Útěk | Kapitola 4.

Dneska na Gaudeamus do Brna. Skvělý...

Doufám, že aspoň vy budete mít lepší den.

---

Víčka se neochotně otevřela a sluneční světlo vycházejícího slunce opět spatřilo pár nebesky modrých očí. Naruto ležel ve velmi pohodlné, velké a luxusní posteli. Tento pokoj byl tím nejdražším, co se v doupěti Akatsuki dalo najít. Jak by ne, když v něm spával nejbohatší člen - Kakuzu.

Docela ho zklamalo, že se neprobudil ve své méně pohodlné posteli po boku svého milovaného a žárlivého Sasukeho.

Deprese ho vmžiku opustila. Proč by měl být smutný? Dostal se do lepší společnost, mezi lidi, kteří ho nevyhnali, i když ví, co je zač.

Vyskočil na nohy a protáhl se. Takhle dobře se ještě nevyspal. Sasuke se vedle něj vždycky roztahoval a nejednou skončil Uzumaki na zemi. Ale tomu teď byl konec. Má svůj nový pokoj, nové bydlení, nové spolubydlící… nemohl si stěžovat.

Teda až do chvíle, kdy si všiml, že je pouze ve spodním prádle a jeho oblečení bylo to tam. Byl si jistý, že si ho včera před spaním poskládal na hromádku na komoru, ale nebylo tam. Hledal i pod postelí, pod kobercem, ale z jeho oblíbené oranžové teplákovky nezůstala ani nitka. A jeho batoh taky zmizel. Už propadal depresi, když si všiml velké igelitové tašky u dveří. Na něm stál jednoduchý vzkaz:

Dali jsme ti vyprat oblečení, tady je nějaká náhrada.

Uzumaki sáhl do tašky a vytáhl první věc, která mu přišla pod ruku. Čelist mu spadla a oči malém vypadly z důlků. Celá tvář mu jako lusknutím prstu zrudla při představě, že by se měl v tomhle ukázat před ostatními.

Zíral na přesnou kopii Akatsuki pláště, která… Eh, která byla dobrá maximálně tak na nějakou dětskou párty v kostýmech. Naruto si byl stoprocentně jistý, že kdyby si to na sebe vzal (a kdyby se mu povedlo to na sebe vůbec nasoukat), čouhaly by mu z toho spodky a koule k tomu jako bonus. Nechápal, jestli to bylo schválně či to byl nějaký potrhlý Hidanův žertík, nebo jestli se jim to při posledním praní tak strašně srazilo. Věděl ale, že něco takového si na sebe stoprocentně nevezme. To radši bude chodit jen v trenkách. A bude si muset dát setsakramentský pozor, aby dělal jen malé krůčky. Měl sice rád, když mu kolem Franty pěkně foukalo, ale nepotřeboval, aby to viděli o ostatní obyvatelé domu.

Zahodil tu parodii na pláštík a podíval se, co si pro něj připravili dál. Rukou sáhl do tašky a věc, jenž vyndal, leknutím skoro upustil. V ruce se mu vyjímal krásně růžový umělý penis takové velikosti, že by se za to nemusel stydět žádný kůň. Naruto hlasitě vydechl, aby se uklidnil, doufaje, že to doopravdy nemá s koněm nic společného, a snažil se zadupat do země myšlenku, že mají někde ve sklepě ustájeného hřebce, nebo dokonce kentaura. To už by vážně nerozdýchal.

Když se na dildo pozorným pohledem zadíval, zjistil, že je na něm vyryto věnování.

To aby ti u nás nebylo smutno. Hidan.

Uzumaki předmět rázem upustil a velice, velice doufal, že to, co právě držel, nebylo z Hidanových vlastních zásob. Potlačil chuť zvracet a sáhl do tašky naposledy. Vyndal z ní černé kraťasy a (díkybohu!) oranžovou mikinu, které vypadali (u Jashina, díky) zcela normálně. Urychleně se oblékl a zamířil do soukromé koupelny (nikdo jiný soukromou koupelnu neměl) vyčistit si zuby.

A jelikož byl čas akorát tak na snídani, vyšel ze svého pokoje a zamířil tam, kde tušil jídelnu. Až se pěkně nadlábne, zajde za Peinem, promluví s ním a pak se uvidí, co dál. Třeba, když ho tady nechají dostatečně dlouhou dobu, jim bude moct pomáhat. Třeba konečně najde místo, kam patří.

Po půlhodinovém bloudění po rozlehlém bydlení konečně dorazil do jídelny, avšak nenašel tam švédské stoly, jak si původně myslel, dokonce nepotkal ani jednoho člena Akatsuki. Vrcholem toho všeho bylo, že neviděl jedinou stopu po alkoholu. Zrovna tady by ho očekával v nejvyšším počtu.

Z jídelny vedly dvoje dveře - jedny, kudy přišel, a druhé lítačky do neznáma, zřejmě do kuchyně. Prošel jimi, ale hned se zarazil. Už věděl, kde sídlilo centrum všeho alkoholu. Na kuchyňské lince bylo postaveno hned několik prázdných i plných lahví. Ve špajzu vedle lednice neplnilo police nic kromě alkoholu. Na deset lidí vycházely asi tři lahve, avšak nic tvrdého. Aha, tak takhle špatně na tom jsou, pomyslel si Naruto a špajzku zase zavřel.

Zavřel oči, aby se na chvilku zapomněl na všechny ty litry alkoholu. Nádech. Výdech. V břiše už mu dost kručelo. Naposledy jedl po tom, co potkal Sakuru a přišel domů. Od odchodu z Konohy nedal nic do pusy.

Otevřel dvířka lednice a už sahal po jogurtu, na který se mu hned naskytl pohled. V tom se ale zarazil. Kromě pár potravin byla lednice plná prázdných lahví od alkoholu.

"Brý ráno," pozdravil blonďáka polonahý zrzek a zívl. Oči ještě slepené, obličej napuchlý. Postavil se vedle blonďáka, prohlédl si obsah v bílé kamarádce a rozhodl se si vzít pečivo z košíku na pultíku.

Pro Naruta to bylo zvláštní. Díval se na polonahého, polospícího lídra Akatsuki s kocovinou, jak si ukusuje tvrdšího kusu pečiva.

"Ehm… dobré ráno…" pozdravil slušně a trochu nejistě Naruto.

"Kde máš Itachiho?" zeptal se Pein a zamžoural očima.

"Já?" podivil se blondýn.

Zrzek na něj upřel svůj pohled a chtěl ho odpálkovat větou "A já asi, vole?!", ale v tom si všiml, že tento blonďák nebyl Deidara.

Trvalo mu bezmála deset sekund, než mu došlo, na koho to právě zírá. Jeho oči se rázem plně rozevřely, veškerý alkohol vyprchal kamsi do éteru a obličej se pokoušel nasadit si seriózní výraz, což moc nešlo vzhledem k tomu, že byl před Uzumakim napůl nahý.

"Ty jsi-"

"Jo."

"A jsi tady."

"Očividně."

"Vážně se mi to-"

"Bohužel."

"Oukej," vydechl Pein a pak se k Narutovu překvapení zasmál. "Promiň mi to všechno. Ten bordel, vypadá to tady hrozně."

"Vlastně docela fajn," zamumlal Naruto, hraje pohodovou náladu, aby si šéf Akatsuki nevšiml, jak je nervózní. I s jogurtem prošel zpět do jídelny a posadil se k jednomu se stolů. Trvalo jen pár vteřin, než zavrzala i druhá židle. Zrzek se posadil naproti němu i s houskou.

"Co tě k nám přivádí, Naruto?"

"Asi osud," řekl nekonkrétně a povzdechl si. "Je s tím nějaký problém?"

"Ne, to vůbec ne. Chápej, byly doby, kdy bych tě tady viděl mnohem radši, chápeš, ale teď…" posmutněl.

"Jo… slyšel jsem. Je to bídný. Teda ne, že bych si stěžoval, ale… je mi vás trochu líto. Jak to zvládáš?" zeptal se a v duchu se uchechtl nad představou, že se tady spolu baví jako dva staří známí.

"Abych řekl pravdu, nic moc. Je velice těžký řídit tak velkou skupinu, hlavně teď. Všichni jenom chlastají a chlastají. A pokud ti vyprávěli, že chodí pracovat, tak pěkně kecaj. Stejně se vždycky někde po směně ožerou… A prachy jsou fuč," litoval se Pein.

Naruto nakrčil obočí a prstem si ucpal nos nad odérem z Peinova chřtánu. "Nevypadá to, že bys byl nějak proti alkoholu."

"Taky si občas dám, to každej, že. Ale… hmm. Popravdě už jsem párkrát přemýšlel, že je pošlu na léčení. Nebo že sem unesu nějakýho doktora, kterej by to s nima nějak vyřešil. Je na nás všechny fakt smutnej pohled. Myslel jsem, že Konan by mi snad mohla pomoct, ale ta do toho spadla jako první…"

"Klidně ti pomůžu," pokrčil Naruto rameny. Jak jinak by si měl získat místo v jejich srdci, nežli tak, že jim pomůže od problémů. "Popravdě chlast nesnáším."

"Vůbec?"

"Jen o narozeniny…"

"Hmmm…"

Chvíli seděli mlčky, každý zabraný ve svých vlastních myšlenkách, než blonďák opět promluvil.

"Hele… Co máte všichni s tím ItaDei?"

"Co?"

"No, chápu, že je to asi oblíbenej pár na shipování, ale co vy tady s tim? Hidan měl večer nějaký průpovídky a teď ty…" nadhodil téma k rozhovoru a natočil hlavu na stranu. Vážně ho to zajímalo.

"Jo, tohle," kývl hlavou Pein a pousmál se. "No, to je takovej náš osobní fórek. Celej tejden si hrajou na to, jak se nenáviděj, ale pak, jak ochutnají jen kapku alkoholu, tak… Á, dobré ráno, Deidaro!" změnil okamžitě téma hovoru šéfík a důležitě se na Naruta podíval. Teď by měli držet jazyk za zuby.

Dlouhovlasému blondýnovi se stáhly všechny svaly na obličeji v bolestném výrazu.

"Ššš…" přiložil prst ke rtům. "Nekřič…" pošeptal. Hlava ho třeštila už jen z cinknutí špendlíku o zem. Z jednoho z nejusměvavějších členů z Akatsuki se díky alkoholu stal fotofobní tvor.

"Ty dneska končíš," poznamenal tiše Pein. Deidara byl velmi energický i co se chlastání týkalo. Vždycky se ožral jako první.

Ignoroval lídrovu poznámku a zmizel v kuchyni. Tiché vrzání lítaček se ozvalo celou jeho hlavou.

"Vypadá hodně mladě," konstatoval Naruto tiše, aby je blondýn neslyšel.

"Je odtud nejmladší," vysvětlil Pein. "A jako ten nejmladší se často chová jak děcko. Myslí si, že chlast z něj udělá chlapa," povzdechl si.

Naruto nevěřil, že by tu někdo takový byl. Nejmladší? A to ho nikdo nedrží na uzdě? Měl by ho někdo hlídat…

"Co že jsi to říkal že má s… Jé, a-ahoj, Itachi!" mávl rukou na příchozího. Raději si do pusy strčil lžičku s jogurtem.

Itachi začal mávat rukama, nakonec si přiložil prst ke rtům.

"Ššš…" Šouravým krokem se dobelhal do kuchyně.

"Náhoda?" pozvedl pobaveně obočí zrzek.

"Jaká náhoda?" nechápal Naruto.

"To ti to fakt nedošlo?" zeptal se nevěřícně Pein. "Přišli hned po sobě, oba stejně na sračky a navíc…" ukazováčkem si poklepal na krk. "Nevšiml sis?"

"Jako cucák?"

"A oba," potvrdil zrzek.

Naruto krátce kývnul hlavou. Teď už mu to bylo jasný. Itachi a Deidara byli…

Prudce vstal, židle zavrzala, že i sám Pein si zakryl uši.

"Oni spolu-!"

"Co je tu kurva za rámus?!" nadával tiše Dei, v závěsu za ním šel se snídani v ruce Uchiha. "Slyšeli jsme to až tam!" palcem ukázal za sebe.

"Sakra, neřvi ještě aj ty," protočil očima černovlásek a posadil se na židli vedle Naruta. Velmi pomalu, aby nadělal co nejméně hluku.

Deidara se nepřestal mračit. Naruta si předtím všiml, od Itachiho o něm věděl, jen netušil, že je blonďatý. Uchiha mluvil jenom o novém členovi, víc se z něho nedostalo, protože byl Itachi rozespalý a po tom, co spolu ještě trochu (TROCHU) popili, se z něj nedostalo jediné srozumitelné slovo.

"Ty seš kdo?" zeptal se znechuceně mladého muže.

Naruto se na Deidaru překvapeně podíval, nepřestávaje se divit, že se takový idiot dostal do super silné Akatsuki grupy. Podle Peinových slov to spíš vypadalo, že to byl jen obyčejný mladík. Vždyť mohl být jen o pár let starší než on sám. A on teprve nedávno dovršil věku devatenácti let.

"Už jsme se potkali," nakrčil obočí. Zvyk, jež se za ty roky naučil od Sasukeho.

Deidara na něj chvíli zíral a hraně se snažil předstírat, že si na něj nevzpomíná. Trvalo to několik dlouhých a nepříjemných minut, během nichž dlouhovlasý blondýn střídavě poznával a opět si nevzpomínal. Narutovi z toho bylo trapně a nebyl jediný. Pein vypadal, že se každou chvíli zvedne a raději odkráčí do kanceláře naplánovat nějakou sebevražednou misi, Itachi zas, že blonďáka uvězní ve svém mangekyou sharinganu a nechá ho trpět.

"Hmm… jo, myslím, že jsme se viděli, ale… to víš, na tuctový obličeje nemám paměť," ušklíbl se, ve tváři předstíraný smutek.

"No, ehmm… Jo… to bychom měli. Takže, co kdybychom se přesunuli ke mně a ujednali… to, o čem jsme se bavili?"

"O čem jste se bavili, hm?" zeptal se ihned zvědavě Deidara.

"Nic, co by tě mělo zajímat," zadíval se na něj přísně Pein. Dei si z toho však vůbec nic nedělal. Už dávno pro ně nebyl taková autorita jako dřív. Ale nyní měl možnost to všechno změnit. Dát je do pořádku, donutit je přestat pít a získat zpět svou starou ninjovskou čest. Nebo aspoň tu nukeninskou. "Ale když to musíš vědět, dohodli jsme se s Narutem, že tady s náma pár týdnů zůstane."

"To je ale štěstí," zazubil se Deidara, ale že by to myslel nějak vážně, to ne.

Pein ho ignoroval a zrak přesunul na Uzumakiho, který mu v jeho plánech pomůže. "A víš co? Přemýšlím, že tě dám do týmu s Itachim. Je zkušenej a se vším ti tu určitě moc rád pomůže," vymyslel, snaže se ignorovat vzteky pěnícího Deidaru a Itachiho, jež si v tu chvíli přál, aby se mohl propadnout do země. Pak vstal, vzal Naruta za paži a odtáhl ho od nedojedeného jogurtu přímo do kanceláře. Z dálky ještě slyšel nasraného žárlícího Deidaru, ale bylo mu to jedno. Jeho už nikdo srát nebude.