Za (ne)přítele | Kapitola 8.

---

Oriharovi trvalo týden, než se alespoň částečně zotavil a Shinra ho propustil domů. Stále se mu podlamovala kolena, ale za tím nestál potrat jako spíš psychika. Celý ten týden moc nemluvil a dusil v sobě všechny emoce. Sem tam mu ukápla slza, ale snažil se to v sobě všechno schovat. Snažil se smířit s tím, že všechna snaha byla k ničemu. Jeho tělo neponese dítě nikoho jiného, kromě Heiwajimova. Ten ale na poslední chvíli vycouval. Kam se poděla jeho milá a obětavá stránka, která říkala, že mu v každém případě pomůže? Sám by to do sebe neřekl, že by někdy o tomhle přemýšlel, ale Shizuo se mu těch pár dní opravdu líbil. A teď? Vrátily se mu city z doby, kdy byli jen nepřátelé. Bral to od něj jako zradu. V paměti mu uvízly hvězdičky v blonďákových očích, když se dozvěděl, že Izaya čeká dítě, ať se sebevíc snažil to zakrýt. Byl ochotný kolem něj skákat, jak černovlásek píská, jen aby byli oba v pořádku a on se o ně mohl pak postarat. A teď na něj sere a chrání si vlastní prdel.

"Vítej doma," přivítal ho Shizuo rozpačitě. Celou cestu domů ho nespustil z očí. Jednak kontroloval, jestli je schopný dojít po svých, a jednak byl zvědavý, jak se tváří. Zaujalo ho to. Po pár dnech, co s Oriharou strávil ve společné domácnosti, si myslel, že už viděl všechno. Jenomže Izaya byl jedno velké překvapení. Dokázal se sám dostat až na samé dno. Kde je jeho sebevědomí? Kde je jeho zlomyslnost?

Černovlásek nereagoval. Prohlížel si svůj byt, kam se tenkrát přestěhoval, aby bylo jeho dítě v bezpečí. Stejně to bylo k ničemu. Nenáviděl Shizua. Nenáviděl sám sebe za to, jak se choval. Bral to jako karmu. Tohle se mu dělo jen proto, že nebyl dobrým člověkem.

"Udělám oběd, jo?" nabídl se Shizuo. Nevěděl, jak s ním má mluvit. Věděl, že Izaya s nikým mluvit nechce a chce být sám, ale Shizuo jej nemohl nechat o samotě. I Shinra uznal, že Izayu podcenil. Nikdo by si nepomyslel - ani Oriharův nejlepší přítel ne ­­-, že by byl schopný si sáhnout na život. Od teď ho musí mít pořád, pořád na očích.

"Nebo raději někam zajdeme? Nebo něco objednám? Co by sis dal? Pizzu?" ptal se jej. Snažil se, aby řekl aspoň půl slova, ale energie, kterou do slov vynaložil, Izayu jen ještě víc unavovala. Ale Heiwajima si chtěl být jistý, že Izaya stále vnímá realitu. Poslední týden mu připadalo, že se z něj stává psychicky narušený člověk. Vnímal Shizua? Rozuměl, co mu říkal? Ztratil snad řeč?

Blonďák si jen povzdechl. Stáli dva kroky od hlavních dveří, ani se nepohnuli. Shizuo by okamžitě šel za Izayou, jen kdyby pokračoval v cestě. Nechtěl tu být, dával to dost najevo. Pokud by tu dál bydlel, každý den by mu to tu jen připomínalo jeho poslední neštěstí.

Zalapal po dechu, když jej Heiwajima zezadu chytil za paže. Celým jeho tělem probil silný blesk, a to nevěděl, že ten samý blesk zasáhl i Shizua. Stačil jediný dotek a oba pohltil hřejivý pocit, že je tu při něm ten druhý. "Prosím… mluv se mnou…" žádal jej a opřel si čelo o jeho rameno. "Není to lehké ani pro mě. Oba potřebujeme čas… ale mlčením nic nevyřešíme…" šeptal, přitom ruce obkroužil kolem Izayova hrudníku. Chtěl se s ním sbližovat víc a víc, aby si na něj zvykl jako na milence, ale zase nechtěl nic uspěchat. Jemu samotnému se hnusila představa mít sex se svým nepřítelem.

Orihara se vymanil z jeho objetí. Udělal sice pár kroků, ale bál se jít dál. Jako by v jeho bytě strašilo.

"Nechceš si jít lehnout?" zeptal se zklamaně Shizuo. Myslel si, že by spolu aspoň poobědvali, ale když Izaya nechce, nebude ho nutit.

Černovlásek zavrtěl hlavou. Konečně začínal komunikovat. Sice to ještě nejsou slova, ale za ten týden se to počítalo jako velký pokrok.

"To… tu budeme jenom tak stát?" zeptal se trochu veseleji. Celá tahle situace mu připadala trapně hloupá. Neudělá ani krok ve svém vlastním bytě. "Chceš jít někam jinam?" napadlo ho. Možná se tu necítí dobře, kvůli tomu, co se tu posledně stalo.

Izaya se k němu otočil čelem. V očích měl strach a smutek, ale to Shizua nešokovalo jako fakt, že Izaya znovu zareagoval. Dvakrát po sobě!

Pokýval hlavou a sám si to namířil ke dveřím. Nemohl tu být, nebyl na to připravený. Cítil, že musí změnit celý svůj život. Uzavřít se do sebe, nikoho k sobě nepustit. A prvním krokem by mělo být odstěhování.

"Kam bys chtěl jít?" zeptal se ho znovu. V tom se Izaya zastavil a pokrčil rameny. Bylo mu to vcelku lhostejné, ale nohy ho vedly jen na jedno místo. Kdyby o něm řekl Shizuovi, ten by ho tam nepustil. Bar - místo, kde se snadno opijete. "Tak půjdeme ke mně? Budeš chvíli u mě, dokud se nebudeš chtít… vrátit domů…" poslední slova pošeptal. Čekal na reakci. Nic nedělal, dokud Izaya nepokýval hlavou. Teprve pak vytáhl klíč od svého bytu a odemkl. V ten moment si uvědomil, že to asi nebyl nejlepší nápad.

Černovlásek se zaujatě rozhlížel kolem sebe. Nikdy u něj nebyl, maximálně dovnitř nakoukl škvírou. Musel uznat, že si to představoval horší. Soudil podle toho, jak se Shizuo choval v jeho bytě. Častokrát zapomněl odnést talíř do kuchyně nebo pohodil oblečení na zem a nechal ho tam. Nejprve si Izaya myslel, že si Shizuo jenom zvykl na poskoka. Jak teď viděl, byl prostě bordelář od přírody.

"Toho si nevšímej, hned to uklidím," zasmál se blonďák a ve spěchu uklízel svůj byt. Cítil se trapně. Téměř třicetiletý muž má doma větší bordel než chlap s pěti dětmi.

Pak náhle přestal. Donutil ho zvuk, který uslyšel od Izayi. Kdy na něj pohlédl, nemohl uvěřit vlastním očím. Orihara Izaya, který doteď nevydal ani hlásku, se uchechtl, a dokonce mu na tváři zůstal úšklebek!

"Jestli chceš, pomůžu ti," zachraptěl černovlásek a sebral ze země první věc, která tam ležela. Triko.

"Ne, ne, ne, ne, ne!" protestoval Shizuo a triko mu sebral. "Ty- hmmmm…" hledal kousek místa na sezení. "si tu sedni a odpočívej!" rozkázal mu s jemným úsměvem a oddělal své čisté a poskládané prádlo z gauče na konferenční stolek. Hromádka se však hned rozsypala, jak byla nestabilní.

Izaya trochu posmutněl. Shizuo ho teď vidí jen jako nemocného, co nedokáže ani dát prádlo do pračky.

"Půjdu se aspoň vysprchovat," oznámil tiše a vydal se do koupelny. Nemusel ji hledat, procházel kolem ní do zaneřáděného obýváku. Ta ale taky nebyla zrovna nejčistší.

"Chceš pomoct?" zeptal se jej blonďák a už k němu přiskočil. Všechno špinavé oblečení, které zatím posbíral, hodil do koše na prádlo. Pak začal s koupelnou. Nebylo to jen oblečení, co se všude válelo. Zdálo se, že Shizuovi budou prázdné lahvičky od sprchového gelu k užitku, když je skladoval. Některé se schovávaly i pod umyvadlem.

"Ty potřebuješ pomoct," odvětil Izaya a podíval se Shizuovi do očí. Uklízí vůbec někdy?

***

Uklízení jim zabralo tři hodiny. Ač to bylo překvapivé, Izaya se pustil do fyzicky náročných prací. Shizuo jej přemlouval, protestoval, dokonce i zvýšil hlas, ale Orihara se ani jednou nezalekl. Věděl, co jeho tělo zvládne a kdy má dost, ale nepřemáhal se. Sám uznal, že se ještě necítí úplně fit.

"Konečně si můžeš dát sprchu," zasmál se blonďák. Smích ho ale hned přešel, když si uvědomil, že ho musí nechat samotného. Co když si ublíží? V koupelně by určitě nic nenašel - třeba žiletku -, ale je možné, že si tu při uklízení něco schoval. Něco si přinesl a schoval na pozdější použití.

"Odejdi," řekl rozladěně Orihara. Vážně se cítil jako pod drobnohledem, a to pokaždé, co se na něj Shizuo díval. Měl pocit, že ho hlídá, aby se zase neopil a nepokusil zabít.

"Zvládneš to?" zeptal se ho Shizuo.

To už se Izayovi přestalo líbit. Chytil Shizua za zápěstí a vyvedl ho z koupelny ven. Osprchovat se ještě dokáže, ne?

"Kdyby cokoli, tak na mě zakřič!" vzkázal mu ještě. Jenomže Orihara neodpověděl. Vůbec netušil, že se o něj bude blonďák takhle zajímat. Když slyšel, že Shizuo nesouhlasí s dítětem, čekal, že se blondýn sbalí a už nikdy se nesetkají jako přátelé. Proč to teda dělal, když už Izayovi nemůže (a ani nechce) nijak pomoct? Bylo to zvláštní.

Heiwajima se od dveří do koupelny nehnul ani na krok. Poslouchal nepravidelně tekoucí vodu. Soustředil se, jestli neuslyší něco zvláštního. Třeba kapat krev?

Povzdechl si a zavřel oči. Cítil se za Oriharu zodpovědný. To on byl ten, který si slíbil, že se o ně postará. Možná byla jeho chyba, že Izaya potratil. Vystavoval ho příliš vysokému stresu. Ne, takhle nesmí přemýšlet. Moc dobře věděl, že to není jen tímhle. On a Izaya jsou spříznění. Ještě nikdy neslyšel o tom, že by omega nebyl schopný mít dítě s někým jiným než se svým spřízněným alfou, ale takhle to bylo v jejich případě. Ostatně i Shinra se divil.

Zpozorněl, když uslyšel tiché vzlyky. Vyděsilo ho to. Neublížil si, že ne?!

"Izayo?!" zvolal a zaklepal na dveře. Nic. Žádná reakce. "Izayo, jestli mi neřekneš, co se děje, vlezu dovnitř!" vyhrožoval, ale neměl žádnou jinou možnost. Musel na něj trochu přitvrdit.

Když se ani tentokrát neozvalo nic kromě vzlyků, vysadil dveře z pantů, opřel je o zeď a spěchal k černovláskovi. Šokovalo ho, když ho viděl ležet na zemi pod proudem vody. Nikde žádná krev, prostě se jenom sesypal a zase plakal.

"Tys mě tak vyděsil," poznamenal Shizuo, zastavil vodu a sevřel Izayovo nahé tělo ve své náručí. Neměl ani pokušení si ho prohlédnout nebo jej začít osahávat. Chtěl ho jen uklidnit, víc v tom nebylo.

Dokola mu opakoval, že je všechno v pořádku, ať už nepláče. Hladil ho ve vlasech a jemně se s ním mazlil. Teď byl jako starostlivý rodič, co utěšuje své dítě.

"Nenávi- dím se…" vzlykal Orihara do blondýnova ramena. Nechal se jím objímat. Bylo to tak příjemné…

"To nesmíš říkat," napomenul ho Shizuo. "Když se přestaneš mít rád… bude to tvůj konec… zničíš sám sebe…" šeptal mu do ucha. Bylo mu z toho moc smutno. Izaya byl přesně tím člověkem, který dokáže ustát vše. Teď viděl, že se mýlil. I ten nesilnější člověk se jednoho dne zlomí a propadne zoufalství a depresi. A pak se třeba pokusí zabít.