Útěk | Kapitola 9.

Nedivte se, že Mei publikuje útěk až teď. Mei se porouchala a nezvládá sebelehčí úkol.

Enjoy ~

---

Období dešťů ustalo. Do pokoje tak v ranních hodinách konečně dopadaly zářivé paprsky světla. Osvítily každý kout místnosti, dokonce i ten, kde stála velká postel s nebesy, jež dřív patřila Kakuzovi, hrabivému členovi Akatsuki. Probudily tak doteď bezvládně spící postavu. Její víčka se zatřepala, než se otevřela a ukázala světu své černočerné oči, v tu chvíli ještě stále zakalené zmateností z dlouhého spánku.

Nějakou dobu trvalo, než se Sasuke plně vzbudil do plného vědomí. Když konečně procitl, cítil se… zvláštně. Převaloval se ze strany na stranu, aby zjistil, co všechno ho bolí. Na nic ale nepřišel, ani oči mu nedělaly žádné problémy, i když své kekkei genkai používal téměř několik dní v kuse. Bylo jen jediné vysvětlení. Musel spát několik dní.

Jen matně si pamatoval, jak se sem dostal, a to, co si myslel, že ví, nebylo přece vůbec možné. Jeho Uchihovská nátura mu nedovolila věřit tomu, že Naruta našel živého a zdravého, a… v Akatsuki. Ano, muselo se mu to zdát. Něco takového prostě nebylo možné, aby tam mezi nimi seděl jako starý známý a ještě ho všem představil. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že se příliš unáhlil, přesně jak ostatní říkali. Zkolaboval uprostřed své cesty, ostatní se jí vydali hledat a prostě ho přenesli na nějaké bezpečné a suché místo.

Najednou se zastyděl. Teď, když na to koukal s odstupem, choval se k nim opravdu strašně, což si očividně nezasloužili, vzhledem k tomu, že jakmile jim řekl, přispěchali mu na pomoc. Asi by měl vstát a jít se jim omluvit, a následně na to se s nimi domluvit na nějakém střízlivém plánu.

Zvedl se a naházel na sebe oblečení, které našel na židli, a zamířil ke dveřím. Procházel přitom kolem zrcadla a zděsil se, když se spatřil. S tím plnovousem najednou vypadal o patnáct let starší. Potom s tím bude muset něco udělat.

Otevřel a rozhlédl se kolem. Hleděl do dlouhé chodby ozářené pochodněmi (kde sakra byla všechna okna?!). Na základě svých vynikajících pozorovacích schopností zaznamenal, že celá je posetá dalšími dveřmi, nejspíš do ostatních pokojů. Že by byli v nějakém hotelu? Vydal se směrem, odkud zaslechl dunivé rány a odkud tušil východ. Po pár metrech zaslechl dokonce i čísi hlas.

"Tak otevři, sakra, hm!" vyjekl jakýsi dlouhovlasý blondýn, zatímco kopal do cizích dveří.

Sasuke zavrtěl hlavou a zamířil ke schodišti. Nechápal, proč jsou ostatní hosté tak hrubí a ruší poklid všech obyvatelů hotelu. Už byl na druhém schodu a mířil směrem dolů, když se najednou zasekl. Ten blonďák mu byl něčím povědomý. Udělal několik kroků vzad, vycouval a postavil se několik metrů od toho chuligána. Nebyl to snad...

"Uchiho, ty kreténe! Okamžitě otevři ty posraný dveře, nebo je vyhodím do vzduchu! Ještě jsme spolu neskončili!"

Sasukemu zacukalo v oku. A zase. Pomalu, ale jistě, mu to začínalo docházet. A v momentě, kdy se chtěl rozejít a ty dveře sám vyrazit a zmasakrovat obyvatele onoho pokoje, schody se zatřásly, jako kdyby po nich běželo stádo slonů, a vteřinu na to do jeho těla narazilo něco, co si dle síly snadno mohl splést s kombajnem.

"Sasuke! Konečně jsi vzhůru!" Naruto se zavrtal do jeho náruče, byl tak šťastný.

Mladší Uchiha překvapeně zamrkal. Do tváří se mu postupem času hrnula krev, jak mu docházelo, že tohle není žádný sen, ale realita. Skutečně ho objímá jeho milovaný, tvrdohlavý, roztomilý Naruto.

Své ruce zdobené šrámy, modřinami a jizvami z cesty obmotal kolem svého přítele.

"Naruto," vydechl úlevně. "Naruto… jsi v pořádku… Naruto… můj Naruto…" opakoval jeho jméno. Ještě porad nemohl uvěřit, že ho po tak dlouhé době našel. Nebo opět jenom sní? Ne. Jasně cítil jeho teplo a tělesnou hmotnost, slyšel zběsilý tlukot srdce. Byl to opravdu on.

"Taky jsem rád, že tu jsi," pošeptal plačtivě Uzumaki.

"Co se děje?" zhrozil se Uchiha. Palci mu stíral slzy. Co se emocí u ostatních lidí týče, stále byl ještě stále ve výcviku. Byl hodně chytrý, ale často nedokázal odhadnout, proč je v dané situaci člověk, šťastní, smutný, nebo třeba naštvaný.

"Když já… tolik jsi mi chyběl… moc se mi stýskalo…" plakal blonďák.

"Už jsme spolu… miluju tě, Naruto. Neumíš si představit jak moc…" políbil ho a znovu ho objal. "Už jsme spolu…"

Tak počkat. Jestli tohle není sen a on se skutečně dostal k Akatsuki…

V očích se mu objevil sharingan, v ruce katana a beze slova si to razil ke dveřím, na které dlouhovlásek stále bušil a křičel.

"Sasuke, ne!" zastavoval ho Naruto. Příliš se ale nepřemáhal, myslel na své dítě.

"Zabiju je všechny!" vyhrožoval. Nejhorší bylo, že to myslel smrtelně vážně.

Deidara stačil na poslední chvíli uhnout letícímu shurikenu.

"Sasuke, jsou to přátelé!" přesvědčoval ho Uzumaki.

"Přátelé?" podivil se mladší Uchiha. "Trpíš Stockholmským syndromem," odpověděl jednoduše a chystal se znovu zaútočit na dlouhovláska před sebou.

Naruto neměl ponětí, o čem to Sasuke mluvil, ale teď pro něj bylo podstatnější Sasukeho uklidnit.

"No tak, chlape, zklidni hormon!" vložil se do toho Deidara, který se pouze bránil, neútočil.

"Nejdřív zabiju tebe," vrčel Sasuke a nepřestával se ohánět katanou, "a pak všechny ostatní!"

Ostří v ruce se mu díky chidori rozsvítilo jako meč z Hvězdných válek a jeho rychlost ještě stoupla. Tomu se Deidara stěží ubránil. V momentu, kdy jeho pozornosti na chvilinku klesla, to vypadalo, že ho katana smrtelně zasáhne.

Katana odletěla na druhou stranu temné chodby. Cestou však stihla shodit a zhasnout pár pochodní, než se zabodla do stěny. Mezi mladším Uchihou a Deidarou stál Uchiha starší, taktéž se sharinganem v očích.

"Chceš jenom mě, ne?" zeptal se chladně Itachi.

V Sasukem začala vřít krev. Mozek přepnul systém užívaný Sasukem Uchihou na systém užívaný vraždícím strojem. Když se tohle stane, nikdo ze Sasukeho obětí nepřežije.

"Ne, Sasuke! Nesmíš mu zabít strejdu!!!" zaječel Naruto, který Sasukeho zezadu objal, ve snaze ochránit Itachiho.

Jakmile ta slova Naruto vyřkl, se zděšeným výrazem se chytl za ústa. Ne, tohle Sasukemu rozhodně říct neplánoval! Tedy, jednou samozřejmě ano, ale v tuto chvíli opravdu ne. Bylo na to ještě moc brzy, neviděli se přece takovou dobu!

Sasuke se na svého zlovolného bratra užuž chystal použít svoje elektřinou nabité chidori. Představoval si, jak zasáhne jeho ledové zrádcovské srdce, a až bude sledovat jeho poslední okamžiky před smrtí. Hned na to měl v plánu povraždit zbytek nukeninů zdejšího zlovolného doupěte a pak vzít Naruta do náruče a odnést ho s sebou zpět do Konohy, a tam se s ním noc co noc vášnivě milovat. Když však zaslechl to, co Naruto vykřikl, ztuhl na místě. Ta věta sama o sobě nedávala příslušný smysl, bylo to přece nemožné, vyděsila ho ale hysterie jeho hlasu. Co když se s ním dělo něco špatného? Nějaké vedlejší účinky týrání?

Otočil se na svého milého a zatvářil se starostlivě. "Co to říkáš za nesmysly?"

Naruto vydechl a sklopil hlavu. Nedivil se, že jakmile to před někým řekl nahlas, myslel se, že se dočista zbláznil. Vždyť ani on sám tomu zpočátku nevěřil! Nevěděl, jestli to bylo těhotenskými hormony, i tak ho to od Sasukeho trochu zabolelo.

Zvedl hlavu, v očích tvrdý výraz. "Žádný nesmysly. Mluvím pravdu, to už bys za ty roky, co mě znáš, mohl vědět," vyfoukl uraženě a udělal několik kroků, aby si mohl stoupnout mezi dva znepřátelené sourozence. "Čekám tvoje dítě, Sasuke, a ať chceš nebo ne, Itachi bude jeho strejda. Celou tu dobu se tady o mě stará, a když jsem mu své podezření řekl, ani na sekundu nezapochyboval. Jen si to prostě sám ověřil. A ty? Říkáš, že plácám nesmysly! Tak jak si to jako mám vyložit, hm?"

"Naruto..." začal Itachi, za jehož zády se ještě pořád krčil vystrašený Deidara, jehož několik pramenů vlasů z hrůzy zbělalo. Uzumaki Itachiho přerušil zvednutím prstu.

"Říkáš, žes mě celou tu dobu hledal. Teď jsi mě našel mezi přáteli a s potomkem v břiše. Jestli chceš, abych se s tebou někdy vrátil, budeš je muset akceptovat. Všechny do jednoho. Co mi k tomu řekneš, Uchiho?"

Sasuke stál jak opařený. Jako by Naruto zažil déjà-vu, kdy přesně takhle strnulého viděl jeho bratra. Na moment si myslel, že je Sasuke mrtvý, když se jeho spodní začal jemně třepal, jak Sasuke zalapal po dechu. Udělal k Narutovi jeden jediný krok, ruku mu položil na břicho. Cítil to. Tu chakru, která nebyla pouze Naruta, ale byla zvláštní tím, že byla jakoby kouskem jeho vlastní.

Pohlédl do modrých studánkových očí. Našel v nich přesně to, co čekal, že najde. Lásku, stesk a starostlivost. Uvědomil si, jak hloupě se k Narutovi choval. Dělal mu žárlivé scény, i když nemusel. Přivlastňoval si ho, mnohdy se blondýna neptal, co chce on. A teď se dozví, že budou mít spolu dítě, které se Uzumaki raději rozhodl vychovat v tomhle doupěti s partou nukeninů, než doma v Konoze a se Sasukem.

"Tak co mi řekneš?" zeptal se znovu Naruto, vystrašenější než Deidara, který nahlížel Itachimu přes rameno, co že se to tam vepředu děje.

Vůbec nevěděl, co si má ze Sasukeho reakce vyčíst. Je šokován, to je jasné. Teď už vlastně záleželo jen na tom, jak se s tou informací popere.

Starší Uchiha byl daleko neklidnější. Svou rukou pomalu proplul kolem Narutova boku a sáhl na Sasukeho ruku, která se stále dotýkala Uzumakiho břicha, ve snaze ji z toho místa dát pryč. Znervózňovalo ho, jak Sasuke nečinně hleděl na Naruta.

Sasuke v mžiku procitl. Naruta schoval za sebe a postavil se svému bratrovi tváří v tvář. Opět jej přepadla chuť toho zrádce, toho vraha zabít, ale ovládl se.

"Nesahej na mě ani mou rodinu," zavrčel nebezpečně. Poslepu vyhledal Narutovu ruku, kterou pevně stiskl.

Uzumaki se samozřejmě polekal. Držel Sasukeho za ruku především proto, aby se hned nevrhnul na Itachiho.

Ten jen smířeně vydechl a podíval se za sebe na Deidaru. "Měl jsi pravdu. Ještě jsme spolu neskončili," chytil ho hrubě za paži a zatáhl do svého pokoje. Co se uvnitř dělo, to si Sasuke s Narutem mohli jenom domýšlet. Blonďákovi ale došlo, že je něco jinak. Normálně jsou až moc hluční. Buď si užívali (hlučně), nebo se hádali (hlučně). Dnes byl ale klid.

Sasuke se otočil na Naruta, znovu mu položil ruku na břicho a mlčky přeskakoval pohledem z Narutových očí na břicho.

"Tak… tak sakra, řekni něco!" napomenul ho Naruto nervózně.

"My vážně budeme mít…" větu nedokončil a pozvedl obočí. Už to jednou slyšel, dokonce to sám cítí, ale potřeboval se přesvědčit.

"Ano, Sasuke, ano!" zakřičel na něj Naruto. Měl co dělat, aby se nezačal smát. Takhle vykolejeného Sasukeho ještě v životě neviděl.

Mladší Uchiha ho vzal do náruče, nohou si hravě otevřel dveře od bývalého Kakuzova pokoje, ty pak za sebou zabouchl (nohou), a položil Uzumakiho na postel.

"No tak na to zapomeň! Během těhotenství žádnej-" rozčiloval se hned blonďák. K jeho údivu ho Sasuke nezačal vyslíkat. Lehnul si k němu tak, že hlavu měl ve výši Narutova břicha, obě ruce obmotané kolem jeho boků.

"Moc vás miluju…" vzlykl Uchiha. Normálně by se styděl, že ukazuje svou slabost, zvlášť před Narutem, kterého by měl chránit, ne mu tu brečet, ale teď si nemohl pomoct. Cítil se tak šťastný a tak zhrzený z myšlenky, že o něj i své dítě mohl přijít.