Duše člověka | Kapitola 18.

Zase porušuju přestávku, za to můžete poděkovat dívčině, co se tu před nedávnem podepsala jako Misaki_44. Kdyby nebylo jí, asi bych se nevrátila dřív jak v květnu, možná i v červnu. ಥ⌣ಥ

Vzhledem k tomu, že jsem teď na psaní upřímně kašlala a tím pádem nemám připravené další kapitoly čehokoli, nevím, co a kdy vyjde. Rirena nemám ani první kapitolu. Tady chybí devatenáctka. Striptér jaksi taky zaostává. Slibila jsem Misaki povídku na přání, kterou si nejdřív musí vymyslet (to jediné mi dává čas). No a kdo uhádne malý zkrat z Narutovy strany v této povídce, než povídka skončí, může si taky napsat o povídku. ( ˘ ³˘)♥ *úplatek level Mei

---

Bytem zahaleným v temnotě se krátce ozval zvonek. Starší dáma postávající za dveřmi se lehce zamračila a o pár desítek sekund ticha později zkusila zazvonit podruhé, jenomže se zdálo, že podnájemník nebyl doma.

"To je divné," zamručela si pro sebe.

Zkusila vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Takhle tomu bylo přesně měsíc. Kdykoli přišla, nikdo jí neotevíral. Naposledy ho viděla, když vybírala poštu ze schránky. Vypadal rozrušeně, ani si své sousedky nevšiml a běžel rovnou do bytu. Od té doby o něm neslyšela, a že někdy byl slyšet až moc. Stávalo se dost často, že si domů přivedl návštěvu, se kterou společně rušili ostatní sousedy.

S povzdechem mu už druhou obálku, upozorňující na zaplacení nájmu, zastrčila do dveří a odešla. S tím klukem to nebylo nikdy lehké. Od doby, co se nastěhoval, tu byl spíš jako cizí. S nikým se na chodbě nezdravil, vycházel z bytu pouze s kapucí a nájem nikdy neplatil včas. Tohle bylo ale poprvé, co ho nezaplatil vůbec, proto si už o něj domovnice dělala starosti. Přemýšlela i nad tím, jestli by neměla zavolat policii, jestli se tomu mladíkovi náhodou něco nestalo, ale rozhodla se ještě chvíli vyčkat. Přece jenom, byl to trochu problémový mladý kluk, možná se mu teď nepodařilo vydělat si dostatek peněz. Ještě vyčká…

Z druhé strany dveří stál dlouhovlasý blondýn a zíral do kukátka. Když uslyšel zvonek, potichu se vplížil ke dveřím. I přesto, že přede dveřmi viděl známou domovnici, bál se jí ozvat, bál se jí otevřít. Vůbec se bál opustit svůj byt.

Uchechtl se a sjel po dveřích na zem. Jenomže chechot se měnil v paniku. Díval se do tmy ve svém bytě. Začínal z toho šílet. Veškeré jídlo mu došlo, nebo se zkazilo. Neměl co jíst. Špatně se mu spalo. Potřeboval se vidět s lidmi. Bylo jedno s kým. Hrůza z toho, co viděl; co se stalo jeho kolegům, a samota ho přiváděly k šílenství.

On ale nemohl ani odhrnout závěs. Co kdyby ho tak našel? Ten, který zařídil, aby všichni členové Akatsuki zemřeli rukou zrůdy… nesměl ho najít. Byl příliš mladý na to, aby umřel. Ještě nebyl jeho čas. A přitom si byl vědom toho, že mu jde o život. Co udělal tak strašného, že musí zemřít? Hidan měl pravdu. On k Akatsuki pořádně nepatřil, spíš s nimi jenom spal, aby si vydělal na živobytí. Nikdy nikoho nezabil, nikdy nikoho neohrožoval na životě. A proto si zaslouží zemřít? Hledal kdejakou výmluvu, aby se uklidnil, že po něm nikdo nejde.

Postavil se na roztřesené nohy. Musel se přidržovat stěny, jinak by ho dolní končetiny neunesly a on by spadl.

"Byla to domovnice," pošeptal posměšně pro sebe, abych odlehčil situaci. "Jenom domovnice. Nezaplatil jsem nájem. Nemám peníze. Nemám…"

Každý jeho krok byl těžký a pomalý. Cesta zpátky do jeho pokoje mu tak trvala skoro pět minut. Natáhl ruku po klice. Na tváři se mu objevil nepatrný úsměv, jakou měl radost, že se zase vrací do svého útočiště. Jenomže v ten moment, kdy si uvědomil, že ty dveře nezavíral, se prudce nadechl a udělal několik kroků dozadu. Zakopl o vlastní nohu a ocitl se na zemi. Na několik sekund se mu zatmělo před očima, jak se tvrdě praštil do hlavy. Ale jakmile přišel k sobě, vrátila se mu energie, již tak dlouho postrádal. Přímo nad ním se skláněla osoba, kterou dříve z celého srdce nenáviděl a žárlil na ni. Teď se jí bál. Odplazil se od něj, jak nejrychleji mohl, dokud narazil na stěnu. Ta mu ale nebránila v tom, aby se rukama i nohama pořád odrážel a snažil se posunout dál.

"Jsi v pohodě?" zeptal se lhostejně Itachi.

Sledoval ho celý ten měsíc, co se Deidara izoloval. Musel říct, že měl štěstí. Hádka s Hidanem blondýna pobouřila natolik, že se urazil a odmítl se účastnit jejich setkání s Narutem. Nikdo ho tam neviděl a nikdo ho taky neřešil. Pro všechny byl ještě děcko, všem byl úplně u prdele.

Ale Deidara se tam přece jenom dostal. Chtěl vidět, jak to vypadá, když Akatsuki někoho mučí. Vždycky se účastnil maximálně vyhrožování, na větší akce ho nikdy nebrali, protože "to není nic pro děti". Když tam přišel, sledoval ze škvíry, jak Hidan sedí jejich oběti na klíně a drží mu nůž u oka. A pak… na to nikdy nezapomene…

"Já nechci zemřít!" vykřikl celý zoufalý. "Prosím, nezabíjej mě! Já ještě nechci umřít! U-udělám cokoliv!"

Itachi pozvedl obočí. Nechápal, jak lidé můžou klesnout tak hluboko. Ponížit se před člověkem, kterého tolik nenávidí.

"Můžu- umím dobře šukat!" přesvědčoval do blondýn a po kolenou se doplazil až k němu. "Se mnou si to užiješ! Nebudeš litovat!"

Bez váhání začal Uchihovi rozepínat opasek a dostával se mu do kalhot. Ale černovlásek ho od sebe jemně odstrčil. Blondýn zůstal ležet na zemi, stočil se do klubíčka, čelo položil na podlahu a hlavu si chránil rukama. Do toho hystericky plakal.

"Já nechci umřít… prosím… nechci… udělám c-okoli…" opakoval dokola mezi vzlyky.

"Jsi vážně jenom děvka," promluvil Itachi s chladným pohledem i tónem hlasu. "Hidan měl pravdu. Pořádně sis ani nezasloužil místo v Akatsuki."

Dřepnul si k němu a rukou ho donutil zvednout mu bradu, ale Deidara se stále vyhýbal očnímu kontaktu.

"…prosím…" kníkl Deidara.

Vlasy mu spadly do obličeje, na nějž se díky slzám snadno přilepily.

"Víš, kdo jsem?" zeptal se znenadání Uchiha.

"Ne člověk," konstatoval blondýn.

Na to Uchiha nijak nereagoval. Slíbil si, že každého, kdo bude vědět o jeho původu, o původu jejich rodiny, se bez milosti zbaví. Ale po tom, co provedl Sasukemu a Narutovi se rozhodl být jiný. Chtěl se zkusit chovat jako člověk. Proto ho nezabije.

Ruku z brady přesunul na tvář a pokračoval dál. Najednou Deidarovi odhrnul dlouhé zlaté vlasy z obličeje a zastrčil mu je za ucho. A blondýn se jenom víc rozplakal, jako by věděl, co ho teď čeká. Viděl, jak snadno Itachiho nestvůra rozcupovala všechny členy Akatsuki. To samé teď čekalo jeho.

"Ššš… vždyť ti nic nedělám," řekl se zabarveným tónem v hlase, což pokládal za dobrý začátek. "Musíš mi něco slíbit, Deidaro."

Blondýn začal bez váhání přikyvovat, Itachimu se stále neodvažoval podívat do očí.

"Nesmíš o mně nikomu říct. Jestli se to dozví někdo jiný," přiblížil se k jeho uchu, "zemřeš."

"Nikomu… nikomu to neřeknu…" vrtěl Deidara hlavou.

"Výborně," usmál se uměle Uchiha a postavil se. "Chci, aby sis našel práci a pracoval jako každý jiný člověk. Normální práci."

Deidara k němu vzhlédl a znovu automaticky přikývl. Pak upír zmizel.

***

Sasuke seděl u Narutova notebooku a hledal bydlení mimo Konohu, kde by se jim oběma mohlo líbit. Výpověď měli oba vyřešenou, teď už jenom chybělo, aby se přestěhovali. S přáteli se Naruto setkal ještě ten večer, kdy se vrátili domů. Vymluvil se, že se stalo něco velmi důležitého a on musel urgentně odjet. Přitom nahodil výraz ublíženého štěněte a odmítal o tom dál mluvit. Řekl jim o konci v práci a o stěhování. Už ale nenacházel odvahu jim říct, že se stěhuje se Sasukem. Od nikoho neznal názor na homosexualitu. Nevěděl, jak by přijali skutečnost, že už okolo půl roku chodí se Sasukem.

"Jsem tady!" zvolal ode dveří.

Uchiha odložil notebook stranou a běžel mu pomoct s nákupem. Neviděli se sotva patnáct minut, ale i to stačilo na to, aby Naruto Sasukemu chyběl.

Vzal tašku s potravinami a šel s ní do kuchyně, kde nákup vyložil. Všiml si, že třetinu toho, co Naruto nakoupil, byly instantní polévky.

"Z tohoto akorát zase přibereš," připomněl mu Uchiha s posměškem.

"Celý měsíc jsem ti dělal hlídacího psa a ohledně jídla jsem měl omezené možnosti, tak mě nech si dopřát trochu víc dobrého jídla," pokrčil Naruto rameny.

Jak tam tak Sasuke stál a vykládal obsah tašky na kuchyňskou linku, Narutovi se při tom pohledu sevřelo srdce. Dvěma kroky se dostal ke svému příteli a objal ho zezadu kolem pasu. Užíval si každého momentu, kdy byl s ním.

"Děje se něco?" zeptal se černovlásek a pohladil Naruta po spojených rukách na jeho hrudi.

"Chybíš mi," zamumlal mu Naruto do zad.

"Vždyť jsem tady."

"Já vím, ale…"

Uchiha položil desátou instantní polévku na linku a otočil se k blondýnovi. Schoval ho v objetí a políbil ho na spánek.

"Už budeme spolu," pošeptal mu do ucha.

Naruto se trochu oddálil a zahleděl se mu do očí.

"Slibuješ?"

"Slibuju," usmál se Uchiha a vyžádal si hluboký polibek.

"Sasuke," nadhodil veseleji Naruto, prstem mu přejel po lícní kosti. "Víš, že o našem zasnoubení musíme říct rodičům?"

Uchihovi poklesla nálada. Vůbec si nedokázal představit, že by se po tom posledním výstupu u rodičů ještě někdy ukázal. A už vůbec ne s tak choulostivou záležitostí, jakou byly zásnuby. Jak by jim to vůbec řekl? Nemohl jenom tak přijít a oznámit, že se bude ženit. Nejdřív by se s nimi měl usmířit.

"Říkám to proto, že…" odmlčel se blondýn.

Zkousl si spodní ret, který vsál do úst a přejel si po něm jazykem. Přemýšlel, jak nejjemněji Sasukemu oznámit, že musí na nějakou dobu odjet. Nechtěl to na něj jen tak vybalit, musel si důkladně promyslet, jak mu to sdělí.

Uchiha povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu, aby svého přítele povzbudil a on se tak mohl onu zprávu dozvědět co nejdříve. Neměl zapotřebí mu číst myšlenky, i když to byl nejrychlejší způsob, jak zjistit, co mu chce Naruto povědět.

"Musím odjet," řekl s citem. "Víš, jak jsem ti říkal, že rodiče bydlí daleko? Tak… cesta tam trvá dlouho a já je dlouho neviděl, a chtěl bych u nich strávit týden."

Sasukeho oči hledaly pevný bod. Cítil malinké zklamání, protože si myslel, že by ho Naruto vzal s sebou a představil ho svým rodičům. Když se nad tím ale pořádně zapřemýšlel, docela ho chápe. Ani jeho nejlepší přátelé neví, že chodí s mužem, natož se Sasukem.

"Dobře," povzdechl si a přikývl.

"Zlobíš se?" zeptal se Naruto.

Viděl na obličeji svého přítele zvláštní výraz, o němž nevěděl, kam přesně ho má zařadit. Byl smutný? Naštvaný? Zklamaný? Nedokázal říct.

"Ne," odvětil Sasuke jednoduše a začal sklízet nákup z kuchyňské linky do přihrádek a poliček.

"Jsi naštvaný," konstatoval zpátky Uzumaki a založil ruce na hrudi.

"Nezačínej."

"Já začínám? Vadí ti, že jedu k rodičům? Jestli jo, tak to řekni. Odkdy si nic neříkáme? Nebo co ti vadí?" vyzvídal blondýn.

"Nic," Sasuke pokrčil rameny, jako by se nechumelilo, přitom od prvního pohledu bylo patrné, že ho něco trápí.

"Tak proč jsi najednou-"

Naruto ani nevěděl, co má říct, aby náhodou nezačal hádku. Stačilo jen jedno špatné slovíčko a Sasuke by mohl vybouchnout. Blondýn se ani tak nebál toho, že by se proměnil v Upíra a bez milosti by svého milence usmrtil, ale nesnášel hádky, neuměl se hádat. To byl taky důvod, proč většinou od svých problémů utíkal.

Uzumaki objal Sasukeho zezadu kolem pasu a věnoval mu pusu na zátylek.

"Pojedu zítra ráno. Budu ti pravidelně psát a volat, jo? A než bys řek švec, už budu zpátky doma, jo?" políbil ho znovu na stejné místo a šel si sbalit.

Jak Sasuke uslyšel zavření dveří do ložnice, zlostí práskl do desky kuchyňské linky, až se zatřepaly lžičky v hrníčcích.

"Ty jsi pitomec," řekl sám sobě. "Přestaň se chovat jako idiot. Nemáš na něj proč žárlit. Bylo tvoje rozhodnutí odejít od rodiny, tak s tím přestaň. Jenom jsi ho rozrušil."

"Říkal jsi něco, Sasuke?" zeptal se Naruto ode dveří.

"Ne, vůbec nic," usmál se černovlásek. "Pomůžu ti zabalit."