Konec roku 2018

Miláčci moji, šťastný nový rok vám přeji! Doufám, že rok 2018 byl pro vás úspěšným a že rok 2019 bude ještě lepším! ♥

---

Majo mi připomněla (máš u mě sklenku, díky) napsat novoroční projev, který jsem ještě v listopadu plánovala formou videa, jenomže na to bohužel nemám prostor. A tak se stalo, že Mei úplně zapomněla a Majo jí to připomněla.

Napíšu sem nějaké malé shrnutí uplynulého roku, vyjma statistik a čísel, které jste mohli vidět v narozeninovém článku. Koho navíc zajímá, že mám dvě zrušené povídky, kromě těch, kteří je oplakávají?

Nechtěla jsem sem tahat nic osobního, ale ty problémy, které začaly už na podzim 2017, psaní a celkově moji aktivitu na blogu hodně ovlivnily.

Kde začít… a zase, aby to nebylo zbytečně dlouhé…

Přemýšleli jste, proč jsem začala psát Rozchod? Ano, uvažovala jsem nad tím tak dva roky zpátky, protože by bylo zajímavé psát opak toho, co píšu normálně. Před půl rokem se přidal další důvod, a sice, že když stylizuju sebe do jedné postavy a osobu, s níž je daný problém spojen, do druhé postavy a celý příběh napíšu podle skutečné události s co nejméně zaujatým pohledem na věc, možná mi názory čtenářů pomůžou porozumět a vyřešit tíživou situaci.

Přes rok jsem se trápila a obviňovala se, že za zničený vztah můžu já, jenomže žádná moje domněnka nebyla potvrzená, takže jsem si domýšlela víc a víc věcí, co - jak - kdy jsem udělala špatně, nebo co pořád dělám špatně. Mlčenlivost druhé strany mě nechala topit se v nekončících otázkách.

Rok 2018 byl pro mě velmi osamělý. Na jeho začátku všechno vylezlo na povrch, pak následovalo bezmála půl roku snažení se o nápravu problému - vztahu, který mě najednou tahal na dno. Protože jsem se nikdy nedokázala ničemu postavit čelem, rozhodla jsem se v tomhle udělat opak. Na tomto vztahu, na této osobě mi velice záleželo, protože kromě ní jsem nikoho jiného neměla, všechno to byli jen kamarádi na "ahoj, jak je, co děláš, haha, tak se měj". S ní jsem byla bezmála 4 roky šťastná a plánovala jsem s ní budoucnost (byla jsem i požádána o ruku :D).

Jenomže čím víc jsem se snažila, tím víc se mi daná osoba vzdalovala. Smála se mi za zády s novými přáteli, do očí mi neřekla jediné slovo. Mám pocit (a musím říct, že dobrý pocit), že jsem pro usmíření udělala vše. Samozřejmě jsem chtěla, abychom si promluvily mezi čtyřma očima, ale ona bez své nové nejlepší kamarádky neudělala ani krok, a tohle jsem odmítala řešit v její přítomnosti, protože byla proti mně zaujatá (2 na jednoho, to není fér).

Nakonec to skončilo tak, že jsem jí na konci prázdnin napsala (bylo mi to hloupý, ale jiná možnost nebyla), že se chci usmířit a celého toho půl roku mi nešlo o nic jiného. Odepsala, že souhlasí. Pak jsem ji požádala, aby mi napsala vše, co si myslí, že zapříčinilo konec našeho vztahu. Samozřejmě jsem ji k tomu dodala, že ji nebudu přerušovat, nebo ji něco vyvracet, pouze bych byla ráda za nějakou odezvu. Na její odpověď nikdy nezapomenu.

Nemáme spolu o čem mluvit.

To mi jako odpověď stačilo. Teď, když se na to všechno dívám zpětně, sama sobě se směju, jak jsem byla a jsem hloupá, že jsem po ní nechtěla pravdu. Protože kdyby náš vztah skončil kvůli nedostatku společných zájmů, nečekala by na mě se svými kamarádkami na záchodě, aby mě seřvaly; neodchytla by si mou sestřenku a nezačala by jí cpát do hlavy, jak jsem se změnila (domnívám se, že touto změnou myslela depresi, které jsem propadla po výhružkách jednoho svého blízkého); neskloňovala by moje jméno za mými zády a především by se mi nevyhýbala a mluvila by se mnou normálně jako se svou spolužačkou.

Asi teď trochu lituju toho, že jsem to sem napsala. Nechci, abyste se mě zastávali ze soucitu. A byla bych nerada, kdyby to ovlivnilo váš posudek na Rozchod. Jak jsem předtím psala, měl být psán nejdřív ze zvědavosti, pak čistě kvůli osobnímu problému, ale ve finále to píšu hodně obecně, akorát s prvky z vlastní nebo cizí zkušenosti.

Co tím chtěl básník říci? Už dlouho vím, že když jsem v depresi, nebo mi je prostě jen smutno, píšu. Proto teď na konci roku vyšlo tolik jednorázovek a na kapitolovky tak trošku sedal prach. Taky jsem vám chtěla trochu přiblížit tu situaci, která zřejmě jen tak neskončí a kvůli které mám hodně temné myšlenky. Snažím se usmívat a radovat se z maličkostí, ale někdy to prostě nejde. Jenom čekám, kdy hlava řekne A dost! a doplatí na to celé moje tělo.

A! Ať tu z toho nedělám jenom černou kroniku, že jo. :D Pamatujete ještě na dotazník, který se tu objevil asi před ⅓ rokem o výběru povídky? No, upřímně, těšila jsem se na interaktivní a omegaverzi (tuhle jsem rozepsala). Taky jsem před týdnem rozepsala povídku, která mě baví stejně jako mě bavil Zámek (a do háje už má hotových 5 kapitol). Nebudu vůbec nic prozrazovat, protože byste mě pak přesvědčili, ať ji začnu vydávat (ach a au moje vůle), jenomže tahle bude vycházet hned, co ji dopíšu, takže by vám teoreticky měly vycházet dvě povídky týdně (nepočítám spoluautorské).

To ale ještě není všechno! Dostanete se s ním i do těžko přístupných míst! (To je neuvěřitelné, Horste!)

Dělám si srandu. :D

Ne, vážně to není vše. Píšu Rozchod, píšu tu nic-neřeknu povídku, píšu omegaverzi (nevěnuju se jí ale nijak extra) a mrkla jsem i na Osud. Stojí mě to teda hodně přemýšlení nad koncem, protože nějaký musím vymyslet, že jo, ale myslím, že nějaké tři kapitoly do konce bych zvládla. Teda… ještě aby to dávalo smysl, je to vážně hodně zamotané.

Omlouvám se za dlouhý skoro nic neříkající článek. Rok 2018 nebyl po blogové stránce o nic více ani méně úspěšný jako 2017, aspoň to tak cítím. Je mi hrozně líto, že jsem minulý rok blog často zanedbávala především kvůli osobním problémům. Bohužel to nikdo z nás neovlivní.

To by bylo asi vše. Jestli máte něco vy ke mně, nestyďte se a pište. ♥

Ještě jednou krásný rok 2019!

Vaše Mei ♥