Za (ne)přítele | Kapitola 16.

Omlouvám se, že jsem váš nechala čekat další týden na tuto kapitolu. :/ Budu se snažit, aby se to nestávalo. :3

No... co bych k tomu řekla? :D Čeká nás už jen pár kapitol, nechci to nátáhnout na víc jak pět, ale dvě a míň to určitě nebude. :3 Jakmile dokončím tohle, nebo UC, začnu se opt věnovat Osudu, jehož poslední kapitola se tu objevila 29. října 2017... xD

Jo a taky jsem vám chtěla oznámit, že fakta o povídkách budu psát do samostatných článků za každou povídku a dosavadní článěk s fakty zmizí. Na tento nápad mě navedla Majo, které moc děkuju a které se omlouvám, že jsem si ho vypůjčila. :D

---

"Shi-" vydal ze sebe šokovaně. Nedokázal říct jediné slovo. Kolena se mu třásla, přemýšlel, kde najde neblíže ukrytou zbraň. Už od společného bydlení se Shizuem nevlastnil ani jeden nožík (a že jich měl desítky), pak se dozvěděl o dítěti a na zbraně zapomněl. Rozhodl se žít v klidu a pokoji, nikým nerušen. Svůj minulý život hodil za hlavu - všechny informace, všechny nepřátelé a gangy. Nebylo potřeba se bránit, když nikdo neměl ponětí, kde je. Navíc jeho jediným opravdovým nepřítelem je Shizuo. To on byl jedinou hrozbou.

Pohledem střelil po svém nejlepším příteli. Věřil mu! Věřil mu, že jeho úkryt zůstane všem kromě něj a Celty zatajen, a on ho takhle zradil! Už mu nemohl věřit.

Nohy se mu rozeběhly zpátky do druhého patra, Shizuo běžel okamžitě za ním. Musel ho zastavit dřív, než ho napadne nějaká blbost.

Už otevíral šuplík v koupelně, kde se schovávaly nůžky, ale sotva je vytáhl, blonďák ho doběhl, předmět mu vytrhl z rukou, že s cinknutím dopadl do vany, a pevně Izayu chytil za paže. Kdyby byl pomalejší, jistě by už krvácel z bodné rány.

"Nijak ti neublížím, ani ti ji neseberu!" přesvědčoval ho, aby se uklidnil. V jeho očích viděl strach a nebyl si jist, jestli ho Izaya vnímá. Vypadal, že myslel jen na útěk z jeho sevření a nalezení jiné zbraně. "Přijel jsem, abych vás v tom nenechal."

"To je to nejchabější, co jsem kdy slyšel!" křikl Orihara a máchl rukama, aby ho Heiwajima pustil. Neměl žádné další úmysly. Naštěstí to vypadalo, že se blonďák o nic nepokouší.

"Mám i jiné důvody, proč jsem přijel," řekl Shizuo. Stál si za svým, že Izayovi pomůže. Až teď, jak ho viděl na vlastní oči, se zhrozil z toho, že Shinra mu celou dobu popisoval holou pravdu. Černovlásek na tom není psychicky dobře. Vždyť se ho pokusil zabít.

"Proč?" zasmál se sarkasticky a sebral nůžky ze země, aby je mohl vrátit do šuplíku. Otočil se však k Shizuovi zády a prohlížel si ostré nože. "Neříkej mi, že tě život ve velkoměstě omrzel, a tak ses rozhodl si pořídit domeček na pláži." Neopouštěl ho sarkasmus a ironie. Musel se smát blonďákově hlouposti.

"Protože-" začal Shizuo, ale Izaya ho přerušil. Ohnal se ostrým předmětem po Heiwajimovi, ale naneštěstí minul. A znova. Znova vedle.

"Vypadni!" zakřičel po něm. Jeho pohyby však byly příliš neohrabané. Snad jako by to nebyl Izaya. Kdyby nikdy neuzavřeli mír, Shizuo by ho teď snadno zabil. Orihara by nebyl schopný se ubránit.

Podruhé skončily nůžky na zemi a černovlásek v Shizuově náručí. Bránil se, bušil mu na záda, kopal, prskal, řval, vztekal se, ale k ničemu mu to nebylo. Blonďák ho držel opravdu hodně pevně. Kdyby ho teď pustil, bál by se, aby neublížil především sám sobě.

"Mám jeden vážný důvod!" křikl Shizuo, ale Izaya tuhle větu přeslechl. Stále mu nadával, kopal a snažil se ho aspoň odstrčit. Ale v ten moment se na jeho rty přitiskly Shizuovy. Šok mu umožnil se vzpamatovat a vrátit se do reality.

S mlasknutím se jejich ústa oddělila a lískooříškové oči se setkaly s tmavě červenýma. Několik sekund vedl vnitřní rozpor, jestli ho může pustit, protože bylo dost pravděpodobné, že Izaya začne další kolo nadávek a vztekání.

Vzal jeho ruku a dlaní si ji položil na svou tvář. Překvapilo ho, když se prsty mírně, až nepatrně pohnuly, aby se Orihara přesvědčil, že je to skutečně Heiwajima.

"Miluješ mě," sdělil mu svůj důvod a usmál se. V duchu se zaradoval, když se Izaya začervenal a ruku rychle stáhl, jako by sáhl na horká kamna.

"Na takovou hovadinu můžeš přijít jenom ty," odpověděl. Snažil se znít jako starý Izaya, ale Shizuo ho pěkně rozhodil. Nedokázal si utřídit myšlenky. Ani city.

"Tak proč jsi ji pojmenoval Shizuka? Abys měl pocit, že jsem s tebou?" optal se. Hned věděl, že vyhrál. Izaya zbledl jako stěna a odvrátil pohled.

"Běž pryč," couval, nepodíval se mu do očí. Rozdýchával informaci, kterou mu blondýn sdělil. Nejhorší bylo, že to byla pravda.

"Iza-"

"Tady nemáš co dělat! Běž pryč!" vyhazoval ho pořád a pořád dokola, ale Shizuo ani jednou nezaváhal. Ať už si Orihara protestoval, jak chtěl, ať mu vyhrožoval, jak chtěl, Heiwajima neustoupil. Naopak se k němu přibližoval, dokud ho neuvěznil mezi svým tělem a pultem s umyvadlem. Hřbetem ruky ho pohladil po tváři, palcem pak přejel po Izayových chvějících se rtech. Tím ho umlčel a probudil v něm přesně ten pocit, který Izaya už tak dlouho necítil. Lásku.

Černovláskovi stekly slzy po tvářích. Stýskalo se mu. Miloval ho a došlo mu, že opustit Shizua byla největší chyba v jeho životě.

"Proč jsi přijel?" zeptal se plačtivě a položil dlaň na Shizuovu. "Vyhnal jsi mě a teď mě chceš zpátky? Já tomu nerozumím," zavrtěl hlavou a do rukávu si utřel nos.

"Pár dní po tom jsem šel za tebou, ale ty už jsi byl pryč," vysvětlil blonďák, "a chtěl jsem přijet daleko dřív, ale Shinra říkal, že bych neměl. Pro tvoje a její bezpečí," s každým slovem se jeho hlas tlumil, až nakonec šeptal. S tím se k Izayovi znovu naklonil, aby ho opět políbil. A Izaya se tentokrát nechal. Ruku položil na Shizuovu tvář a polibek prohloubil. Pamatoval si ty rty, to tělo, ten hlas, ty pohledy, jak se na něj Shizuo něžně díval.

"Miluju tě," pošeptal blondýn a naposledy ho pohladil po černých vlasech, pak ho znovu objal. "Představíš mě naší dceři?" Raději se ho zeptal, než aby začal Orihara vyvádět, že mu chce Heiwajima unést dítě.

A přesně jak očekával, spatřil negativní reakci. Izayovo zblednutí a pohled do neznáma byla znamení, že se o svou dceru bojí. Naposledy blondýna viděl před necelém rokem, jak mu mohl stále věřit? Byla tu šance, že ho Shizuo chce jen obměkčit, sebrat dítě a utéct. Měl by si dávat pozor.

I přesto ale nejistě přikývl. Chytil ho za ruku a vedl do ložnice, kde v postýlce leželo miminko. Jeho ruku stále nepouštěl, ani ho nespouštěl z očí. Sledoval každý jeho sebemenší pohyb.

Shizuo se sklonil nad to malé stvoření, které tak klidně spinkalo. Nechtěl ji budit, proto ji hned nevzal do náruče, jen ji prstem pohladil po tvářičce.

"Izayo," otočil se na černovláska a klekl si před ním. Držel ho za obě dvě ruce, které políbil, a hlavu si pak opřel o jeho tělo. "Děkuji…" pošeptal a objal ho kolem pasu.

"Shizu-chan?" podivil se Orihara, když zaslechl vzlyky.

Navečer se Shinra se Celty vrátili zpět domů a ty tři v domnění, že to zvládnou, nechali o samotě. Shizuo s Izayou si toho mají určitě hodně co říct a na to potřebují soukromí.

Izaya vařil malou večeři a blondýn krmil svou dcerku. Nemohl z ní spustit oči. Nemohl uvěřit svým očím, že se to opravdu stalo. On je teď tátou, a to už se nezmění. Slíbil si, že ji bude střežit jako oko v hlavě, nikdy nedopustí, aby jí někdo ublížil. Ani Izayovi. Oni dva teď pro něj byli to nejdůležitější a nejcennější na světě.

"Nechtěl jsi syna?" optal se jen ze zvědavosti černovlásek a donesl na stůl dva talíře s večeří.

Shizuo se zasmál. Tahle otázka ho zaskočila a donutila ho přemýšlet. Vrátil se do dnů, kdy mu Izaya oznámil svou graviditu a jak se spřátelili a nějakou chvilku vedli problémový partnerský život. Kdy přesně začal uvažovat o dítěti? Ne pouze o jeho existenci, ale i budoucnosti a představách, jak bude vypadat, jakého bude pohlaví, jak se o něj stará a tak. Ale nic takového nemohl najít, protože o něm takhle nepřemýšlel. Celých devět měsíců měl v hlavě především Izayovo bezpečí. Až když se Shizuka narodila, poprvé se mu naskytla představa, jak by jeho dcera mohla vypadat.

"Nepřemýšlel jsem o tom," přiznal se s očima na tom malém uzlíku. "Pořád mi tak nějak nedocházelo, že bych se měl vlastně stát tátou. Bylo to spíš, jako by to byl jeden velký sen, který se stejně jednou rozplyne a já se vrátím zpátky do práce za Tomem a ty za svůj stůl se šachovnicí."

Přesně tak to cítil. Teprve teď, když v náručí držel celý svůj život. Srdce mu příšerně bušilo, až si myslel, že se zastaví. Byl zamilovaný. Ta osoba byla o něco menší než on, s černými vlasy, tmavě červenýma očima a ostrým jazykem. To ale nebylo všechno. On se nezamiloval jenom do Izayi, ale i do své dcery. Miloval je tak moc, že už si život bez nich nedokázal představit.

"Už nikdy nikam nedocházej," požádal Oriharu. Kdyby ho Izaya znovu opustil… ne, nedokázal si to představit.

"Kam bych šel," usmál se sladce. "když všechno, co mám, mám tady? Navíc už nemám tolik peněz na další stěhování. Za poslední dva roky jsem to všechno nasázel jenom do bytů a domů. Už se nechci stěhovat. Chci zůstat tady s tebou a naší dcerou. Vím, ten dům není moc-"

"Je nádherný," přerušil ho Shizuo, přitom se díval na Izayu. Zvláštní. Černovláskovi přišlo, jako by nemluvil o domě, ale o něm samém, proto se začervenal.

Shizuo hned přerušil oční kontakt. Bál se Izayovy reakce, až mu oznámí svůj nápad.

"Nechtěl by ses…" začal Izaya a prohrábl si havraní vlasy. "Nechtěl by ses sem nastěhovat?" zeptal se, ale moc nadějí na pozitivní odpověď neměl. Pochopil by, kdyby odmítl s tím, že potřebuje čas. nejdřív by si měl zvyknout, že je otcem, než začne plnit rodičovské povinnosti

"To jsem se chtěl zeptat," odpověděl vyjevený Shizuo. Nevěřil tomu, že by to Izaya sám vyžádal. Vždyť se ho ještě před několika hodinami pokusil zabít.

Orihara se hned rozzářil jako sluníčko. Nemohl skrýt úsměv z radosti, kterou cítil. Přesně ten úsměv, který Heiwajima tolik postrádal. Ten, který miloval.

První noc, co po dlouhé době vedle sebe spali, byla podle blonďáka ten nejkouzelnější moment v jeho životě. Jako by vedle něj neměl už nikdy v životě ležet. Tolik mu chyběl, že ho pevně objímal a odmítal pustit. Nemohl usnout. Nechtěl usnout. Co když se vzbudí a zjistí, že to byl opravdu jen sen? Spokojeně vydechl. Co víc si mohl přát.

Shizuka se naneštěstí vzbudila a spustila pláč. Ještě nevěděla, že mokrá plena není života ohrožující, ale jinak na nepohodlnost upozornit nedokázala.

Shizuo se sotva stačil pohnout, když Izaya už byl na nohách a stál u postýlky. Pořád dokola se miminka ptal, co se děje, a utěšoval ho nepříliš chlácholivými slovy. Vzal ho do náruče a začal s ní houpat, než přešel k pultíku, kde ji začal přebalovat. Pořád na ni mluvil, nepřestával. Hrál si s ní. A to přišlo Shizuovi sladké. Přitom však přehlédl jednu důležitou věc, která se později ukázala jako obrovský problém.