You came to save me | Kapitola 5.

Včera mě postřelili. Ale koho to zajímá, že? Vůbec se tím nezabívejte a užijte si dnešní předposlední kapitolu. :33

---

"Dobré ráno, Sasuke!" pozdravil ho energicky praktikant, když přišel i s Itachim na ranní vizitu. Ten však zůstal tiše stát opodál a jen sledoval, jak si blondýn vede. Svým způsobem ho testoval.

Blondýn počkal, až se Uchiha trochu probere a posadí se. Změřil mu tlak, a přitom mladému Uchihovi pořád něco s úsměvem říkal. Jediná chvíle, kdy zavřel klapačku, byla, když mu měřil počet úderů srdce za minutu. Pak se zase rozpovídal.

"Dneska tě na snídani čeká rybičková pomazánka s krajícem chleba, tak doufám, že ti bude chutnat," podal mu léky a vodu na zapití. "Ne, že bych ji dělal já, ale mně nechutná, tak doufám, že se aspoň ty dobře nasnídáš," roztáhl rty od ucha k uchu.

Sasukeho výraz se změnil z bezduchého na otrávený. Vrhal na Naruta vražedný pohled, čímž ho znejistěl.

Ode dveří se ozvalo uchechtnutí. Naruto měl na Sasukeho opravdu efekt, akorát opačný, než čekal. Místo toho, aby se Sasuke usmál, se jenom mračil. I tak to ale byla změna.

"Sasuke, dneska zajdeme na procházku po areálu, co říkáš?" nabídl mu blondýn.

"Sasuke nemá povolené vycházky," vložil se do toho Itachi a blondýn řekl jen zklamané aha. "Ale můžete jít na dvorek," navrhl.

"Tak jo!" přijal Naruto a se starším Uchihou vyšel ven, aby se Sasuke mohl převléct a šli spolu na snídani. Všiml si, že z něj starší Uchiha nespouští oči. Skoro jako by mu chtěl vynadat. Skoro až dostal strach. Itachi byl bezpochyby milý, ale jakmile se na jeho tváři objevily tmavé stíny, mohl konkurovat hororovým bytostem.

"Naruto," promluvil vážně, až v osloveném cuklo. "Ode dneška přenechávám Sasukeho v tvojí péči." Důvěrně mu položil ruku na rameno a krátce kývl, pak odešel k dalšímu pokoji na ranní vizitu. Doufal, že udělal správnou věc. Věřil, že Naruto je velice schopný, pozorný a jednou z něj bude skvělý psychiatr, ale na druhou stranu se bál o svého malého brášku. Už ho nebude navštěvovat tak často, protože bude mít Naruta, který se o něj ode dneška stará. Zajímalo ho, jak to Sasuke snese.

U stolu s připravenými chleby pomazanými rybí pochutinou stál Naruto s prázdným talířem a nejistě si vybíral nějaký malý krajíček. Vzal si ho jen proto, aby se neřeklo a aby nebyl špatným příkladem některým mladším pacientům. Zato si hrníček dolil až po okraj, aby aspoň trochu zasytil žaludek, než nadejde čas oběda.

Uchihu ani nepřekvapilo, když si mladý praktikant přisedl k němu. Snažil se ho ignorovat přemýšlením nad minulostí, ale Narutův hlas mu rozbíjel negativní myšlenky jednu po druhé. Dával mu jasně najevo, že ho otravuje a přeje si, aby konečně sklapl.

"Za půl hodiny máš skupinovou terapii," zamumlal si pro sebe Naruto a donutil se kousnout do chleba. Přežvykoval a tvářil se při tom jak u Božího umučení. "Pak máš sezení…" musel si přidržet ruku před pusou, aby poslal sousto do hrtanu. Nepříjemně se ošil a zapil to čajem.

Sasuke na něj zvídavě koukal. Nechápal, jak mohl někdo takového idiota přijmout. Na tohle oddělení se vůbec nehodil. Zde si lidé ubližovali a chtěli ukončit svůj život. On tu byl zářící hvězdou. I kdyby nebyl v doktorském plášti, mezi pacienty by nezapadl a každý by ho hned poznal.

"Před obědem máš chviličku čas," předčítal dál ze Sasukeho rozvrhu, který odložil. Na skupinovou terapii měl v plánu jít s ním, aby získal trošku praxe i v tomhle ohledu. Sezení pak vedl Sasukeho starší bratr, to by měl jít obhlídnout i jiné pacienty.

Nepříjemně se zakřenil na nakousnutý krajíček chleba s pomazánkou. Že do toho vůbec kousal. Mohl si vzít jenom čaj a ušetřit se trápení.

"Když v okýnku poprosíš, dají ti suchý chleba," poradil mu Sasuke. Sám se přistihl, jak mu cukají koutky, ale ovládal se. Ten Naruto byl vážně směšný. Nebo zábavný?

"Jo?" zeptal se Uzumaki překvapeně. Nevěděl, jestli Sasukeho radou, nebo že na něj dobrovolně promluvil. "A- aha, dobře, tak já to zkusím!" zvolal zvesela a opustil stůl.

Mladší Uchiha z něj nespustil oči. Díval se, jak mu vlaje konec pláště jako kápi superhrdinů. Možná, že on hrdinou skutečně byl, navíc byl super. Sasuke v životě nikoho jako on nepotkal.

Okamžitě všechny myšlenky ohledně Naruta zahnal a raději se zase soustředil jen na snídani. Už jednou se zamiloval do kluka, a jak to dopadlo? Nechtěl si tím projít znovu. Jeho léčba tady se sice zaměřuje na něco jiného, ale on věřil, že se tu zbaví i své homosexuality. Nemohl s tím žít, musel od toho osvobodit.

Na skupinové terapii celou dobu mlčel. Ostatní v kruhu se svěřili se svými problémy, se svými obavami, že by si mohli znovu ublížit, nebo dokonce ohrozit své blízké. Jenom Sasuke nevydal ani hlásku. Svým "kolegům" nevěnoval špetku pozornosti, vlastně nikdo pořádně nevěděl, co se Sasukemu stalo. Vždycky byl za pokusem o sebevraždu nějaký důvod, ale Uchiha jako by žádný neměl.

"Sasuke," řekl s povzdychem lékař. "Nemůžete pořád mlčet, to vám neprospívá. Jste tu už přes měsíc, tímhle si pobyt tady jenom prodlužujete," vysvětlil mu, nebylo to však poprvé.

Černovláskovi přistála ruka na rameni. Leknutím sebou trhnul a podíval se na zdroj. Stál za ním blondýn a jemně se na něj usmíval. Jeho laskavé oči říkaly, ať to zkusí. Nemusí se vyzpovídat úplně ze všeho, ale něco říct musí.

"Uzumaki-san, prosím, máte pouze přihlížet," napomenul ho lékař.

"Jistě, pardon. Jen jsem myslel, že by potřeboval nějakou podporu," odůvodnil Naruto a zase odstoupil.

Jak ze Sasukeho ramena zmizelo teplo blondýnovy ruky, černovlásek trochu znejistěl. Proč on byl jediný, jehož dotek mu nevadil? Samozřejmě nepočítal bratra, kterého znal celý svůj život.

"Jsem…" zasekl se a všechny přítomné sjel pohledem. "Jsem Sasuke. A… pokusil jsem se zabít," ukázal na obvázanou ruku. Dlaní po ní přejel. V paměti měl živě vrytou bolest a strach z onoho dne. Taky si vybavil bratrovu starostlivou tvář.

Všichni členové kroužku mu začali tleskat. Obdivovali, že sebral odvahu a po měsíci konečně promluvil. Sami věděli, že není lehké se k tomu přiznat ani lidem, kteří se o to pokusili také.

Sasuke se jen vyjeveně rozhlížel, pak stydlivě schoval hlavu mezi ramena. Nikdy nebyl rád středem pozornosti. Sám ale pocítil část úlevy, že to nejtěžší - první krok - měl za sebou.

***

"Jak se ti vede?" optal se ho bratr s mírným úsměvem a pokynul mu, aby se posadil na pohovku naproti němu.

"Co je ten Naruto zač?" zeptal se místo odpovědi. Itachiho překvapil Sasukeho zájem.

"Přišel sem na praxe," vysvětlil krátce. "Studuje na škole, kde jsem studoval já," dodal s vřelým úsměvem. Rád vzpomínal na vysokou školu. "Vycházíte spolu dobře?"

Sasuke po něm střelil nechápavým pohledem. Jestli spolu dobře vycházejí? Naruto jde za ním jako ocásek a Sasuke ho vraždí pohledem. Dá se to považovat za dobré vycházení spolu?

"Je divný," zašklebil se Sasuke nepříjemně při představě Narutova úsměvu. On se vlastně pořád jen usmívá. Kdo se sakra pořád jenom usmívá?! To nemůže být normální a ten úškrn od ucha k uchu musí být falešný!

Starší z bratrů se zasmál. Poznal na bratrovi, že měl praktikanta plnou hlavu a nemohl se zbavit myšlenek na něj.

"Líbí se ti?" zeptal se Itachi čistě přátelsky. Sledovat bratra, jak se kvůli někomu mění, mu přišlo roztomilé. A nadějné, že se pomalu dostává z traumatu.

Sasukemu se v obličeji objevil šok.

"Ne!" vyhrkl hned ze sebe a prudce se postavil. Itachiho rty opustil úsměv. "Já nejsem…! Tohle je dávno pryč!" začal bratra horlivě přesvědčovat. Přiznával, že se mu jeden kluk líbil, ale nic takového se nebude opakovat!

Itachi posmutněl. Místo radosti se v jeho hrudi rozlila ostrá bolest. Cítil ji za bratra, který takhle nemohl nalézt štěstí.

"Sasuke, kdy si uvědomíš, že homosexualita není nemoc?" zeptal se ho klidně. Odteď s ním jednal jako se svým pacientem. Též se postavil a chytil ho za paže, aby se mu mohl podívat zpříma do očí. "Je to zcela normální, jako když se zamiluješ do dívky."

"Není to normální! Je to nepřirozené! Muž patří k ženě, protože tak-"

"Nikdo nemůže za to, kdo se nám líbí, anebo do koho se zamilujeme," skočil mu do řeči Itachi. "Otec neměl pravdu. Nesmíš věřit tomu, co říkal," zdůraznil vážněji.

"Je to odporný!" bránil se Sasuke. Tohle byl jeden z momentů, kdy se jeho bezduchý výraz měnil v běsnící. Ale nikdy se nestalo to, co Itachi ani v nejhorším snu nečekal.

"Co je špatného na tom, že se ti líbí jiný kluk? Otec sedí ve vězení, nemusíš se být přiznat, že jsi gay! Nic se nesta¬-"

"TYS V TOM ZATRACENÝM SKLEPĚ NEBYL, TAK SE NECHOVEJ, JAKO BYS O TOM NĚCO VĚDĚL!!!" zaječel na něj Sasuke a odstrčil ho od sebe. Co udělal si uvědomil o něco později.

Uběhly tři sekundy a přiběhla ochranka. Sasuke nebyl schopen slova, ani pohybu, stejně jako Itachi. Jen si chvilku hleděli do očí, než ochranka Sasukeho popadla, vpíchla mu sedativa do žil, nasadila mu kazajku a odvedla ho z Itachiho ordinace do jeho pokoje.

"Co se stalo?!" přiběhl Uzumaki, jak uviděl, že Sasukeho odvádí.

Starší rukou vyhledal své křeslo, aby se ujistil, že si nesedne na zem.

"Jsem takový hlupák…" složil hlavu do dlaní. Kdyby na něj netlačil, nedonutil by Sasukeho křičet. Teď byl chudák zavřený na několik hodin ve svém pokoji. Jashin ví, jestli ho pustí na oběd po takovém výbuchu.

Mladší Uchiha seděl schoulený na posteli, hlavu na koulenou, ruce obtočené kolem svého trupu kvůli svěrací kazajce, která ho nepříjemně škrtila. Zpytoval své svědomí a vytvářel si v hlavě nový dialog s Itachim. Takový, který spolu mohli vést, ale všechno se pokazilo.

Homosexualita je špatná, není přirozená. Muž a žena patří k sobě, aby zplodili dítě. To muž a muž nebo žena a žena udělat nemohou.

Ale jsou přece i bezdětné páry, některé potomky nechtějí, jiné je mít nemohou, a přesto jsou spolu, uzavírají manželství, bydlí spolu, milují se.

Lidi si na mě ukazují prstem, že jsem teplej.

Na mě si ukazují, že mám flek na kravatě.

Nezlehčuj to. Nejsem gay. Možná jsem byl, ale to byl jenom… úlet! Už nejsem!

Toho se nejde zbavit, to by bylo až moc jednoduché. Stejně jako se nemůžeš zbavit pocitů, když někoho miluješ. Sasuke!

"Sasuke!" probral ho z myšlenek mladý praktikant a Sasuke prudce zvedl hlavu. Toho Naruto hned využil a krátce mu zasvítil do očí svou malou baterkou. "Jsi v pořádku?" zeptal se ještě pro jistotu.

Uchiha mlčky odvrátil zrak. Styděl se sám za sebe, že se před ním chová takhle. Celou dobu si hraje na nedobytnou pevnost, ale ve skutečnosti se dá lehko vyprovokovat.

"Itachi-san mi všechno řekl," sdělil mu a kousek se odtáhl. Narovnal si tak záda, protože celou tu dobu seděl k Sasukemu nakloněný. "Chápu, že to s tvým otcem ti zanechalo spoustu ran na duši. Chápu, že se ti myšlenka, že by ses zamiloval do kluka nelíbí. Nechci to ti rozmlouvat, jen mě prosím poslouchej," prosebně k němu vzhlédl. Protože měl Sasuke ruce svázané, položil mu ruku na koleno. "Že jsi reagoval, jak jsi reagoval po tom, co se tě bratr zeptal, jestli se ti líbím, jsi to tím jenom potvrdil. Upřímně mě to těší a kdybys chtěl, můžeme si někam zajít, až mi tu skončí praxe a ty nebudeš můj pacient. A až ti aspoň povolí vycházky, samozřejmě. Ale to bys musel změnit svůj názor na homosexualitu. Není to nemoc, to si jen někteří lidi myslí, protože se v takovém světle nedokážou představit a hnusí se jim to. Některým se líbí blondýny, jiným zase tlusté černošky, nám se líbí osoby stejného pohlaví. Nejsme proto hned úchylové, a už vůbec nejsme nemocní."

Sasuke hltal každé jeho slovo vycházející z těch měkkých růžových rtů. Rozuměl mu a skoro nepoznatelně přikývl. Pochopil hned, co tím blondýn říkal, ale pořád… nic to v něm neměnilo. Trauma bylo daleko silnější. Než aby se zaobíral myšlenkami, že homosexualita není nemoc, žil v představě, že nesmí udělat nic, co by otce znovu rozčílilo.

"Ale…" chtěl něco namítnout, v tom ho přerušil Naruto jemným polibkem na tvář. Okamžitě strnul a zděšeně koukal na křenícího se Uzumakiho.

"O tomhle raději nikomu neříkejme, ano?" přiložil si prst na usmívající se rty na znamení tajemství. "Jenom popřemýšlej o tom, co jsem ti řekl, ano?" zvedl se a s posledním úsměvem věnovaným Sasukemu odešel.

Černovlásek nebyl schopen se probrat z transu. V hrudi mu začal klíčit zárodek velmi příjemného a hřejivého pocit. S ním ale přicházel strach a zmatenost. Nedokázal si mezi těmito zcela rozdílnými pocity vybrat. Nehleděl na to, co by chtěl, ale co je správné, a přesně to ho tak mátlo.