Duše člověka | Kapitola 4.

Mei pořád nestíhá. x.x

---

V jednom sídle na samém okraji velkoměsta pochodoval po knihovně starší muž, mohlo mu být okolo padesáti. Rozčileně máchal rukama a nadával na celý zpropadený svět, a především na svého syna. Jeho manželka věnovala svou pozornost pletení košíku z proutí a mile se usmívala. Pečlivě svého muže poslouchala a občas promluvila, aby ho uklidnila.

"Je dospělý a může si dělat, co chce. Má práci. Má dům. Nedaří se mu vůbec špatně," povídala s klidem. "Ach. Jen kdyby si někoho konečně našel."

"Aby si ještě udělal dítě, to tak!" vynadal jí manžel. "Jako by nestačilo, že lítá někde po venku a my o něm nic nevíme! O vnoučatech by se ani nezmínil!"

"Pamatuješ si, miláčku, když jsi byl člověk?" optala se ho černovlasá žena a šibalsky se na něj podívala. "Ty ses od rodičů odstěhoval ještě před dosažením plnoletosti. Vlastně jsi utekl z domu. Jemu je o pár set let víc, tak ho nechej."

"Vůbec tu nemluvím o stěhování, lásko, ale o jeho chování. Proč chce být jako lidi? Na smrtelném životě není nic hezkého."

"Možná ze stejného důvodu, proč ses ty rozhodl být upírem. Taky jsi to dvacet let odmítal, a pak jsi sám přišel s požadavkem přeměny."

"Lásko, ale já nechtěl umřít, v té době na mě čekala zubatá na každém kroku. Navíc jsi sama řekla, že mi to v tomhle věku sluší nejvíc," přisedl si ke své ženě a políbil ji na líčko. Musel se usmát. I po tolika letech manželství ji miloval a opečovával stále stejně.

"Taky že ano," oplatila mu úsměv. "Nelituju toho, že jsem tě přeměnila. Ani že jsem si tě vzala."

Chvíli si zamilovaně dívali do očí. Fugaku se cítil jako za mlada, když svou současnou ženu teprve poznal. Tenkrát kvůli ní utekl z domu, aby se s ní mohl oženit. Život v osmnáctém století nebyl jednoduchý.

"Mám o něj strach," přiznal se své milované do očí. "Kdyby se aspoň ukázal. Stačilo by jednou do týdne přijít, říct Mami, tati, jsem vcelku a zase by mohl jít."

"To bys ho nesměl vyhnat, drahý," namítla s povzdechem Mikoto.

"Já že ho vyhnal?" zopakoval nevěřícně muž. Když se trochu zapřemýšlel, jeho žena měla pravdu. "Tak dobře, vyhnal. Tenkrát ale nebylo nic jisté. V Evropě zuřila studená válka a nás tady okupovali Amíci. Heh, a on si v té době usmyslí, že bude člověk. Jako by se jím mohl stát jen tak."

"Možná stane," dodala jeho žena a nejistě se podívala na svého manžela. "Víš, jak to s ním je. On má na výběr. On ano."

"A právě proto se o něj bojím, lásko," objal ji kolem pasu a položil jí hlavu na rameno. "On byl vždycky zvláštní," povzdechl si.

***

"Vítej," řekl černovlásek, jen co otevřel dveře a nechal do svého bytu vejít svého kolegu. Už tomu byly tři týdny, co se s Narutem znali a spřátelili se. Uzumakiho zájem o upíry je oba donutil udržovat blízký vztah, nebo spíš se z Naruta stala nejotravnější vlezdoprdelka.

"Wow!" řekl užasle blondýn. Ani si nesundal lehkou letní bundu a už se vydal na obhlídku obýváku. "Vypadá to tu moderně."

"A cos čekal?" zeptal se nechápavě Sasuke. Na rozdíl od Uzumakiho si bundu sundal a pověsil na věšák.

"No nějaký starověký artefakty, závěsy na oknech, lidské lebky, tmavý nábytek - takovej ten s těmi špicemi, víš, co myslím."

"Moc koukáš na filmy, hlupáku."

"Říkal jsi, že ti je tři sta, ne?"

"Dvě stě devadesát osm," opravil ho Uchiha a šel do kuchyně uvařit kávu.

"Pardon, pardon," omluvil se rozpačitě Naruto a podrbal se na temeni. Do oka mu padl černý závěs lemovaný jasně rudými třásněmi. Jako by nepatřil do této doby. Proč byl ale zavěšen na holé stěně? Ukrývalo se za ním snad něco?

Naruto měl co dělat, aby zkrotil svou zvědavost. Možná za ním bude tajný trezor, kdo ví. Každopádně neměl v plánu narušovat Sasukeho soukromí.

"Chtěl jsem ho vyhodit," řekl Uchiha, když přišel i se dvěma hrnky kávy.

Naruto nejdřív hrál hloupého a předstíral, že neví, o čem Sasuke mluví. Pak mu ale došlo, že Uchiha umí číst myšlenky. Přistihl ho, jak přemýšlí o strhnutí závěsu.

"Můžu se zeptat, proč ho tu máš?" ukázal palcem za sebe.

"Nechci o tom mluvit," odbyl ho Sasuke. Nebylo to poprvé, co odmítl zodpovědět Narutovu otázku. Chtěl na své upírské roky zapomenout a dál žít jako člověk. O tom však blondýnovi neřekl a ani to neměl v plánu.

"Dobře, promiň," usmál se Naruto a upil z hrnku. Hned na to se dávivě rozkašlal. "Co - co to sakra je?!" podíval se do černočerné tekutiny, z níž vycházela pára.

"Kafe," odpověděl prostě Sasuke. Narutova reakce ho zaskočila. Bylo to poprvé, co vařil kávu i někomu jinému, a hned selhal.

"To je káva?!" vyjekl blondýn nechápavě. "Spíš to chutná jako černozem ve vařící vodě."

"Ty víš, jak chutná černozem ve vařící vodě?" smál se vnitřně Sasuke. Na jeho obličeji se pobavení projevilo nepatrným úsměvem. "Raději ti uvařím čaj. Ten snad zvládnu," vzal si od něj hrnek. Když se nedočkal žádného protestu, ani souhlasu, zvědavě pohlédl Narutovi do očí. Nevěděl, co si myslet. Naruto vypadal nepřítomný duchem, jen se soustředěně díval na Sasukeho.

"Můžu mít otázku?" zeptal se tiše.

Sasuke asi na chvíli vycenil svoje tesáky, že se téma konverzace stočilo zpátky na upíří život, a zase na otázky. Nic jiného ty tři týdny neslyšel. Kolik ti je? Když ti zabodnu dřevěný kůl do srdce, umřeš? (Pozn. aut.: Protože lidi po zabodnutí kůlu do srdce nezemřou, že jo, tak jestli se upíři liší i v tomhle.)

"Proč tak strašně ovládáš svoje emoce?"

Uchiha se zarazil. Krabička s pytlíky čajů mu vypadla z ruky a dopadla na podlahu. Čekal otázku ohledně jeho upírského života, ne něco takového.

"Je to špatně?" zeptal se ze zvědavosti. Když odcházel z domu a šel studovat, potkal hodně lidí, kteří mu vysvětlili, že je nejlepší některé své emoce schovávat. V té době jedné jeho spolužačce a blízké známé umřel pes. V ten moment pochopil, že by se neměl smát, mohla by si to brát osobně a Sasuke by jí tím jen ublížil. Jindy mu zase bylo řečeno, že není dobré dávat najevo svou špatnou náladu. Ostatní to může jenom rozčílit.

A Uchiha si to přebral po svém - neukazovat žádnou emoci.

"Je to divné," potvrdil Naruto s nervózním smíchem. "Pořád vypadáš tak vytočeně, víš."

Sasukeho mimické svaly se zcela uvolnily.

"Je to složitý," řekl Sasuke. Nechtěl vysvětlovat, že upíři projevují své city trochu jinak a pro něj projevit ty lidské bylo dost těžké.

"Já vím," přitakal Naruto. "Podle mého názoru by se měl člověk co nejvíc smát, ale všechno samozřejmě závisí na situaci," pověděl a zářivě se usmál.

Sasuke mlčky přinesl hrnek s čajem, který si Naruto s libostí pochutnával. Sasuke slyšel jeho spokojené myšlenky, udělalo mu to radost.

"Sasuke," oslovil ho blondýn. "Máš… sourozence?" zeptal se oklikou. Nechtěl se ptát přímo na jeho rodinu, protože nechtěl ranit Sasukeho city. Uchiha se nikdy o své rodině nezmínil, takže Uzumaki mohl jen hádat, jaké vztahy s rodinou má.

"Mám staršího bratra," řekl lhostejně.

"Jak se jmenuje?"

"Itachi. Proč se najednou zajímáš o moje soukromí?" zeptal se podezřívavě.

"No… to přátelé dělají," pokrčil Naruto rameny. "Já sourozence nemám, jsem jedináček. Ale mám mámu a tátu, které moc miluju a jezdíval jsem za nimi skoro každý měsíc. Jenomže bydlí docela daleko a moje práce mě zaměstnává čím dál víc, takže je teď vidím jednou za pár měsíců. Ale pravidelně si voláme. Máma má strach, že si nikoho nenajdu. Podle jejích slov se o mě musí někdo starat, nebo celý panelák padne popelem…"

Sasuke ho pečlivě poslouchal. Musel si přiznat, že ho to zajímalo. Tak o tomhle si přátelé povídají? Cítil se nadšený, že poprvé v životě má skutečného přítele.

"…proto mám strach z výšek. Brr," dopověděl svou historku Uzumaki.

Sasuke se po dlouhých letech odvázal a usmíval se. S Narutem mu bylo dobře. Cítil se v bezpečí. Cítil, jak mu v hrudi tluče srdce, které pohání krev žilami a tepnami po celém těle. Cítil se tak, jak se dlouhou dobu snažil cítit.

Jako člověk.

***

Do uší ho nepříjemně bil krákající alarm oznamující čas vstávání. Otevřel oči, pohlédl na bílý strop. Další ráno, kdy se probudil ve stejné poloze jako usnul - na zádech. Další noc, kdy neusnul, ačkoli se o to tolik snažil. Bylo to snad krví, kterou mu včera přinesl bratr?

Uzumakiho sedmá návštěva Sasukeho bytu dopadla stejně vesele a uspokojivě, jako těch šest předtím. Když se za Narutem zavřely dveře, Sasuke s dobrou náladou uklidil špinavé nádobí. Venku se už setmělo, až ho malinko pohltil strach, že Naruto netrefí domů.

"Jenom jsem čekal, kdy se do něj zakousneš. A ty pořád nic," vytkl mu bratr, který se zčistajasna objevil na balkóně.

"A ty ses ještě nenaučil chodit hlavními dveřmi a slušně zaklepat, když jdeš na návštěvu," odbyl ho Sasuke. "Co tu chceš?" zeptal se nepřátelsky. Ne, že by svého bratra neviděl rád, jenom nesnášel, jak do něj Itachi rýpal, protože se Sasuke vzdal upírského života.

"Přiznám se, že jsem vás špehoval, dokonce po třetí. Kdy se rozhodneš si z něj ucucnout?"

"Nemám ho na jídlo," odvětil Sasuke a věnoval bratrovi varovný pohled.

"Neříkej mi, že jíš lidské jídlo," uchechtl se starší z bratrů. Smál se naivitě svého mladšího brášky.

"No a co," urazil se Sasuke. Vůbec nechápal, proč se tu s ním vlastně vybavuje, Itachi ho nikdy nepochopí. Nikdo z rodiny ho nikdy nepochopí.

"Vždyť nevíš, jak to chutná," poznamenal Itachi předtím, než mu nabídl sáček naplněný rudou tekutinou.

Sasuke mu chtěl říct, že čeká na moment, kdy ucítí i jinou chuť než chuť krve, ale nestihl to. Ten dárek, který mu bratr donesl, si získal veškerou Sasukeho pozornost. Už přes dva měsíce nejedl. Lidská strava jej vůbec nezasytila, upír uvnitř něj potřeboval krev.

"Děkovat nemusíš," řekl Itachi, když si Sasuke sáček převzal. Lpěl na něm očima, jako na svaté zjevení. Měl hlad. Tak šílený hlad! Ale musel se krotit. Stačilo by, aby tento sáček vypil a znovu bude upírem na to tata.

V rohu pytlíku udělal malou dírku, zaklonil hlavu, aby mu krev tekla přímo do krku. Tak lahodná… tak dobrá!

"Nebudu tě zásobovat věčně. A taky by ses mohl ukázat doma," prohodil mimoděk Itachi a vyskočil z balkónu.

Když v pytlíku zůstala jen polovina obsahu, Sasuke přestal s krmením a zbytek schoval do lednice. Roh, kde udělal díru, přehnul a zalepil izolepou. Nechtěl přeci ztratit své jídlo, které z něj dělalo zase upíra.

Vypnul budík a bez problémů se zvedl z postele. Zapnul televizi jako kulisu a šel do koupelny spáchat hygienu. Při čištění zubů samozřejmě nezapomněl na své upírské tesáky, které jako ostatní zuby přímo zářily čistotou. Když se od zubů přesunul k obličeji, po kterém si namazal krém, na chvilku se zastavil. Nevěřícně na sebe hleděl v zrcadle. Už skoro vůbec nebyl průhledný, pleť měl zdravější, vlasy vyživenější a pevnější.

Bleskurychle našel teploměr, který mu o pět sekund později ukazoval teplotu dvacet sedm devět. To bylo o čtyři a půl stupně víc než včera!

Měl důvod k radosti. Na tváři se mu usadil šťastný úsměv, měl chuť se proměnit v netopýra, vyletět vysoko nad mraky a pak se spustit volným pádem na zem. Ale to nesměl. Krotit se v tomhle ohledu naštěstí nebylo těžké. Konečně vidí výsledky dlouholetého snažení se stát se člověkem. Proč až teď? Proč po téměř šedesáti letech?

Co bylo příčinnou?

***

Blondýnovi na hlavě přistála známá žlutá papírová obálka. Okamžitě vypnul hru na mobilu a sundal si sluchátka a vzal ji do rukou. Byla menší než ta, v níž nosil šéfovi fotografie, akorát do ruky. Podle hmotnosti v ní nemohlo být nic jiného než pár kousků papírů. Když ji otevřel, v modrých očích se mu zablesklo.

"Kecáš," vydechl užasle.

"Tvůj podíl, přesně jak jsem slíbil," oznámil Sasuke s úšklebkem. Založil ruce na hrudi a zadkem se opřel o stůl za sebou.

"Díky!" řekl nadšeně blondýn a peníze si hned schoval do batohu. Už měl rozmyšleno, kam po práci zamíří - elektronika.

"Na co tu vlastně čekáš?" zeptal se Sasuke a rozhlédl se. Seděli u stolu sekretářky, která byla zřejmě u šéfa.

"Šéf chce se mnou mluvit," oznámil Naruto ztrápeně. Kdyby byl zvíře, svěsil by uši a stáhl ocas.

"Nebude to nic zlého," povzbudil ho Sasuke. Od doby, co se u něj Naruto poprvé zastavil na návštěvě, byl přátelštější a otevřenější. Bylo s ním daleko lehčí mluvit. Od té doby taky uplynul nějaký ten čas.

"Myslíš?" Naruto k němu zvedl své modré, uslzené oči.

"Neudělal jsi nic špatného a odvádíš skvělou práci. Možná tě povýší na hlavního fotografa."

"Nemyslím si, že by tu takové místo bylo," konstatoval Uzumaki. "Kdyby jo, hned by ho dostal Sai," protočil očima. Vzpomínka na jeho kolegu-soupeře mu zkazila tu špetku dobré nálady, kterou v sobě dnes měl.

"No," začal Sasuke nejistě, "přiznávám, že jeho fotky jsou hezké, ale jemu šéf vždycky přidělí dobré články a dobré lidi. A taky mu dává víc času na odevzdání. A taky mu dost nadržuje," předložil Sasuke fakta.

"Děkuju, že se snažíš mi pomoct, ale mám pocit, že mi to náladu nezvedne," zavrtěl Naruto hlavou.

"Hele. Teď jsem tu jedničkou mezi redaktory já, ne? Můžeme to udělat tak, že budeš fotit především pro mě. Jsem s tebou docela spokojený a je na tebe spoleh. Teda v rámci možností," ušklíbl se posměvačně na svého přítele.

"Ty máš dneska hodně dobrou náladu, co?" odhadl Naruto. "Stalo se něco, nebo si jen užíváš toho, že jsem tě naučil se citově projevit?"

"Tys mě něco naučil? Kdy prosím tě?" smál se Sasuke. S nefalšovaným pobavením sledoval Narutovu tvář zkřivenou do šklebu.

"Naruto," zavolala na něj růžovláska, která právě vyšla ze šéfovy kanceláře, "máš jít," palcem ukázala na otevřené dveře.

Každý Uzumakiho sval na těle se na moment napnul. Nádech a výdech. A s chutí do kanceláře.

Sasuke se rozhodl opustit místo sekretářky a vrátit se na své místo. Že měl dneska dobrou náladu? Ano, měl. Čím víc času trávil s Narutem, tím víc se blížil k tomu mu povědět pravdu. Zatím si ale chtěl nechat pro sebe, že se chce stát člověkem, protože dosud se nesetkal s někým, kdo se mu nevysmál. Dobře, osoby, které to věděly, byly také upíři.

"Sasuke-kun?" oslovila ho růžovláska. Když se jejich pohledy střetly, okamžitě zrak stočila někam do strany a prsty si hrála s konečky svých vlasů. "Dneska večer jdeme s pár dalšími do baru. Nechceš jít s námi?" zeptala se stydlivě.

"Jasně, proč ne," usmál se na ni mile Uchiha a odešel. Okouzlenou Sakuru nechal za pracovním stolem. Hřálo ho na hrudi, sám si ale nedokázal říct proč. Možná proto, že má více než jen jednoho přítele. Možná proto, že jde poprvé flámovat.