V rukou zlého osudu 17

Tak já to teda zkusím.

Začala jsem ji znovu psát už před Vánoci v naději, že bych to snad mohla do Štědrého dne stihnout. Ano, tohle mělo být překvapení, jenomže vánoční povídka, co nakonec vyšla prostě vyhrála na plné čáře.

Dost okecávání. Vím, že mi pár z vás psalo, že je škoda, že tahle povídka je nedokončená, tak jsem vám chtěla udělat radost (potěším dva lidi, hoooraaaaay!). I tak, ti dva lidi mi za to stojí. ♡´･ᴗ･`♡

Upozorňuji, že vzhledem k tomu, že se mi tahle povídka špatně píše, protože jsem ztratila nit, bude záležet pouze ma vás, jestli mi dáte důvod v tom pokračovat. Ne, není to limit, ani trest pro vás. Mám vymyšlený nějaký alternativní konec, do kterého se mi nechce (ach ta akce -_-) a celkově si v psaní téhle povídky už nevěřím, proto bych byla ráda, kdybyste mi dodali chuť ji dopsat. Bez vás to v tomhle případě nepůjde. ಥ⌣ಥ

Chci upřímné komentáře, když už nějaký napíšete, protože jsem úplně mimo děj, povídku jsem si úplně celou nepřečetla, spíš jenom prolítla očima, takže je možné, že tam budou faktické chyby. ಠ_ಠ

A jak dlouhá bude? Zase záleží na vás. Jestli mi to zlehčíte, klidně ± 25 kapitol. Jinak jsem počítala tak těch 20. ╮(─▽─)╭

Jo, a chtěla bych ji dokončit v únoru, nejlépe, nejpozději březnu. Teď v lednu je ze mě šprtna, navíc nám nakázali pololetní postupové testy z matematiky. Jestli je bude sestavovat náš třídní (jakože je ti asi pravděpodobné), Mei si hledá návod na sestavení balkónu v podkrovním bytě, sestaví ho a skáče z něj z pátého patra rovnou do tlamy Baziliškovi. Já už to jinak nevidím. ಥ_ಥ

---

"Jenomže… stejně teď nemůžeme utéct," pronesl Levi. Moc dobře jsem si uvědomoval, že má pravdu. Museli jsme vyčkat na správný okamžik, který se nám naskytne asi až v jejich království.

"Každopádně ho schováme," rozhodl jsem a několikrát plášť přeložil. Nemohl jsem z něj spustit oči. Pořád jsem myslel na tu ženu v lese a tisíckrát jí děkoval. Pochopil jsem, že nejenom mě, ale i Levimu hrozí velké nebezpečí, proto nás chtěla ochránit. Taky je to znamení toho, že se k ní musíme dříve či později vydat. Ona bude vědět, o co tu vlastně celou dobu jde.

Do království jsme opravdu přijeli až v noci, měsíc byl vysoko na obloze a svítil nám na cestu. Sotva jsme přejeli hranice, spatřil jsem krajinu o něco chudší na zelené porosty a rozkvetlé louky. Jako by tu už dlouho nepanovalo veselí. Noční modř tomu dodávala na tajemnosti a pocitu úzkosti. Necítil jsem se dobře. Věděl jsem, že si nezvyknu. Lidé nás i přes to, že bylo pozdě v noci, vítali, jak jsme projížděli vesnicemi. Příliš nadšeně ale nevypadali. Skrývali smutek a strach.

Jejich hrad byl hodně tmavý, skoro bych řekl až černý. A vysoký. Věřil bych, že nejvyšší věž dosahuje až na mraky.

"Jdeme rovnou spát," oznámil Levi a poklonil se svým rodičům. Hned jsem ho napodobil a nechal se svým manželem vést do hradu. Velká, těžká, dřevěná vrata se otevřela a my jsme vstoupili do obrovské haly, odkud vedlo několik cest.

"Je to tu obrovský," užasl jsem. Mimo to jsem ale cítil i strach. Naprosto všechno tu bylo temné, skrze okna sem kvůli temným závěsům nemohlo prostupovat měsíční světlo. Působilo to hodně depresivně.

"Je o malinko větší než váš zámek," usmál se Levi. Nepouštěl mou ruku a vedl mě po schodech nahoru, automaticky nás doprovázel jeden z vojáků se svícnem, plus dalších pět, kteří nám odnášeli naše věci, především ty moje. Nedával jsem pozor na cestu, nevěděl jsem, kudy jdeme. Pořád jsem se rozhlížel kolem sebe, jestli na mě náhodou někdo nevyskočí. Na každé stěně visel obraz s panovníky. Buď jejich vyobrazení z profilu, nebo v boji. Nevšiml jsem si žádného obrazu, kde by byla namalována žena, ani žádný takový, na němž by bylo něco jiného, než nějaký král. Je však možné, že jsem je v tom příšeří přehlédl. Tím jsem se však jen uklidňoval. Snažil jsem se tomu tady dát šanci, aby se mi tu lépe žilo, i když jsem věděl, že to tu bude těžké. Musel jsem si zvyknout.

"Vítej v našem pokoji," přivítal mě Levi a otevřel dveře. Jeho pokoj byl nepochybně větší, zdobenější a vybavenější. Jen postel se zdála být velikostně stejná. Nábytek byl vyroben z tmavého dřeva a zdoben bílou barvou kolem každého vyřezaného záhybu. I v příšeří jsem rozpoznal pár zbraní zavěšených na zdech, jako by to byly jen hračky. Co mě však zaujalo nejvíc, byl balkon.

Vykročil jsem k němu, otevřel skleněné dveře a pohlédl na kraj, nový domov. Nic moc ale vidět nebylo, i přes to jsem byl uchvácen tím výhledem.

"Vím, že to pro tebe bude těžké," políbil mě Levi na krk a objal kolem pasu. Z jednoho polibku se jich stalo hned několik, ruce se mu rozutekly po mém těle. "Čas, abychom zadělali na potomka, nemyslíš?" zeptal se vzrušeně a vsál můj ušní lalůček.

"Ty nejsi unavený?" trochu jsem se zděsil. Neměl jsem náladu se s ním milovat. Potřeboval jsem se především vzpamatovat z nového prostředí, které na mě působilo pouze negativně.

"Jenom trochu," pošeptal a otočil si mě čelem k sobě. Uchopil mě za paže a přitáhl do polibku. Zdá se mi to, nebo je i trochu hrubý?

"A-ale já jsem unav-"

"Prosím," požádal mě. Hleděl mi do očí a o nic dalšího se nepokoušel.

"Ne, Levi," odmítl jsem a vymanil se mu ze sevření. Byl jsem zklamaný a trochu vystrašený z této situace. Tělo se mi třáslo zimou a obavami, že se teď pohádáme. "Nemůžu," ukončil jsem naši konverzaci a vešel zpátky dovnitř. Začal jsem se převlékat do noční košile. Když jsem byl oblečený a připravený ulehnout do postele, zezadu mě kolem ramen objaly dvě ruce.

"Promiň. Nechtěl jsem tě urazit," pošeptal mi do ramene. "Jsi tak… Ah, miluju tě a teď, když jsme konečně svoji, tě prostě… chci. Chci tvoje všechno, Erene."

Rozbušilo se mi srdce. Slyšet ho tohle říkat mě částečně vzrušilo a uklidnilo.

"Víš, že tě taky miluju, ale…" odmlčel jsem se, abych našel správná slova.

"V žádném případě tě nechci nutit," odtáhl se a pohladil mě po zádech. "Musíme se na zítřek pořádně vyspat, čeká nás náročný den," sdělil mi s povzdechem a taky se začal převlékat. Pak jsme oba ulehli do postele. Levi usnul téměř okamžitě, já měl pouze zavřené oči. Necítil jsem se tu dobře, ani bezpečně. Přál jsem si, abych usnul a probudil se zpátky u sebe v pokoji a vedle mě ležel můj manžel. Žili bychom u nás, jenom já, on a moji rodiče. Vychovávali bychom spolu našeho potomka, celé království by milovalo své nové panovníky, a hlavně by všude byl mír. Jenomže o tom jsem si mohl nechat leda zdát.

***

Služebný nás probudil brzo ráno. Musel jsem se obléct do tmavých šatů, i přesto že jsem nešel na pohřeb. Tady byly zase jiné zvyky a jiná pravidla, které jsem musel dodržovat a řídit se jimi.

"Moc ti to sluší," usmál se na mě Levi, i když jsem nebyl zcela oblečený. Myslím, že poukazoval na můj účes. Vlasy jsem měl zčesané na pravou stranu, stejně jako on.

"Tobě taky," vrátil jsem mu úsměv. Vůbec jsem se necítil šťastný. V noci jsem toho moc nenaspal, kvůli obavám a nervozitě. Bál jsem se, že nás v noci někdo navštíví s dýkou v ruce a zabodne mi ji přímo do srdce.

"Dneska dostaneš hodně dárků, to ti zvedne náladu, hm?" políbil mě na líčko. Všiml jsem si, jak se ke mně od včerejška lísá. Ne, že by mi to vadilo, rozhodně mi to pomáhalo se uklidnit. Věděl jsem, že bude po mém boku stůj, co stůj.

Objal jsem ho kolem pasu a hlavu mu položil na rameno. Přesně tohle jsem potřeboval. Podporu. Vědět, že je se mnou a že mě ochrání.

"Děje se něco?" zeptal se starostlivě, z objetí mě ale nepouštěl.

"Jsem unavený. Nevím, jestli zvládnu odpolední vyjížďku," přiznal jsem se a zavřel oči. Moje mysl pomalu upadala do spánku.

"Tak nemusíme jet."

"Ale tvůj otec-"

"Pochopí to," utěšil mě a políbil na ucho. Zalíbilo se mi to, proto jsem si vyžádal další polibek, tentokrát na rty. Byl dlouhý a dravý. Kdyby nás nevyrušil sluha, který nám přišel oznámit, že je čas vyrazit na snídani, zřejmě bychom skončili nazí na posteli.

Levi mě chytil za ruku a nepustil ji, ani když jsme zasedli ke stolu. Král ze mě nespouštěl oči, to mě bezpochyby znervóznilo. Celková nálada u stolu byla pochmurná, jako by opravdu někdo umřel a my truchlili. Nikdo z nás nemluvil. Ticho protínalo pouze občasné cinknutí příboru o porcelán.

"Jak to vypadá s potomkem?" zeptal se král. Leknutím jsem sebou škubnul. Nekřičel, ale jeho hlas byl tak rázný a naštvaný, že to tak znělo.

"Včera jsme byli unaveni," odvětil Levi klidně. V obličeji však skrýval zlobu, poznal jsem to.

"Máš nejvyšší čas, Levi," připomněl mu.

"Nech je si odpočinout. Teprve včera byla svatba, dnes budou mít ještě náročnější den," vložila se do toho královna a mile se na mě usmála.

"Ale trůn potřebuje panovníka, drahá, a tím se můj syn nemůže stát dřív, dokud nebude na světě dítě," opáčil jí král.

Zase jsem se přiučil něčemu novému. Stejně jako u nás platí, že král nesmí mít s novou manželkou dítě, když už má jednu z předchozího vztahu, tady platí, že potomek nesmí usednout na trůn, dokud se mu nenarodí dítě. Už mi došlo, proč na to král tolik spěchal.

"Ty jsi panoval ještě dřív, než sis vzal mou matku, nebo ne?" promluvil Levi bezstarostně a klidně.

Zašimralo mě v podbřišku, protože jsem věděl, že tímhle jenom přilil olej do ohně. Král třískl s příborem a rozzuřeně supěl.

"Tenkrát byla jiná doba," odvětil překvapivě tiše a rozvážně. Čekal jsem, že po něm začne házet všechno nádobí, a nakonec ho pošle pryč, aby se na něj nemusel dívat.

"To je pravda," přitakala královna. "Tenkrát tvého děda zabila válka dřív, než jsme se s tvým otcem stihli vzít. Království potřebovalo panovníka a nemohli jsme dlouho čekat," vysvětlila.

Levi se dál nezaujatě věnoval pokrmu. Pak pohlédl na mě a usmál se. Tuhle slovní bitvu prohrál a potřeboval se nějak uklidnit. Jak jinak než pohledem na mě.

"Ukážu ti naše zahrady," slíbil mi, "ale nejdřív to sněz, ať to všechno dneska stihneme," popohnal mě a sám přidal na tempu požívání jídla.

"Zapomeň, že se zase bude rochnit v hlíně jako minule," ozval se Leviho otec. "Jsi princ. Ne zahradník. Jednou povedeš silná vojska, nebudeš rozdávat kytky. Uvědom si to a podle toho se taky chovej."

"Co budu a nebudu dělat ve svém volném čase, otče, nechej prosím na mně. Už tak toho máš hodně na starosti, tak si tímhle nezatěžuj hlavu," usmál se na něj hravě mile Levi. Když jsme viděli, jak král začíná rudnout vzteky, rychle jsme do sebe naházeli poslední sousta snídaně a vypadli z jídelny. Tolik se mi ulevilo, když jsem nebyl v přítomnosti krále. I přesto jsem se cítil nepříjemně. Jako by odevšad na mě koukalo tisíc očí a sledovali každý můj krok.

Došli jsme do zahradního altánku, kde jsme se mlčky posadili. Levi pustil mou ruku a otočil se ke mně zády, zíraje kamsi mezi trsy květin. Bylo mi smutno z celé této situace, protože jsem věděl, že ačkoli se to Levi snažil skrývat, užíralo ho to. Myslím, že i přesto, jaký jeho otec je, ho má rád stejně jako svou matku, a hádky v něm vyvolávají smutek, kterému však nedovolí se prodrat ven.

Je možné, že se ke mně otočil zády, protože nechce, abych ho viděl plakat?

Položil jsem mu ruku na rameno a pokusil se ho otočit čelem. Samozřejmě se mi cuknutím vysmekl. Asi se mnou nechtěl mluvit, ale to mě nezajímal. Chtěl jsem tu být pro něj stejně, jako tu byl on pro mě.

Vstal jsem a sednul si na kamennou lavičku před něj. Ne, neplakal. V očích se mu neobjevila jediná slaná kapička, zato vztek v nich jen rostl. Jeho tmavé oči se střetly s mými. Jeho tvrdá maska na obličeji v tu ránu změkla a on ve svých dlaních schoval tu mou, kterou i krátce políbil.

"Nedovolím, aby ti ublížil," řekl odhodlaně.

Tentokrát jsem mu chtěl být oporou já, ale nakonec je to zase naopak. Vždyť on taky potřebuje ochránit.