Outsider

Okey, dlouho jsem se neozvala. Důvodem jsou vážné zdravotní potíže, kvůli kterým nejsem ani schopná chodit do školy a brzy mě čeká asi týdenní návštěva nemocnice.

Přidávám sem jednu... ani ne povídku, prostě jsem se potřebovala vypsat z deprese a pocitu samoty, který mě po dvoutýdenní absenci ve škole zasáhl. Celá tahle "povídka" je založena na skutečných událostech a mých pocitech, samozřejmě je to vše lehce upraveno, jak se mi to hodilo do děje. Snad nezklame. ♥

Tohle je poděkování Adamovi.

---

Snad poprvé v životě jsem se ocitl ve slepé uličce. Ještě nikdy jsem se necítil tak ztracený a tak sám. Míval jsme problémy a trápení, ostatně jako každý člověk, u nichž jsem ale věděl aspoň, jak se jich zbavit, věděl jsem, kam směřovat. Ale teď to neplatí. Topím se v pramenu šťastných vzpomínek, z nějž se stává bouřlivá řeka emocí. Nemůžu se tomu nijak vyhnout. Hledám, čeho bych se chytil, ale na břehu je pouze slabý rákos. Rákos, který mi tolik ublížil. Ten mi nepomůže, spíš mi pomůže pod hladinu, i když se ke mně natahuje, jako bych se jej měl chytnout, že mě vytáhne. Ale já nevěděl, jestli je to správně.

Kdyby mi horečka nestínila myšlení, možná bych na něco přišel. Aspoň bych našel cestu. Mám to tedy pro teď nechat být a nejdřív se vyléčit? Máma říká, že bych měl hodně odpočívat, nad ničím nepřemýšlet, ležet v posteli a pít bylinkové čaje. Jenomže jak mám zastavit své myšlenky? Jak nemám přemýšlet nad zničeným přátelstvím?

Rozbolela mě hlava. Asi bude nejlepší, když budu pozorovat déšť z postele, u okna je přece jenom trochu zima.

Zalehl jsem pod peřinu, nasadil si skoro suchý obklad na čelo a zahleděl se na šedou oblohu. Kromě kapek na okně jsem nedokázal nic rozeznat. Roztříštily se o sklo a bez života stekly dolů, přičemž se do sebe vpíjely. V ten moment jsem se cítil jako ony. Silně jsem narazil do překážky a padám dolů, neschopen jiného pohybu než toho, který způsobuje gravitace. Kdyby mě teď přišel někdo okrást, asi bych ho nechal. Bylo mi to jedno.

Známky deprese, uchechtl jsem se v duchu. Smutná nálada, ospalost, lhostejnost. Mohl jsem být rád, že jsem nedopadl hůř. Zatím. V momentě, kdy se to projeví silnými bolestmi hlavy, každodenním pláčem a myšlenkami na sebevraždu, bude moje deprese klíčem dostat se na psychiatrii. Tolik trápení kvůli klukovi? A já se smál náctiletým holkám, které kvůli klukům brečely, a nyní patřím k nim. Jaká to ironie.

Jenomže není kluk jako kluk. Rozejít se s přítelem, myšleno partnerem, je podle mě méně bolestné než ztratit přítele - kamaráda. A já... já ho ztratil. Nechtěl jsem, abychom byli přátelé. Já chtěl... lásku. Když nepočítám rodinu, v životě mi jí nikdo nedal tolik co on. Už od školky jsem byl sám. Pro svou živější povahu jsem byl společností odstrčen stranou, vrstevníci se mnou nechtěli trávit čas, dospělí mě pořád jenom poučovali o vhodném chování. Ani na škole jsem nikoho neměl. Prvních pět tříd jsem zvládal s přesvědčením, že jsem, jaký jsem. Nebudu přece nikomu lézt do zadnice jenom proto, že je nejoblíbenější ze třídy. Nebo že má nový mobil, tihle ti se mi hnusili. Ale toužil jsem být jako oni, jako ti lidi, co měli všechno a ostatní se kolem nich motali a zajímali se o ně, jenomže já nepocházel z bohaté rodiny, ani jsem nebyl ničím zajímavý nebo nadaný. Už od malička jsem byl outsider.

Otevřel jsem pusu, abych pobral více kyslíku. Nějak jsem zapomněl, že mám rýmu a dýchat nosem není nejlepší nápad.

Otočil jsem hlavu. Hadřík mi sklouzl z čela na polštář, ale toho jsem si nevšímal. Šlo mi jen o to podívat se, kde jsem nechal kapky do nosu, jinak ani neusnu. Když jsem zjistil, že nestojí na nočním stolku, neochotně jsem se posadil na kraj postele a počkal pár vteřin, aby se mi nezamotala hlava. Pak jsem se zvedl a došel ke dveřím. Musel jsem je nechat v obýváku, nikde jinde být nemohly.

Sotva jsem otevřel dveře, zastavil jsem se na místě. Naproti mně stál můj bývalý kamarád, to stéblo, které mě přišlo zachránit, nebo potopit, s pěstí ve výši očí. Jakmile mě spatřil, zasekl se uprostřed pohybu. Ruku zase svěsil podél těla, nakonec ji zastrčil do zadních kapes u kalhot, jak to míval ve zvyku.

"Ahoj," pozdravil nervózně, přitom se snažil znít co nejpřirozeněji.

"Ahoj," odpověděl jsem mu nakřáplým hlasem.

"Přinesl jsem ti úkoly a sešity na opsání," odůvodnil svou návštěvu.

"Tos mi moh poslat přes mess a nechodit sem chytat bacily," ušklíbl jsem se.

Uvnitř mého těla se praly dva pocity. Jeden dobrý, pocit štěstí z toho, že tu je - že se na mě přišel podívat. Druhý byl nervozit. Proč přišel? Proč po tom, co se mi vysmál do obličeje?

"Stejně ti musím dát něco od učitelky," odpověděl a už byl v mém pokoji a vytahoval ze svého batohu jakýsi časopis. "Každý jsme dostali jiný. Máš si přečíst článek na straně dvacet dva, vypsat slovíčka, kterým nerozumíš a příští týden budeš před třídou prezentovat ten článek plus vlastní komentář k tomu."

S pozvednutým obočím jsem uchopil časopis a nechápavě na něj koukal. Jako by se obrázky na titulní straně měly začít pohybovat jako v Harrym Potterovi.

"Hele, víš, jaká ona je. Přijde mi to jako nesmysl, ale... udělat to musíme. Já dostal něco o karibské krizi. Článek převyprávět dokážu, ale jaký mám k tomu říct komentář? Hele, teď to raději neřeš, ať si nestoupne teplota. Už teď vidím, že se v tobě vaří krev."

Očima jsem střelil po něm. Jeho snaha mě rozesmát mě donutila vykouzlit úsměv na rtech víc než jeho samotný úsměv. A že jsem se mohl porovnávat s rajčetem, když se na mně usmál. Jako by přitom měl oči jenom pro mě a já byl pro něj výjimečný.

Ledabyle jsem pohodil časák na stůl a poděkoval mu. Úkoly naší ruštinářky bývaly někdy dost nepochopitelné. My jen můžeme držet hubu a krok.

"Tos moh nechat ve schránce. Chodit dovnitř je na vlastní nebezpečí. Už to ode mě chytla i mamka," řekl jsem, přitom jsem se sám cítil být v nebezpečí.

Abych tento pocit zmírnil, začal jsem si hladit paži a pohledem jsem skenoval koberec. Ještě nikdy jsem se v jeho přítomnosti necítil tak nervózní. Vůbec jsem nevěděl, co čekat. On nevypadal, že by měl v plánu odejít.

"Přišel jsem osobně, protože tyhle věci by se měly řešit z očí do očí, ne přes sociální sítě."

Můj žaludek sevřela ledová ruka. Od zad mi přejela vlna horka a rozlila se do celého těla. Cítil jsem chvilkovou paralýzu, dech se mi krátil.

"V pohodě?" zeptal se hned.

Věděl, v jakém stavu teď jsem. Nechtěl jsem ho už děsit dalším záchvatem.

Posadil jsem se, popadl sáček, co jsem měl pro všechny případy položený na stolku, a dýchal do něj. Klíčové je se uklidnit. Nenechej ho, aby ti znovu volal sanitku.

"Jestli o tom nechceš mluvit, můžeme to nechat na jindy," řekl rozhodně a starostlivě, "ale promluvit si musíme."

Zavrtěl jsem hlavou: "Jestli máš potřebu si promluvit, pak hned teď. Nechci už myslet na to, že to jednou přijde."

"Dobře," pokýval hlavou a chvilku sledoval můj stav. "Kdyby ses necítil dobře, tak mi to řekni. Víš, že mi můžeš říct cokoliv."

To říkáš posledních šest let, co tě znám a co pro tebe chovám tak hluboké city. Když jsme se ti svěřil se svým největším a nejintimnějším tajemstvím, vysmál ses mi. Teda... protože sis myslel, že si dělám srandu. Pak ses mi ale otočil zády. A teď mi říkáš, že ti můžu říct cokoliv?!

Na jakákoli slova jsem ale neměl dostatek kyslíku. Abych předešel hyperventilaci a dušení, musel jsem stále dýchat do sáčku.

"Z ničeho tě neobviňuju. Možná ti jenom vyčítám, žes mi nejdřív neřekl, že jsi na kluky, ale hned jsi na mě vybalil, co ke mně cítíš. Byl bych překvapený úplně stejně."

"Vyhýbal by ses mi," řekl jsem a pomalu se nadechl.

Zavládlo ticho, které protínaly kapky deště dopadající na okno.

"Ne," zavrtěl hlavou po chvilce přemýšlení.

Když jsi si tak jistý, proč ti trvalo odpovědět?!

"Možná bych o tom potřeboval jenom přemýšlet, víš, trochu to... nějak to vstřebat. Nemám nic proti homosexuálům, to víš moc dobře, jenom... Co to kecám," prohrábl si mokré vlasy. "Kdyby ses coming outoval, zřejmě bych nad tím ani nepřemýšlel. Ale pořád myslím jenom na to, jak ses mi vyznal. To mě... dost zasáhlo."

"Proč?" nechápal jsem souvislosti.

"Jsi můj přítel. I když jsem spolu nějakou dobu nevycházeli, poslední rok, co s tebou sedím v lavici, je s tebou sranda, a já tě mám rád. Jenomže ne ve tvém slova smyslu."

Slyšet tohle ve mně vyvolalo další vlnu horka a paralýzy. Uklidni se, nesmíš si vyvolat záchvat. Má mě rád. Dalo mi to naději, že by mezi námi mohlo být něco víc, až jsem přeslechl to, co následovalo po slovním spojení mám tě rád.

"Chci, aby to mezi námi nějakým způsobem fungovalo, a aby to nebylo trapný pokaždé, když se na sebe podíváme."

"To nejde," pokusil jsem se o úsměv.

"Jak to?"

"Vždycky, když se na tebe podívám, tak se cítím trapně. A hlavně když se bezdůvodně usměješ. Nebo se na mě delší dobu díváš."

"Vadí ti to? Nesmím se na tebe dívat?" pozvedl pobaveně obočí.

"Nezačínej zase," osopil jsem se na něj ze srandy.

Na tohle jsme už pár konverzací vedli. Kolikrát jsem ho přistihl, jak se na mě delší dobu dívá, což mi samozřejmě rozvíří myšlenky, že je do mě zamilovaný. Když se naše pohledy setkají, usměje se, mrkne a jemně přikývne. A dál na mě zírá.

A já nevím, co si myslet. Když se ho zeptám, co na mě vidí, zeptá se mě automaticky: "Vadí ti to? Nesmím se na tebe dívat? Oukej, tak já se na tebe dívat nebudu." A to trošku zabolí. Chci, aby se na mě díval, ale štve mě, že ve mně přitom roste naděje, že bychom my dva...

"Je hezké vidět tě se usmívat," dodal.

Zase. Zase další kompliment, který mi zvyšuje naději. Nesnáším to. Nechci nad tím už přemýšlet. Nechci znát ten krásný pocit, jinak si zase ublížím. Nechci ho milovat.

"Díky."

Nic inteligentnějšího jsi ze sebe dostat nemohl, co? pokáral jsem se.

"V pohodě?" zeptal se znovu, když jsem odložil sáček stranou.

"Jo, jenom... mám špatný pocit... jako by to zase přicházelo."

"Já už ti nechci volat sanitku," řekl vážně.

"Nebudeš, neboj. Musím se to naučit zvládat, navíc mi dneska dali kapačku, takže... jsme v pohodě. Je to jenom o pocitu."

"Určitě?" přesvědčoval se.

"Určitě," usmál jsem se, aby mi věřil.

"Ten poslední záchvat," začal a nervózně se posadil ke mně na postel, "byl kvůli mně, že jo? Rozrušil jsem tě a tvoje tělo reagovalo takhle."

Nechtěl jsem, aby se cítil provinile. Musel jsem nějak vybočit, ale říct pravdu. Říct to jemně, svést na sebe.

"Spíš mě rozrušilo to, že jsem šel spát ve dvě ráno a probudil se zase v pět. Funguju takhle dva týdny a je to strašně vyčerpávající," odůvodnil jsem.

"Není to kvůli tomu, co jsem ti napsal?" ujišťoval se.

"Trochu jo. Nemohl jsem usnout, pořád jsem si představoval, že bysme byli spolu... Promiň, nechci ti to pořád připomínat."

"Je potřeba o tom mluvit," připomněl mi.

Polkl jsem. Co jsem se mu vyznal, jsme spolu moc nemluvili. On se mnou ukončil známost, teda na chvíli. Před týdnem jsem chytil ve škole tetanický záchvat a on byl mezi prvními, kteří u mě byli a snažili se mi pomoct. To on volal sanitku. To on po škole přišel k nám domů se zeptat, jak mi je. Ale nemluvili jsme spolu. Nakecal jsem mámě, že nechci s nikým mluvit, že se na to necítím. Chvilku na to jsem chytil horečku, takže jsem nemohl do školy - zase jsem se s ním neviděl.

Pravda je, že před tím záchvatem ve škole jsme si psali. Ptal se, jestli bychom si mohli promluvit, že je to důležité. Pozval mě na pivo (protože mu je čerstvě osmnáct a jistě by mu trochu zvedlo ego koupit si legálně alkohol - a já bych z něj měl radost, že má radost), k tomu ale nedošlo. Na konci konverzace jsme si popřáli dobrou noc. A on mi odepsal: "Tak někdy. Mám Tě rád."

...Ty dvě světle modré bubliny mi zůstaly v paměti, že jsem nemohl usnout.

"Mám pocit, jako bych tě využíval," přiznal jsem se.

"Proč? Nemáš důvod," zavrtěl okamžitě hlavou.

"Já nevím," po tvářích se mi spustily slzy, "tolik toho pro mě děláš a já ti to nemám, jak oplatit. Jsem přítěž."

"Nejsi. Kdybych s tebou nechtěl kamarádit, tak s tebou nekamarádím. A od toho kamarádi jsou - jsou tu jeden pro druhého."

"Ale já nikoho nemám."

"Nikoho?"

"Jakože takhle lidi, se kterýma si můžu popovídat o pičovinách a aktuálních věcech znám hodně, ale nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit a mohl mu říct cokoliv."

"Máš mě," řekl tiše.

Už jsem chtěl jeho tvrzení vyvrátit, ale to by znamenalo hádku - a já se neumím hádat. Jak bych ho mohl vnímat jako kamaráda, když ho miluju? Jak se on může na mě vůbec ještě podívat a nemyslet na to, že jsem se mu vyznal?

"Chci být tvůj dobrý kamarád," pověděl přesvědčivě. "Chci tu pro tebe být, ať se děje cokoliv. Chci, aby to mezi námi bylo zase takové, jaké bývalo. Nemusíme o tomhle už nikdy mluvit. Taky se budu snažit mluvit míň o své přítelkyni, abych ti neubližoval."

"Děkuju, ale nemusíš to pro mě dělat," protestoval jsem.

Zase jsem se cítil jako přítěž. Jak bych mu to mohl někdy oplatit? On má všechno, mně nepotřebuje. Pouze mu zůstanu vděčný do konce života.

"Musím, jsi pro mě důležitý."

Upřímnost nade vše. Musel jsem se usmát nad myšlenkou, že jsem si na to ještě nezvykl. Vždycky říkal věci narovinu, proto jsem si ho taky tolik vážil. Nikdy mi nemazal med kolem pusy, všechno říkal jasně a zřetelně. Jenom pak mnohdy vznikal bordel v mojí hlavě...

Nastavil jsem mu svou dlaň a on ji nejistě sevřel.

"Myslel jsem, že se ti nelíbí, když se tě dotýkám," podotkl.

"Právě, že se mi to líbí až moc," uchechtl jsem se. "Nemyslím to tak, že bych se na tebe vrhnul. Ne, to ne. Jenom si na to nechci zvykat. Moc se bojím, že si zvyknu a pak, jak se oddělíme, to bude bolet. Zase budu úplně sám, nebudu mít už ani tebe."

Oba dva jsme zmlkli. Oběma nám zřejmě došla slova, nebo nebyla potřebná, nevím. Z mých očí se valily slzy a vpíjely se do pyžama. Nedokázal jsem s nikým mluvit o vážných věcech. Buď jsem se smál, což vyvolávalo nedůvěru, nebo jsem brečel. Poslední dobou brečím nějak často.

Překvapilo mě, když k mojí ruce přiložil svou druhou dlaň a tím mi ji jako by chránil. Přitom jemně přejížděl palcem po mé pokožce. Připadalo mi, že se bojí, aby mi tím neublížil. Bylo to... roztomilé a tolik uspokojující. Dodával mi důvěru a naději, kterou jsem potřeboval. Říkal mi tím, že nejsem sám.

><><><><><

A je konec - BUM! Čekali jste něco víc? V tom vám asi nevyhovím. Bylo to skutečně psáno z deprese a smutku. Psaní mi mega chybí, jenomže nejsem schopna pořádně skládat slova do vět. Cítila jsem, že musím napsat nejdřív něco takovéhoto, dostat to ze sebe, pak se teprve vrátit ke svým obvyklým povídkám.
Nevím, jak moc z toho cítíte emoce vy, já si u toho pěkně pobrečela. Částečně z toho, že mám zlomený ten ledový šutr v hrudníku, ale především to je z vděčnosti tomu úžasnému klukovi, který mě považuje za kamarádku i přes to... jaká prostě jsem. Jsem ženská no, smiřte se 😂😂.
Asi jsem tím částečně chtěla poukázat na to, že i když vás váš crush odmítne, stále můžete být kamarádi a nic se mezi vámi nemusí měnit - nebo se to naopak všechno změní k ještě lepšímu. Když jsem se mu vyznala, strašně jsem se pak styděla (normálka) a snažila se mu i nějakým způsobem vyhýbat a vytvořit si proti němu "ochranu" (prostě jsem chodila oblečená v obřím kondomu 👍), protože potom by se naše cesty rozešly (po maturitě především) a já bych na něm byla tak závislá jako jsem byla na své bývalé nejlepší kamarádce. A to už znovu zažít nechci.
Tak jsme si tu z toho udělali trochu deníček, no. Tuhle "knihu" stejně ani nečetlo moc lidí (což je dobře, tady si fakt jenom vylívám srdíč- vlastně šutr), tak je to asi jedno.