Rozchod | Kapitola 5.

Omlouvám se za týdení zpoždění. Už tento týden nám ve škole nafasovali pět písemek. Bojím se, co bude následovat přístí dva týdny. -_-

---

Celý den mi bylo zle. Gaarův bratr nás zavezl na kolej, kde pobýval Gaara a kde jsem skoro celou noc problil. Měl jsem si s Hinatou a Gaarou dát jenom sklenku, ne se úplně ožrat! Ach, Naruto, co jsi to provedl? Tvoje tolerance k alkoholu není jako Sasukeho a moc dobře jsi to věděl a taky jsi toho perfektně zneužil. Zase ses choval jako děcko. Brečet jsi tam nechtěl?

Po sebekritice jsem se vyhrabal z postele a šnečím krokem došel do kuchyně. Mám šílený hlad, jenom nevím, jak bude můj žaludek přijímat jídlo.

"Dobré ráno," pozdravil mě Gaara, když jsem procházel kolem jeho pokoje. Protože jsem nebyl schopen slova, jenom jsem mu mávl na pozdrav. "Včera jsi válel, ti řeknu," zasmál se.

Zavrtěl jsem hlavou a přejel si dlaní po obličeji. Nechci o tom slyšet. Vím, že jsem se choval hrozně, Gaaro, nemusíš mi to připomínat.

"Jenom se bojím, abys neměl problémy," řekl starostlivě.

Nechápavě jsem na něj pohlédl, v ruce drže zabalený toustový chléb.

"No to s tím klukem od Sasukeho. Jak jsi ho seřval," připomněl mi.

V tu ránu by se ve mně krve nedořezal. Jediným problémem, který jsem teď měl, byl, že jsem si nemohl vzpomenout na nic, co bylo po tom, co jsem se zpil. Vím, že jsem se probudil na Gaarově posteli a pak zvracel, ale… co bylo předtím.

Před očima se mi mihla mlha vzpomnění a já to všechno viděl. Jak jsem mu řekl, že je mi Sasuke u prdele a má mu to vzkázat.

"Já jsem debil!" složil jsem hlavu do dlaní. Je jasný, že jak se to Sasuke dozví, vynadá mi. A nejlépe z očí do očí a za přítomnosti jeho party.

"To bych řek, no," pokýval hlavou Gaara. "Nemusíš se bát. Já a Hinata jsme tu s tebou," pohladil mě po zádech jako to dělal celou noc, když jsem seděl nad záchodovou mísou.

Rodiče se po dlouhé době vrátili domů a já na ně neměl náladu, tak jsem šel ven. Nechtěl jsem být u toho, jak přijedou unavení a šťastní z další cesty kolem světa. Proč bych je měl vítat? Řekneme si ahoj a celý víkend spolu zase nepromluvíme. Žádná novinka.

Neměl jsem cíl, prostě jsem se šel někam projít, vyčistit si hlavu. Přemýšlel jsem o včerejšku. O Sakuře. Dělalo se mi zle z pomyšlení, že bych se jí měl omluvit, ale tu potřebu jít za ní a vše jí vysvětlit jsem měl, to se přiznám. Co bych jí vlastně řekl? Že jsem se po třech letech rozešel s klukem, kterého jsem tak strašně miloval? Že spolu nevycházíme? Že se nenávidíme? Že se přes to nedokážu přenést?

Ne, nic takového jí neřeknu. Pustil jsem Naruta k vodě, protože mě prostě neakceptoval takového, jaký jsem. Nikdy ve mně neviděl tu dobrou stránku, to on se vyhýbal mně, ne já jemu. Když jsem chtěl, aby šel se mnou ven, prý kvůli rodičům nemůže. Kdo do háje poslouchá rodiče ve dvaceti letech? Navíc se to opakovalo. Vím, že jeho rodiče byli proti našemu vztahu, ale to neznamenalo, že nemohl vylézt oknem a nejít se mnou na půlnoční procházku.

Ani nevím, kvůli čemu jsme se začali tak moc hádat, co bylo tím začátkem našeho konce. Ale na vině je určitě on, já jen reagoval na něj a jeho chování.

Nevědomky jsem zašel až na náměstí. Když už jsem tady, mohl bych se tu rozhlédnout, možná mě ve výlohách něco zaujme.

Když jsem hluboce zamyšlen procházel kolem jednoho obchodu za druhým, najednou jsem stanul před podnikem, kde pracoval Naruto. A voilà, on tam byl. Štvalo mě, jak se usmíval na zákazníky, jak se smál. Nenáviděl jsem ho. Tolik jsem nenáviděl, že se měl beze mě tak dobře, což jenom potvrzovalo to, že si z našeho rozchodu nic nedělá. Nemiloval mě. tady je důkaz!

S kocovinou do práce. To byl nápad, vám řeknu, ale že by se to nedalo vydržet se říct nedá. Naštěstí jsem měl odpolední směnu, takže jsem se ráno pořádně vyspal, a musím říct, že mi je dobře.

Celkem…

Kámoši mě přišli podpořit. Gaara, Hinata, Shikamaru a Ino seděli u baru, popíjeli kávu, horkou čokoládu a hlasitě si povídali. Když jsem zrovna utíral nádobí, nebo jsem připravoval nápoje, kecal jsem s nimi a bavil se.

Do smíchu mi ale moc nebylo. Po včerejšku mi je jasné, že se blíží nějaká bouře ze Sasukeho strany. Přiznávám se, že jsem se bál.

"Hej, hej," zavolal mě Kiba na tajňačku k troubám. Jestli zase něco vyvedl a já to za něj musím smejčit, na to ať zapomene.

"Co je?" zeptal jsem se trochu naštvaně.

"Nechceš jít dneska ven? Večer bysme…" rozhlédl se kolem sebe a z kapsy vytáhl několik zabalených jointů.

"Seš blbej?!" vynadal jsem mu hned. "Kdes to sebral?"

"To je jedno. Napadlo mě, že bysme to vyzkoušeli. Co ty na to, hm?"

"Ty jsi vážně blázen! Já nic takového do huby nedám!" šeptal jsem. Pro jistotu jsem zkontroloval, jestli po mě někdo něco nechce. Naštěstí jsem se vzadu mohl zdržet ještě chvilku.

"Jenom trochu! Nejseš zvědavěj? Budeme opatrní, neboj," přesvědčoval mě.

Musím se přiznat, že mě to lákalo. Zjistit, jaké to je hulit trávu. Jenomže co když se na to přijde? Budu mít velký průser. Rodiče mě vykopnou z domu. Budu živořit.

"V osm se sejdeme v parku, pak vymyslíme, kam půjdeme," řekl jsem potichu. Začínal jsem toho litovat. Zvědavost mě přivede na mizinu.

Nemám odvahu jít za ním dovnitř a zeptat se ho, co to mělo včera znamenat. Musel být opilý a kdo ví, jestli si to vůbec pamatoval. Co si pamatuju já, nikdy jsem ho neviděl opilého. Kdykoli jsme šli do našeho oblíbeného podniku, on si sice dal nějakou tu skleničku alkoholu, ale nikdy nebyl opilý. Dělával jsem si z něj srandu, že to pocucává jak stará ženská po menopauze. Byl trochu naštvaný, ale nijak zvlášť to neřešil. Samozřejmě mě pak musel doprovodit domů, protože já jsem sotva chodil. Pamatuju si, jak u nás jednou přespal a zapomněl dát rodičům vědět. Druhý den ho tak zjebali, až jsem si myslel, že ho se mnou už nikdy nikam nepustí. Ale stálo to za to. U nás zrovna nikdo nebyl, rodiče zase trajdali po světě a Itachi s námi už dávno nebydlí. Tak jsme se milovali. Ne jednou, ne v jedné místnosti, ne v jedné poloze. Nejlepší to bylo ve sprše. Mohli jsme dělat cokoli a nemuseli jsme se pak zdržovat uklízením.

Proč na něj pořád vzpomínám? Ne, já se přes náš rozchod přenesl. On je minulostí, mám na lepší. Na někoho, jako je Sakura.

Sakura?

Okamžitě jsem jí zavolal a domluvil si s ní schůzku právě v této pizzerii. Musím být v jeho blízkosti a zjistit víc o tom, jak se po našem rozchodu cítí on. I kdyby to znamenalo, že se mám Sakuře omluvit. Přiznávám se, že nemám odvahu tam být sám. On tam má spoustu svých přiblbých kámošů a já samotnej bych na ně nestačil.

Na Sakuru jsem počkal před pizzerií. Netrvalo ani deset minut a už jsem ji uviděl z dálky. Zamával jsem jí, ona však nijak nereagovala.

"Proč jsi mě pozval?" bylo první, co z ní vypadlo. Ruce měla v kapsách, od pusy jí šla pára. Na tváři se jí neobjevil úsměv. Takže byla pořád naštvaná.

"Chtěl jsem se ti omluvit a všechno ti vysvětlit," řekl jsem provinile. Dával jsem si pozor, aby mě neprokoukla.

"Dobře," pokývala hlavou. Pak jsme vešli dovnitř, kde jsme si sedli k jednomu stolu co nejdál od baru, kde seděli Narutovi přátelé.

Zvonek na dveřích mě upozornil na nového zákazníka, kterého jsem měl chuť s úsměvem přivítat a donést mu menu, jenomže jak jsem zahlédl, kdo to byl, krve by se ve mně nedořezal. Byl to můj bývalý přítel se svou nynější přítelkyní.

"V pohodě?" zeptal se Kiba, když si jich taky všimnul. "Vezmu to za tebe," nabídl se.

"Ne," odmítl jsem a v ruce sevřel menu, "já to zvládnu."

Musel jsem se tomu postavit. Musel jsem mu ukázat, že mě náš rozchod nijak neovlivňuje. Upřímně bych byl i rád, kdybychom byli za dobře, jenomže teď je to tak čerstvé, že ani jeho, ani moje ego nám to nedovolí.

Přišel jsem k jejich stolu a choval se úplně stejně, jako ke každému jinému zákazníkovi. Vyšlo to. On se na mě posměšně díval, ona mě nijak zvlášť neokukovala a já měl čisté svědomí, že jsem to zvládl.

"Naruto," oslovila mě soucitně Hinata.

Jenom jsem se na ni usmál. Nebyl jsem smutný, ačkoli mě tolik bolelo ho vidět s někým jiným. Hřála mě ale útěcha, že to dělá jenom proto, aby mě nasral.

Proč jsem semka nepřišel, když jsme spolu ještě chodili? V té zástěře měl hezky vypracovaný zadek. Byla by sranda si to rozdat na záchodech.

"Já poslouchám," řekla Sakura.

Stočil jsem pohled opět na ni a malinko znejistěl. Vůbec nic jsem si nepřipravil.

"Moc se omlouvám za včerejšek," řekl jsem hraně upřímně. Mluvil jsem potichu, aby mě náhodou někdo z Narutových kámošů neslyšel. "Byl jsem opilý a nevěděl-"

"Nesváděj to na alkohol, Sasuke," odbyla mě Sakura. "Ten Uzumaki, o které jsi mluvil, to je ten blonďák za barem, že jo? Ten, co tě i minule zastavil na chodbě a vynadali ti, že?" zeptala se.

Pohlédl jsem tím směrem. Zase se ve mně spustila žárlivost. On tam stál, připravoval kávu a povídal si s přáteli.

"Jo," potvrdil jsem.

"A hádám, že to s ním ses rozešel, je to tak?"

Byl jsem překvapený. Ne tím, jak dokonale to odhadla, ale tím, jak se mnou mluvila. Chtěla mi pomoct. Nutila mě o tom mluvit a pomáhala mi hledat řešení. Proč jsem si toho všiml až teď?

"Podváděl mě," řekl jsem trochu sklesle. "Jednou jsem ho nachytal přímo u něj doma a pak se našlo i pár lidí, kteří potvrdili, že s ním v době našeho vztahu spali. Musíš pochopit, že mi strašně ublížil. A navíc se mi vysmívá. Viděla jsi to ve škole? Vyjel po mně zničehonic, neměl jsem páru o tom, co mluvil."

"Už jsem říkala, že mi to je opravdu líto," zopakovala se. "Jestli chceš, jako že by to asi bylo nejlepší, můžeme si o tom promluvit u mě doma, protože ty to absolutně nezvládáš."

Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, jestli mi na to skočila, nebo ne. Vypadalo to, jako by byla proti mně trochu zaujatá.

"Nevím, o čem bych přesně mluvil. Náš vztah je u konce a já s ním nechci mít nic společného," řekl jsem ve chvíli, kdy k nám přišel Naruto si zapsat naše objednávky.