Pod zámkem | Kapitola 12.

Páni, udělali jste mi moc velkou radost s komentáři u povídky Cit od srdce. ♥ Moc moc děkuji. ♥ Za odměnu tu máte předposlední (už vážně předposlední xD) kapitolu Zámku, která dnes původně neměla vyjít. ♥ Ale když vy jste mi udělali tak velkou radost. ♥

Stejně jako s odpověďmi v dotazníku, jehož výsledky se budu snažit zpracovat v pondělí, nebo úterý. :3 ♥

---

Před očima se mu zatmělo. Cítil se… divně. Nedokázal to popsat. Jako by umíral. Moc se bál, že umírá. Neznal ten pocit. Na jednu stranu se mu ulevilo a bylo mu fajn. Až moc fajn, ale jen po psychické stránce. Na druhou ale nevěděl, co se děje s jeho tělem, s celým světem. Bylo mu dobře a zle zároveň. Motala se mu hlava. Bylo mu na zvracení, ale nemohl se přestat usmívat. Svým způsobem byl i spokojený, ale tělo ho bolelo. Nebo to nebyla bolest?

Nevěděl.

Byl ale tolik, tolik vystrašený.

"Muselo to být?" zeptal se Sasori, když viděl sténajícího Deidaru. Jeho expřítel byl naprosto mimo realitu. Poprvé zažíval tento stav, jeho tělo na to nebylo zvyklé.

"Jinak by nezavřel hubu. Neboj, dali jsme mu jenom malinko. Víc by Hidan ani nedal," zrzek střelil pohledem k bělovláskovi, který jen rozhodil rukama. "Trochu si užije a bude zase v pohodě. Hlavně už musíme vyrazit," sdělil a nařídil ostatním, aby nastoupili do auta.

"Bude v pohodě?" ptal se zase starostlivě Sasori s pohledem na blondýnovi. Rukou jej několikrát pohladil po vlasech, aby jej uklidnil. Deidara byl totálně dezorientovaný, vůbec nevěděl, která bije. Oči měl vytřeštěné, dech se mu zadrhával a celé jeho tělo se třáslo.

"Jako bys nevěděl nic o heroinu," opáčil Kakuzu posměšně. Vepředu seděli Pein, Hidan a Kakuzu. Dozadu k Deidarovi a Sasorimu přibyl Zetsu.

"Bude jenom pár hodin mimo. Přestaň vyšilovat," zpražil ho Hidan. Už mu lezlo krkem, jak se Sasori o Deidaru staral. Nejdřív ho přikryl dekou, pak mikinou, věčně ho kontroloval a opečovával jako svý štěně. Láska byla teda pořádný humus.

"Budou tam čekat?" zeptal se Zetsu.

"Budou muset," odpověděl Pein.

"A ten hajzl? Víme už o něm něco?" položil další otázku Hidan. Odpověď však byla záporná.

"Jsme si jistí, že se k němu dostala zpráva i s fotkou, ale žádná odezva. Tady ten kluk musí být smolař. Otec se o něj zřejmě vůbec nezajímá…" povzdechl si lídr. "Každopádně teď je jenom náš. Buď ho vyměníme za výkupný, pokud se někdo přihlásí, o čemž silně pochybuju, nebo si ho prostě necháme."

"Necháme?" vyhrkl zděšeně Sasori. "Odmítám, aby byl členem Akatsuki." Nedokázal si svého expřítele představit jako člena mafie. Vždyť Deidara by neublížil nikomu, kdo si to z jeho pohledu vůbec nezaslouží. Rvát se umí, to jo, ale aby někoho zabil? To on neuměl.

"Nebude členem," uchechtl se Hidan a otočil se dozadu. S úsměvem na tváři na jedné ruce spojil palec s ukazovákem a prst druhé ruky několikrát prostrčil vzniklým kroužkem. Přitom se smál. Všichni se smáli.

Sasori strnul. Smích jeho společníků mu zněl v hlavě, až se z toho mohl jít zblíznit. Nechat Deidaru jako oběť jejich sexuální touhy? Ani náhodou! O Deidaru se nebude s nikým dělit!

Vytáhl svoji zbraň. První kulka prostřelila řidiči krk, druhá se zasekla někde v Zetsuově lebce. Dřív, než Sasori stačil vystřelit po dalším muži, dodávka změnila směr a sjela ze silnice do příkopu, kde narazila do nejbližšího stromu.

Po dlouhé minutě přišel k sobě. Div nepřeletěl přes sedačky a skrze přední sklo. Dalo se mluvit o štěstí, které však chybělo Kakuzovi, který teď nehybně ležel na kapotě auta se zlomeným vazem. Jediní přeživší byli Hidan, Sasori a Deidara.

Rudovlásek okamžitě zkontroloval Deidarovy životní funkce. Neodpustil by si, kdyby se mu něco stalo.

Deidara žádná vážná zranění neměl. Stále byl mimo, určitě ani nevnímal bolest z nárazu, proto bylo zbytečné se ho ptát a zjistit, jestli má třeba něco zlomeného.

"…hajzle…" zaskuhral Hidan, když se nelehce dostal z auta. Po celém obličeji mu tekla krev z rány na čele. Jeho kroky byly malátné, nohy ho sotva udržely.

Vydal se směrem k silnici. Hlavou mu jen probíhalo, že musí sehnat skupinu, se kterou se měli setkat a předat jim Deidaru. Nenapadlo ho použít mobil. Ztrácel vědomí.

Jeho tělo těžce dopadlo na zem, už se ani nehnulo.

To byla pro Sasoriho skvělá příležitost. Vzal svázaného Deidaru do náručí a s obtížemi ho nesl daleko od auta, do hlubokého lesa. Znal to tu, nedaleko byla opuštěná farma, kde si udělali základnu a odkud vyjeli. Tam se však vrátit nemohl. Mířil na druhou stranu, na starou myslivnu. Bolelo ho celé tělo, ale pokračoval dál. S každým krokem mu tělo na rukou připadalo těžší a těžší, stále ho však držel. Scvaknul zuby a bojoval dál proti bolesti. Poháněl ho strach, že se někdo z jeho bývalých kolegů probudí a bude je pronásledovat. Nemohl dopustit, aby Deidarovi ublížili.

Posadil se ke kmeni mohutného stromu a vydýchával se. Auto se už dávno ztratilo z dohledu, nikde okolo žádná mýtinka, pouze hustý porost.

Pohlédl na spícího Deidaru. Roztřesenou rukou od krve mu prohrábl vlasy. Zabil pro něj své nejlepší kamarády. Obětoval je, aby mohli žít společně.

Aby mohli být šťastní.

Neměl ponětí o čase, nevěděl, jak dlouho mu trvalo dostat se na starou myslivnu. Byla to malá chajda, co vypadala, že se rozpadne, když na ni někdo foukne. Kupodivu ale pořád stála.

Vešel dovnitř a položil Deidaru na starou, potrhanou a špinavou matraci. Rozhlédl se, jestli nenajde něco, čím by blondýna zakryl. Musela mu být zima. Musel ho zahřát.

Rozvázal ho, provaz hodil kamsi za sebe a začal Deidarovi svlékat mikinu a triko. To samé pak udělal u sebe. Nahou hrudí se natiskl na Deidaru a schoval ho v náručí. Ještě přes ně přehodil mikinu, aby se teplo nějakým způsobem udrželo. Dlaní ho vískal ve vlasech a šeptal mu, jak bude všechno dobré, že je tu s ním a že mu nikdo neublíží.

Blondýn ho slyšel, ale nevěděl, kdo to k němu promlouvá. Nemohl ani otevřít oči. Necítil teplo, ani zimu. Necítil nic.

Sasori zvědavě sklonil hlavu dolů, když se z blonďákových úst dostalo něco nesrozumitelného. Znělo to jako mumlání půlročního dítěte.

"Neboj se. Jsem tu s tebou. Nic nás už nerozdělí," slíbil mu a políbil ho do vlasů. "Odpouštím ti…" pošeptal a přitáhl si ho blíž k sobě. Podle něj ho Deidara podvedl, teď mu to ale bylo jedno. Každý přece dělá chyby, Deidara není výjimkou. Tak jednou šlápl vedle, to se stává a Sasori mu to právě prominul. Už se to ale nebude opakovat. Sám se změní, aby byl pro blondýna dokonalým přítelem a oba tak byli šťastní. Pak Deidara nebude mít potřebu ho podvádět.

***

Trvalo dlouhé hodiny, než se Deidara trochu vzpamatoval. Mohl se hýbat, pořád byl ale omámený a dezorientovaný. Tiše zasténal, jak ho při prvotním pohybu zabolelo tělo. Byl celý ztuhlý kvůli strnulé poloze a tvrdému nárazu, o kterém nevěděl.

"Jsi v pořádku?" zeptal se ho Sasori naléhavě, když si všiml, že se Deidara probral. Pustil ho ze sevření, mikinu nechal na něm a kleknul si na zem. Pečlivě zkoumal každý jeho pohyb. Dokázal si představit, jak Deidarovi je. Když začínal s heroinem, bylo mu stokrát hůř, protože se hned na poprvé předávkoval a probral se po několika hodinách. Pak následovalo peklo.

"Kde… jsme…?" zeptal se ztěžka blondýn. Věděl, že mluví se svým expřítelem, ani mu to nebylo divné. Jako by všechno doteď byl jen sen a on se probudil druhý den ráno po tom, co u Sasoriho strávil jednu noc, protože se jeho otec vrátil domů totálně sjetý.

"V bezpečí. Už nám nikdo neublíží," pohladil ho po vlasech a usmál se. "Neboj se, za chvíli to odezní. Je to jenom troška heroinu," snažil se ho uklidnit. Bohužel se stal naprostý opak.

"Heroin…" vyhrkl ze sebe Deidara. Začal hyperventilovat, z očí mu tekly slzy a snažil se posadit.

"To nic! Lehni si! Bude ti líp, věř mi!" přesvědčoval ho rudovlásek a držel ho přišpendleného na matraci.

"Cos mi to udělal?!" vykřikl zmateně Deidara. "Kde je Itachi?! Co jsi mu udělal?!"

"Co?" zamračil se Sasori. Nechápal, o kom to Deidara mluví. Že by o tom svém spolubydlícím lomeno milenci?

"Chci Itachiho! Kde je?! Cos mi to udělal?! Pusť mě!" křičel, vzpíral se, kopal nohama a rukama mlátil ho Sasoriho těla. Neměl však žádnou sílu a bylo mu zle, že se po chvíli hysterického záchvatu otočil na bok a vyklopil všechen obsah ze žaludku.

"Všechno bude dobrý," konejšil ho dál rudovlásek, nepřestávaje ho hladit po vlasech. Bez dalšího slova se zvedl a začal hledat v oblečení kapesník.

Deidara jen bezmocně ležel a sledoval ho. Na čele se mu tvořily krůpěje potu, ale celkově mu byla zima. Žaludek se mu divně kroutil, v krku ho pálilo, hlava třeštila, končetiny mu brněly. Ale cosi v něm ho příjemně hřálo. Bylo to jako moment před orgasmem, ale mnohem, mnohem delší.

Sasori přiskočil k němu a podepřel mu hlavu. Jednou stranou čistého kapesníku mu otřel ústa, druhou pot z čela.

"…vodu…" pošeptal Deidara unaveně.

Sasori se zoufale rozhlédl. Kde by měl vzít vodu? V této chatrči těžko něco bude a s sebou si nic nevzal. Jediná možnost byla vrátit se k autu a vzít láhev odtamtud, pokud teda byla celá a nárazem do stromu se nijak neponičila a voda nevytekla.

"Hned jsem zpátky," slíbil s úsměvem, políbil Deidaru na čelo, hodil na sebe triko a bundu a rychlým krokem se vydal cestou, kudy přišel. Spěchal, ne proto, že se bál, že by Deidara utekl, ale protože mu chtěl co nejdříve ulevit od trýznivé žízně.