Rozchod | Kapitola 10 [KONEC]

Nemělo to dlouhého trvání a je tu konec. Popravdě jsem ani neplánovala, že by tahle povídka měla být delší jak deset kapitol. Měla jsem pár bodů, kterých jsem se držela a které jsem splnila. Takže mi zbývá říct - hotovo! Teď se tu bude objevovat jen Duše a možná, MOŽNÁ bych začala konečně psát omegaverzi riren, která v anketě z listopadu (nebo z říjnu?) skončila na druhém místě. Co vy na to? :3

Moc děkuji všem,k teří komentovali. ♥ Věřte mi, že to bylo místy opravu bolestivé psát, protože... prostě Sasuke a Naruto. :D Víc vám stejně vysvětlím až ve faktech. :D

---

V nemocnici jsem přečkal noc, druhý den odpoledne mě propustili. Na návštěvu přišli všichni mí dobří kámoši. Nemohli za mnou přijít najednou, proto je za mnou pouštěli po jednom. Někteří se u mě neukázali, ale ostatní mi řekli, že tu jsou a čekají na chodbě.

Když jsem odcházel, to už se mnou byli jen Hinata a Kiba. Zapomněl jsem zmínit, že se mi Kiba omluvil hned po tom, co jsem byl zcela ošetřen. Neptal jsem se ho na to, co ke mně cítí, nepotřeboval jsem to vědět a on o tom nepotřeboval mluvit. Důležité bylo, že byl ochoten být zase mým kámošem jako dřív. Oba jsme ale věděli, že se tím všechno mění, ačkoli jsme se snažili chovat stejně jako obvykle. Bude mi pořád vrtat hlavou, že mě má rád v romantickém slova smyslu a já se před ním budu chovat odtažitě.

Nejvíc času, co to jen šlo, jsem trávil s Hinatou. Rodičům jsem musel nevyhnutelně říct pravdu. Zatajil jsem jim, že to bylo Sasukeho dílo, nechtěl jsem poslouchat jejich kecy o tom, jak ho prokoukli už dávno, že jsem si s ním neměl nic začínat a podobně. Doma to teď bylo trochu napjatější, oznámil jsem jim totiž, že končím s vysokou. Bylo mi v tu chvíli jedno, že mi to šlo, že jsem tam měl veškeré své přátele. Tenkrát jsem se tam přihlásil, protože mě k tomu přemluvil Sasuke, takže jsem tam stejně neměl stanovený žádný cíl. Akorát bych se trápil nad učením, přičemž už mám vesměs zajištěnou práci na plný úvazek u strejdy v obchodě. Platí tam dobře, není to nic fyzicky nezvladatelného a je tam skvělý kolektiv. Máma se z toho málem zhroutila, táta jen řekl, že pokud jsem se tak rozhodl a jestli se na dokončení vysoké opravdu necítím, bude moje rozhodnutí respektovat. Stejná situace se pak opakovala při oznámení, že se chci do pár měsíců odstěhovat a konečně se osamostatnit. Proto je teď moje máma na mě strašně fixovaná, pořád mě kontroluje, potřebuje si se mnou povídat, i když nemáme o čem, a hlavně se mi snaží vymluvit odchod ze školy i stěhování. Několikrát jsme se pohádali. Táta byl víceméně na mojí straně, ale zase mu bylo líto nechat svou ženu na holičkách, takže se někdy přidal na její stranu.

Stejně jako včera a dny předtím jsem trávil s Hinatou. Ležel jsem na posteli, hlavu jsem měl položenou na její břiše a díval se na úkol, který dostali ze školy. Zajímalo mě to, proto jsem ji požádal o nahlédnutí. Bez jakýchkoli komplikací jsem našel všechna řešení zadaného úkolu. Jo. Možná jsem na tu vysokou měl, ale musím přiznat, že je to daleko pohodlnější bez školy a s prací. Sice jsem unavený, ale pracuju jenom osm hodin denně kromě víkendů, doma se pak práci nevěnuju.

"Nechce se ti v sobotu někam vyrazit?" navrhla Hinata rande.

Ležela na boku na posteli, podpírala si hlavu rukou a tou druhou mě vískala ve vlasech. Nebylo to nijak zvláštní. Za ten měsíc a kousek jsme se hodně sblížili. Normálně jsme se na veřejnosti chytali za ruce, kolikrát jsme se políbili.

Popravdě nevím, co k ní cítím. Je dost pravděpodobné, že jsem jí jen vděčný za to, že tu se mnou byla celou tu dobu, a já jí to chci vynahradit. Ale víte co? Vůbec mi to nevadilo, chtěl jsem s ní být.

Od té události jsem denně zpytoval své svědomí. Dokola jsem si přehrával veškeré naše konverzace, všechno, co se od našeho rozchodu stalo, a došel jsem k závěru, že jsem obyčejný hajzl. Zasloužím si být odmítnut jak Narutem, tak svými přáteli. Teda… pokud to přátelé jsou. Můžu jim věřit? Kvůli nim jsem od Naruta odešel. Chtěl jsem každý víkend flámovat, hrál jsem si na frajera, abych mezi ně zapadl. Proč jsem dal přednost tomuhle před Narutem? Proč jsem byl tak hloupý?

Dlouho jsem nechodil do školy. Bál jsme se toho, co by následovalo, kdybych ho potkal. Měl bych se tomu postavit jako chlap a přijmout svůj trest. Kdyby mi chtěl jednu vrazit, má na to právo, ale to já nechtěl. Moje tvář je na modřiny moc pěkná. A proto jsem se mu vyhýbal. Ale co má říkat on? Viděl jsem, jak ho Pein zřídil.

Po dvou týdnech jsem se odhodlal jít do školy. Jaká to zajímavá věc, že se po mně těch čtrnáct dní nikdo nesháněl, kromě Karin, které chyběl její hřebeček. Jinak nikdo. Dva týdny jsem se nikomu neozval. A nikdo se neozval mně. Teprve pak mi došlo, že můj trest přichází.

Sebral jsem veškerou odvahu a vyrazil ke skupince stepující před hlavním vchodem do školy. Byli to Narutovi přátelé a vzhledem k počtu určitě čekali na ostatní. Nemohl jsem to odkládat. Musel jsem s Narutem mluvit, i kdyby to znamenalo, že mi tihleti zmalují mou krásnou tvář.

Jak mě uviděli, navzájem se upozornili. Hned na to zaujali defenzivní postoje. Měl jsem pocit, že se na mě každou chvilkou vrhnou a roztrhají mě na kusy.

"Jestli ho hledáš, tak marně," promluvil Shikamaru, za nímž se krčila moje bývalá milenka.

"A můžu se zeptat, kde je?"

"Můžeš," pokrčil rudovlasý rameny, "ale nic ti neřekneme. Chceme vědět důvod, proč ho hledáš."

Provinile jsem sklopil oči.

"Musím si s ním promluvit. A hlavně se mu musím omluvit, na ničem jiném nezáleží."

"A není to další bouda? Co když ti řeknem, kde je, a ty na něho zase pošleš Peina?!" rozčiloval se… Kiba se jmenoval?

"Vím, že vás nic nepřesvědčí, že nezamýšlím nic špatného, ale i přesto vás prosím, abyste mi dovolili za ním jít. Potřebuju ho vidět a všechno si to vyjasnit. Nechci, aby se kvůli mně cítil ve škole špatně."

"To nebude," odpověděla za mnou růžovláska.

Odhodila nedopalek a vydechla poslední obláček kouře. Nečekal jsem, že by se zrovna ona zabrala do našeho rozhovoru.

"Sakuro?" podivil jsem se. "Ty ses přidala k nim?"

Prstem jsem ukázal na Narutovy přátele.

"Neřekla bych přidala, prostě trávím čas s lidmi, se kterými mi je příjemně a se kterými si rozumím," pokrčila rameny.

"Jak dlouho jsi na jejich straně?"

"Sasuke, tady nejsou žádné strany. Nikoho neškatulkuju," odpověděla výsměšně. "O tobě se to ale říct nedá. Rozdělil sis lidi do dvou skupin a vedl válku s těmi, kteří ti nevyhovovali. Proč jsi nenechal Naruta na pokoji? Proč jsi do něho musel pořád rýpat? Dívej, neříkám, že váš rozchod byl jenom tvoje vina, on na tom měl taky nějakou část, ale to, co se dělo pak, byla jen a jen tvoje zásluha. Ty jsi ubližoval jemu, on se od tebe chtěl osvobodit."

"Ale-!" chtěl jsem hned něco namítnout, jenomže jsem neměl jediný argument.

Mohl jsem si vymyslet dalších sto lží, abych ji přesvědčil o své nevině, ale k čemu by to bylo? Byli tu svědci, kteří mohli všechno zamítnout a já bych se zase jenom ztrapnil.

"Já vím," řekl jsme provinile. "A omlouvám se."

"Já nejsem ta, které by ses měl omlouvat. Mně jsi nic neudělal, kromě toho, že jsi mě párkrát svými sprostými lžemi urazil. Naruto teď pracuje v obchodě svého strýce, tak se mu padej omluvit. To on to všechno slíznul."

"U Jirayi?" přesvědčoval jsem se. "To kvůli mně skončil v pizzerii?"

"Kvůli tobě skončil se školou," dokončila Hinata. "Už to s tebou nadobro vzdal. A jestli si myslíš, že se s tebou usmíří, na to raději hned zapomeň, ještě bys byl zklamaný."

Informace, že Naruto kvůli mně přestal chodit do školy, mě jako by zasáhla přímo do hrudi. Kam až jsem to dopracoval? Zničil jsem mu jeho sen, ať už byl jakýkoli. Vysoká byla cesta, jak se k němu dostat. A já to zničil…

V práci mi skončila směna ve dvě hodiny. Nemohl jsem se dočkat, až přijdu k Hinatě a pořádně si odpočinu. O víkendu jsme totiž jeli na rodinný výlet (já, Hinata, Hanabi a jejich rodiče), takže jsem si o víkendu vůbec neodpočinul. Teď jsem měl v plánu přijít domů a na pár hodin se natáhnout. Večer jsem chtěl Hinatu vytáhnout do kina na jeden suprový film.

Sotva jsem se rozloučil s kolegy a vyšel ze dveří obchodu, narazil jsem na osobu, kterou jsem už v životě nechtěl vidět. Úplně mě zamrazilo, když jsem ho tam viděl stát s provinilým výrazem a s něčím, co ani zdaleka nepřipomínalo úsměv.

Vložil jsem ruce do kapes a okamžitě jsem se rozešel pryč. Nechtěl jsem s ním mít nic společného. On do mého života už nepatří.

"Naruto, počkej!" chytil mě za paži.

Vytrhl jsem se mu, nepromluvil jsem ani slovo. Můj vnitřní hlas jen křičel, abych se od něj dostal co nejdál.

"Naruto, prosím, promluvme si. Hned teď a tady, jenom my dva," žadonil Sasuke.

"Já ti nevěřím," odsekl jsem a pokračoval v cestě.

"Na-Naruto! Všechno ti vysvětlím!" trval na svém Uchiha.

Jenomže mně se ho nechtělo poslouchat. Zase bych slyšel, že je to všechno moje vina, že si za to můžu sám, a přesně tohoto jsem měl plný zuby.

"Omlouvám se ti za všechno, co jsme ti udělal!" řekl zoufale.

To mě donutilo zastavit a otočit se na něj. Opravdu teď zněl, jako by chtěl brečet?

"Prosím, neopouštěj kvůli mně školu. To, co jsem udělal… Já si zasloužím trest, ne ty. Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo."

"Cos vlastně chtěl, Sasuke?!" rozkřikl jsem se. "Jenom mi ublížit? Posmívat se mi? Zabít mě? Cos chtěl? Nic z toho, jak ses choval, není odpustitelné! Prostě se seber a nechej mě na pokoji."

"Počkej, nechci, aby to skončilo takhle! Ty se musíš vrátit do školy! Nechci, abys kvůli mně zahodil svůj sen!"

"Svůj sen?" zopakoval jsem po něm poněkud zmateně. "Vůbec nic o mých snech nevíš, Sasuke. Přesně to byl jeden z důvodů našich hádek - neposlouchal jsi mě. Nic jsi o mně nevěděl a nezajímal ses o mě. Raději jsi trávil čas s lidmi, kvůli kterým jsi i nejednou porušil zákon, než abys vůbec věděl, co byl můj sen."

Černovlásek sklopil pohled na zem. Takhle se nikdy netvářil, bylo to pro mě úplně nové. Bylo mi ho líto, ale já mu opravdu nedokázal odpustit.

"Začneme od začátku," navrhl s mírným úsměvem.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Jsem zadaný. Šťastně zadaný."

"S Hinatou, že jo?" odhadl, nevypadal překvapeně.

"A co?"

"Miluješ ji?"

Popravdě mě tahle otázka zaskočila. Chvilinku mi trvalo, než jsem ji potvrdil.

"Lžeš," zavrtěl hlavou a přistoupil ke mně. "Miluješ mě. Vidím ti to na očích."

Jeho ruka přejela po mojí tváři. Moje pokožka si jeho dotek pamatovala. Tak moc mě to děsilo. Teď bych mu klidně snesl modré z nebe.

Jeho oči ho vždycky prozradily. Bylo jasné, že je do mě blázen. Nikdy mě nepřestal milovat. Jenomže chápu, že po tom, co jsem provedl, se ke mně nebude chtít vrátit. I přesto jsem to chtěl zkusit. Musím mít šanci!

"Všechno bude jinak, slibuju. Přestanu se s nimi vídat, jestli budeš chtít. Přestanu i kouřit! Udělám všechno pro to, aby náš vztah měl kvalitu, kterou měl mít už předtím."

"Ne, Sasuke," odmítl, v očích se mu usadily slzy. "Už je pozdě. Já ti to prostě neodpustím. Nevěřím ti ani slovo. Nemůžu s tebou být. Tak moc jsi mi ublížil, že chci, abys vypadl z mého života a nechal mě konečně na pokoji. Proč to prostě nedokážeš pochopit?"

Udělal jsem k něm jeden jediný krok, on se ani nehnul. Měl jsem teď možnost využít situace a políbit ho, tím bych definitivně potvrdil, že mě pořád miluje. Ale bylo mi trapně to udělat.

"Naruto, miluju tě," řekl jsem popravdě a nenásilně. "Já vím, že jsi zadaný a Hinata je moc hezká-"

"A hodná," přerušil mě blondýn. "A milá a chytrá a empatická. Přesný opak tebe."

Zkousl jsem si spodní ret. Už jsem si začínal myslet, že je to na dobré vlně, ale kdykoli Narutovi nahraju, dá mi gól. A to tolik bolí.

"Opravdu ji miluješ víc než mě?" zeptal jsem se a spustil ruku podél těla.

"Ne," zavrtěl hlavou Naruto. "Ale miluju ji natolik, abych jí zůstal věrný a oplatil jí veškerou laskavost, kterou mě kdy obdarovala."

"Ty s ní… opravdu chceš být?"

"Chci si ji vzít, Sasuke."

Rána přímo do srdce.

"Milujeme se, nevidím důvod, proč bychom se nemohli vzít."

"Ale-"

"Ne, Sasuke, mlč. Už jsem ti řekl, že jí budu věrný," odsekl a odstoupil ode mě.

"I kdyby ses znovu zamiloval? I kdybys s ní nebyl šťastný?"

Tohle přece nebyla pravda. Naruto se chce s Hinatou oženit. Proboha proč?! Nedává to smysl!

"Je mi to jedno. Chci jenom, aby byla šťastná ona. Celé ty roky se pro mě mohla rozkrást, teď je řada na mě. A zamilovat se…? To nepůjde. Pochybuju, že potkám někoho, koho bych miloval víc než tebe. A tebe nesnáším. Už jdi pryč," pověděl, přitom dělal pomalé krůčky dozadu.

"Nech mě to aspoň všechno vynahradit! Všechno, co jsem si kdy udělal! Bude Valentýn! M-můžeme někam zajít na jídlo!"

"Sasuke, přestaň se snažit," odbyl mě.

Zase.

"Už prostě pochop, že tě mám akorát plný zuby. Jestli chceš pro mě něco udělat, vypadni z mého života a nechej mě být! Přestaň být mnou tak posedlý!"

Jen jsem tam stál a sledoval, jak se vzdaluje. Přišlo mi, že je ode mě na kilometry daleko, přitom to bylo sotva deset metrů. Pak se zastavil a otočil se ke mně. To mi dodalo naději, že ještě není všechno ztraceno.

"Jestli chceš pro mě něco udělat, pak mi něco slib," řekl už klidněji.

Cokoliv! Jenom mi dej ještě šanci, prosím!

"Slib mi, že se postaráš o Ino a své dítě. Je mi jedno jak, to už se domluvíte vy dva. Ale nechci od ní slyšet jedinou stížnost, že na ně kašleš."

Jak mi to řekl, krve by se ve mně nedořezal. Několikrát jsem s ní spal. Spal jsem i s jinými lidmi, ne jenom s ní. Tohle by mě ale nikdy nenapadlo. Vůbec jsem neuvažoval nad tím, že by nemusela brát antikoncepci.

"Měj se," rozloučil se a odcházel.

A já… Já tam jen stál a přemítal si vše, co se za poslední tři roky stalo. Ztratil jsem svou největší lásku a neplánovaně budu… budu otec. Před třemi lety bych si nepomyslel, že bych se s Narutem rozešel. A teď? Budu otec.