Duše člověka | Kapitola 16.

Ne, že bych nestíhala, ale... pomalu začínám nestíhat. D: Taky jste přemýšleli, že by blog chtěl zase nový design? Já totiž přemýšlím, že bych dala nějaký světlejší. No ale nejdřív musím najít čas...

Pamatujete si ještě trošku na anketu ohledně povídek někdy ze... října? Listopadu? Mám teď rozdělané Ereri, které bych chtěla začít přidávat po Duši, ale ozvala se mi slečna s otázkou ohledně OtaYuri. Co vy? Povídky najdete zde.

---

Mrknutím oka se všichni tři ocitli uprostřed hustého jehličnatého lesa. Nedaleko od nich byla mýtinka, kde blondýn mohl v pohodě rozdělat oheň a kam momentálně dopadalo měsíční světlo. Kromě hlasů ptáků a šumění větru v korunách stromů tu byl naprostý klid, který Naruto teď potřeboval.

"Za hodinu a něco bude svítat," oznámil Itachi se Sasukem v náručí.

Naruto sundal ze zad těžký batoh, vytáhl zabalený stan a začal ho skládat. Odmítal při tom Itachiho pomoc. Těch několik týdnů tady bude naprosto sám, nikdo mu nebude moct přijít na pomoc v případě potřeby. Jediný, kdo mu bude dělat společnost, je spící Sasuke a občas Itachi, který mu po domluvě bude dvakrát týdně donášet zásoby jídla.

Když byl objemný stan pro čtyři lidi hotový a uvnitř byla vložena tlustá deka, Uchiha položil svého mladšího brášku dovnitř. Pod hlavu mu Naruto dal jeden ze svých menších polštářů a přikryl ho další dekou.

"Určitě to zvládneš?" zeptal se pro jistotu Itachi.

Cítil z Uzumakiho pochyby a napětí, ale i touhu po samotě a uvolnění. Snažil se mu jeho rozhodnutí nenápadně vymluvit, ale Naruto nepovolil. Stál si za svým, že stráví se Sasukem několik týdnů v divočině, na kempinku, přesně jak to spolu předtím plánovali, i když tohle bylo něco naprosto jiného, než si vysnil.

"Postarám se ti o bratra, neboj se," řekl chladně blondýn a pohladil Sasukeho po tváři.

"Spíš si dělám starost o tebe," sdělil Itachi.

Tón hlasu, jakým to pronesl, si vyžádal Narutův zvědavý pohled. Nezná sice Itachiho dlouho, ale tohle bylo poprvé, co ho viděl projevit slabost pro někoho jiného než pro jeho bratra. Proč se najednou strachoval o Naruta?

"Budu v pohodě," odpověděl Naruto a stočil pohled ke svému spícímu milenci.

Když se díval do Itachiho černých očí, začaly se mu v hlavě vířit myšlenky, jako že je Itachi Sasukemu velmi podobný, je stejně krásný a chytrý. Mohlo se stát, že mu na chvilku přeskočí a začne o něm uvažovat jako o náhradě za Sasukeho. Věděl ale, že by toho hluboce litoval. Nebyl ještě plně při smyslech ze včerejšího šoku, napadaly ho různé blbosti, jako třeba jít se co nejdřív vydat hledat nějaké bylinky a uvařit z nich léčivý nápoj, ale pravda byla, že na střední škole mu z biologie rostlin nevycházela nejlepší známka.

Nemohl Sasukeho podvést jenom proto, že se cítil na pokraji sil a chytal se jakéhokoli stébla na záchranu. Nedokázal mu to udělat.

"Dávej na sebe pozor," řekl Itachi před odchodem.

Tak Naruto se Sasukem osaměl. Zničehonic ho přepadl smutek a stesk. Objal Sasukeho, hlavu si položil na jeho hruď a začal tiše vzlykat.

"Sasuke, potřebuju tě…"

***

Uběhl týden, pak dva. Naruto strávil v lese necelý měsíc. Už se toužil vrátit domů, najít si novou práci a zase se socializovat. Jenomže pouto, které ho se Sasukem svazovalo, mu nedovolilo ho opustit a jen tak se vzdát. Pořád si kladl otázku, jestli se Sasuke opravdu probudí, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se černovlásek dostal ze světa snů.

Zrovna se vrátil zpět do tábořiště. Ohniště ani stan, v němž spal Uchiha, se za těch pár desítek minut, co se Naruto vzdálil, nezměnili.

"Sasuke, koukni," pověděl Naruto trochu zvesela a sednul si před otevřený stan.

V rukách držel sklenici s uzávěrem, která byla dříve plná masa vhodného na přípravu omáček, teď byla plná kalné vody, v níž plavala jediná rybička.

"Chytil jsem svou první rybu," chlubil se. "A to úplně omylem. Asi se nebude dát jíst. Vlastně bych se z ní ani moc nenajedl - co říkáš?"

Otočil hlavu na svého milence, který pochopitelně neodpovídal, nemohl. Ležel, nejevil známky života. Vidět ho takhle Narutovi hodně ubíralo na psychice. Ubližovalo mu to, pomalu přicházel o zdravý rozum. Dokonce mu to samé říkal Itachi.

Blondýn odložil sklenici se svým úlovkem bokem, vyzul si boty a vlezl do stanu za svým přítelem. Sklonil se nad jeho obličejem a důkladně si ho prohlížel.

"Kdy se už konečně probudíš?" zamračil se bolestně. "Říkal jsem ti, že tě tu potřebuju. Sasuke."

Opíral se o lokty, jejich obličeje dělily jen dva centimetry.

"Už jsi spal dlouho, ne? Už je čas se vrátit," šeptal Uzumaki a otřel se svými rty o jeho. "Sasuke… prosím… musíš se probudit… ještě toho musíme spolu tolik prožít a naplánovat… chci tě jednou představit rodičům, ale to nemůžu, když budeš takhle dalších několik let."

Políbil Uchihu na ledově chladné rty a sledoval reakci. Nestalo se vůbec nic. Na moment si i myslel, že by polibek Sasukeho probudil, jak to bývalo v pohádkách, ale nevzešlo z toho nic než zklamání.

Blondýn si setřel jedinou slzu, která mu stekla na špičku nosu, a vyšel ven. Vzal sklenici se svým úlovkem a přešel k ohništi, kde začal skládat klacky na oheň. Nepřemýšlel nad tím, co dělá. Ruce pracovaly, ale mozek se zbýval něčím úplně jiným…

Přihodil do ohně ještě jedno poleno, čímž rozvířil plameny a roztancoval žhavý poletavý popílek. Upravil si deku, kterou měl přehozenou přes ramena, aby mu nebyla zima. Na minutku zavřel oči a představoval si, jak tu vedle něj sedí i Sasuke, choulí ho ve své náručí a jemně se s ním kolébá. Přesně takhle si to vysnil a takhle to do budoucna plánoval. I když ho pomalu opouštěla naděje, že se mu přítel probudí, někde uvnitř byl pořád optimistický a věřil, že se jednou dočká.

Ze snění ho vytrhl šelest. Za ten necelý měsíc si zvykl, že tu potkal pár zajíců a veverek, ale tohle znělo jako něco mnohem většího, proto ho to znepokojilo. Rozhlédl se kolem sebe. Kvůli světlu z ohně trvalo jeho očím zaostřit do tmy kolem něj. Když si částečně zvykly, důkladně prohlížel tábořiště. Pak hluk ustal.

Narutovi bilo srdce jako o závod. Čekal, že na něj teď něco vyskočí, ale nic se nestalo. Mohl to být pouze vítr?

Ne. Když se ještě jednou rozhlédl, u stanu zahlédl postavu. Rukou si zakryl výhled na oheň, aby lépe viděl do tmy. Když osobu rozpoznal, pomalu se postavil. Deka z něj spadla na větší hladký kámen, na kterém celou dobu seděl.

"Ahoj," pozdravil Sasuke.

Uzumaki zalapal po dechu. Do očí se mu nahrnuly slzy, které mu pak snadno stekly po tvářích.

Uchiha se rozešel ke svému příteli. Měl radost, že ho vidí v pořádku. Tolik se o něj bál, když ho viděl ve spárech Akatsuki.

Ale nic nešlo, jak si přál. Místo toho, aby mu Naruto skočil do náruče, udělal několik kroků dozadu, až málem skončil na zadku, to od něj byl Sasuke vzdálený pouhé tři metry. Bál se ho. Strach z upíra byl opět silnější.

Sasuke se zarazil. Slyšel a cítil Narutovo silně bušící srdce, cítil i jeho strach.

"Chápu," sklonil hlavu Sasuke.

Hledal, o čem by se mohli bavit. Tolik si přál, aby mezi nimi bylo vše zase v naprostém pořádku, ale nemohl Naruta do ničeho nutit. Pamatoval si, jak ho vystrašil. Naruto se bál zcela oprávněně.

"Můžu si přisednout?" ukázal na zem vedle balvanu a bez čekání na odpověď místo zasednul.

Své černé oči směřoval do plápolajícího ohně. Jeho teplo mu připomnělo teplo Narutova těla. Jemně se usmál, když si vzpomněl, jak mu býval blízko. Ležel mu v náručí a nechával se hýčkat blonďákovými doteky a polibky. Bude těžké si to zase získat.

Naruto se nejistě přiblížil a opatrně si sedl na kámen. Deku si zase přehodil přes ramena a po chvíli, kdy si byl jistý, že mu Sasuke nemá v plánu ublížit, upřel svá modrá kukadla stejným směrem jako se dívala ta Sasukeho.

"Jak dlouho jsem spal?" zeptal se Uchiha klidně.

"Tři… týdny a pět dní," vykoktal ze sebe Uzumaki a hlasitě polkl.

"Je mi moc líto, že jsi mě tak musel vidět," pověděl Sasuke a spojil ruce. "Slibuju, že se to nebude opakovat. To, co jsem udělal, bylo příšerné a nenapraví to žádná omluva. Nechal jsem se unést svými pocity. Po dlouhé době jsem se setkal s rodiči, už to mě rozrušilo, pak hádka s Itachim, a nakonec ti kreténi, co ti vyhrožovali. Nebyl jsem při smyslech, a měl jsem být. Měl jsem uvažovat víc racionálněji, než je hned všechny zabít."

"Jsem rád…" promluvil po dlouhé době Naruto, "že ses probudil. Už jsem byl zoufalý a ztrácel naději, že-"

Zasekl se uprostřed věty a snažil se uklidnit. Sasukeho probuzení byl pro něj šok. Tolik si to přál a teď, když to měl, si na to nějak nemohl zvyknout. Cítil se v Sasukeho přítomnosti zvláštně.

"V klidu," radil mu Sasuke.

Nejraději by ho pohladil po zádech a objal, aby ho utěšil, ale nemohl. Byl si jistý, že by od něj Naruto akorát utekl. Už ho nechtěl děsit. Slíbil si, že to, co se stalo před měsícem, se už nikdy nebude opakovat.

Proto byl překvapený, když mu Uzumaki beze slova nabídl svou dlaň. Sasuke neváhal ani vteřinu a hned ji stiskl. Kdyby mohl, rozbrečel by se štěstím, ale upíři nepláčou.

"Bude z tebe člověk…?" zeptal se Naruto, i když odpověď znal.

Během pobytu uprostřed lesa, co se stýkal pouze s Itachim, mu Sasukeho bratr vše vyprávěl. Vesměs Sasukeho přeměna byla Itachiho chyba. Kdyby Sasukeho nevyprovokoval Narutovým únosem a ještě mu do obličeje nevpálil, že si nemůže vybrat, jestli bude člověk, nebo upír, Sasuke by nezačal běsnit a nejspíš by nikdo nepřišel k úhoně.

"Můžu být tím člověkem, kterého jsi znal," odpověděl vlídně Sasuke a otřel si Narutovu ruku o svou tvář.

Byla hřejivější než oheň, co plál před nimi. Tolik se mu po něm stýskalo. Jeho ruku nechtěl už nikdy pustit.

"Proč jsme zrovna tady?" podivil se Uchiha a rozhlédl se kolem.

"Protože jsem nechtěl být mezi lidmi. Potřeboval jsem… odejít…" vysvětlil Naruto, poslední slova pošeptal.

Pořád v něm panoval strach ze Sasukeho. Čím déle mu ale byl poblíž, tím více si na něj začínal zvykat.

"Jak ses sem-"

"Itachi," přerušil Sasukeho a podíval se mu od černých očí.

Uchiha se zamračil, nic ale neříkal. Nevěděl, jak si má tohle všechno vysvětlit. Na jednu stranu ho Itachi chrání, na druhou mu vědomě ubližuje.

"Všeho lituje. Proto mi pomohl dostat nás sem, a nosí mi jídlo."

"Naruto," začal černovlásek a posadil se přímo před svého přítele. "Hned, jak to bude možné, se odstěhujeme. Hodně daleko, pryč z tohoto města. Dáme v práci výpověď-"

"To už se stalo," usmál se jemně blondýn, v očích se mu objevily slzy, jak ho mrzelo, že přišel o práci svých snů. "Hned ten den jsem to skončil."

Uchiha několikrát zamrkal. Nejraději by Naruta objal, sakra! Jakou měl chuť ho obejmout! Jeho mysl už bláznila z toho, jak si od něj musel držet odstup. Jediné, co mohl udělat, bylo chytit ho za ruce a lehce je políbit.

"Půjdeme pryč…" shrnul nakonec a setřel blondýnovi slzy stékající po tváři.