Pod zámkem | Kapitola 10.

Konečně pátek. Tento týden jsem málem skapala. ಠ_ಠ

---

Z dálky už viděl svého bývalého přítele. Naposledy se nadechl, aby vůbec sebral odvahu k němu vykročit. Sasori hleděl do mobilu, proto si blondýna hned nevšiml. Svůj zrak na něj stočil až od něj Deidara stál jeden metr. Odloupl se od zdi kina a mile se usmál. Opravdu ho rád viděl.

"Ahoj," pozdravil ho a rukou mu chtěl pohladit tvář, ale Deidara ji odstrčil.

"Nemám moc času. Musím se co nejdřív vrátit," odůvodnil svůj počin blondýn a založil ruce na hrudníku.

"Sedneme si někam?"

"Nemám tolik času," připomněl Deidara otráveně. Nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Nejraději by to rychle ukončil a utíkal domů. Počítal, že mu zbývá nějaká půlhodina, aby jeho milenci nebylo podezřelé, že je dlouho pryč. Kdyby se Itachi dozvěděl o této schůzce, určitě by se naštval. Už z minulé reakce se seznámil s Uchihovou žárlivostí.

"Chci se ti omluvit za minule," spustil lítostně Sasori. "Musíš ale pochopit situaci, ve které jsem se ocitl. Nevěděl jsem, jestli ti můžu věřit, protože před tím ses mi dlouho vyhýbal, a myslel jsem, že to mezi námi chceš ukončit útěkem. Věř mi, že tě moc miluju a nechci o tebe přijít, a už vůbec ne tímto způsobem," usmál se na Deidaru a o dva kroky se k němu přiblížil.

Blondýn se nenechal jeho šarmem a milou stránkou znovu ovlivnit. Když se poznali, Sasori se mu bezpochyby velmi líbil. Párkrát spolu zašli ven, lépe se poznali, pak spolu začali chodit. Čím víc času ale spolu trávili, tím víc se projevovala Sasoriho skrytá pravá povaha, která Deidaru odpuzovala. Majetnictví a samolibost byly hlavním důvodem, proč od něj Deidara měl v plánu odejít, před tím se to ale snažil překousnout. Věřil, že se rudovlásek změní, nebo si on sám zvykne na jeho povahu. Přece když někoho miluješ, miluješ ho i s chybami a nedostatky, že? Jenomže to pro Deidaru neplatilo. Čas, který netrávil v Sasoriho přítomnosti, se mu stával drahým a váženým, naopak když mu byl rusovlásek poblíž, často se cítil nepříjemně nebo znuděně. Už ho jejich vztah jednoduše přestával bavit, a vrcholem toho všeho byl ten večer po hvězdami. Nehodlal se Sasorimu nabídnout jen tak. Nebude jen další z věcí, které mu spadnou do klína. Byl naštvaný, ale po příchodu k Itachimu si uvědomil, že rudovlásek bylo to jediné, co mu zbývalo. Mermomocí se snažil zapomenout na vše špatné a říkal si, že to prostě a jednoduše smaže a začne od znova. A opět se do toho vztahu nutil.

"Už je konec, Sasori," řekl Deidara co nejjemněji uměl. Sledoval, jak jeho bývalému příteli spadla čelist a nakrčilo se mu obočí.

"To neříkej," vyhrkl ze sebe rudovlásek. "Víš kolik času a peněz jsem do tebe vložil? Mohl jsem se věnovat jiným věcem, ale já byl s tebou! Vždycky jsme tě upřednostňoval, nebo jsi toho chtěl víc?" začal hystericky máchat rukama.

Deidara založil ruce do zadních kapes u kalhot a odvrátil zrak na stranu.

"Jo, chtěl," přikývl po chvilce. "Zezačátku to bylo moc hezký a idylkový, ale postupem času se to prostě změnilo. Jenom ses mi líbil, víc v tom nebylo. Možná že kdyby sis mě víc vážil… možná bych se do tebe i zamiloval. Teď si uvědomuju, že jsem celou tu dobu byl s tebou, protože… vlastně ani nevím proč," vysvětlil Dei, a přitom krčil rameny.

"Co to meleš?!" křikl Sasori. "Já si tě nevážil?! To ty sis nevážil ničeho, co jsem pro tebe dělal! Jak jsem ti pomohl utýct, když tě tvůj fotr zamknul na půdě!"

"To jsem se zamknul sám, protože jsem z něj měl strach!" vysvětlil stejně hlasitě Deidara. Lidé na ulici se na ně otáčeli a Deidara se nervózně rozhlédl po nich. Zbytečně přitahují pozornost, měli by se minimálně někde schovat, nebo tuto schůzku ukončit.

"Tak proč jsi sem vlastně přišel, když ti jenom otravuju život?" zeptal se tišeji Sasori.

"Chtěl jsem ti říct-"

"Nemůžeš beze mě žít. Prostě mě potřebuješ, protože já jsem jediný, kdo tu pro tebe kdy byl."

"Ne," odsekl blondýn. "Tys tu pro mě skutečně nebyl, když jsem tě potřeboval."

Rudovlásek jej hrubě chytil za paži a prudce s ní škubl. Zblízka hleděl Deidarovi do očí a telepaticky ho varoval, že jestli ještě něco řekne, nebude se bránit zopakování si jejich minulé schůzky.

"Jdeme," rozkázal a táhl ho pryč od kina.

Deidara nechtěl dělat velký rozruch, ale nepřestal se bránit a snažit se dostat z jeho sevření. Nemohl křičet. Hned by si jich někdo všiml, zavolal policii, s velkou pravděpodobností by se případ dostal do novin a mafie, co po něm celou dobu jistě pátrá, by jej rychle našla a zabila.

Sasori ho hrubě strčil do jedné slepé uličky. Jednak tu měli soukromí a mohli si křičet, jak chtěli, a jednak byl odtud jen jediný únik, který si Sasori pečlivě hlídal.

"Musím už jít," oznámil Deidara, ale zůstal stát na místě. Neměl strach. Třásl se rozčilením, že s ním Sasori takhle zachází a on s tím momentálně nemůže nic dělat.

"Ještě jsme neskončili," rozhodl rudovlásek a natiskl se na jeho tělo. Rty se ani nestihl přisát na snědý krk, když ho Deidara od sebe odstrčil. To ale nebylo všechno. Důvod, proč se nechal jen tak odbýt, byly červené flíčky na místech, kam měl v plánu přitisknout své rty. Hned mu došlo, co se stalo a popadl ho takový vztek, že chytil Deidaru za límec trika a napřáhl pěst. Na poslední chvíli si to však rozmyslel, všechny prsty narovnal a zpevnil a blondýnovi přistála na tváři celá dlaň. Rána se roznesla ulicí a jistě ji zaslechli i někteří kolemjdoucí. Ti si však v ruchu města nemohli ničeho podezřelého všimnout. "Ty kurvo!" zařval na něj běsnící Sasori a mlátil ho hlava nehlava. "Se mnou šukat nechceš, ale jiní jsou ti dobří?! Mají lepší péra?! A jak se ti líbí tohle?!" nakonec pohodil Deidaru na zem a zklidňoval svůj zrychlený dech. Tohle jeho hrdost prostě nesnesla. Nestalo se mu, aby ho někdo obral o věc, kterou on viděl jako první. Myslel si, že blondýn je jeho věrná ovečka, ale měl tušit, že tomu tak není už od chvíle, kdy ho ten večer odmítl.

Za rameno otočil roztřeseného a vyděšeného Deidaru na záda. Zhrozil se, když znovu uviděl, co způsobil. Celý jeho obličej by nateklý a hrál barvami od skoro nepoznatelné zelené, až po tmavě hnědou. Div mu třeba nezlomil nos nebo neroztrhl obočí.

"Nedal jsi mi na výběr," šeptal roztřeseným hlasem a pohladil ho po vlasech. "Já nemohl jinak, Deidaro. Moc dobře jsi věděl, že se tohle stane, když mě podvedeš…" pokračoval dál. Nechal ho ležet na zemi a vytáhl mobil. Zatímco někomu volal, blondýn sebral odvahu a ve chvíli Sasoriho nepozornosti vyběhl z uličky ven. Ani nepočítal s tím, že by mu to vyšlo a mohl se rusovláskovi ztratit v davu. A přece. Běžel ulicemi, různě kličkoval, aby měl jistotu, že ho Sasori nenajde.

Několika těžkými kroky se zastavil. Kolena se mu podlomila a ruce pohotově zmírnily dopad na tvrdou zem. Nepříjemně ho píchalo v boku a plíce nestíhaly pobírat tak velké množství kyslíku, dýchání bylo těžké.

Rozhlédl se kolem sebe. Nikdo z kolemjdoucích si ho nevšímal. Klečel uprostřed ulice, kudy procházelo nanejvýš třicet lidí a nikdo z nich naštěstí nebyl jeho expřítel. Ztratil se jemu i ve městě. Neběžel hned k Itachiho bytu, aby Uchihu náhodou neprozradil a neohrozil. Měl si ale lépe rozmyslet, kudy se vydá.

Vstal a došel si na nejbližší lavičku. Potřeboval si odpočinout, jinak by asi zkolaboval. Pár prsty si sáhl na pohmožděný obličej a jemně tlačil na modřiny. Sáhl do kapsy, ale nenahmatal mobil, aby se podíval, jak vypadá. Musel ho ztratit, jak utíkal.

Povzdechl si. Věděl jistě, že tohle před Itachim nijak neokecá. Bude mu muset říct pravdu a ani si nechtěl představovat, jak Itachi zareaguje.

"Zdravím," oslovil ho neznámý muž. Než stačil Deidara vůbec vzhlédnout, zezadu mu někdo přiložil kus látky přes pusu a nos a on omdlel.

***

"Už jsou to dvě hodiny," zopakoval nervózně Itachi. Pochodoval po obýváku, kousal si nehty a dokola opakoval ty samé výroky.

"Uklidni se. Sám jsi slyšel - jak bude policie něco vědět, ozvou se ti," pověděl Kisame, ale nebyl o nic klidnější než Itachi.

Uchiha zkontroloval čas. Deidara se měl vrátit před pěti hodinami a když se neukázal ani o půl sedmé, nezbývalo Itachimu nic, než volat Kisamemu a policii. Odpověděl jim popravdě na vše, na co se ptali. Otázky typu "Neměl v úmyslu utéct?" nebo "Neokradl vás a neutekl?" ho rozrušovaly o to víc. Pevně věřil, že to by Deidara nebyl schopný udělat.

Posadil se na pohovku a složil hlavu do dlaní. Proč ta zasraná policie nevolá?! To o Deidarovi nevědí vůbec nic?!

"Musí ho najít! Musí ho najít v pořádku!" řekl. Cítil, jak se třese. Hlas se mu chvěl. Oči zavřel a zpět otevřel, jestli se náhodou neprobudí. Pořád ale bděl. Vyčítal si, že ho pustil. Co když ho našla ta mafie? Co když je už dávno mrtvý? Nebo… co když se vrátil k Sasorimu?

Kisame se odloupl od zdi, o kterou se doposud opíral, a sebral svůj kabát.

"Jdu pro tvého tátu a půjdeme ho hledat s policií. Budu tě o všem informovat," stiskl Uchihovi rameno.

Itachi na něj stočil svůj zvědavý pohled. Nejdřív ho napadlo, proč by se do toho měl míchat jeho táta, ale Fugaku měl vlastně za Deidarovo bezpečí odpovědnost. Navíc, čím víc lidí bude hledat, tím stoupne pravděpodobnost, že ho najdou.

Párkrát přikývl a nechal ho odejít. Čtvrt minuty zůstal sedět na pohovce, pak přešel k oknu. Slunce se už schovávalo za zemi a barvilo nebe do oranžovorudé barvy. Zavřel oči a vzpomínal na minulou noc, kdy měl poprvé možnost držet toho hyperaktivního blonďáka v náručí jako milenec. Nikdy by na to nezapomněl. Živě viděl před očima jeho slastný a erotický výraz, stále slyšel jeho steny a své jméno. Tělo si pamatovalo, kde všude se ho dotýkal a jak ho líbal. Nevěřil tomu, že by od něj Deidara utekl, neměl důvod. Ani nevěřil, že by se snad vrátil k Sasorimu. Nemohl. To prostě nebylo možné. Nebo si hrál s Uchihovým srdcem? Chtěl ho okrást? Nebyl tu šťastný?

Prsty si prohrábl vlasy. Neměl by si myslet takové věci, jsou jen plodem vzrůstající paranoie a zoufalství. Zničehonic se otočil a zamířil do Deidarova pokoje. Zel prázdnotou. Už nebyl tak veselý, jak když v něm spolu pobývali.

Rukou přejel po neustlané posteli, na kterou si lehnul a přikryl se peřinou. Deidarova vůně se na povlečení neudržela. Po týdnech strávených v novém bytě se Deidarův přirozený pach vytratil.

Zavřel oči a modlil se, aby se z tohoto šíleného snu probral. Zároveň však nechtěl usnout, kdyby mu volali, že Deidaru našli. Znovu otevřel oči a zase začal přemýšlet. Kisame, táta i policie Deidaru hledají. Co by mohl udělat on?

Nic. Zavřený v bytě, odtržen od vnějšího světa kvůli psychickému bloku nezmohl nic. Ale sedět na zadku a čekat už vůbec nedokázal.

Zrak mu padl na mobilní telefon na nočním stolku. Neměl by se mu hrabat v soukromí, ale možná právě v přístroji najde důležitou stopu. Jestli mu to pomůže Deidaru najít, je mu jedno, že mu šmejdil ve zprávách.

Sáhl po něm, ale jediným bočním tlačítkem zjistil, že je chráněn heslem. Povzdechl si a mobil zase položil na své místo. Ne, tudy cesta nevede.

Posadil se na kraj postele. Nohou zavadil o pootevřený šuplík s rámečky na fotografie. Dnes ráno si jich všiml, ale neměl odvahu si je prohlédnout. Teď tu možnost měl. Svědomí jej tížit nebude. Potřeboval ho vidět, bylo mu jedno, že na fotografii bude Deidara v desíti letech.

Sotva zvedl první rámeček, zadrhl se mu hlas. Svět se mu zase zastavil, jako před třemi lety, kdy ztratil svého bratra.

…na nějž momentálně hleděl přes tenké sklo.

Zakryl si pusu, jemně se kousl do ruky a zhluboka dýchal. Tento pocit moc dobře znal. Moc dobře věděl, jaké to je, když se člověk psychicky zhroutí, a už to nechtěl zažít. Ztratil Sasukeho, odcizil se rodině a dost možná přijde i o Deidaru. Další ztrátu by neunesl.

Šokem rámeček upustil. Kromě prasknutí skla a odlomení kousku dřeva z rohu se mu nic nestalo.

Následoval už jen jeden hlasitý zvuk. Pak se bytem roznášelo pouze ticho.