy msta. Kvůli svému vysokému IQ nikdy neměl moc přátel.

"To samozřejmě budu respektovat," usmál se mile Naruto.

"Můžu už jít?" zeptal se Sasuke. Chtěl být co nejdřív doma. Přes hodinu seděl v místnosti s dvanácti cizími lidmi a byl vtáhnut do jejich živé konverzace. Cítil se opravdu vyčerpaný.

"Chtěl jsem si s vámi promluvit. Proto jsem to dnes ukončil dřív," vysvětlil Naruto. Zrak raději namířil na propisku, se kterou si hrál. Vždycky ji postavil na špičku a nechal ji spadnout na tvrdou desku stolu a takhle pořád, pořád dokola. "Jak dlouho to je, co se vám to stalo?"

Sasukemu se sevřel žaludek. Jako by si až teď vzpomněl, kvůli čemu sem přišel. Doteď si neuvědomoval, že mu před pár měsíci amputovali levou ruku.

"Dva měsíce," odvětil a zahleděl se do země.

"Jestli o tom nechcete mluvit, nemusíte, ale zajímalo by mě, jak se Vám to stalo," zadíval se na něj. Když viděl bolestný výraz v Sasukeho tváři, stiskl mu rameno. "Nemusíte se ničeho bát."

"Nebudu o tom mluvit," odmítl Sasuke a zamračil se. Nedokázal to vyslovit nahlas. Vzpomněl by si, co se ten večer stalo a znovu by se zhroutil. Nemohl ukázat slabost.

"Dobře," přikývl Uzumaki. "Všiml jsem si, že jste odtažitý ke všem kromě mě," usmál se nepřítomně lékař. Pořád se ale snažil zachovat si profesionalitu. "Možná je to tím," vyhrnul si pravý rukáv svého doktorského. Dlaní zajel až na paži, kde s celou pravou horní končetinou škubnul a ona jako by ochabla. "…že jsem taky přišel o ruku." Svou obvázanou pravou ruku položil na stůl a na Sasukeho se jemně usmíval. "Je úžasné, co dokáže věda. A jak dokáže být drahá," zasmál se při pohledu na implantát.

"Jak… jak to funguje?" zeptal se zájmem Sasuke. Viděl už hodně vymožeností jednadvacátého století, ale nikdy nenarazil na tak dokonalou věc. Připadal si jako ze sci-fi filmu.

"Dost složitě. Je operativně napojená na mou živou, takže ji mozek vnímá jako přirozenou součást. Pokud přemýšlíte nad tím, že byste si jednu takovou ruku nechal vyrobit, tak Vás zklamu. Je hodně drahá, sahá přes pět miliard jenů a je určena jen pro ty, kteří ji nevyhnutelně potřebují, ne pro ty, kteří ho chtějí. Vaši ruku Vám to nevrátí, Sasuke," vysvětlil soucitně. "Je to prototyp, proto jsem si ho mohl dovolit. Ale věřte mi, že to za to nestojí. Byl jsem zoufalý. Víc jak Vy. Kamarád pracuje jako vědec a když přišel s tímhle, nabídl jsem se jako pokusný králík. Bolelo to několik týdnů po operaci a ruka mě vůbec neposlouchala. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se s ní naučil zacházet. Tím to ale nekončí. Často to bolí, často neposlouchá. Byl jsem asi třikrát na přeoperování. Hrozilo mi, že mi budou muset uříznout kus paže, kde mám vlastně tady tohle," sundal si plášť a vyhrnul krátký rukáv trika. Na pahýlu ruky byl jak kdyby přišitý přístroj, do nějž se nasadí umělá končetina. "Z celé ruky by mi ale zbylo jenom rameno a tam už by mi to žádný vědec ani chirurg nepřidělal, protože to je příliš blízko hrudníku."

Sasuke se ošil pod představou, že by měl umělou ruku. O peníze ani tak nešlo, jako spíš o ty problémy. Hned nápad pořídit si jeden takový implantát zavrhl. Stálo by ho to víc, než uspokojení a peníze.

"Já…" začal a pravou rukou sevřel svůj pahýl. "…byl neopatrný a měl nehodu," řekl krátce. Nebylo pro něj lehké podělit se o svůj příběh. Přesně, jak si myslel, vrátily se mu vzpomínky na ten večer, kdy jel domů, příšerně pršelo a on nedbal na zvýšenou rychlost, kterou jel. Už chtěl být doma. Jenomže když projížděl lesem, přes cestu mu přeběhla srna a on stočil volant do strany. Pak si jen pamatoval, jak se auto kutálelo ze srázu. O několik dní později se probudil v nemocnici a bez ruky. Tu se lékařům nepodařilo zachránit.

"Děkuji, že jste se mi svěřil," řekl upřímně Uzumaki. "Další sezení je přesně za týden. Přijdete?" zeptal se a zase si nasadil implantát i plášť.

Uchiha na něj zvědavě pohlédl. Musel uznat, že Uzumaki je opravdu skvělý psycholog, úplně se vyjímal od ostatních.

Pokýval hlavou, čímž blondýnovi udělal radost.

"Skvělý! A říkejte mi Naruto!" podal mu vesele ruku, kterou Sasuke nejistě přijal.

Čekal asi dvě minuty, než na parkoviště přijelo známé černé auto, do kterého s radostí nasedl. Venku začalo sněžit, teplota klesla a uvnitř vozidla na něj čekalo příjemné teplo i vyhřívaná sedačka.

"Jak to šlo?" zeptal se Fugaku svého syna.

"Nic zvláštního," odvětil Sasuke a připoutal se.

Jasně, že lhal. Bylo až moc zvláštní, jakým způsobem Naruto komunikuje se svými pacienty a jaký má k nim vztah. Čekal spíš dlouhé povídání o individuálních problémech.

"Za týden zase," dodal ještě a podíval se na svého tátu, který z něj nemohl spustit oči. Vypadal… překvapeně? Proč to? Má snad Sasuke něco na obličeji?

Fugaku se vzpamatoval z transu. Rozpačitě se zasmál a nastartoval auto. Byl tak rozhozený, že málem zapomněl, jak se řídí.

To, co viděl před pár sekundami na Sasukeho tváři, byl úsměv…?