Za (ne)přítele | Kapitola 6.

Lidičky, že mi odpustíte těch 14 znaků, které mi chybí do deseti tisíců znaků? No, hádám, že nemáte na výběr. :D

---

Po celou pracovní dobu byl Shizuo jako na trní. Od včerejšího odpoledne Izayu neviděl, a to ho znervózňovalo. Ráno se za ním ani nezastavil, protože Orihara byl po předvčerejší scéně vyčerpaný nejen psychicky, ale podepsalo se to i na jeho těle. To už nebylo ze zvracení, ale šokem, který prožil, když byl u Shinry. Chudák sotva chodil, jak se mu podlamovala kolena. Tolik s ním soucítil…

Chtěl mu trochu pozvednout náladu, poslední dva dny na jeho tváři neviděl úsměv, který mu tolik slušel. Proto se rozhodl ho něčím překvapit. Koupit mu něco na zub? Ne, jediné, co ví, že nemá rád, byly sladkosti. Ale co bylo jeho nejoblíbenější jídlo? Netušil.

Po směně odcházel domů nezvykle pomalým krokem. Rozhlížel se kolem sebe, jestli nezahlédne obchod s něčím, co by mu pomohlo rozveselit Izayu. Nějaká hračka? Ne. Sice se chová jako malé dítě, ale tohle by mu upřímnou radost neudělalo.

V tom dostal nápad. Místo nějakého hmotného dárku na jedno použití by mohl pár dní vařit on. Moc mu to nešlo, jediné, co mu vždy celkem podařilo, bylo kari. Ale nemůže to být přece tak těžké, ne? Najde si nějaký jednoduchý a rychlý recept.

Se dvěma taškami plné surovin se vrátil domů. Tedy před byt svého dlouholetého nepřítele. Bylo dost možné, že zase spal. Nerad by ho vzbudil, ale pamatoval si, jak nařídil Izayovi se zamknout. Co kdyby ho někdo chtěl ukrást, že? Problém byl v tom, že neměl klíče od jeho bytu. Jediná možnost, jak se nenásilně dostat dovnitř, bylo zazvonit a nechat si otevřít.

Na chvíli položil obě tašky na zem a odhodlával se zmáčknout tlačítko vedle vchodových dveří. Než se ho byť jen dotkl, upravil si vlasy a oblečení. Chtěl na něj opravdu zapůsobit. Chtěl se s ním sblížit jako přítel.

Ale možná… možná chtěl něco víc.

"Ahoj," řekl tiše do dřevěných dveří. "Ahoj!" zvolal zvesela a se šťastným úsměvem. Asi to nebude to pravé, když se bude přetvařovat. Prostě jej pozdraví jako každý den. Když to bude přehánět, nakonec ho ještě vyděsí a on uteče.

Bez váhání zmáčkl zvonek. Kdyby to prodlužoval, bylo by to pro něj jen horší.

S každou sekundou mu srdce bušilo rychleji a rychleji. Tak moc myslel na to, jak se bude chovat, že zapomněl, jak dlouho už stojí před Oriharovými dveřmi. Uběhla minuta, dost možná i dvě.

Zkusil to znovu. Určitě má tvrdé spaní. Byl hodně vyčerpaný a to člověk potom hodně spí. Jistě, proč by ho jinak neslyšel?

Jenomže ať tlačítko mačkal kolikrát chtěl, nikdo neotevíral. To už se mu přestávalo líbit a vytočil jeho číslo. Věděl, že má asi dvě desítky mobilních telefonů, ale doufal, že si vzal jen ten, který měl jen pro komunikaci se Shizuem.

"Je nám líto, ale volané číslo neexistuje," ozvalo se ze sluchátka.

"Co…?" zamračil se na malý přístroj. "Jak kurva neexistuje?!" zařval netrpělivě a byl by ho rozdrtil v dlani, kdyby ho nenapadlo, že by ho mohl ještě potřebovat.

Zapomněl na nákup, nechal ho ležet na chodbě a vtrhl do Oriharova bytu. Nemusel nikam chodit, aby poznal, že se něco stalo. Veškerý nábytek byl vzhůru nohama společně s věcmi, které na nich ležely. Nic nezaujímalo svou původní polohu.

"Izayo!" zakřičel přes celý byt. Ticho. Vystartoval jako běžec na olympiádě do černovláskovy ložnice. Při pohledu na krev se mu zastavilo srdce. Přece si neublížil! Své dítě by nijak neohrozil!

Pak mu to došlo. Izaya si neublížil. Potratil. Odtud ta krev.

Z transu ho vytrhlo vyzvánění jeho mobilu. Okamžitě zpozorněl a trochu posmutněl, když uviděl lékařovo jméno.

"Shizuo, kde je Izaya?!" zařval celý nervózní.

"To bych se měl ptát já!" křikl nazpátek blonďák. "Viděl jsi ho dneska?!"

"Volal mi a děkoval… pak už jsem se mu nedovolal, protože číslo neexistovalo! Shizuo, musíme ho jít najít! On si ublíží! Sakra, on si ublíží!"

"Shinro, uklidni se! Musíme to probrat v klidu! Nic víc ti neříkal?!"

"Ne, vůbec nic! Kde jsi?! Já jsem na cestě do jeho bytu, jestli tam není…"

"To je zbytečný, tady jsem já," odbyl ho a znovu se zadíval na zakrvácenou postel. "Buď se podřezal, nebo potratil…" řekl. Přitom se otřásl. Nesměl se na to dívat, dělalo se mu zle.

Na druhém konci drátu to utichlo. Už nebyl slyšet ani lékařův zrychlený dech.

"…dobrý bože…" pošeptal neslyšně. "Musíme ho hned najít, Shizuo!"

"Já vím!" okřikl jej znovu a vyběhl z bytu. Nevěděl, kde ho má hledat, ani kde začít. Mělo smysl ptát se lidí? "Shinro, setkáme se-" Nečekaně ho vyrušily vibrace jeho mobilu. To znamenalo, že mu volal i někdo jiný. "Počkej, někdo volá," oznámil svému příteli a zkontroloval displej. Neznámé číslo. Chvilku uvažoval, jestli je nutné hovor v této naléhavé situaci přijmout. "Heiwajima," oznámil se.

"Shizu-chan…" pověděl chraplavý hlas. Už jen vyslovit jeho jméno bylo složité. Rty se mu lepily k sobě a jazyk neposlouchal.

"Izayo?! Izayo, kde jsi?!" ptal se naléhavě. Srdce se mu opět rozbušilo, jaký měl o něj strach.

"Na tom nezáleží…" uchechtl se. "Chtěl jsem ti jenom říct, že ti děkuju za všechno, co jsi pro mě obětoval. A… promiň, že nemáš možnost ukončit můj život ty…"

"Přestaň takhle mluvit a vrať se! … Slyšíš?! Jsi tam?!"

Ozvaly se tiché vzlyky.

"Izayo, nedělám si prdel! Hlavně, ať tě nenapadne nějaká blbost!"

"…promiň…" zakňoural.

"Ne, ne, ne, ne, Izayo, nic se neděje! Neomlouvej se, jenom… se vrať…" prosil jej. I jeho hlas ubyl na intenzitě. "Nemusíš utíkat. Sedneme si a… a promluvíme si. Najdeme jiné řešení!" pro sebe se krátce usmál.

"Musím se ti s něčím přiznat," ozvalo se ve sluchátku. Izaya se donutil mluvit něčím, co se dalo přirovnat k jeho normálnímu hlasu. "Líbil ses mi. Dokonce jsme uvažoval, že bych… ale teď už je po všem. Sbohem."

"Ne, Izayo, to neříkej! Až tě najdu-!"

Pozdě. Zavěsil.

Heiwajima zkontroloval displej mobilu. Skutečně mu zavěsil. On se s tím ale nesmíří, proto mu volal zpátky.

"Je nám líto, ale s volaným číslem se nyní nelze spojit. Je buďto vyp-"

"Kurva, vypnu tebe!" zakřičel na malý přístroj a měl chuť s ním třísknout o zem.

"Shizuo!" zavolal na něj Kishitani celý udýchaný. Jakmile doběhl k blonďákovi, vyčerpáním klesl na zem. "Musíme… musíme ho najít…"

"Teď mi volal," pověděl Shizuo a pomohl mu vstát. "Chce se zabít…" Promnul si obličej.

Brýlatý muž zalapal po dechu. "Do prdele…" Na to, jak byl slušný a sprostě nemluvil, nynější situace si tuhle jeho stránku vyžádala. "Zavolám Celty a pojedeme za ním," oznámil a už volal své přítelkyni.

"Ale já nevím, kde je! Neřekl mi to!" odporoval Heiwajima a prohrábl si vlasy. Teď byl tím zoufalejším on.

"Musíš zapojit své instinkty, Shizuo…" prozradil mu lékař. "Teď je to na tobě…"

Hluk velkoměsta byl jediným důvodem, proč černovlásek nemohl usnout. A že se mu spát chtělo.

Otevřel oči a pohlédl na své milované Tokio. Díky alkoholu se mu mlžil zrak a nemohl se ani pohnout. V životě se tak nezřídil. V životě je to ale poprvé, co mu nezáleželo na vlastním životě. Kdyby teď někdo přišel a pokusil se ho zabít, nebude se bránit. Stejně jako mu byla u prdele otrava alkoholem. Ať si chcípne, stejně už nemá pro co žít.

Přetočil se na bok, aby se mohl postavit. Jak hodiny ubíhaly, on střízlivěl. Stále ale nebyl ve fázi, kdy by mohl chodit rovně a jasně uvažovat.

Postavil se k zídce na okraji budovy a podíval se dolů. Auta, lidi… nevěděl, jestli se skutečně pohybují, nebo je to způsobeno alkoholem. Moc nad tím neuvažoval. Jeho jedinou starostí bylo vylézt na zídku a skočit. Jenomže ovládat tělo bylo těžší, než si myslel. Zvedl jednu nohu a položil ji na místo, odkud se pak měla odrazit. S druhou už to bylo těžší. Nedokázal se na nohách udržet bez opory. Až tedy vyleze nahoru, rovnou se převrátí a bude po všem.

Zamračil se, když se jeho výhled o něco vzdálil. Nevnímal, co se děje s jeho tělem. Že ho někdo drží. Že na něj někdo mluví. Zavřely se mu oči a on upadl do hlubokého spánku.

"Dělej, vezmeme ho ke nám!" přikázal Shinra Shizuovi, zatímco kontroloval černovláskovy životní funkce.

"Omdlel?" zeptal se blonďák. Nedokázal odtrhnout oči od Oriharovy uslzené tváře.

"Tep má, dýchá… jo, omdlel," konstatoval brejloočko. Oba nasedli k Celty na motorku a přes střechy mrakodrapů a panelových domů jeli přímo k Shinrovi.

Byli tak rádi, že přijeli včas. Kdyby nebylo Celty, jistě by bylo dávno pozdě.

***

"Je totálně namol…" řekl si pro sebe Shizuo a odhrnul spícímu Izayovi vlasy z čela. Nebál se projevovat náklonnost. Shinrovi i Celty to jistě došlo. A pokud to vnímá i Izaya, tím je to jen lepší. Potřebuje něčí lásku a Shizuo byl ochoten mu ji dát. Nebude na něj dohlížet jako na malé dítě, aby si neublížil. Bude s ním, protože o něj má strach. Bude ho utěšovat, až mu bude zase hrozně. Společně to překonají. Věřil tomu. Zároveň měl ale na mysli, že je to možná naivní myšlenka. Musí si dát pozor, aby tvrdě nenarazil.

"Naštěstí se neotrávil..." přidal poznámku i Shinra, který z Izayi taktéž nespouštěl oči. Nikdy by si nepomyslel, že by Izaya mohl klesnout tak hluboko a pokusit se o sebevraždu. Slýchával ho říkat, že sebevražda je jen pro hloupé lidi, co nevědí, jak naložit se svými problémy, které si stejně zapříčinili sami. Teď do této kategorie lidí sám patřil.

"Jak jsi věděl, že ho najdu?" zeptal se Shizuo. Už měl nějaké tušení, které si chtěl jen potvrdit. Byl naštvaný, že mu to Shinra neřekl, když to věděl. Ale nemohl všechnu vinu svést jen na Kishitaniho. Měl si toho všimnout sám už před osmi lety.

"Proč se ptáš, když to víš?" vrátil mu otázku lékař a povzdechl si.

Blonďák na něj upřel svůj pohled. "Dám na něj větší pozor," slíbil, ale především sobě.

"Nějak si věříš," ušklíbl se brýlatý. Musel ale říct, že se mu Shizuovo sebevědomí líbilo. Věděl, že to neříká jen tak. Shizuo všechno myslel vážně, a pokud se měl o Izayu někdo postarat, pak je Heiwajima tím nejlepším adeptem. "Ještě nevíš, jestli Izaya s tebou bude chtít být… jako s milencem…"

Oba páry očí se stočily na kvílejícího černovláska. Zase měl noční můry. Těch se už asi nezbaví.

"Ššš…" utěšoval ho blonďák a hladil po vlasech. Hlavou se přiblížil k jeho rameni, na které jej políbil. "Jsem u tebe, Izayo," pošeptal mu do ucha.