Striptér z donucení | Kapitola 1. - Chůva

Varování: Jak jste si mohli všimnout (ale jenom mohli), kapitoly mají názvy, yey! ♥ Ještě jednou připomínám, že tento příběh překládám, proto se omlouvám za případné nesrozumitelnosti (na které mě můžete upozornit v komentářích). ♥

---

Telefony nepřestávaly zvonit a zaměstnanci nebyly tak rychlí, aby stihli všechny příchozí hovory přijmout. Takhle by se dal popsat zcela běžný den velké nahrávací společnosti jménem Namikaze. Na druhou stranu nebylo běžné, aby současný idol všech puberťáků čekal v prázdné kanceláři přes hodinu a půl, jak zjistil při pohledu na svůj mobilní telefon a jeho zástupce zase při pohledu na hodinky.

"Dáte si čaj?" zeptala se starostlivě sekretářka.

"Další?" oplatil otázku zástupce. "Myslím, že jste nás tu obskakovala příliš dlouho. Pojďme odtud, jenom tu ztrácíme čas."

"Ne, prosím. Slibuju, že tu ředitel bude každou chvilku."

"To samé jste říkala před dvaceti minutami, a pořád jsme tady."

Recepční zkoušela vše pro to, aby ti dva zůstali, ale žádná její metoda nebyla úspěšná. Puberťák nepřestával hledět na mobil, na němž psal rychlostí blesku zprávu, a následoval svého zástupce, dokud se neotevřely dveře výtahu, v němž se ukázal Namikaze Naruto, snaže se seškrábnout skvrnu ze svého drahého obleku od Almaniho. Jeho vlasy připomínaly vrabčí hnízdo, kufřík byl celý pomalovaný, celkově to vypadalo, jako by se zase stal obětí záchvatu vzteku svého syna.

Sekretářka si zakryla pusu rukou, když Naruta uviděla.

"A tohle je ředitel?" optal se zástupce. "Co kdybychom šli do jiné nahrávací společnosti, kde nás budou brát trochu vážněji?" řekl, snažíc se projít kolem ředitele, ale Naruto mu sevřel paži a s naprostým sebevědomím na něj pohlédl.

"Dejte mi minutu svého času a já vám slibuju, že toho nebudete litovat. Tahle společnost je to nejlepší, co se v jeho kariéře mohlo stát, to přísahám," pověděl Naruto a pohledem poukázal na mnoho ocenění visících na zdi.

Zástupce se na ně velmi dobře zadíval a po chvíli, kdy si všiml několika slavných jmen, které dnes bezpochybně patřily k největším hudebním hvězdám, se zhluboka nadechl a otočil k řediteli.

"Máte na to minutu," řekl a nakráčel zpět do kanceláře.

Naruto reagoval na naprosto šokovaný výraz své sekretářky nesouhlasným pohledem. Věděl naprosto přesně, co si myslela: tohle nebyl zrovna způsob, jak by měl přijít do kanceláře. Ale jeho syn byl jako vždycky naprosto nepředvídatelný, a Naruto ho musel ještě odvést do školy.

Sekretářka zůstala stát u dveří s otevřenou pusou, jak Naruto za jedinou minutu vysvětlil celý svůj plán, jak vydat puberťákovo album a jak ho dovést ke slávě. Z místa, kde stála, skvěle viděla, jak zástupce netrpělivě klepe do desky stolu a co chvíli sleduje hodinky, jako by čekal, až slíbená minuta pomine a on může odejít.

Když se dveře otevřely, zástupce z nich jak s větrem o závod vyšel přímo k výtahu, následován puberťákem přilepeným ke svému mobilu. Jak se dveře výtahu zavřely, sekretářka se pak podívala na svého šéfa, a byla jen krůček od toho, aby mu vynadala, že kvůli zpoždění a příšernému vzhledu přišel o tak důležitou smlouvu.

"Bylo to důležité, Naruto. Minulou noc jsem ti napsala pět zpráv a dneska ti volám celé ráno, abys je nenechal dlouho čekat! Sakra," stěžovala si Sakura, až si málem škubala vlasy. "Ty kreténe…"

"Mám tu smlouvu," usmál se Naruto.

"A navíc jsi přišel takhle oblečený…" pokračovala Sakura, dokud nepochopila význam Narutových slov. Pak se usmála. "Co jsi to řekl?"

"Řekl jsem, že mám tu smlouvu i s jeho podpisem. S tím klukem vyděláme spoustu peněz, dostaneme ho na samý vrchol!" zasmál se triumfálně.

"Bože! Jak já tě miluju!" řekla Sakura a skočila mu do náruče. "Jsi v podnikání naprostý bůh! Nikdo, kdo by přišel v takovém stavu, by nedokázal nikoho přesvědčit k uzavření smlouvy! Jak jsi to udělal?"

"Kouzelník nikdy neprozrazuje svá tajemství," komentoval Naruto s širokým úsměvem.

"Každopádně… teď vážně; potřebuješ chůvu, a to okamžitě."

"Už jsem jich u mě byly stovky, ale všichni z mého syna málem zešíleli. Žádná chůva pro mě nechce pracovat. Musejí mít ve své kanceláři obrovský billboard říkající, ať pro mě nepracují. Můj syn je…"

"Rozmazlený spratek, já vím, ale… někdo se přece musí najít."

"Když je řeč o chůvách… znám tu nejlepší," řekl Neji, který zrovna odcházel ze své kanceláře. "Můj syn byl naprostý rebel, ale jak jsem našel toho kluka, stal se z něj svatoušek. Můj syn se okamžitě změnil, a Tenten ho zbožňuje."

"Dej mi na něj číslo, prosím," žadonil Naruto. "Potřebuju pro svého syna toho nejlepšího, někoho, kdo nepodlehne jeho vtípkům a dětinskosti. Spokojím se s kýmkoli! Jsem už zoufalý."

"Ani ses mě nezeptal, kolik si účtuje," ušklíbl se Neji.

"Na tom nezáleží, zaplatím mu, kolik bude chtít. Peníze mám, jediné co potřebuju je někdo, kdo bude zvládat moje dítě."

"Pravda je, že si neúčtuje moc. Myslím, že to je proto, že měl problémy s předchozími klienty a potřebuje hledat další. Zařídím ti s ním setkání na zítřejší ráno u tebe doma. Pošlu mu tvou adresu."

"Díky, Neji, zachránil jsi mě."

***

Bylo poledne. Černovlasý muž sotva dokázal číst knihu, zatímco čekal na manžela, až se vrátí domů z práce. Uklidil celý dům, nakrmil prcka a četl mu příběh, dokud neusnul. Byl jedním z těch, kteří milovali děti, ale všechno v jeho životě se změnilo, všechno se otočilo vzhůru nohama, jakmile odmaturoval. Měl sny a touhy, od kterých musel upustit. Jeho největší sen, dostat se na hudební konzervatoř a stát se zpěvákem, se kompletně rozpadl. Dokonce po střední škole přestal zpívat.

Sem tam se zadíval na monitor počítače, aby zkontroloval, jestli dítě stále spí. Nikdy by pro něj nebylo možné vlastnit tak drahé technologie jako tyhle, to věděl, ale někde hluboko uvnitř byl přesně takhle spokojený. Teď mu práce šla - mohl si číst v pokoji, aniž by vyrušoval spící zlatíčko.

Sasuke se jemně usmíval, dokud ode dveří neuslyšel řinčení klíčů. Manželka by se neměla vrátit dřív jak před sedmou hodinou večerní, ale manžel se vracel domů, aby převzal péči o své dítě, už ve tři hodiny. Působili jako milá rodina, a s tím, čím Sasuke si prošel posledních pár měsíců, si chtěl černovlásek jen najít něco stabilního. Pracoval pro ně už dva týdny a za tu dobu si nemohl nevšimnout malých gest, které mu manžel věnoval. Jako třeba když Sasukemu platil, dotýkal se jeho ruky déle, než bylo nutné, nebo jak se na něj díval, když Sasuke ve své náručí utěšoval malé dítě.

Okamžitě se zvedl z pohovky a zavřel knihu, kterou nechal na stole. Cítil se, jako ho sledoval pár očí. Manžel za sebou zavřel dveře a při věšení svého kabátu se na Sasukeho usmál.

"Děkuji, Sasuke, za vaši pomoc. Byla moje malá holčička hodná?"

"Ano, pane. Teď spí. Omlouvám se za tu knihu… hned ji vrátím do knihovny."

"Jestli se ti líbí, můžeš si ji nechat. Pravda je, že moje žena, ani já nemáme na čtení dost času."

"To je od vás opravdu milé, ale nejlepší bude, když si ji nevezmu," usmál se Sasuke. "Když bude tady, příště si ji zase přečtu."

"Samozřejmě," usmál se manžel.

"Omluvte mě. Schovám ji a půjdu si na chvíli odpočinout."

Sasuke vzal knihu ze stolu, kde ji předtím položil, a mířil do pracovny, kam ji chtěl vrátit do knihovny. Stoupl si na špičky, aby dosáhl na nejvrchnější příčku. Už se tam skoro dostal, když ucítil, jak mu obě zápěstí sevřely cizí ruce. Šokem upustil knihu, která s ránou spadla na zem.

"Co…" vydal ze sebe Sasuke, když ho ty ruce otočily, tlačily proti knihovně a když se ho manžel snažil i přes Sasukeho vzdory políbit. "Nechte mě být!"

"No tak… tohle už dlouho chceš, nehraj si teď na nedosažitelného."

"O čem to mluvíte? Pouze hlídám vaši dceru, a vy máte manželku!"

"Říkáš mi, že se ti nelíbí, jak se naše ruce dotýkají? Viděl jsem, jak po mně toužíš. Pořád po mně pokukuješ a usmíváš se na mě."

"Být milý neznamená něco chtít," vrčel vražedně Sasuke. Předtím, než manžel stihl spojit jejich rty, ho Sasuke silně kloním do slabin. "Odcházím."

Proč se musí tohle stávat se všemi jeho klienty? Proč se ho vždycky po prvních dvou týdnech práce snaží dostat do postele? Vůbec tomu nerozuměl.

"Přesně tak, jdi pryč. Jenom si hraješ," obvinil ho muž, ležící na podlaze.

Sasuke se ani neohlédl. Byl už na takovéto reakce klientů z této práce zvyklý, stejně jako z práce v baru. Proč jsou na něj tak vázaní? Opravdu ničemu z toho nerozuměl. Jediná věc, kterou pochopil, byla, že musel opět opustit své místo.

Rychle si sebral kabát z křesla, kde ho dnes ráno nechal, a bleskurychle odešel. Nezapomněl za sebou třísknout dveřmi. Ani se mu nechtělo čekat na výtah, jaký měl strach, že se muž za ním vydá.

Jakmile se dostal na ulici, okamžitě zamířil do svého sousedství. Chtěl se dostat co nejdřív domů a být aspoň chvilku se svou rodinou, než zase odejde do práce do baru. Všechny noci byly stejné - vypořádat se se zákazníky, kteří se ho chtějí dotýkat; vypořádat se s muži, kterým musí dovolit se přiblížit, aby zastrčily bankovky za tanga; vypořádat se s jejich oplzlými komentáři, jak se ho snažili dostat do postele. Nikdo z nich už Sasukeho neslyšel, jak říká, že odmítá sex se svými zákazníky.

Okolí jeho domova nebylo zrovna nejbezpečnější v Tokiu. Tochikawa bylo známo všude jako místo, kde se puberťáci shlukovali do skupin, většina z nich byla vždy opilá. Kromě toho sem patřilo několik významných členů hudebních skupin, kteří se nezdržovali v oblasti Adachi.

Ulice byly rušné. Sasuke si nasadil kapuci, aby byl co nejméně nápadný, a rychlým krokem mířil do svého bytu. Vyšel schody, cestou potkal líbající se mladé lidi, kteří vypadali, jako že si to hned na místě rozdají, ale to Sasukemu bylo jedno. Jediné, co si přál, bylo vejít do svého bytu.

Zašmátral v kapse po klíčích, otevřel dveře a uslyšel blížící se rychlé kroky, které patřily jeho pětiletému synovi. Ten objal Sasukeho nohu a zářivě se na něj usmál.

"Tati!" řekl Menma a natahoval k Sasukemu ruce.

"Ahoj… jak se má můj drobeček? Jak bylo ve škole?"

"Dobře," odpověděl Menma, když mu Sasuke věnoval polibek na čelo.

"Doufám, že jsi nezlobil."

"Nezlobil. Kreslil jsem si."

"Vážně? A co jsi nakreslil?" zeptal se Sasuke a podíval na Ino sedící na pohovce.

"Koníka!"

"Koníka? To je skvělý!" pochválil ho Sasuke, když se mu do rukou dostala kresba jeho syna, i když se to koni ani zdaleka nepodobalo. Ino se zasmála, stejně jako Sasuke.

"Už musím jít, Sasuke. Snaž se nepřijít do baru pozdě, ano? Nechci, aby na tebe Kabuto zase křičel."

"Já vím," usmál se Sasuke. "Tvůj brácha dneska pracuje?"

"Ne," odpověděla Ino. "Ale přijde později hlídat Menmu. Nemusíš si dělat starosti."

"Děkuju ti. Moc ti děkuju."

"Ale to nic… od toho jsou přátelé. Co to máš na krku?" zeptala se Ino poněkud znepokojeně, když zahlédla něco v podobě modřiny.

"Oh… tohle…"

"Už to na tebe zase zkoušeli?"

"Znáš lidi…"

"Musí to být tvými hormony, nebo… já nevím… tvoje vrozená smyslnost, která všechny přitahuje."

"O tomhle nevtípkuj."

"Vážně, Sasuke, jsi atraktivní muž, s čímž budeš mít hodně problémů. Buď prosím opatrný. Uvidíme se v baru," řekla Ino, když se podívala na rozepnutý batoh na pohovce, který si Sasuke vždy bral s sebou do práce. S úsměvem na rtech z něj vytáhla tanga s leopardím vzorem. "Hlavně s tímhle z tebe zešílí nejeden člověk."

"Dokud dávají peníze…" ušklíbl se Sasuke a vrátil kus oblečení zase zpět do batohu. "Ale nemluv o tom před mým synem, ano?" pošeptal.

"V klidu. Tvá tajemství jsou u mě v bezpečí. Koneckonců… jsme na stejné lodi. Naše práce nemá dobrou reputaci."