You came to save me | Kapitola 6. [KONEC]

Tak tu máte poslední kapitolu povídky pro Ivanu. 💜 V neděli vám vyjde povídka po Majo a pomalu se chystám na povídku pro Dannyho. ಥ⌣ಥ Pokud mě nezabije tohle, pak už nic. xD

Nevím, jak to bude příští týden, protože nemám ještě nic předepsaného, ale určitě vím, že končím s pravidelností kapitol. Až bude, tak prostě bude. (≧∇≦)/

Tuhle kapitolu (speciálně) věnuju Majo! 💙

Btw, tak mě napadlo... je to fakt pičovina jo :D Ale kdyby byl čas a chuť, mohla bych točit videa, jak čtu yaoi povídky, co mi hodíte... nevím, prostě někam, to se domyslí. :D Inspirovaly mě k tomu Úlovky z wattpadu, jestli znáte. 💙 Byly by to spíš nějaké moje reakce, asi i názor. Autora a dílo bych nezmiňovala. Tak co myslíte?

---

Čas běžel jako voda. Narutovi končila smlouva s psychiatrickou léčebnou a blondýnek se opět vrátil do školy. Sasukeho ale i nadále navštěvoval, tentokrát ne jako jeho lékař, ale jako jeho dobrý přítel. Přinášel mu různé dobroty, drobné dárky a trávil s ním maximum času. Kvůli škole se párkrát do týdne neukázal, ale hned, jak mohl, přišel s omluvou.

Černovlásek se s ním cítil vyrovnaně, klidně a bezpečně. Někdy s ním vůbec nemluvil, jen na něj zaujatě zíral a reagoval gesty a mimikou. Stejně jako dnes neměl zrovna náladu na mluvení, dokud…

"Tak… já půjdu, za pět minut končí návštěvní hodiny," oznámil blondýn a zvedl se ze židle, kterou zasunul zpátky pod stůl. "Přijdu zase zítra, jo?" zazubil se na něj. Kolikrát už tuhle větu pronesl? Nejmíň milionkrát. Co tu Naruto skončil s praxí, uběhlo dobrých pár měsíců. Ano, Sasuke strávil v psychiatrické léčebně přes půl roku. Jeho stav se pomalu lepšil, měl už dvakrát naplánovaný odchod domů, ale vždy se předtím něco stalo, takže musel zůstat. Poprvé se v noci probudil, křičel Itachiho jméno a bouchal na dveře, ať ho pustí. Musel se mu zdát sen o tom, jak je zavřený ve sklepě. Uklidnil se až v bratrově náručí. Po druhé ho našli sedět na zemi svírající si ruku, před ním se povalovalo několik střepů, dříve zrcadlo. Mysleli si, že si chce ublížit, ale ve skutečnosti jen nesnesl pohled na sebe sama. Pořád se nenáviděl a čas a od času ho chytil amok, tohle bylo ale poprvé, co něco rozbil.

"Hn," odpověděl Sasuke a stáhl nohy k tělu. Zněl lhostejně, ale ve skutečnosti si přál, aby Naruto ještě zůstal.

"Tak… já jdu," řekl s odporem modroočko a ušel pár kroků.

"Naruto," zastavil ho naléhavě Sasuke. Když se oslovený otočil, zůstal v úžasu stát a jen zíral na Sasukeho nataženou ruku. "M-můžu tě doprovodit?" zeptal se rozpačitě.

Uzumaki se zčervenal, nejistě ho chytil za ruku a pomohl mu na nohy. Udivilo ho, když se k němu Sasuke pevně natiskl a nechal se v klidu vést až k východovým dveřím. Uvědomil si, že od něj už dlouho neslyšel nějakou narážku, jak je nechutný a že v žádném případě není gay, ale od Itachiho ví, že se sebou ještě není úplně smířený. Dokazovalo to jeho chování, když se Itachi zmínil o homosexualitě. Bylo těžší rozpoznat, co si v tuto chvíli myslel. Drželi se za ruce a Sasuke se tvářil, jako by to bylo zcela běžné.

"Tady se budeme muset rozloučit. Neotevřou mi, když tu budeš se mnou," posmutněl Naruto u zamknutého východu, Sasukeho ruku však nepouštěl. Sestra, co mu měla otevřít, se omluvila, že se kvůli práci zdrží, ale přijde hned, jak jen to bude možné. To znamenalo, že měli nějaký ten čas navíc.

"Tak počkáme, dokud někdo nepřijde a neodvleče mě," ušklíbl se nejistě Sasuke.

"Kde se to v tobě bere?" zasmál se Naruto slabému vtípku. "Celou dobu jsi tak tichý a najednou takový obrat?" podivil se.

"Možná jsem se…" pošeptal Sasuke, ale větu už nedokončil. Očima visel na Narutových rtech. Pomalu se k němu přibližoval a zavřel oči. Bylo by v pořádku, kdyby…?

Na jeho rty se přitiskly Narutovy. V ten moment otevřel oči, jako by to nečekal. Upřímně ho to šokovalo. Už to bylo dlouho, co někdo naposledy ochutnal jeho rty. Tentokrát mu to vůbec nepřipadalo nechutné. Nechal se líbat a do polibku i tiše spokojeně zasténal.

Uzumaki se odtáhl a zkontroloval Uchihovu reakci. Zůstal k němu nakloněn, protože měl v plánu pokračovat, ale Sasuke úplně strnul. Možná ještě nebyl připravený, pomyslel si blondýnek. Už už otevíral pusu, že se omluví, ale v tom byl přerušen svým přítelem.

"Až se odtud dostanu…" začal tiše a nepřítomně Sasuke, hlas se mu zadrhával, "budeš mě pořád navštěvovat?" vzhlédl ke svému příteli. Podvědomí mu šeptalo, že se s ním Naruto schází jen kvůli své škole a Sasukeho stále bere jako svého pacienta.

"Sa-samozřejmě. O tom nepochybuj," pohladil ho jemně po tváři, pak ruce přesunul na Sasukeho záda a znovu si ho přitáhl do polibku. Tentokrát se zapojil i Sasuke. Cítil z jeho strany dychtivost a uvolnění. Mohl si s ním dělat, co se mu zlíbilo, a Sasuke by mu jen vyhověl.

Své prsty zapletl do černých vlasů, které za dobu strávenou v psychiatrické léčebně stihly dorůst do délky, kdy sahaly až po ramena.

Když se jejich rty podruhé odtrhly, na tváři černovláska hrál mírný úsměv. Po třech čtvrtinách roku, co se nenáviděl za svou orientaci, pochopil, že se trápil úplně zbytečně. Jako by mu došly všechny rady, všechna fakta, která mu dlouho předkládal Itachi. Homosexualita není nemoc, není to špatná věc a už vůbec není nepřirozená.

Polekal se, když se z Uzumakiho obličeje vytratila všechna barva. Podíval se jeho směrem, za sebe, a spatřil svého bratra stát opodál s pusou otevřenou a vykulenýma očima.

"Asi ti přišel otevřít," konstatoval Sasuke a udělal od Naruta jeden krok dozadu. Avšak ještě naposledy stiskl jeho ruku, kterou poté pustil. Tím se s ním rozloučil.

"J-jo, už budu muset," zasmál se nervózně. Klepal se jak ratlík, když se k nim Itachi přibližoval. Sasuke o několik metrů ustoupil, zamával a už jen z dálky sledoval, jak jeho starší bratr odemyká dveře a Uzumaki opouští oddělení pro lidi se sebevražednými a sebepoškozujícími sklony. Nemohl se přestat usmívat. Cítil, jak mu hoří celý obličej. Nebylo to tím, že je přistihl Itachi, ale protože se asi znovu zamiloval. A doufal, že tentokrát šťastně.

"Máš co vysvětlovat," poznamenal starší Uchiha a došel ke svému bratrovi. Nechtěl vysvětlení, jak tvrdil. Chtěl jen vědět, jak to celé jeho bráška bere. Možná jen experimentuje.

"Nemám," odbyl ho Sasuke. "Viděls," pokrčil rameny. Pomyslně na něj vyplázl jazyk a zamířil si to rovnou na svůj pokoj.

Itachi jen němě koukal na záda svého mladšího bratra. Koutky úst mu cukaly, dokud se nezačal smát na celé kolo. Všichni, co ho potkali, si ťukali na čelo, jestli by místo ordinace neměl dostat pokoj pro pacienty.

[O pár měsíců později]

Sasuke vystoupil z bratrova služebního auta a pozorně se zadíval na dům před sebou. Byl přesně takový, jaký si ho pamatoval. Tmavé dřevo přidávalo domu na temnotě, avšak světlé rámy oken vytvářely dokonalý kontrast.

"Vítej doma," usmál se Itachi, který se opřel o střechu auta.

Sasuke mu nevěnoval pozornost. Několika kroky se dostal před dveře, které otevřel. Nedokázal říct, zda se v interiéru něco změnilo, bydlel tu jen pár dní po tom, co se ho Itachi ujal, navíc okolí moc nevnímal, myslí byl stále ve sklepě, proto si to tu moc nepamatoval.

Tentokrát se však mohl bezstarostně nadechnout a nasát vůni nového domova. Chlupy na těle se mu zježili dojetím. Konečně byl doma. Po roce v psychiatrické léčebně byl opět doma.

"Ahoj," pozdravil ho tolik známý hlas. Když se černovlásek otočil, před očima se mu místo blonďaté hlavy objevila kytice oranžových gerber, které pobaveně přijal.

"Ahoj," pozdravil Naruta nazpátek a ke květinám krátce přivoněl.

"Promiň, dřív to nešlo. Chtěl jsem ti pomoct s kufry a tak, ale ve škole-"

Sasuke si ho přitáhl k polibku, čímž přerušil jeho omluvu. Nepotřeboval odůvodnění, proč přišel až teď. Důležitější pro něj bylo, že tu byl.

"Ehm…" odkašlal si Itachi, který kolem nich procházel. Uzumaki okamžitě strnul. Se Sasukem chodil už tři měsíce a starší Uchiha na něj stále vrhal podezíravé pohledy. Ne, že by Narutovi nevěřil, nebo ho neměl rád, jenom mu naznačoval, co se s ním asi stane, pokud jeho mladšímu bratrovi ublíží. "Pomůže mi někdo, prosím?" zeptal se a tahal jeden kufr dovnitř. Díval se především na Uzumakiho, který fofrem běžel k autu a do rukou vzal zbývající batožinu.

Mezitím, co ti dva odnášeli Sasukeho zabalené věci do jeho pokoje, Sasuke přišel k otevřeným dveřím od koupelny. Jedním pohybem ruky rozsvítil. Na zemi před vanou se rozprostírala kaluž krve. Zůstala takovou, jakou si ji Sasuke pamatoval, když opouštěl dům a vezli ho do nemocnice. Stejně jako ta bolest, co se mu vryla do paměti a celý rok ho doprovázela. Nic se nezměnilo.

Jeho ruku sevřela jiná, o malinko větší a hřejivější. Pohlédl na spojené dlaně, pak do modrých očí, které ho vrátily do reality. Kaluž na zemi zmizela, kachličky se čistotou jen leskly a bolest na hrudi byla tatam. Mýlil se. Změnilo se úplně všechno.

"Už je to pryč," vydechl úlevně a objal blondýna kolem ramen.

"Jo. Jsi doma, Sasuke," pošeptal mu Naruto a taktéž ho láskyplně objal.

Uchiha se nadechl Narutovy vůně. Nový domov, nový přítel, nový život. Jediné, čeho litoval, bylo, že se se svou orientací nesmířil o něco dříve. Nemusel se tak dlouho nenávidět a nemusel strávit rok v psychiatrické léčebně.

"Mám pocit…" začal černovlásek, objetí nepovolil, "že už můžu vydechnout."

"Jen vydechni. Přísahám ti, že se nic takového už opakovat nebude. Já i Itachi-san budeme stát vždy při tobě," usmíval se Uzumaki a políbil ho za ucho.

Uchiha se usmál a spokojeně zavřel oči. Minulost ho ještě nějakou dobu doprovázet určitě bude, možná celý život, ale pouze v nočních můrách. Už konečně mohl být sám sebou a neskrývat to.