Duše člověka | Kapitola 13.

Moc se omlouvám za přestávku! (≧∇≦)/ Už jsem začala s překladem NaruSasu povídky a taky jsem začala psát Riren. ♥ Máte se na co těšit. ♥

---

Fugaku stál u okna a sledoval vzdálené město, jak ho zalévají paprsky ranního slunce. Užíval si výhledu pokaždé, když slunce do jejich domu pronikalo na druhé straně a on se tedy nemusel bát smrti ze spálení. Vzpomínal na časy, kdy byl ještě člověk a on za takových nádherně prosluněných dní běhal po polích, loukách a lesích se svými přáteli. Pamatoval si moc dobře na to, jak spolu naháněli děvčata a dobírali si je, když prala prádlo u potoka. Tenkrát byl svět mnohem zábavnější a o tolik živější než teď.

Jednou v noci, kdy si všichni kluci dali sraz s děvčaty v lese, narazili na zraněného netopýra. Měl poraněná obě křídla, sotva se hýbal. Místo toho, aby pokračoval s přáteli na místo srazu, rozhodl se otočit se na patě a vzít umírajícího tvorečka k sobě domů. Byl si jist, že mu matka pomůže netopýra uzdravit. Vyznala se v bylinkách, určitě mu pomůže…

Když byl netopýr zase schopen se hýbat, zachytil se na Fugakově košili a už ji nepustil. Tedy dokud mladík nebyl připravený jít ven na světlo. To netopýrka položil na silný příčně položený trám, kde přečkal den. V noci si brousil zoubky a drápky o tvrdé dřevo, a jakmile se mu uzdravila i křídla, létal po světnici od stropu ke kamnům, pak k oknu.

Po několika společně strávených týdnech bylo načase netopýra opět pustit do volné přírody. Tolik bolesti Fugaku v životě ještě necítil. Bylo to, jako když se mu zaběhl pes a už se nevrátil. Jako by ho opustil přítel.

Když šel druhého dne v noci spát, všiml si, jak se ve světnici cosi skrývá za trámem. Jak si uvědomil, že se mu jeho malý okřídlený přítel vrátil, zářivě se usmál a hned si ho pochoval. Jenomže o pár sekund už neobjímal malé zvířátko, ale ženu. Přenádhernou mladou ženu. Byla oděna v tmavě červených přiléhavých dlouhých šatech s volnějšími dlouhými rukávy. Koukala na Fugaka chladným pohledem, nedala najevo jedinou známku toho, že by o něj měla zájem. A přece. Strávila s ním celou noc. Schovaní ve stodole si povídali a Mikoto mu vysvětlila svůj původ a poděkovala mu za záchranu. Takhle se scházeli každou noc, dokud je jedné letní noci nepřistihl jeden z Fugakových přátel. Okamžitě se to rozneslo po celé dědině. Uchiha Fugaku se stýká s neznámou ženou. Všem bylo jasné, odkud Mikoto pocházela. Nikdo ji předtím nikdy neviděl, přesně odpovídala popisu upíra, který se tu poprvé objevil v minulém století. Rozsudek obou dvou byl stanoven již dávno. Upír a člověk, který mu pomáhá, musí být sprovozeni ze světa.

Tenkrát nebyla jiná možnost než útěk. Všichni se najednou začali k Fugakovi chovat jako ke zrádci. Dokonce i jeho rodiče a sourozenci, které nadevše miloval. Nikdo netoleroval upíra a jeho spojence.

Proto utekli.

Do roka byla svatba a do dvou let se jim narodil syn Itachi. Fugaku bydlel v sídle své manželky, daleko, předaleko od svého rodného domova. Často se mu stýskalo, často vzpomínal na svou rodinu a dědinu, které tak moc miloval. Ale pro svou ženu a svého syna se jich milerád vzdal.

Fugaku sklopil oči. Pohlédl tak na trávník, kam dům vrhal svůj stín. Moc dobře si pamatoval i to, jak jeho syn rostl. Vše bylo tak klidné. Itachi se sice choval jako každé jiné mimino, ale neplakal. Když spal, vypadal jako mrtvý. Nesmál se. Byl jako loutka. Proto bylo narození Sasukeho o tolik jiné. Sotva se narodil, křičel z plných plic. Dýchal. Bilo mu srdce. Nejdříve si jeho rodiče mysleli, že se jejich druhý syn narodil jako člověk, ale to by se nemohl přeměňovat na netopýra, číst myšlenky a používat telekinezi. Bylo to zvláštní. Mikoto i Fugaku chtěli vědět, jestli je jejich druhý syn upír, nebo člověk. Není přece možné, aby byl obojí. Proto se vydali za Mikotinými dalekými příbuznými pro odpověď. Každý, kdo Sasukeho poznal, nevěřil vlastním očím. Ti starší, kteří zažili svět i za dob antického Řecka, okamžitě bez pochyb poznali, že Sasuke, druhorozený syn Uchihy Mikoto a Uchihy Fugaka, je na půl člověk a na půl upír. Sasuke se stal zázrakem v upíří říši. Najednou ho znal celý upíří svět, proto se taky často stávalo, že za Uchihovými přijeli zcela neznámí lidé (pozn. aut.: got the joke?) jen aby se přesvědčili na vlastní oči, že se narodilo stvoření, které bylo jak upír, tak člověk.

Sasuke… Fugaku to nikdy neřekl nehlas, protože nechtěl, aby se jeho prvorozený syn cítil nemilován - miloval ho, ale Sasukeho měl o malinko radši. Zažil s ním to, co s Itachim ne. Mohl ho lechtat a Sasuke se tomu smál. V noci se jeho miminko vzbudilo a křičelo. Kdyby jeho žena nebyla upírem, asi by se z něj takový ten rodič, který spí sotva tři hodiny denně. Musel mu vyměňovat a prát pleny. Musel ho pravidelně krmit lidskou stravou. Bál se, že kdyby ho krmili pouze krví, zakrněl by. Bývalo to s ním komplikované, ale tolik úžasné.

Když Sasuke ještě nebyl na světě, Fugaku začínal mít pocit, že zešílí. Měl společnost, ale přitom se cítil tak sám. Jeho žena se naučila usmívat, ale ne v kombinaci s emocemi. Proto byly tyto projevy citů naprosto bezduché. A Itachi byl na učení se citů příliš malý. S narozením Sasukeho se mu změnil svět. Byl na něj příliš vázaný. Proto mu Sasukeho rozhodnutí stát se úplným člověkem v šedesátých letech dvacátého století zlomilo srdce. Křičel po něm, zakazoval mu odejít z domu, ale ničemu to nepomohlo. Sasuke už byl rozhodnutý.

"Děje se něco?" přišla k němu jeho žena a pohladila ho po zádech.

Fugaku se otočil a usmál se na ni. Ona mu ho jemně oplatila. A přesně to byl moment, kdy ho zabolelo u srdce, které mu už přes dvě stě let nebilo. Chyběl mu pravý úsměv jeho syna.

"To nic," objal Mikoto kolem ramen a přitiskl si ji k hrudi. "Jenom jsem přemýšlel nad Sasukem…"

V tu ránu se z prvního patra ozvalo silné bouchnutí dveří. Pár si toho ale sotva všiml. Mikoto i Fugaku si zvykli, že Itachi přichází domů někdy se špatnou náladou. A že to bylo často od doby, co se Sasuke odstěhoval.

"Ty zasrane! Kde je?!" zakřičel přes celý dům Sasuke.

Upíři v objetí sebou trhli. Kdyby Fugaku nebyl upír, věřil by, že se mu to jenom zdá. Ale sny se mu nezdály od doby, co nebyl člověk.

V mžiku se objevili v předsíni svého velkého domu. Jak uviděli nejmladšího Uchihu stát před schody do druhého patra, radostí jim zaplesala srdce (pozn. aut.: ha ha). Mikoto se uměle usmála a vítala syna doslova s otevřenou náručí. Fugaku jen zůstal stát a nevěřícně hleděl na Sasukeho, který se zdál být ještě živější než kdy jindy.

"Kde ho máte?!" osopil se na své rodiče.

"Koho?" zeptala se Mikoto nechápavě.

"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím, mami! Vím, že jste Naruta unesli, abyste mě mohli vydírat! Ale já se nikdy nevrátím! Nikdy!" vztekal se.

"Sasuke," začal přísně jeho otec, "já ani máma nevíme, o čem to mluvíš. Zbláznil ses, nebo co?! Jenom tak si sem vtrhneš a budeš po nás bezdůvodně křičet?!"

Sasuke udělal několik rychlých kroků ke svému otci a zpříma se mu podíval do očí.

"Měli byste už konečně pochopit, že chci být člověk! Furt za mnou posíláte bráchu, aby vám nosil informace, nemyslete si, že jsem blbej! Ale že jste nechali unést Naruta, to už přeháníte!"

"Ale to vůbec není pravda," protestovala Mikoto.

"Itachi k tobě chodí sám od sebe! Myslíš si, že tě potřebujeme hlídat?! Před šedesáti lety jsem ti jasně řekl, že je to tvůj život, jestli si ho chceš zničit, prosím! Dnem, co jsi naposledy překročil práh tohoto domu, jsi pro mě skončil!" křičel i Fugaku.

To co říkal ale vůbec nebyla pravda. Tenkrát toho velice litoval a dnes tomu nebylo jinak. Několikrát tu situaci přehodnotil a dospěl k závěru, že místo vzteku si měl raději se Sasukem sednout a promluvit si.

Sasukeho tahle slova opět ranila. Snažil se ale držet si svůj tvrdý postoj.

"Však já na vás dávno zapomněl," řekl už klidněji.

Vůbec si neuvědomoval, že tímto ublížil i své matce, která se viditelně zhrozila. To už znamenalo vážnost situace.

"Rodiče do toho netahej!" okřikl svého bratra Itachi.

Shodil ze sebe dlouhý kabát a široký klobouk, pak přešel k Sasukemu. Nebo spíš Sasuke k němu, jak byl nasupený a plný nekontrolovatelného vzteku.

"Kde je Naruto?!" chytil svého bratra za límec.

"Myslíš si, že mi budeš vyhrožovat?" vysmál se mu slovy Itachi. "Vždycky jsi byl slabší, bratře. A teď jako člověka tě můžu mnohem snadněji zabít."

"Přestaň mlít hovna a řekni mi, kde je Naruto!" řval Sasuke.

"Tam, kde by měl být," odpověděl klidně Itachi a svého bratra od sebe lehce odžduchnul.

"A to si mám představit jako kde?! U něj doma?! Tam totiž není! Není nikde! Okamžitě mi řekni, kde je! Tohle nemohl udělat nikdo jiný než ty, ty bastarde!"

"To už stačilo ne?" vložil se do toho Fugaku. "Vysvětlí nám některý z našich drahých synů, o co se tu vlastně jedná?"

"Itachi unesl mého přítele!" obvinil svého bratra Sasuke.

"Abyste rozuměli," začal Itachi, "Sasuke si našel osudovou lásku."

V ten moment se Sasuke lehce začervenal. Přiznat se rodičům, že někoho má, bylo trochu trapné.

Mikoto pohlédla na svého muže. Dala mu tím jasně najevo, na co myslí. Jejich syn se zamiloval. Nejen, že se z něj díky lásce skoro stal člověk, ale navíc s tím člověkem uzavřel pouto. Teď už byli neodlučitelní.

"A já se ptám, kam jste ho schovali!" pokračoval v hádce Sasuke.

"A já ti řekl, že do toho nemáš tahat rodiče," zopakoval Itachi.

"Tak kde je Naruto?! Okamžitě to vyklop, Itachi, nebo…!"

"Přestaň mi vyhrožovat, jsi na mě krátký," odbyl ho starší bratr.

Sasuke napřáhl pěst, ale nikoho netrefil. Jeho ruka proletěla vzduchem a jeho bratr se ocitl v blízkosti svých rodičů.

"Měl bys mě začít poslouchat," poznamenal Itachi.

Fugaku se nemohl dívat, jak se jeho mladší syn trápí. Cítil, že má o svého milého strach. Byl zoufalý. Nevěděl, co má dělat. Přesně takhle se cítil on, když ho ve vesnici všichni zavrhli.

"A dost!" vložila se do toho hlava rodiny. "Ty moc dobře víš, co se stane s upírem, jestliže se něco stane s jeho osudovou láskou! Proč bratrovi pořád ubližuješ?!"

Ještě nikdy po Itachim nekřičel. Neměl důvod. Ten ale teď objevil. Jeho starší syn taktéž nerespektoval Sasukeho rozhodnutí, ale na rozdíl od ročičů měl potřebu se do něj pořád navážet. To přece nebylo správné.

"Tati," bránil se Itachi, "podívej, co ten člověk udělal s naším Sasukem! Tohle přece nemůžeš dopustit! Všude je plno nebezpečí -"

"Je to Sasukeho život! Jestli chce být člověkem, je to na něm! Ty nemáš absolutní právo se mu do něj vměšovat!" rozčiloval se Fugaku. "A to největší nebezpečí tady v Konoze máš pod kontrolou ty, ne snad? Ten gang, který se rozlézá jak epidemie - Akatsuki! Neusměrňuješ ho snad?!"

"Akatsuki?!" prozřel Sasuke. "Neříkej mi, žes dal Naruta jim!"

Itachi střelil svýma očima po mladším bratrovi ve znamení potvrzení jeho domněnky.

"Oni ho chtějí zabít, ty idiote! Chápeš to?! Chápeš to, že ho zabijí?!"

"Tak to má být," odpověděl Itachi stojící si za svým skutkem. "On umře a ty se vzdáš toho nesmyslu být člověkem."

"Ale já už jím jsem!"

"Nikdy jím plně nebudeš!" zahřměl Itachi.

I on strávil značnou část svého života mezi lidmi. Jediné, co však uměl dávat najevo, byl vztek.

"Nikdy se nemůžeš stát úplným člověkem! Ani upírem! Jsi půl na půl, nikdy nemůžeš být jenom jedno, nebo druhé, Sasuke! Místo toho, abys spíše pracoval na své upírské části osobnosti, se zabýváš takovým nesmyslem!"

Všichni členové rodiny Uchihů nevěřícně koukali na Itachiho. Tuhle pravdu všichni tři znali, ale před Sasukem ji tajili. Nebylo potřeba mu říkat, že se nikdy nestane úplným člověkem ani upírem. A v době, kdy se rozhodl odejít z domu, by nikoho z nich neposlouchal. Bral by to jako jejich výmysl, aby zůstal. Teď ale znal pravdu.