Under control 13

Lidičky!

Děkuji všem, kteří komentujete! Moc si toho vážím a moc mi to v tohmle náročném období pomáhá! ♥

---

První, co blonďák po otevření očí uviděl, byla dlouhovlasá blonďatá doktorka. Kontrolovala jeho stav, když se Deidara probudil.

"Jak se cítíš?" zeptala se jej a sáhla mu na čelo. Naštěstí už neměl horečku, to bylo dobré znamení.

"Mizerně," řekl otráveně a rozhlédl se kolem sebe. Rozpoznal nemocnici, už v ní párkrát byl. Taky doktorku poznával. Znamenalo to tedy, že jeho říje byla opravdu silná, pokud musel být převezen. "Kde je Itachi?" zeptal se hned, jak si rozpomněl, co se stalo. Kolik hodin, či dnů od té události vlastně uběhlo?

"Byl v nemocnici, ale ne za tebou," řekla narovinu. Zároveň se snažila, aby mluvila jemně a soucitně. Všimla si totiž, jak se zatvářil při vyslovení Uchihova jména. Dychtil po něm. Chtěl ho aspoň vidět.

"Co tu dělal, když nešel za mnou?" Jeho hlas nabíral na vzteku. Jejich poslední hádka Deidaru velice zranila, že se blonďák rozhodl ho nenávidět. Šlo to ale? Na to už bylo pozdě. Zamiloval se a sám si to nepřipouštěl.

"Navštívil bratra," vysvětlila doktorka. "Sasukeho stav není nijak vážný, pouze otřes mozku. Po pádu ze schodů mohl dopadnout hůře," dodala s mírným úsměvem. To bylo poprvé, co se Sasuke dostal do nemocnice ne svou vlastní chybou.

Deidarovy modré oči směřovaly k nebi stejné barvy. "Takže mu nestojím ani za návštěvu…" odfrkl si znechuceně. Nevěděl, jestli je víc rozzlobený, smutný, nebo zklamaný. Proč na něj vlastně čekal? Itachi mu dal jasnou odpověď. Nechce s ním nic mít, tak proč Deidara stále doufá, že se za ním přijde alespoň podívat? Dal mu domov, vzdělání, blonďák díky němu začal zase věřit v lidskost.

A vlastně, co mu je po tom, co Itachi dělá a nedělá? Samozřejmě, že přišel za bratrem, kterého mohl pád ze schodů i zabít. Proč by šel za někým, kdo ho opět a zas naštval?

"Odjel z města," sdělila blondýna, čímž si vysloužila Deidarův šokovaný výraz.

"Odjel?!" vyjekl a zprudka se posadil. Zabolel ho přitom každý sval v těle, proto taky zaskučel.

"Měl by ses víc starat o sebe než o Itachiho," poradila mu a podala mu vodu, kterou blondýn odmítl.

"Proč odjel?! Je to kvůli mně, že jo?! Nenávidí mě, je to tak?!" pokládal jednu otázku za druhou.

Tsunade si povzdechla. Viděla Deidarovi až do žaludku. "To ať ti řekne sám," odsekla. Nic jí do jejich vztahu nebylo, ale nemohla sledovat, jak se oba trápí. Zvlášť Itachi. Zná jej odmalička a měla ho vždy velmi ráda. Rozčilovalo ji ale, jak se Uchiha svou vlastní milou povahou ničí.

"Nenávidí mě? Fakt to tak je?" posmutněl a položil se zpátky do peřin. Začínal přemýšlet, jak spolu budou nadále vycházet, když se na sebe ani nepodívají. Bude se tam vlastně moct vrátit? Co když ho Itachi už nebude chtít nikdy vidět?

"A ty ho miluješ, že ano?"

Blonďák naprázdno otevřel pusu, jak byl šokovaný nečekanou otázkou. "Ne," vyhrkl nakonec s červenými tvářemi. "Nesnáším ho úpe stejně jak on mě," dodal.

Nikdy s tebou nechci nic mít. Pořád mu to znělo v hlavě, zatímco ho bolelo srdce. Možná se mu Uchiha líbil, ale to už byla minulost. Teď neměl na lásku ve svém srdci žádný prostor.

Ještě ten den se vrátil domů. Tedy do Uchihova domu. Hned zaplul do své ložnice, kde si vybil všechnu zlost na polštáři, přitom nadával Itachimu. Nenáviděl ho. Mohl se za ním aspoň zastavit a zeptat se ho, jak se mu daří. Po tom, co se spolu málem vyspali. Po tom, co se Uchiha zamknul v koupelně a Deidara pak ztratil vědomí. Necítil potřebu zkontrolovat Deidarův stav? Ne. Věděl, že je v nemocnici, co se mu tam může stát?

Uchiha ležel na klíně starší ženy, která jej hladila po krátkých vlasech.

"Víš, že se teď podobáš Sasukemu ještě víc?" zasmála se.

"Mami, prosím tě," odsekl Itachi a posadil se. "Nemám náladu na vtípky…" Pak složil hlavu do dlaní.

"S tím nic neuděláš, to je prostě život," přidal se do jejich rozhovoru i Fugaku - Itachiho otec, který svému synovi přinesl sklenici s vodou, kterou Itachi s poděkováním přijal.

"Já nechci být jako ostatní," zanaříkal. Svými nehty klepal o sklo, jak byl nervózní. Hne,d jak přijel do domu svých rodičů, jim pověděl, co se stalo. Taky se společně jeli podívat za jeho bratrem, jestli byl v pořádku.

"Já vím, zlatíčko," znovu ho pohladila po vlasech. I když byl její prvorozený syn dospělý a plně samostatný, pořád v něm viděla toho malého kluka, co se staral o svého mladšího brášku. Nedokázala ho neoslovovat jako malé dítě. "Není to tvoje vina. Ani Sasukeho," usmála se jemně.

"Cítím se za něj zodpovědný," svěřil se se svými pocity. "Vždyť ten kluk nikdy nic neměl. Rodiče jej nenáviděli, stejně jako jeho vrstevníci. Pak přijde do mého domu a já mu jen přisypu sůl do rány." Napil se dřív, než by v něm vzrostl takový vztek, že by v dlani rozdrtil sklenici.

"Bereš si to až moc k srdci," zavrtěl Fugaku hlavou a přisedl si k nim. "Nemůžeš to považovat za znásilnění, pokud jsi byl ovlivněn jeho feromony. To pravidlo znáš," připomněl. Chtěl mu tím zvednout náladu, ale podařil se mu přesný opak. Itachi tohle pravidlo nesnášel, přišlo mu nesmyslné. Každý se toho rád chytá, především alfy. A pak se nikomu nechce nést zodpovědnost. Dítě. Proč je asi tolik svobodných lidí s dítětem?

"Fugaku," oslovila jej Mikoto. Věděla, že by bylo nejlepší, kdyby se o omegách přestali bavit. Itachimu to na náladě nepřidá. "Jak dlouho tu zůstaneš?" zeptala se syna.

"Nechci vás dlouho obtěžovat, ale dokud se Deidara nedostane z říje, nesmím domů ani na krok. Nechci ho zase ohrozit," promnul si kořen nosu.

"Nikdy jsi nám o něm nepověděl," usmála se mile Mikoto. Byla ráda, že si Itachi někoho našel, aspoň kamaráda. Jí i Fugakovi bylo jedno, jestli jejich synové budou gayové. Neměli proti homosexuálům absolutně nic, stejně jako proti omegám.

Jediné, co Itachiho matce i otci dělalo starosti, bylo Deidarovo chování. Nechtěla předbíhat, ale pokud by se Itachi rozhodl s Deidarou oženit, mohlo by to mít dopad na jeho postavení ve společnosti. Ten kluk nebyl dobře vychován. Bylo na něm vidět, že veškerá péče rodičů byla zanedbána, což vlastně taky Itachi zmínil.

Třicetiletý muž se ošil. Mozek mu pracoval na plné obrátky, aby vymyslel další lži. Nemohl rodičům říct, že ho našel na ulici a vzal ho pod svá křídla. Věděl, jak by oba vyšilovali.

"Není se čím chlubit," pokrčil rameny a nervózně se zasmál. Bolelo ho tohle vyslovit. Jediné, čím by se na Deidarovi nechlubil, bylo právě chování. Kdyby se naučil způsobům hodným dospělého muže, rád by se s ním ukazoval na veřejnosti. Takového krásného anděla určitě nikdy nikdo neviděl a všichni by Itachimu záviděli.

"Jak dlouho se vůbec znáte?" zeptal se otec. Čím víc mu pokládali otázek, tím víc se Itachi cítil nejistější.

"Pár let," pokrčil rameny.

"Nikdy jsi neuměl lhát, tak s tím není potřeba teď začínat," poznamenala Mikoto. Měla svého syna prohlédnutého skrz naskrz. "Nechceš se nám svěřit i s něčím jiným kromě té nehody?" zeptala se ho mile. Její hlas však mírně zvážněl. Jejich rodina opravdu nenáviděla lži.

Itachi poraženě zavřel oči. Už nebylo cesty zpět. Musel jim říct pravdu.

"Potkal jsem ho před třemi měsíci, kdy se ho snažili znásilnit nějací lidi. Tak… jsem ho vzal k sobě," přiznal se.

"Itachi!" napomenula ho matka. Otec se raději nevyjadřoval, ale neobešlo se to bez hlasitého povzdechnutí. "Klidně tě mohl okrást! Nebo tě zabít! Je nezodpovědné si domů pouštět někoho úplně cizího!" dávala mu kázání jako malému chlapci.

"Ano, já vím, že jsem dost riskoval. Ale musím říct, že toho nelituju," pousmál se. "Kdybyste ho viděli ještě s dlouhými vlasy, okouzlil by vás úplně stejně jako mě!" zavzpomínal.

"To nemyslíš vážně!" přidal se tentokrát otec. Jeho hlas byl o dost přísnější než matčin. "Snad ses do něj nezamiloval! Dovedeš si představit ten skandál?! A co by to znamenalo pro firmu, kdyby se to dozvěděla média?! To chceš, aby nás Orochimaru potopil?!"

Itachi na něj upřel svá černá kukadla a rty semkl do jedné linie. Pak se podíval na matku, kterou touhle reakcí šokoval úplně stejně jako otce. Mikoto si raději zakryla ústa, jinak by si vyjekla. Nebo se jen ujišťovala, že stále dýchá?

"Ale nemůžu si s ním nic začít. Myslel by si, že jsem ho zachránil jen pro vlastní potěšení," zopakoval znovu větu vyřčenou už tolika způsoby. Nikdy Deidaru neposlouchal a stále si držel odstup, i když srdce obou dvou se přitahovala jako magnety.

"To tě zajímá jen on? Neměla by na prvním místě být tvoje pověst?! Co nejdříve se toho holomka zbav!" pravil otec striktně.

"To přece nemůže!" zhrozila se matka. "Sám jsi slyšel. Ten chlapec zřejmě nemá, kam jít. Nemá absolutně nic a nikoho kromě Itachiho."

"Ale s ním v domě být nemůže!" stál si Fugaku za svým. "Až se to dozví veřejnost-!"

"Tati, řekl jsem, že za něj cítím zodpovědný. Chci se o něj postarat, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Najde si práci, bydlení, manželku, či manžela a usadí se. Pak se budeme scházet jen jako přátelé."

"To je tvůj plán. Aha. Tos mě teda uklidnil. Děkuji za vysvětlení." Fugaku cítil, jak se mu klepou ruce rozčilením. Raději si nalil sklenku whisky na uklidnění. Pak hned načal druhou.

"Není na tom nic špatného," pokrčila Mikoto rameny. "Hlavně, aby mu už nikdo neubližoval," usmála se na svého syna a objala jej kolem ramen. "Itachi to s ním myslí jen dobře. Pokud ten chlapec bude potřebovat finanční pomoc, mohli bychom mu do začátků přispět i my."

"Ne, to není třeba," vyhrkl Itachi, až se sám podivil, jak pohotově zareagoval. "O vše se postarám, nemusíte si s tím dělat starosti."

"Dobře," pohladila jej po rameni. "Ale drž se od něj dál," poradila mu ještě. Nechtěla, aby jejich přátelství skončilo, ale už hrozí, že se spolu dají dohromady. A oni se k sobě vůbec nehodí. Jejich povahy jsou naprosto odlišné, stejně jako postavení ve společnosti.

"To já… asi nedokážu," zavrtěl hlavou a postavil se k oknu. Kromě obrovské barevné zahrady sídla svých rodičů neviděl ani živáčka. Sem tam prolétl nějaký opeřenec, kterého Itachiho zrak ignoroval, a ulice byly příliš daleko a schované za zdí, aby mohl spatřit člověka. Ty teplé podzimní barvy mu připomínalo Deidaru. Jeho úsměv, jeho divokost.

"Ty ho vážně miluješ?" zeptala se matka a zhrozeně se podívala na svého muže. Takže to ticho na Fugakovu předešlou otázku, jestli se do něj Itachi nezamiloval, bylo odpovědí, že k Deidarovi skutečně něco cítí.

Itachi se na ně otočil čelem. Věnoval pohled matce, pak otci, než se usmál a několikrát pokýval hlavou. "Já se poprvé opravdicky zamiloval," nervózně se zasmál. Už začínal pobírat slovíčka z Deidarova slovníku.

Smích však rychle nahradil smutek. Jak mu teď asi je? Zastavil se za ním, ale poprosil doktorku, aby mu o tom neřekla. Blonďák mu něco takového přece nemohl odpustit. Chystal se udělat hodně špatnou věc, jíž by blondýnovi jenom ublížil.

"Zakazuju ti to!" zakřičel jeho otec. "Okamžitě s ním ukončíš známost! Dej mu peníze, ať přežije! S tebou se ale už nikdy nesetká!" rozkázal mu přímo do očí. Tím v Itachim rozpoutal válku. Bylo hloupé se na to ptát, ale teď si musel vybrat - rodiče a firma, nebo Deidara.