Duše člověka | Kapitola 22. [KONEC]

Chtěla jsem přidat nějakou uštěpačnou poznámku, jakože "Vidíte, já na vás tolik myslím a vy na mě tolik serete", ale budu držet hubu, protože mám dobrou náladu, protože tu mám minispam ze středy od té, jejíž jméno je nám neznámo, ale podepisuje se smajlíky (xDD) a protože jsem KONEČNĚ DOPSALA TUHLE POVÍDKU!

Už dlouho se mi nestalo, abych povídku začínala s nadšením a dokončovala s nechutí. Před pár měsíci jsem tuhle povídku začala vydávat společně s posledními kapitolami Rozchodu. A jsem ráda, že jsem psala tohle a ne Rirena, kterého píšu zrovna teď. Kvůli zdravotním problémům bych se na Rirena vykašlala a strašně by mě to mrzelo, tam totiž bude potřeba u toho trochu víc přemýšlet, tohle byla celkem taková oddychovka. Takže mezitím, co se já zotavuju v domácí pěči, se vy můžete v červenci těšit na Rirena ABO! Do té doby snad napíšu nějakou jednorázovku, ať vám to tady nezeje prázdnotou, už mi psaní i vy moc chybíte.

Piřpomínám, že dvě slečny (my víme kdo) mají u mě každá povídku na přání! ♥

---

Obrovskou vilou se rozezněl zvonek připomínající zvon na kostele. Bylo divné, že po tolika staletích stále zvonil, i když jej nikdo nepoužíval. Tenhle dům nepřijal návštěvu několik set let. Možná proto, že si lidé mysleli, že je opuštěný nebo že v něm straší, a přitom v něm bydlela čtyřčlenná upíří rodina.

Dnes je to po více než pět seti letech, co do domu přišla návštěva. Paradoxem bylo, že se jednalo o bývalého člena, co tu kdysi taky bydlel. Stál s Narutem přede dveřmi a čekal na jejich otevření.

"Sasuke," oslovil ho blondýn tiše a ošil se.

Neměl z tohoto místa až takový špatný pocit. Čekal, že ho Sasuke zatáhne do hor, na nějaký temný zámek na vrcholu nejvyššího kopce, a to celé by bylo obehnáno mlhou a slunce by tu nikdy nevycházelo. Tak nějak si Naruto představoval Transylvánii a Sasukeho rodný dům. Nebo Sasukeho rodný dům v Transylvánii. Naopak to byla hezká velká vila s bílo-žlutou fasádou, velkými okny a truhlíky plných rudých květin na každém parapetu. Spíš by řekl, že se dostal do domu nějaké bohaté rodiny, co vede velmi úspěšnou a známou firmu.

"Děje se něco?" zeptal se černovlásek a položil ruku na Narutovo břicho, aby zjistil, jestli se něco neděje s jeho synem.

Dělal to tak pokaždé, když měl Naruto byť jen špatnou náladu. Takhle mohl svého synka hlídat, jestli se něco neděje jak s ním, tak s blondýnem. Popravdě si na tu myšlenku taky ještě nemohl zvyknout, ale Narutovi to neřekl. Bude táta, dobře, to zní fajn. Ale jeho dítě nosí muž. To už bylo poněkud zvláštní. Navíc jsou spolu docela krátce na to, aby hned zakládali rodinu.

"Jenom jsem nervózní," zavrtěl blondýn hlavou a chytil jeho ruku do své. "Cítím se…"

Svou větu už nedokončil, protože ani nevěděl, jak by měl pokračovat. Míchal se v něm pocit štěstí, nervozita, nadšení a úzkost. Co když ho Uchihovi nebudou mít rádi a zavrhnou ho? Donutí ho dát to dítě pryč? Nebo… co když ho sežerou? Pamatoval si dobře, že jeho táta byl kdysi člověkem, snad ten by se na něj hned nevrhl. Možná v něm zůstal ještě kousek lidskosti.

"Nemusíš se bát. Nic se nám nestane," ubezpečil ho Uchiha a políbil ho na nos.

Poté se jim dveře otevřely dokořán a oni mohli vstoupit. Nikdo však u dveří nestál, což svědčilo o kouzlech, která Naruta kdysi fascinovala a on je tolik toužil ovládat. Dnes mu to vyvolávalo husí kůži.

"Sasuke."

Ze schodů scházela s otevřenou náručí mladá žena v dlouhých červených šatech a umělým úsměvem na tváři. Už od prvního pohledu bylo jasné, že se přemáhala. Co ale Sasuke říkal? Že upíři neprojevují své emoce? Tak nějak to bylo. Blondýn ale musel uznat, že se minimálně snažila zapůsobit.

Objala svého syna, jako by se mezi nimi nikdy nic neudálo.

"A ty jsi jistě Naruto," pověděla laskavým hlasem a nabídla mu hřbet své ruky.

"Ano, madam."

Trochu staromódní způsob vítání, pomyslel si Uzumaki, chytil ji jemně za něžnou dlaň (měl co dělat, aby neucukl, jak byla ledová) a na její hřbet krátce přiložil své rty, čemuž se Mikoto tiše zachechtala, jako by jí Naruto něčím polichotil.

"Co si dáte?" zeptala se jako správná hostitelka a už je vedla do obýváku.

Snažila se tak napodobit pohostinství u lidí v dnešní době. Sedne se do obýváku k televizi na pohodlný gauč, uvaří se káva a všichni mezi sebou plkají. Sasuke měl pocit, jako by se kvůli němu chtěla naučit žít jako člověk jednadvacátého století. Možná proto, aby to pro jejího syna bylo přirozenější a mohl sem bez okolků vodit své děti. Nebo možná aby se tu cítil líp Naruto. Zvenku dům vypadal moderně, uvnitř byl ale tmavý starobylý nábytek, těžké sametové závěsy překrývala okna a všechny místnosti osvěcovaly křišťálové lustry. Vůbec mu to nesedělo, cítil se, jako by se vrátil v čase. Navíc byla v domě strašná zima, i když venku pražilo slunce a rtuť teploměru pomalu stoupala až ke třicítce.

"Jenom nějakou minerálku na pití. Kde je táta?" zeptal se Sasuke, jakmile se usadili na velmi měkkou pohovku s několika páry polštářů.

Kvůli sklonu spodní matrace si Sasuke za záda podsunul jeden z polštářů, aby se mu lépe sedělo, a navrhl to i Narutovi, který nápad vděčně přijal. Tím se mu mírně prohnula páteř a sezení nebylo tak nepohodlné. Zároveň vyšpulil své bříško dopředu, takže jeho zakulacení bylo viditelnější.

"Odpočívá. Každou chvilkou přijde. A dorazí i Itachi, jenom říkal, že musí něco vyřídit ve městě," usmála se žena.

Pohled jí viditelně několikrát střelil po Narutovu bříšku. Věděla, že je neslušné na někoho zírat, ale nemohla si pomoct. Bylo očividné, že ten muž před ní byl těhotný - čekal její vnouče. Ani ji to ale nepřekvapovalo. Už když se Sasuke narodil a oni s Fugakem hledali příčinu jeho jinakosti, spousta starších upírů jim odpověděla, že Sasuke je prostě výjimečný, a ještě je v životě párkrát překvapí. Navíc už slyšeli novinky od Itachiho.

Při vyslovení bratrova jména ucítil Sasuke pevný stisk Narutovy ruky. Moc dobře si pamatoval, jak Itachiho neměl rád, protože byl proti Sasukeho rozhodnutí. Sice se to mezi nimi napravilo, ale v tomhle domě by ho viděl nerad. Tři upíři, jeden poloupír a člověk. Neznělo to zrovna lákavě. A to ještě nemluvil o tom malém, co mu rostl v břiše.

"Sasuke se o tobě zmínil," pověděla popravdě. "Musíte se moc milovat, když už zakládáte rodinu."

"Mami," přerušil ji syn, "to dítě nebylo plánované. Já nevěděl, že se to může stát."

"Ale stalo se, můj drahý. Věř mi, že i když teď cítíš pochybnosti, čas vše zahojí. Až přijde čas a to maličké se narodí, budeš vědět, co dělat a jak se zachovat. Teď jste oba dva lehce rozrušení," podívala se na Naruta, který si div neutíral pot z čela, jak byl nervózní, "protože jste s tím nepočítali. Ale všechno bude dobré, nebojte se."

"Vy jste neměla strach, když jste otěhotněla?"

Naruto si uvědomil, že to byla hloupá otázka až po tom, co ji vyslovil. Jak by mohla mít strach? Je to žena, počítala s tím, že jednou otěhotní. Navíc to byla upírka, nemusela si dělat starosti s únavou a zdravotními problémy.

"Chlapče," změnila tón hlasu, "když jsem zjistila, že ve svém lůnu nosím Fugakovo dítě, tolik jsem se bála toho, co nás bude čekat. Kvůli mně utekl z domova, vzdal se naprosto všeho jen pro mě a dítě - a to byl člověk. A možná toho jsem se bála nejvíc. Bála jsem se, že i děťátko bude člověk a já je oba dva za nějaký čas uvidím naposledy zavřít oči. A můj muž se o všechno staral, vydělával peníze, pomalu i uklízel celý dům. Pak se ale narodil Itachi. Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se narodil. Byl tak bledý, tak tichý. Už jsem se nebála, a bylo mi jedno, jestli bude člověk, nebo upír. Milovala jsem ho a chtěla jsem s ním strávit co nejvíc času. Ale u Sasukeho to bylo trochu jiné…"

Na chvíli se odmlčela. Její zrak padl na příchozí osobu, která na tácu donesla dvě sklenice plné minerální vody. Sasuke hned od otce odvrátil zrak, jak před něj na stolek položil žádaný nápoj. Cítil se zahanbeně ještě z toho minulého výstupu.

"Děkuji," usmál se přívětivě Naruto a hned se napil.

Měl nesnesitelné sucho v ústech. Vycítil napětí, které mezi ním a otcem krátce nastalo.

"Jak se Sasuke narodil," pokračoval v Mikotině vyprávění Fugaku, "měl jsem obrovskou radost z toho, že je člověk jako já. Nemusel jsem se cítit jiný od své vlastní rodiny. Kvůli Sasukemu jsem se už vůbec nechtěl stát upírem. Nemohl jsem svého syna nechat jediným člověkem v rodině, to by nepřineslo nic dobrého. Jenomže pak se začaly projevovat upírské dovednosti. Ovládal magii, četl myšlenky, pil krev - byl to upír. A zároveň nebyl."

"To už víme, tati," přerušil ho Sasuke. "Nepřišli jsme si sem povídat o tom, jak jsme se narodili já a Itachi. Přišli jsme si s vámi vážně promluvit o jedné důležité věci."

Fugaku se postavil vedle křesla, v němž seděl jeho žena. S laskavým pohledem upřeným na Naruta poslouchal, co má jeho syn na srdci.

"…a taky se budeme brát," skončil Sasuke a přitulil se blíž ke svému snoubenci.

Mikoto se podívala na svého muže, který krátce přikývl. Pak vstala, zahodila důstojnost a poklekla před Naruta.

"Smím?" natáhla ruku k jeho břichu, ale nedotkla se ho, dokud jí to Uzumaki nedovolil.

"J-jistě," přikývl blondýn a vyhrnul si triko.

Už to dělal ze zvyku. Sasuke se ho nejraději dotýkal na holé kůži. Kolikrát jen tak leželi, Sasuke hlavu na Narutově klíně s dlaněmi na jeho břiše a povídal si se svým synkem. Miloval, jak se blondýn smál jeho vtipům, které si při tom vymýšlel. Jako třeba, že jejich syn už teď miluje rajčata, že to Sasukemu prý sám řekl.

Ženská ruka se jemně dotkla Narutovy kůže. Ten se neubránil menšímu cuknutí pod ledovým dotekem. Na rukách se to dalo snést, ale na břiše už to bylo hodně nepříjemné.

"Je to zdravý chlapeček!" řekla s umělým širokým úsměvem a pobídla i svého muže, aby se k ní přidal a pozdravil svého vnuka.

"Je to nádherný pocit," řekl Fugaku a přiložil k Narutovu břichu čelo a zavřel oči.

Naruto se nejistě podíval na Sasukeho a na Mikoto. Cítil se z tohoto doteku ještě nepříjemněji.

"Bude mít krásné oči po tobě," vzhlédl k Narutovi s milým úsměvem.

Vstal a pomohl vstát i své ženě. Pak následovaly dvě hodiny plné poznávání se, povídání a smíchu. Po dlouhé době se Naruto konečně od srdce zasmál.

A přesně tak se Sasukemu vryl do paměti. S úsměvem na tváři.

***

Uprostřed hluboké noci jej z odpočinku vytrhl dětský pláč. Okamžitě otevřel oči a shlédl k postýlce. Jako mávnutím kouzelného proutku se malý netopýr zavěšený na trámu proměnil v mladého muže.

"Táta je tady," pověděl s něžností v hlase a vzal půlroční miminko do náruče, aby jej utišil.

"A babička taky," přidala se za jeho zády Mikoto.

"A dědeček taky," objevil se Fugaku.

Zpoza obou Sasukeho ramen čouhaly dvě hlavy. Když malý Menma viděl svou rodinu pohromadě, místo podkovy se mu na obličeji objevil krátký šťastný úsměv.

"Asi se mu něco zdálo," podotkl Sasuke a opřel si svého syna o rameno, aby jej zase uspal.

Sotva se otočil, stál přímo před svým bratrem, kterého dětský pláč též zaujal. Takhle to v jejich domě už chodilo od doby, co se Menma narodil. Kdykoli se u děťátka jenom něco šustlo, všichni Uchihovi byli u postýlky.

"Můžu ho uspat?" zeptal se s mírným nadšením Itachi.

Když Sasuke souhlasil a předal miminko bratrovi, sledoval jen, jak se z chladného Uchihy stala milující a citlivá bytost.

"Tak my jdeme zase po svých," řekl Fugaku.

Společně s Mikoto se rozloučili jak se Sasukem, tak s Menmou a Itachim.

Sasuke se zase proměnil v netopýry a pověsil se na trám. Než však zavřel oči, chvíli pozoroval bratra se svým synem. Nikdy ho neviděl tak citlivého, ani když byl Sasuke malý. Itachi se choval naprosto ke všem chladně a odměřeně už jako malé dítě.

Pak netopýří černé oči zamířily k fotce na stěně. Byla ze dne, kdy se Sasuke a Naruto brali. Stáli před oltářem v pěkných oblecích a drželi se za ruce. To už měl Naruto měsíc před porodem. Na jejich svatbu přišli i přátelé, kterým nebylo zrovna lehké přiznat pravdu. Nakonec je přátelé přijali i jako gaye, i Sasukeho jako upíra. A nějak se poprali s tím, že Naruto otěhotněl.

Byl bys tu s námi šťastný, lásko, řekl si pro sebe Uchiha a zavřel oči. Zdálo se mu o jeho Narutovi. Jak se poznali, spřátelili a dali dohromady. Byly to všechno hezké vzpomínky, i když den narození Menmy by se dal zařadit i mezi špatné dny. Naruto porod nepřežil.