Under control 14

Dva díly v jeden den? Ha! Jsem se hecla! *ego up* xD

---

Za okenním sklem auta procházelo několik desítek, možná i stovek lidí. A v luxusním černém vozidle seděl utrápený Uchiha. Hlavu si nechal volně opřenou o sedadlo, oči zavřené. Poslouchal ruch venku a přemýšlel. Z jejich hádky s otcem nakonec ustoupil a řekl rodičům to, co chtěli slyšet. Nemyslel to ale vážně. Bude předstírat, že mezi ním a Deidarou nic není a bude se věnovat pouze své práci, zatímco bude Deidaru ukrývat a přestane o něm mluvit a stýkat se s ním na veřejnosti. Takhle to bude nejlepší pro obě strany, ale jak dlouho to vydrží?

Otřásl se zimou. Venku se začínalo ochlazovat a zvedal se vítr. Jasný důkaz, že se blíží bouřka. Nejvyšší čas, aby se vrátil domů. Jak dlouho vlastně seděl v autě? Půlhodinu?

Celou dobu stál s autem na parkovišti před velkým obchoďákem. Potřeboval se trochu uklidnit, než ho zase uvidí. Nemá nakupování rád, navíc má služebnictvo, které pravidelně chodilo doplňovat zásoby, ale dnes měl potřebu dostat se z každodenního stereotypu. Musel udělat něco neobvyklého, co by normálně neudělal.

Zaparkoval, vzal tašku s nákupem a vešel do svého domu. To už venku lilo jako z konve, proto byl jeho kabát celý mokrý. Jak dlouho mu trvala cesta domů? Ani ne dvacet minut i se zácpami a za takového počasí? A to byl prý teprve začátek. Podle toho, co říkali ráno v televizi, by bouřka mohla napáchat nemalé škody. Zvláště povodně.

"Jsem doma!" zakřičel přes celý dům. Chtěl mít jistotu, že ho to blonďaté nemehlo uslyší. Nečekal, že mu zrovna skočí kolem krku, ale nějaká reakce musela proběhnout. To by nebyl Deidara. Určitě se za chvilku objeví a seřve Itachiho, co že to mělo tenkrát znamenat. Itachi se vyhnul milování s Deidarou, a místo toho, aby si o tom promluvili, si Uchiha kliďánko zdrhne a celý týden se neukáže. Jak Deidaru zná, ten to ještě připepří nějakou lží.

"Vítejte zpátky, pane," pozdravil ho Hidan a pomohl mu se vysvléct. Podivil se, když uviděl plnou igelitovou tašku. "Vy jste byl na nákupu, pane?" zeptal se hloupě. Nemohl uvěřit vlastním očím, že skutečně vidí nákup.

"Jo. Doufám, že nevadí," usmál se nervózně černovlásek. Každou chvílí by měl přijít Deidara a vylije si na něm srdce. Kde ale byl? Že by nevěděl o Itachiho příchodu? Ne. Určitě ho slyšel, jen byl uražený a nechtěl ho ani vidět.

"Ne, jistě, že ne," usmál se i Hidan. "Jak jste se měl ten týden?" zeptal se ze zdvořilosti.

"Dobře," řekl pohotově. Myšlenkami byl ale někde jinde. Očima už pokukoval po schodech vedoucích do prvního patra. "Kde je Deidara?" Jeho srdce při vyslovení blonďákova jména poskočilo. Těch necelých sedm dní mu opravdu chyběl.

"Od oběda je ve svém pokoji. Nechtěl, aby ho někdo obtěžoval. Mám ho zavolat?"

"Ne, děkuji, zajdu za ním sám," oznámil a rychlostí blesku vyběhl schody. Na to, jak byl skleslý z výsledku hádky se svými rodiči, se mu hodně rychle vrátila energie. To on mu ji dodával. Stačilo na něj jen pomyslet a hned měl lepší náladu. Hodně tomuto stavu pomohlo přiznání si, že ho miluje.

Odkašlal si a zaklepal na dveře. Párkrát se zhoupl na špičkách, jak byl nervózní a natěšený, že ho znovu uvidí. Jenomže se nikdo neozýval. Že by spal? Je to možné. Říje ho určitě hodně vyčerpala, musel nabrat síly.

"Deidaro, spíš?" zkusil na něj skrz dveře promluvit a znovu zaklepal. Nic. Ticho. "Jdu dovnitř!" oznámil mu a stlačil kliku. Dveře otevíral opravdu pomalu, aby ho nevzbudil, kdyby opravdu spal.

Ale v ložnici nikdo nebyl.

"Deidaro?" zkusil jej znovu zavolat. Podíval se i pod postel, z okna, do skříně, ale blonďák nikde.

Běžel dolů do přízemí za svými sluhy, kteří připravovali večeři. "Kakuzu!" oslovil první osobu, kterou na své cestě potkal. "Neviděl jsi Deidaru?" ptal se hned. "Nikde ho nemůžu najít…"

"Neviděl. Po obědě si šel lehnout, či co. Není v pokoji?"

"Právě, že není," zavrtěl Itachi hlavou.

"Nešel se třeba někam projít?" hádal sluha a pokrčil rameny.

"Kakuzu, kde jsi? Potřebujeme tě!" zavolal Hidan z kuchyně. Hned, jak si všiml Itachiho zamračeného výrazu, přidal se k nim.

"Mladý pán není ve svém pokoji," vysvětlil rychle Kakuzu vrchnímu sluhovi.

"Kde by mohl být? V domě určitě není…" sdělil panicky Itachi a chytil se za hlavu. Pak ho něco napadlo. Vytáhl z kapsy mobil a vytočil jedno číslo, které v seznamu neměl dlouho.

"Haló?" ozvalo se na druhé straně nejistě a Itachimu se ulevilo. Štěstí, že mu koupil mobilní telefon. Kdyby ho Deidara neměl, Itachi by se momentálně zvockl.

"Deii, kde jsi?" zeptal se naléhavě.

"Neříkej mi tak," osopil se na něj blondýn. Byl naštvaný, proto taky odešel z domu.

"Co se děje?" zamračil se Itachi. Tahle situace se mu vůbec nelíbila. Ještě se nestalo, že by Deidara odešel bez oznámení.

"Jóó tak ty nevíš, hmm…" podivil se ironicky blonďák. "Heleď. Ty tři měsíce u tebe byly celkem dobrý. Ale nemůžu tam zůstat, když mě nesnášíš. Nejlepší bude, když už se nebudem vídat," řekl odhodlaně, rozloučil se a zavěsil.

"Deidaro!" zakřičel do hluchého sluchátka, ale to už bylo pozdě. Znovu vytočil jeho číslo, ale to už blonďák nebral. "Vezměte si deštníky a jdeme pro něj!" rozkázal svým dvěma sluhům. "Sežeňte co nejvíc lidí!"

"A kde je?" optal se Hidan.

"Nevím," zavrtěl hlavou Uchiha, když si oblékal kabát. "Ale musím ho najít…"

"Máme volat policii?" zeptal se Kakuzu. "To bychom riskovali, že se o tom dozví média," poznamenal. Každý věděl, jak je pověst rodiny Uchihů důležitá.

"Nevolejte ji, dokud vám sám neřeknu," rozkázal černovlasý a vydal se do lijáku.

***

Blonďák sledoval displej dotykového telefonu. Už mu zase volal. Po kolikáté to bylo? Po čtvrté? Po sedmé? Nepočítal to, ani se nedíval na číslo, kolik zmeškaných hovorů od Itachiho má. Se slzami v očích hodil přístroj do popelnice, k čemuž se dlouho odhodlával, a pokračoval dál v cestě. Musel odejít, nemohl s ním zůstat v domě, když mezi nimi byla pouze nenávist. Proč ho ale pořád miloval? Proč ho stále uchovával v srdci, i když mu tolik ublížil pouhými slovy?

Zapnul si mikinu až ke krku a nasadil si kapuci. Už se nemohl schovávat pod přívěsem obchodního domu. Věděl, že pomocí mobilu ho Itachi najde vcelku rychle, tedy pokud zkontaktuje policii.

Jediná chyba, která se během plánu útěku vyskytla, bylo právě počasí. Nevzal si deštník, jen teplou mikinu, která ho uchrání pouze před chladem, ne však před deštěm. Proto už teď byl promoklý až na kost a kožešina uvnitř mikiny ho spíše chladila.

Bylo mu jedno, že zmokl. Měl hlavně na paměti, že se mu nesmí namočit ta jediná věc, kterou si s sebou vzal z Itachiho domu. Schoval se pod dalším přívěsem, aby zkontroloval její stav. Měl ji schovanou v kapse na modré košili, kterou si také vzal jako vzpomínku na Itachiho. Rozepl mikinu a z náprsní kapsy vytáhl malou fotku s Itachiho podobiznou. Nemohl uvěřit, že ho už nikdy neuvidí. Chtěl si jej ale pamatovat. Měl s ním ty nejhezčí vzpomínky.

Po tvářích mu stekly slzy, které se hned smíchaly s dešťovou vodou, a palcem přejel po fotce. Bude se mu moc stýskat. Na chvilku znejistěl, jestli to byl dobrý nápad. Kdyby teď zůstal v domě, byl by v teple, suchu a v péči milých lidí.

Krátce ji políbil a vrátil ji zpátky na místo. Kapsa byla našitá na levé straně košile, Itachi tak byl blízko jeho srdci. Ne, musel utéct, bylo to tak nejlepší. Za nějaký čas oba zapomenou na všechnu lásku i bolest.

Setřel si slzy a zadíval se na déšť. Mohl chvilku počkat, aspoň dokud se déšť trochu neuklidní, pak bude pokračovat dál. Najít nějaké útočiště nebude lehké. A znovu si zvyknout na drsné pouliční podmínky taky ne.

"Hej!" zakřičel na něj někdo z druhé strany ulice. Ty lidi neznal, ale moc dobře odhadl jejich úmysly. Nedalo se nic dělat, musel zmizet dřív, než by se dostal do průšvihu.

Znovu nasadil kapuci a ztratil se v davu. Nechtěl být hned první den na útěku znásilněný. Už nebyl ani v říji, proto by jeho potupa byla dvakrát větší.

Ani si neuvědomil, kdy začal utíkat a znovu plakat. Měl pocit, že čím dál bude od Uchihova domu, tím rychleji na něj zapomene a nechá si jen vzpomínky. Jenomže srdce ho bolelo dvakrát tolik. Musel zapomenout, ale nemohl. Nebo by mohl zapomenout, ale nesměl? Co vlastně říkalo jeho srdce?

Vydýchával se a pomalým krokem došel až k temné uličce. Přišlo mu to tu povědomé. Je dost možné, že už tu někdy byl, dříve se toulal všude po městě. Ale tohle místo mu něco připomínalo. Jako by se tu stalo něco důležitého, ale on to zapomněl.

Za ním se ozvaly dva veselé mužské hlasy. Nebylo pochyb, že oba týpci vylezli z hospody a střízliví zrovna nebyli. Šouravým krokem prošli kolem Deidary, který jim raději uhnul. Nerad by měl nějaké potyčky s opilci. Věděl, jak dokážou být agresivní a sám proti dvěma by neměl jedinou šanci.

Vzpomněl si. Tady se tenkrát poprvé poznali. Itachi ho zachránil před opilci, kteří blonďáka nutili k souloži. Bylo to tak dávno, a Deidara navíc ztratil vědomí, tudíž si to nemohl přesně pamatovat.

Zavrtěl hlavou a znovu se rozešel. Pokud si chtěl ulevit od bolesti, měl by se takovým místům vyhýbat.

"Promiňte pane," oslovil jej někdo striktně a zastavil jej. Už podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že se blonďák dostal do nějakého maléru.

Když se otočil a uviděl dva muže zákona, zkoprněl. Nemohl se hýbat, nemohl ani promluvit. Byl naprosto v šoku. To teď jako půjde do vězení? Za co? Nic neprovedl, nebo ano?

"Jmenujete se Deidara?" zeptal se jej muž s odznakem na hrudi. Když viděl, jak byl blondýn paralyzován, vytáhl mobil, na jehož displeji se objevila Itachiho tvář. "Znáte tohoto muže?" Druhou otázku vyslovil velmi pomalu a dbal na artikulaci.

Deidara pohlédl na jednoho, pak na druhého. Bez jakékoli reakce se dal na útěk. Tak přece jen na něj Uchiha zavolal policii. Na jednu stranu byl vyděšený. Ve vězení v životě nebyl a netoužil poznat na vlastní kůži, jaké to tam ve skutečnosti je. Ale zase na druhou stranu byl rád. Byl to důkaz, že Itachimu není jedno, co se s ním děje. Chtěl ho snad zpátky?