Under control 15

Gomeeeeen, že to tak trvá. QQ My teď vážně píšeme jednu písemku za druhou a do toho ješt kroužky...

Tuhle kapitolu, věnuji všem, kteří komentují. Děkuji moc, že mi dodáváte energii a chuť psát! <3

PS: Tahle kapitola se vám bude moc moc líbit. :3 :D

---

Itachi vystoupil ze svého luxusního auta a spěchal do budovy, kde jej všichni očekávali. Byl strachy bez sebe. Nemohli Deidaru dobré dvě hodiny najít, pak už Itachiho pohltila panika a on chtěl volat policii. Zavčasu ho zastavil Hidan. Nemohl kontaktovat muže zákona Uchiha, to by se hned dozvěděli novináři, pak otec a byl by průšvih. Jistě by ho vydědil. Nejen, že neuposlechl příkazu a rozhodl se s tím nevychovaným děckem nadále stýkat, ale především by udělal ostudu svému jménu i firmě. To nemohl dopustit.

Hidan tedy volal policii a vše jim objasnil. Nelhal, když řekl, že se ztratil jeho blízký přítel. Zároveň zmínil Uchihu Itachiho a zdůraznil, že se to nesmí nikdo dozvědět. Ručí jim za to vlastními hlavami.

"Je v pořádku?" ptal se černovlásek přítomných policistů. Tolik se o něj bál. Bál se, že mu někdo ublíží, nebo… že si ublíží sám. Celý týden ho nevidí a on si raději uteče. Itachi chápal, že byl naštvaný, ale utíkat nemusel. Mohli si promluvit, tentokrát by ta konverzace vypadala jinak. Oznámil by mu, jaké dostal příkazy od rodičů, vysvětlil by mu nastávající situaci, ale nechtěl se ho vzdát. Protože ho miloval. Kdyby mu to jen řekl do telefonu, blonďák by se jistě okamžitě vrátil.

"Je promoklý a nejspíš bude mít hroznou rýmu, ale jinak je v pořádku," zasmál jeden z mužů zákona. "Je to živel, to mu musím nechat," oddechl si a odemknul dveře, které vedly k dlouhé chodbě a jiným místnostem. Sotva je otevřel, všichni, a Uchiha obzvlášť, mohli slyšet křičícího blonďáka. Za mřížemi se mu vůbec nelíbilo a dával to hodně najevo.

A Itachimu se ulevilo. Je schopný křičet a dělat randál, takže bude opravdu v pořádku.

"Parchanti! Hajzlové! Pusťte mě! Nic sem neudělal! To oblečení mám od jednoho chlápka, nekrad sem ho! Věřte mi a pusťte mě!" hájil se a dál lomcoval mřížemi, které mu neumožňovaly odejít, do toho cinkala pouta o kov - o rachot se dokázal postarat sám. Kdyby byly všechny cely plné, ostatní zadržení by se zbláznili.

"Už nám leze na nervy. Kdybyste byl tak hodný a poučil ho doma o nevhodném chování," poprosil Uchihu policista, když byli blízko Deidarově cele.

V momentu, kdy se před blondýnem objevil ten, jehož fotku ukradl, zmlkl. Myslel si, že policii zavolal on, ale že by za ním přijel? Co novináři? Nebojí se, že se to provalí?

"Tak jdeme, seš volný," oznámil muž v modré uniformě a odemknul celu. Jenomže Deidara se najednou nikam neměl. S očima na Uchihovi udělal několik kroků dozadu, posadil se na postel a odmítal kamkoli jít.

A přitom Itachi byl rád, že ho vidí v pořádku. Kdyby byl ženská, rozbrečel by se štěstím.

"Tak na to zapomeň, mladej. A ven! Jde se domů!" řekl přísněji policista a prstem ukázal na východ.

Deidara se zadíval do zdi. Nehodlal s nimi mluvit. On neměl domov. Neměl se kam vrátit. A do toho lijáku ho nedostanou. Najednou nebylo tak špatné být zavřený.

"Deii," promluvil na něj Itachi něžně a klekl si před něj. Jeho tón hlasu upoutal blondýnovu pozornost. Zněl úplně stejně jako v telefonu. Vystrašeně, plačtivě a zraněně. "Vrať se se mnou domů," přemlouval ho.

Deidaru zaujal Uchihův postoj. Schválně klečel na zemi, ve špinavé kaluži a málem i sklonil hlavu, aby se mu omluvil. Proč se takhle ponižuje? Kdokoli jiný tak vysoce postavený by tohle neudělal před osobou, kterou nenávidí.

"Nepřemáhej se," řekl uraženě Deidara. Itachiho výraz v obličeji mu rval srdce na kusy. Taky si v hlavě připravoval řeč na rozloučenou. "Pro šecky bude lepší, když se ztratím…" pošeptal a povzdechl si, aby zahnal smutek. Nesměl ustoupit. Musel vypadat odhodlaně k odchodu.

"Ne, to teda nebude, Deii," zakroutil hlavou černovlásek a chytil jej za spoutané ruce. "Stranil jsem se tě, protože jsi mě už od začátku přitahoval. Nemluvím jen o říji, ale celkově o tvém vzhledu. Zamiloval jsem se na první pohled a miloval jsem tě i přesto, že jsi mi působil hodně problémů a starostí. Nedokážu se zbavit sevřeného hrudníku a divných pocitech v břiše, když na tebe jen pomyslím," vyznal se mu. Na jeho tváři se objevil jemný úsměv. Viděl, jak na Deidaru svými city a slovy zapůsobil.

"Ty mě…" kníkl Deidara nevěřícně a v očích se mu objevily slané kapky. "…miluješ?" pozvedl obočí a nechal po své tváři stéct první slzu.

Itachi se šťastně zasmál a políbil mu obě ruce. "Nade vše!" řekl hlasitěji. Nikdy nemiloval nikoho tak moc, jako právě tohoto blonďáka.

"Pablbe!" zakřičel zničehonic Deidara, že se dokonce i policista chystal zakročit. Veškerá romantická atmosféra byla tatam. "Ty seš imbecil, to snad není ani možný, ty kreténe!" chrlil na něj jednu nadávku za druhou a jen tak tak se držel, aby mu jednu nevrazil. "Jak dlouho sis myslel, že to chcu slyšet?! Nemoh si to říct dřív?! Raději si zdrhneš, abysem si myslel, že mě nesnášíš?! A to sis musel uvědomit až teďka?! Vůbec sem se nemusel obtěžovat chodit do toho hnusnýho deště!"

I přesto, že byl Deidara rozčilený, Itachi měl chuť se smát. Myslel si, jak moc Deidaru chrání, a přitom mu jen ubližoval. Sám byl slepý jak patrona, že si nevšiml aspoň pocitů Deidary. Očividně Uchihu nemiloval o nic míň.

"Omlouvám se ti," řekl skromně a položil hlavu na zem. Uklonil se mu, jako by se omlouval někomu velmi významnému.

"Proč furt děláš věci, který mě rozčilujou?!" nadával Deidara dál. Klekl si k němu a za ramena ho donutil se narovnat. V ten moment se jejich pohledy znovu setkaly, tentokrát si byly tak blízko, že Deidara ztratil všechna slova, dokonce i vztek. Až teď se nechal pohltit těmi pocity, které mu muž klečící před ním dával najevo.

Uchiha mu odhrnul mokré blonďaté vlasy nalepené na té andělské tváři. Svou dlaň zanechal na líci. Očima zkoumal celý Deidarův obličej. Krůpěje dešťové vody mu stékaly po obličeji, nakonec dopadly na zem. Nafialovělé rty se chvěly zimou a nebesky modré oči se přivřely útěchou, že odteď už bude vše jen dobré.

"Jsi celý zkřehlý…" pošeptal Uchiha zasmušile. Kdyby mu o svých pocitech řekl dříve, mohli by teď být doma v teple pod dekou, objímat se a šeptat si sladká slova.

Blonďák chytil tu hřejivou ruku dřív, než stačila změnit polohu. Oční kontakt nepřerušoval. "Vzpomenul sem si, jaký to bylo, když mě všici nesnášeli. Začlo to mámou, pak se přidal otec. Nakonec sem neměl nikoho ani ve škole," vyprávěl svůj příběh. "S tebou sem znovu poznal to lidský teplo. Zalíbilo se mi to… tak moc, že sem se zabouch," pevněji sevřel Itachiho dlaň. "Pročs to řek?" vzlykl. "Pročs řek, že se mnou nechceš mít nic společnýho, když mě tak moc miluješ?"

Itachi se díval do těch uslzených zklamaných očí, ze kterých vytékaly slzy.

"Jsem strašpytel," přiznal se Uchiha. "Bál jsem se s tebou sblížit. Na čas jsem si myslel, že… když…" koktal. Moc se mu nechtělo rozebírat vlastní myšlenky, styděl se za to. "…když se spolu vyspíme, utečeš a já pro tebe nebudu nikdo jiný než alfa toužící po bezbranné omeze. Chtěl jsem ti dokázat, že já takový nejsem, že jsem na tebe zapomněl. Promiň…" poslední slovo zašeptal. "Hodně jsem ti ublížil, ale teď to všechno napravím," sdělil mu odhodlaně a usmál se.

"Slibuješ?" přesvědčoval se blonďák. Ani on se neubránil úsměvu.

"Deidaro," oslovil jej vážně a svými rty se přiblížil k těm jeho. Provokoval ho a dost záměrně. "Až přijdeme domů, zamkneme se v mé ložnici a do zítřka z ní nevytáhneme paty," pošeptal smyslně. Jazykem přejel po jeho spodním rtu, který pak vsál. Líbal jej s tou největší vášní a něhou, kterou si kdo kdy mohl představit. Bylo nemožné se od těch sladkých a momentálně ledových rtů odtrhnout, chtěl jej líbat navždy.

"Taky tě miluju, Itachi," řekl Deidara se šťastným úsměvem na tváři a slzami velkými jako hrachy. "Chcu zůstat s tebou!" zvolal a objal jej tak silně, že ho za chvilku bolely ruce.

"Ehm!" odkašlal si Hidan, který za nimi přišel. Byl rád, že se vše vyřešilo a Deidara se vrací domů, ale byla tu jedna důležitá věc. "Pane, měli bychom jít dřív, než se to dozvědí novináři…" poznamenal. Čím déle se budou zdržovat na stanici, tím je větší pravděpodobnost, že se to dozví média. Paparazzi by si jistě na Deidarovi smlsli.

"Jistě, už jdeme," potvrdil Uchiha, aniž by Deidaru pustil z náručí. Zvedl se i s ním a mířil k hlavnímu vchodu, kde blonďákovi sundali pouta.

***

Černovlásek se probudil s bolestí hlavy. Už dlouho nebyl nikde na pařbě, ale poslední dobou se probouzel jako s kocovinou. A to kvůli tvrdé práci a starostem s Deidarou. Asi bude trvat nějakou dobu, něž bolesti přestanou.

"Dobré ráno…" zachraptěl Deidara se zavřenýma očima.

"Myslel jsem, že spíš," zamumlal Uchiha. Ani jeden z nich netoužil vylézt z postele. Přesně, jak Itachi říkal. Po návratu domů se zamkli v ložnici a strávili v ní celý večer i noc. Celé hodiny si šeptali sladká slova a mazlili se. K dalšímu kroku se ani jeden neodvažoval.

"Mám jenom zavřené oči…" usmál se Deidara a přitulil se víc do Itachiho náruče. V domě se přes noc ochladilo a černovláskovo tělo příjemně hřálo.

"Já taky… už teď se mi nic nechce," postěžoval si starší. Myšlenka, že ho ještě čeká asi hodina práce, kterou si s sebou přivezl z firmy, ho unavovala. Jenomže jemu se tak nechtělo. Zase bude mít pocit, že to trvá věčnost.

Uchiha překvapeně otevřel oči, když se jeho ruka přiblížila Deidarovu tělu a on ucítil něco… tvrdého. Nejdřív si myslel, že narazil na blonďákovu dlaň, jenomže Deidara měl jednu ruku pod Itachiho krkem a druhou kolem jeho pasu.

"Deidaro…?" nejistě ho oslovil. Svou dlaň raději položil přes jeho bok.

"Hm?" zamumlal blonďák. Když se Uchiha neměl k odpovědi, pomalu otevřel oči. "Co je?" zamračil se.

"Ty jsi…" zasekl se černovlásek a pohledem naznačil, co měl na mysli. Dřív by mu to vadilo a nejraději by se zase zamknul do koupelny, ale teď… přiznal si, že po něm touží.

Blonďák se zarděl, okamžitě se od Itachiho odsunul a přetočil se na druhý bok. "Promiň… nechtěl sem…" omluvil se. Tak moc se styděl. Kdyby se spolu aspoň mazlili, vůbec by se tomu nedivil, ale oba se sotva probudili a jen vedle sebe leželi.

"Klid," zasmál se Uchiha nalepil se na jeho záda, "to se mužům ráno stává," utěšil jej a věnoval mu polibek na krk. Rukou mu přejížděl po hrudníku a několikrát zavadil o bradavky. Líbal ho na ramenou, pažích, nakonec tvořil mokrou cestu po Deidarových nahých zádech až k lemu těsných trenýrek.