Pod zámkem | Kapitola 11.

Tohle je poslední přednastavená kapitola a vzhledem k tomu, že mám přestávku, nevím, kdy vyjde dvanáctá (dost možná poslední) kapitola. Je možné, že v této kapitole najdete spoustu chyb...

Jinak dneska jedu do Prahy! Hoooraaaay!! Můj první koncert! Navíc se uvidíme s Majo! 😍 (To znamená, že může uskutečnit všechny své výhružky... x'D Do háje...)

Jinak mi vyplňujte dotazníček prosím! ♥

---

Okolní zvuky připomínaly místo jak z hororu, pach jako ze smradlavé stoky. Kromě kapání vody, její ozvěny a šeptání vzdálené party lidí nebylo slyšet nic jiného. Deidara se mohl spolehnout pouze na zvuk, čich a pocity. Přes oči měl zavázaný kus látky, zrak mu byl tedy odepřen.

"Jsi vzhůru?" zeptal se ho expřítel. Podle hlasu by ho poznal kdykoli a kdekoli.

"K-kde jsem?" Rozvibrovat hlasivky se mu nepodařilo na poprvé, v ústech měl sucho, proto bylo mluvení zezačátku obtížnější.

"U nás," odpověděl jednoduše Sasori. Jeho hlas zněl mile a přívětivě. Děsivě mile.

"Proč tu jsem?" zamračil se Deidara. Cítil, jak se mu o stehna opřely dvě ruce a do nosu ho udeřil pach cigaret. Leknutím trochu povyskočil. Tím jediným pohybem zjistil, že je spoután k židli.

"Protože jsem si vzal, co mi patří," pošeptal mu do ucha. Rty se mu přisál na jeho snědý krk, avšak přestal, když si uvědomil, že udělal jen další a tu samou značku, kterými Deidarův krk byl obsypán. "A protože nám tvůj otec něco dluží," sundal mu z očí látku a poodstoupil od něj.

Deidara měl možnost prohlédnout si místo, kam byl unesen. Jednalo se o starý, opuštěný sklad, uvnitř bylo hodně místa, že se tu ozývala ozvěna. Na betonovou zem usedla vrstva prachu a špíny, podpěrné sloupy se tyčily až k vodorovné střeše, odkud na šňůrách viselo několik protáhlých zářivek.

"Kde jsem?" zeptal se vystrašeně na samou otázku. Přistoupili k němu další dva lidi a povýšenecky na něj shlíželi.

Blondýnovi došlo, že tohle jsou členové gangu, kterým jejich otec zabil lídra.

"U Akatsuki!" uchechtl se jeden muž.

Deidara se snažil udržet si chladnou hlavu. Mimo strach pociťoval i vztek. Sasori byl celou dobu členem tohoto gangu, mohl jim říct dřív, kde se syn toho vraha nachází. Mohli Deidaru unést a zabít o pár dní, ba i týdnů dříve.

"Kde máš tatínka, chlapečku?" posmíval se další. "A dělej, čas jsou peníze."

"Nenaléhej na něj," klidnil ho Sasori. Viděl, jak je Deidara i přes chladnou masku vystrašený. Taky se mu nelíbilo, že blondýna dusí někdo jiný kromě něj.

"Sorka. Já zapomněl, že jeho prdel pro tvoje péro dost znamená," rozesmál posledního člena.

Jen Sasori a Deidara se nesmáli.

"Drž hubu, Kakuzu. Radši běž shánět tatíka," odfrkl si nad Deidarou. Třetí člen odešel s Kakuzem hledat informace na internetu a obeznámit jiné skupiny z gangu, co se právě děje a co se teprve chystají udělat. Všichni museli vědět o každém kroku.

Rudovlásek přejel něžně prsty Deidarovi po zhmožděné tváři, ale Deidara mu uhnul. Nasraně odvrátil hlavu na stranu a odmítal se na něj byť jen dívat. Už předtím ho neměl rád, teď ho přímo nesnášel. Rudovlásek se mu tolik hnusil, že se mu z něj chtělo rovnou zvracet. Celou dobu si hrál na přítele, přitom ho jenom sprostě využíval. Určitě se s Deidarou sblížil záměrně, aby v případě nějakého problému s jeho otcem měl rezervu. Kdykoli by mohl jeho otce vydírat a Deidara by nemusel ani o ničem vědět.

"Špatně sis vybral, Deidaro. Kdybys zůstal se mnou, nikdy bych jim o tobě neřekl. Jenomže tys mi musel zahejbat, že?" sklonil se k němu. Když s ním blondýn nadále odmítal mluvit, hrubě ho chytil za čelist a natočil jeho hlavu tváří k sobě. "Já tě miloval!" zavrčel skrz zaťaté zuby.

"Miloval jsi mě ponižovat a chovat se ke mně jako ke kusu hadru," protestoval Deidara.

"Dělal jsem pro tebe první poslední!" hájil se dál rudovlásek, tentokrát však hlasitěji, že se i ostatní členové otočili, aby zjistili, co Sasoriho tak rozčílilo. "Místo toho, abych šel ven s kámoši, jsem byl s tebou! Věnoval jsem ti spoustu svého volného času, často proti své vůli! Mohl jsem dělat lepší věci, ale já byl s tebou! To ti bylo málo?!" zakřičel na něj a zatahal ho za vlasy. Prudce s nimi škubl do boku, až převrátil židli i s Deidarou, který se o zem bouchl do hlavy. Tma. Z dálky slyšel křik všech tří členů, avšak sotva vnímal. Nevěděl tak, že by měl být vděčný těm dvěma neznámým mužům, co právě drželi rozzuřeného Sasoriho, který měl v úmyslu zbít blonďáka k smrti.

Ve stavu bezvědomí se mu vybavila vzpomínka. Kam by ji měl ale zařadit? Mezi dobré nostalgické? Miloval se v ní s Itachim. Držel ho v náručí, vískal ve vlasech, šeptal jeho jméno a jemně se usmíval. Nepřál si, aby to byl pouhý sen, pouhá vzpomínka, chtěl tohle zažívat pravidelně. Po boku s Itachim by vedl normální život - chodil by do školy, našel by si brigádu, scházel se s přáteli, věnoval se koníčkům.

Itachi…

***

O několik kilometrů dále se chodbou panelového domu hnali dva muži - jeden mladší, druhý s o něco tvrdšími rysy ve tváři. Jeden zaměstnanec a bývalý kolega, druhý ředitel firmy a starostlivý otec.

"Počkej," zastavil Kisameho Fugaku přede dveřmi Itachiho bytu. "Myslíš, že to je dobrý nápad? Měl by mě po tak dlouhé době vidět zrovna teď? A navíc neohlášeně?" ptal se celý udýchaný. Nevěřil tomu, že po třech letech opět stojí před těmito dveřmi. Tenkrát, když se Itachi rozhodl odstěhovat a přerušit nejen s otcem kontakt, byl to právě Fugaku, kdo mu pomohl najít byt, zařídit odvoz a koupit nový nábytek. Jakmile bylo všechno hotovo a nebylo ho potřeba, rozloučil se se synem a odjel. Stát před těmito dveřmi mu vyvolávalo nostalgickou náladu. Zajímalo ho, jak to vypadá vevnitř. Přestavěl Itachi nábatek? Nebo to bude pořád stejné?

Bude Itachi stejný?

Poznal by ho na ulici?

"Můžete počkat tady. Jenom mu řeknu, že jdeme společně hledat Deidaru a že mu dáme hned vědět, až něco zjistíme," pověděl Kisame a vzal za kliku.

"Řekneš mu, že tu jsem?" zeptal se Uchiha. Byl by radši, kdyby Itachiho viděl. Když zemřel Sasuke, jeho starší syn se distancoval. Teď zmizel Deidara, další pro Itachiho důležitý člověk, jak se od Kisameho dozvěděl. Jestli se Itachi znovu zhroutil-

"Popravdě nevím," zavrtěl hlavou. "Je úplně jiný. I s Vámi už dokáže mluvit, takže bych řekl, že by Vás přivítal, kdybychom nebyli v této situaci. Jenomže… to tak být nemusí a místo toho mu to přitíží. Asi… mu o Vás neřeknu."

Fugaku chápavě pokýval hlavou a rukama se opřel o zábradlí. Pak jen slyšel, jak Kisame otevírá a zavírá dveře. Pevně sevřel kovovou tyč, když zaslechl i Kisameho hlas, jak volá jeho syna. Zavřel oči. Srdce mu tlouklo opravdu silně a hlasitě. Každou chvilkou očekával, že se otevřou dveře, v nich bude stát Itachi a vzájemně se obejmou.

Jsem blázen, pomyslel si Fugaku. Možná se mnou Itachi mluví, ale nedokáže opustit byt. To zní příliš nereálně.

"Uchiho-sama!" zavolal ho Kisame zevnitř. Pak vyběhl ven, celý vystrašený a zmatený. Neobtěžoval se za sebou pozavírat dveře, což Uchihu zmátlo. U Itachiho v bytě se nikdy neponechávají otevřené oboje dveře.

"Co se děje?!" zeptal se naléhavě Fugaku. Zděsil se pod představou, že se Itachi znovu zhroutil a tentokrát si třeba i sáhl na život. Bez rozmyslu vběhl do synova bytu. Nedbal na to, že je jeho syn nemocný a jeho přítomnost by mu jen zhoršila psychický stav. Musel se prostě na vlastní oči přesvědčit, že je jeho syn v pořádku. "Itachi!" křikl v obýváku.

"Jenomže on tu není!" vysvětlil Kisame.

Starší se na něj zhrozeně otočil.

"To je absurdní!" koutek úst mu vystřelil nahoru. Šel se podívat i do zbylých místností. Koupelna, Deidarův pokoj, Itachiho pokoj. Ne. Itachi v bytě skutečně nebyl.

"Volám mu," oznámil Kisame, ale volat mu bylo zbytečné, protože Itachi si mobil nechal doma.

"To není možné…" vydechl Fugaku a opřel se o zeď. Už jednou přišel o syna. Jestli přijde i o toho druhého, už nebude mít důvod žít.

***

Deidara se probudil. Smysly měl ještě otupělé, proto ho bolest udeřila do hlavy o něco později. Zaskuhral a pootevřel oči. Seděl v rohu opřený o zeď, tělo stále svázané, avšak už ne k židli, přikryté kousavou dekou. I přesto mu byla zima. Zeď, podlaha a místnost celkově byly velmi chladné a tvrdé.

Rozhlédl se. Všichni členové Akatsuki seděli na zemi u počítače nedaleko od něj. Mluvili o tom, kde a kdy se setkají s ostatními skupinami z gangu. Nebylo to však jenom tak. Museli převézt Deidaru z bodu A do bodu B, aniž by je někdo viděl. Jistý zdroj jim pověděl, že se pátrání po Deidarovi pomalu dává do pohybu. Měli by ho co nejdříve převézt na smluvené místo, protože jim pomalu docházel čas.

Jako první si Deidary všiml rudovlásek. Věnoval mu jeden jediný zklamaný pohled, pak se zase zadíval do počítače. Tvářil se, jako by ho blondýn nezajímal, to však byla lež. Přemáhal se na něj nepodívat, nepřijít k němu a nezkontrolovat, jestli mu není zima. Ovšem, že byla. I na těch pár metrů viděl, jak se jeho bývalý přítel třese jak osika.

Přišel k němu, sundal z něj deku a nahradil ji svou zahřátou mikinou. Po pažích mu několikrát přejel dlaněmi. Třením tak vytvářel minimum tepla.

Od Deidary se dočkal jen nechápavého a nedůvěřivého pohledu. Díky vlastně ani nečekal. Nenáviděl se za to, že to pro něj právě udělal. Sám teď bude mrznout v téhle díře, kterou si pro tuto akci vybrali.

Venku přijelo ke skladu auto. Deidara si dokázal představit, že pro ně nepřijelo žádné Lamborghini, ale stará, ošuntělá dodávka se třemi volnými místy vepředu a nákladním prostorem vzadu.

Dveře od skladu se pomalu vysunuly nahoru, aby auto mohlo vjet dovnitř. Pak se opět zavřely a z červené dodávky vystoupili dva lidi, které Sasori se svými společníky přivítal.

"To je on?" pohodil zrzek hlavou k Deidarovi. S rukama v kapsách a nenadšeným výrazem ve tváři s piercingy přešel k němu. "Se divím, že jste si neužili," olízl si rty a dřepnul si na zem.

Deidara vyděšeně stáhl nohy k hrudi. Celým tělem se mu ozýval silný tlukot srdce. Cítil ho na spáncích, v oblasti žaludku i na chodidlech. Kdyby se teď postavil (kdyby mohl), nohy by jej neudržely. I přes strach z něj sršela nenávist a na obličeji si ponechával tvrdou masku statečnosti.

"Nejdřív výkupný a toho hajzla zrádnýho," odporoval bělovlasý muž. Při připomenutí Deidarova otce si musel odplivnout.

Zrzek před Deidarou se uchechtl. Prstem mu odrhnul ofinu z tváře a jemně jimi přejel po líci až na čelist. Deidarovi se to samozřejmě nelíbilo, ale snažil se si to nedělat ještě horší. Kdyby se mu teď bránil, zase by ho někdo z nich zmlátil? Raději to nepokoušel, zvlášť u lidí, kteří předstírali, že jsou milí.

"Kdo ti to udělal?" zeptal se starostlivě na modřiny a šrámy na jeho obličeji. "Ty jsi musel hodně zlobit."

"Jo, podved tady Sasoriho," ukázal bělovlásek na rudovláska.

Muž před Deidarou se na ně otočil a očima vyhledal zmiňovaného Sasoriho. Dlouho se na něj díval a mračil, než se těžce zvedl a přešel k němu. Ještě se ani nezastavil a jednu Sasorimu vrazil. To překvapilo nejen Deidaru, ale i ostatní členy Akatsuki.

"Tys s ním byl celou dobu v kontaktu?" odhadl. "Věděls, kde je syn toho parchanta a neřeks nám to?" ptal se klidným hlasem.

Sasori rozdýchával tvrdou ránu do obličeje. Kdyby se zrzek trefil o pár centimetrů doleva, zlomil by rudovláskovi nos.

"Nevěděl jsem, že to je jeho syn," zalhal. Nějak se ale musel bránit.

"Takžes s ním spal," další odhad.

"Chodil."

"Chodil?" zopakoval pobaveně zrzek. "Aha, počkat. Už tomu rozumím. Celou tu dobu jsi ho kryl, je to tak, že?"

Sasori mlčel. Držel si dostatečný odstup a nijak na zrzkovu otázku nereagoval. Ano, jeho lídr měl pravdu. V momentu, kdy se dozvěděl o příbuzenském vztahu mezi jeho přítelem a tím zrádcem, tajil, že se s Deidarou zná. Že s ním chodí. Že k němu chová hlubší city. Rozhodl se ho takhle chránit. Své city však neuměl dávat najevo. Bez ohledu na následky si bral, co chtěl, proto pro něj bylo těžké udržet s Deidarou vztah, avšak i po tom, co to podělal a Deidara zničehonic zmizel, což pro něj byl jasný rozchod, nikomu své tajemství neřekl. Ani po oficiálním a drsném rozchodu po zhlédnutí filmu v kině nikomu o jejich vztahu neřekl. Jak mu ale došlo, že Deidara už není jeho, z afektu mu zařídil návštěvu u Akatsuki.

"Kecat můžete i po cestě. Musíme vyrazit, Peine," vložil se do jejich konverzace ten tichý chlápek se šátkem přes pusu. "Čas jsou peníze."

"Já vím, já vím. Nebuď nedočkavý," odbyl ho zrzek. Pokynul svým kolegům, aby naložili Deidaru do dodávky. V ten moment se začal blondýn bránit. Křičel na ně sprostá slova, nařizoval jim, aby ho pustili a nesahali na něj. Nikoho ale jeho vztekání nebral v úvahu, pouze konali svou práci.

"Spíš by mě zajímalo, jestli dostanu svý háčko," poznamenal bělovlasý muž.

"Najdem toho zmrda a vezmem si zpátky, co nám vzal," pronesl Kakuzu a zavřel boční dveře od dodávky, kam právě naložili Deidaru.

Blondýn se ocitl ve tmě. Ostré světlo do dodávky pronikalo jen skrz přední sklo, ale většinu z něj stínily tři sedačky.

"Pusťte mě! Mám klaustrofobii!" křičel na gangtery, ale nikdo z nich si jej nevšímal. "Heeeeeej!" řval z plných plic. Začal sebou házet, že rozhoupal celé auto. Svázanýma nohama kopal do stěn, do zadních o bočních dveří.

"Do prdele uklidněte ho někdo!" zakřičel zrzek. "Hidane, máš tady trochu…?" nedopověděl. Jeho kumpán ale věděl, co myslí.

"Svoje mu nedám! Už tak mám málo!" bránil se muž. Který to byl, to však Deidara mohl jen hádat. Znělo to ale na toho bělovlasého.

"Jenom mu zalepíme pusu," uchechtl se další muž a taky začal od Hidana vyžadovat to, co jejich nynější lídr.

"Ale zítra dostanu dva pytlíky!"

"Neboj se, do háje. Jak chytnem toho vraha, budeš míč háčka dost," uklidnil ho zrzek. Pak se hlasy na chvíli vzdálili a nic se nedělo.

Deidarovi silně bušilo srdce. Je tohle příležitost k útěku? Ne. Z auta se nedostane a i kdyby, svázaný nikam daleko nedojde.

Přimhouřil oči a začal v nákladním prostoru hledat cokoliv, čím by mohl přeřezat provaz. Kromě něj tu žádný jiný náklad nebyl, dokonce nenašel ani nic ostrého.

Najednou se otevřely boční šoupací dveře a dovnitř vlezl Sasori. Po čtyřech přilezl k Deidarovi a posadil se k němu.

"Není ti zima?" zeptal se starostlivě. Když mu Deidara odmítl odpovědět, hřbetem ruky mu sáhl na tvář.

"Jdi ode mě, hajzle!" zakřičel na něj blondýn a trhl sebou směrem od rudovláska.

V ten moment mu na tváři přistála lehká facka. Sasori do ní sice přidal moc síly, zato ale bolela.

"Měl bys být vděčný, že tu jsem s tebou," prskl na něj rudovlásek. Rukou pak přejel od ramene až k pasu. I přes oblečení a obvazy si dokázal živě představit, že sahá na rozpálenou holou kůži.

"Nech mě být!" zakřičel znovu Deidara. Tentokrát se mu ho podařilo kopnout do hrudi. Vyrazil mu dech, ale to ho netrápilo. Důležité bylo, že jej Sasori už neosahává.

"Teď už tu bude klid," přišel Kakuzu se stříkačkou v ruce. Těžko říct, co do ní ti maniaci dali, ale Deidarovi bylo jasné, že začíná přituhovat. "Držte ho," poručil svým dvěma společníkům, kteří se vrhli na zajatce.

Teprve teď Deidaru opustilo všechno hrdinství a nezlomná povaha. Měl takový strach, že se mu spustili slzy. Házel sebou, ale neměl jedinou šanci se bránit. Dva gangsteři ho doslova zasedli, čímž ho perfektně znehybnili, a třetí mu do ramene vpíchl obsah ze stříkačky.