Ztráta a zisk 3/4

---

Týdny ubíhaly. Z mrazivého listopadu se stal ještě chladnější a to zasněženější prosinec, a pak leden. Sasuke se rodině měnil před očima. Už byl více komunikativnější. Když přijela jeho rodina na návštěvu nebo mu někdo z nich zavolal, nebránil se tomu. Zezačátku byl ještě trochu odtažitý a nevěděl, jak přesně s nimi mluvit a jak se chovat. Hodiny strávené s Narutem na skupinové terapii mu dodaly chuť do života. Začínal se o věci zajímat, chodil na procházky, nebál se vyjít z domu mezi lidi.

"Prosím tě, koupila jsem ti nějaké koření, je v tašce, zapomněla jsem ho vybalit. Podáš mi prosím kmín?" požádala Sasukeho Mikoto, když spolu vařili večeři. "Skoro vůbec nic tu nemáš. Jak takhle můžeš žít? Vaříš si vůbec? Děkuju. Jestli mi řekneš, že jíš instantní polévky a jiné rychlovky-!" vyhubovala ho. Od Sasukeho fiaska, kdy se mu zatmělo před očima a on vybouchl, uběhla opravdu hodně dlouhá doba na to, aby to někdo řešil, proto se chovali, jako kdyby se nic nestalo. Ale Sasukeho to pořád užíralo.

Nejmladší Uchiha se zasmál, což Mikoto zahřálo u srdce. Sasuke byl úplně jiný, než jak ho znala dříve. Dokonce takový nebyl ani před tou nehodou. Že by mu terapie prospívaly?

"Nepotřebuju si vařit. Víš, že mi to nejde. S jednou rukou je to těžké," vysvětlil jí.

Černovláska si zakryla pusu dlaní a začala se mu omlouvat, že to takhle nemyslela, ať jí odpustí.

"Jediný, kdo by se měl omluvit, jsem já. Choval jsem se příšerně," sklopil hlavu. Tolik se za sebe styděl. "Byl jsem hloupý, když jsem si myslel, že to zvládám, ale měli jste pravdu - nedokázal jsem se s tím smířit. Ještě pořád je to těžké. Musím se spoustu věcí naučit dělat jednou rukou, ale cítím, že je to lepší. Začínám si zvykat," vysvětlil s nepatrným úsměvem. Až teď pochopil, že ztráta ruky není konec, ale nový start, byla to výzva. Někdy se cítí, jako by zažíval dobrodružství, a přitom třeba jde jen vynést koš.

"Sasuke," objala ho Mikoto. "Tolik mě to mrzí. Je mi líto, čím si procházíš."

"Už si pomalu zvykám." Sasuke se musel sehnout, aby ji mohl obejmout. Přece jen už nebyl malý chlapec a svou maminku dávno přerostl.

U stolu, který samozřejmě připravili Itachi s Fugakem, všichni živě debatovali a bavili se. Jak přišel čas pustit se do jídla, atmosféra najednou zhoustla. Tři nejstarší Uchihové ještě nevěděli, jak bude Sasuke reagovat na to, že dostal hůlky. Nechtěli, aby se to minule opakovalo. Jenomže tenkrát věděli, že kdyby mu dali místo vidličky hůlky, Sasuke by se pak cítil trapně kvůli tomu, že jimi neumí jíst druhou rukou.

Bylo docela zábavné sledovat ho, jaké u toho dělal různé grimasy. Uchopil masovou kuličku, tam mu ale hned sklouzla zpátky na talíř.

"Krucinál," zaklel Itachi, čímž si vysloužil nechápavý pohled rodičů. Sasukeho starší bratr chytil hůlky do své slabší ruky a snažil se jimi normálně najíst. No šlo mu to hůř než Sasukemu. Jedna dřevěná hůlka mu vyklouzla a spadla do omáčky, ta druhá kamsi pod stůl. "Paráda," řekl ironicky. "Jak to kruci děláš?" podivil se bratrovi a hůlky zase posbíral. Ne, že by Sasukemu nevěřil, že doma nemá čisto, ale pro jistotu si vzal druhý pár.

"Chce to trochu cviku," řekl soustředěně Sasuke a do úst si opatrně vložil první sousto. Chvilku uvažoval, pak vstal a došel si pro lžíci. Bolela ho celá ruka od ramene až po konečky prstů, jak se snažil hůlky udržet, a ještě se jimi nakrmit. Se lžící to bude mnohem jednodušší.

"Jsi vážně šikovný," pochválil ho bratr.

Mikoto pod stolem stiskla dlaň Fugakovi, který dokázal jen zírat na své dva syny. Šťastným úsměvem mu potvrdila, že se Sasuke skutečně změnil, a to nejhorší konečně překonal.

***

"Naruto," oslovil blondýna Uchiha, když ve společence zůstali pouze oni dva. Uzumaki si ještě zapisoval cosi do papíru, který si s sebou vždy přinesl.

Modré oči se střetly s černými hloubkami v očekávání.

"Už bych sem nechtěl chodit," vyslovil upřímně Sasuke. Prstem přejížděl po hladké desce stolu, kam očima občas uhnul.

Uzumaki pootevřel ústa překvapením, v obličeji se mu na malý moment objevilo zklamání.

"Terapii můžete přerušit kdykoli, to záleží na Vás. Ale jako Váš lékař Vám to nedoporučuju, Sasuke. Jste tu teprve druhým měsícem, to je poměrně krátká doba na ukončení. Nebo jste si našel jiného lékaře?" řekl Naruto a postavil se. Zády se opřel o stůl a ruce založil na hrudi. Věděl, že když se Sasuke rozhodne terapie nenavštěvovat, je to jeho věc a nikdo ho tam nemůže nutit chodit. "Znám hodně pacientů, kteří ukončili sezení poměrně brzy, protože si mysleli, že už jsou v pořádku. Zhodnocení celkového zdravotního stavu pacienta je však vždy na lékaři."

"Uvědomuju si to, nebojte," odpověděl skromně Uchiha. Černé vlasy mu při mírném předklonu spadly do obličeje.

"Vy ještě nejste v pořádku," zavrtěl Uzumaki hlavou.

"Já vím."

"Tak proč odcházíte?" zeptal se až zoufale blondýn a postavil se přímo před Sasukeho.

"Protože nechci být Váš pacient, Naruto," pověděl Sasuke s notnou dávkou chtíče v hlase, která se mu jemně odrážela i na výraze.

Uzumaki zaskočen Uchihovými slovy spolkl všechna slova. Nebyl si úplně jistý, kam tím Sasuke míří, ale kdyby se zeptal přímo, asi by vypadal za blbce.

Pravý koutek úst mu vystřelil nahoru. Byl zvyklý, že mu lidé během i po terapii nosí různé dárky jako díky za jeho práci, ale ještě se nesetkal s někým, kdo by o něj měl zájem.

"Kvůli tomu neukončujte terapii, Sasuke," poradil mu a opět se opřel o stůl.

"Odmítáte mě?" zeptal se trochu dotčeně Uchiha.

"Ne. Chápu, že nechcete, abych Vás upřednostňoval před ostatními pacienty-"

"Chtěl bych Vás pozvat na večeři," skočil mu do řeči Sasuke, jako by se neučil žádnému slušnému vychování.

Naruto se na chvíli zarazil. Za ty necelé dva měsíce Sasukeho docela dobře poznal. Věděl, že je tichý, inteligentní a mnohdy se zdá být plachý. Pozvat Naruta na večeři ho muselo stát hodně odvahy vůbec otevřít pusu.

"Kvůli jednomu rande byste ukončil tohle sezení?" pozvedl překvapeně obočí.

"Nejen jednomu," reagoval hned Uchiha. Oči sklopil na desku stolu, které se stále dotýkal a nervózně do ní klepal prsty. Ve tváři se mu objevila červeň, kterou se snažil zakrýt svými vlasy. Cítil se někdy v životě tak nervózní?

Uzumaki vstal a přešel k němu. Dvěma prsty mu odhrnul uhlově černé vlasy, dlaň pak přiložil na jeho tvář. Tím docítil toho, že se na něj Sasuke překvapeně podíval.

"Jste hodně uzavřený do sebe, Sasuke," začal mluvit, "a jste zatím můj nejtěžší případ, protože nedokážu říct, co si asi myslíte. Nic mi nenapovídá ani tomu, jak se právě cítíte. Jiní poklepávají nohou, protože jsou nervózní. Někdo vcucává rty, aby se ubránil úsměvu, protože se mu v životě přihodilo něco moc hezkého. Ale u Vás je to těžké říct. Grimasa i gesta jsou prostě… nerozluštitelné."

"Mám to brát jako kompliment?" přimhouřil Sasuke oči.

"Víte, že to je poprvé, co Vás vidím se mračit?" zasmál se Uzumaki. "Už od první chvíle jste mi byl záhadou. Až tak introvertního člověka jsem tu ještě neměl… To prosím neberte jako urážku!" začal panikařit. Rukou si pročísl vlasy, jak se snažil se uklidnit. "Ach, tohle mi nikdy nešlo. V randění jsem opravdu tragéd," přiznal se s patrnými ruměnci na lících.

Sasuke sklopil hlavu a usmál se. Jak si mohl někdy myslet, že dospělí chlapi nejsou roztomilí? Naruto byl učebnicovým příkladem roztomilosti.

"Chci říct… ehm…" odkašlal si, "taky se mi líbíte, Sasuke, a moc rád s Vámi půjdu na večeři. Ale jestli to znamená, že nebudete chodit na terapie, raději bych Vaši nabídku odmítl."

"Ale jako Váš pacient spolu nic nemůžeme mít," konstatoval Sasuke.

"No… teoreticky by to nevadilo, ale je pravda, že by bylo lepší, kdybyste můj pacient nebyl. Ale myslím… že jedna malá večeře neuškodí," usmál se na Uchihu. "Znám jeden dobrý podnik, pokud Vám nevadí, že místo vyberu já. Vy si určete kdy. Celý týden pracuju do tří odpoledne."

"Tak zítra o půl šesté? A sejdeme se v…"

"Ichiraku. Je to rodinný podnik jednoho mého známého, je tam příjemné prostředí," řekl blondýn a na kousek papíru napsal adresu, pak jej podal Sasukemu. Přitom mu koukal do očí. Jako by od něj něco očekával. Ale co? Sasuke v tomhle nebyl dobrý, neuměl číst v lidech.

"Takže…" polkl a krátce se podíval na útržek, "o půl šesté," zopakoval ještě pro upřesnění.

Uzumaki přikývl a slíbil, že tam na Sasukeho počká.

"Tak… na shledanou," usmál se jemně Sasuke, přes ruku si přehodil kabát a vydal se směrem ze společenky.

"Sasuke," zastavil jej naléhavě blondýn a rychle k němu přistoupil. Než Sasuke stačil jakkoli zareagovat, Naruto jej hluboce políbil. Omámen neuvěřitelným momentem se do polibku nejistě zapojil. Chutnal ty měkké, plné rty, které laskaly ty jeho. Vnímal, jak se ho Naruto dotýká na tváři, jak zběsile mu tluče srdce. Tento nádherný pocit, pocit být milován, nepřestal ani po tom, co na svých vlhkých rtech cítil už pouze Narutův horký dech. "Chci, abychom se tam setkali ne jako pacient a psycholog, ale jako přátelé," vyslovil svou prosbu.

"Souhlasím," pošeptal Sasuke. Nechtěl odejít, ale musel. Rozloučil se tedy s lékařem a vydal se ven, kde na něj tradičně čekalo otcovo auto. Hlavou se mu myšlenky točily kolem Naruta a jejich polibku. Naruto. Naruto… Naruto! Nikdy by si nepomyslel, že by se někdy zamiloval. A už vůbec ne do muže.