You came to save me | Kapitola 4.

Tak co? Líbí se vám povídka? :3 Ne, já za nic nemůžu. To ivana-chan, přísahám!

U této kapitoly asi budete brečet, jako jsem brečela já. Je tam mám dojem jedte hodně chyb, ale.snad.to přes slzy moc neuvidíte. :D

Komentáře potěší. （＾ｖ＾）

---

Po dvou týdnech v nemocnici se Sasuke nastěhoval k Itachimu. Fyzicky byl v pořádku, jen chůze byla ještě trochu vratká a na těle mu zůstalo pár jizev a mizejících modřin připomínající muka několika týdnů. S psychikou to bylo horší. Skoro vůbec nemluvil, a když ano, tak pouze s bratrem.

Itachi se mu snažil vycházet vstříc. Nechtěl s ním jednat jako se svým pacientem, byl to jeho bratr, ale už jen pro policii musel ze Sasukeho dostat nějaké bližší informace o tom, co se dělo. Kdyby to byl jeho pacient, milou formou bylo ho donutil o tom mluvit, ale tohle byl jeho bratr a pachatelem se stal jejich otec. Tohle mohlo začít už mnohem, mnohem dřív, třeba když byl malý i Itachi, takže se ho to taktéž týkalo. Nevěřil, že by byl otec něčeho takového schopný. Bil ho, týral ho, zavíral do sklepa a znásilňoval. Nechával svého syna několik desítek hodin bez jídla a bez možnosti si odskočit. Příčinu zatím neznal. Sasuke o tom ještě mluvit nedokázal a policie se sice ptal, ale Fugaku u výslechu mlčel. Ke všemu se přiznal, ale prohlásil, že důvod sdělí až u soudu.

Sasuke se úplně uzavřel do sebe. Snažil se vést život, jaký vedl předtím, ale na venek to tak vůbec nevypadalo. Byl jiný.

Po dalším týdnu začal chodit do školy. Spolužáci a kamarádi se vyptávali, co se mu stalo. Samozřejmě jim učitelé řekli, že byl Sasuke vážně nemocný a musel strávit nějaký čas doma. Těm to bylo ale málo a potřebovali vědět víc.

Co za nemoc měl?

Bolelo to?

Byl i v nemocnici?

Všimli si ale, jak se změnil. Špatně se soustředil, nenosil úkoly a když přišel pozdě do hodiny, nijak mu to nevadilo. Do školy zvládl chodit tři dny, pak se neukázal. Když učitelka volala Itachimu, že Sasuke nedorazil do školy a ani nedostala zprávu o jeho absenci, starší Uchiha okamžitě volal z práce domů Sasukemu. Bál se o něj. Měl sice hodně práce, ale jeho bratr mu byl důležitější.

"Sasuke? Jsi v pořádku?" ptal se hned, jak mu to bratr zvedl, což trvalo několik sekund. Stačilo mu slyšet ho vzlykat a něco nesrozumitelně mumlat a věděl, že je zle. Sasuke se psychicky složil. Zařídil, aby ho někdo narychlo zaskočil v případě nutnosti a služebním autem jel domů. Pořád si v hlavě opakoval, že všechno bude dobrý, pro Sasukeho jen těžké se přes to přenést. Pojede za ním a podrží ho, dokud se nebude cítit líp.

Málem vylomil dveře z pantu, když vtrhl domů. Volal jeho jméno, aby se mu bratr ozval. Nemusel ho ale hledat dlouho. Dům nebyl tak velký, slyšel ho vzlykat v koupelně, kam taky okamžitě zamířil.

Zkameněl ve dveřích, čas se zastavil. Krev v žilách mu ztuhla při pohledu na velkou rudou kaluž líně tekoucí po kachličkách.

"Sasuke!" okřikl ho, ale spíš ze starosti než z pokárání. Jeho bratr seděl jen ve spodním prádle na zemi opřený o vanu a s pláčem si svíral rozřezané předloktí. Od zápěstí až skoro po loketní jamku se táhla hluboká rána, ze které teklo obrovské množství krve. Vedle něj ležel mobil a žiletka.

Itachi jednal rychle. Vzal nejbližší ručník a silně ho přitiskl na ránu. Neměl po ruce nic lepšího, musel krvácení aspoň zpomalit, než přijede záchranka, kterou hned na to zavolal.

"Proč jsi to udělal?!" ptal se ho nevěřícně. Položil mu ruku na tvář, kterou poplácal, aby ho udržel při smyslech, a zvedl mu padající hlavu.

"…jsem nechutný…" plakal Sasuke a zavřel oči. Nemohl se sebou žít. Lidi jako on skutečně dopadají bídně, jak říkal otec. Jsou to jen odporné špíny. "…táta měl p-pravdu… zas-loužil jsem si to…"

"Proboha, co tě to napadlo?!" ptal se dál. Nevěřil vlastnímu zraku ani sluchu, že tahle osoba před ním je jeho vlastní bratr. "Tohle není řešení, slyšíš?! Proč jsi to udělal?!"

"Jsem-…" Několikrát se zalykal, než to vyslovil. "…ga-gay…"

Itachi na něj jen šokovaně hleděl. Rychle se sebral a jednou rukou Sasukeho objal kolem ramen. Hladil ho po vlasech, jemně se s ním kýval a nechal ho plakat mu do doktorského pláště.

"To je ale úplně v pořádku. Proto není důvod být nešťastný…" pošeptal, aby ho trochu uklidnil. Zkontroloval ránu. Ručník změnil barvu ze světle modré na rudou. Přitlačil na ránu, Sasuke bolestivě sykl a cukl rukou.

Kdy do prdele dorazí ta záchranka?!

"Táta… táta mě nes-nášel…" pokračoval dál Sasuke. Volnou rukou se chytil bílého pláště a přitáhl ho blíž. "Říkal, že- že jsem odpad…"

"Proto… ti ubližoval…?" docvaklo Itachimu. Fugaku vždy bral lidi takové, jací jsou, tohle se k němu vůbec nehodilo. Asi mu homosexualita nevadila, dokud se to netýkalo jeho rodiny.

"Chci zemřít," vyslovil smířeně a trochu klidněji. Svého bratra tím jen znepokojil.

"Nemáš důvod, Sasuke!" řekl hlasitěji, než původně chtěl. "Už je to všechno pryč. Odteď to bude jenom o nás dvou, ano? Budu při tobě stát, ať se stane cokoli, bráško…"

[O měsíc a půl později]

Uchiha se pohodlně opřel do křesla a rukama si prohrábl vlasy. Sundal si gumku a na to si černou hřívu znovu sepnul. Oči ho pálily, jak se stále díval do monitoru, a prsty na rukou mu ztuhly. Co na své práci nesnášel, bylo psaní zpráv o stavech pacientů.

Zaklepání na dveře znamenalo vysvobození od důležité povinnosti. Návštěvník ještě ani neotevřel dveře a Itachi už stál na nohou. Potřeboval protáhnout tělo.

"Přišel praktikant, Itachi-san," oznámila sestra.

"Děkuji, Konan," usmál se Uchiha, pak svou pozornost věnoval jen mladému blondýnovi před sebou.

"Tě-těší mě, jsem Uzumaki Naruto," představil se nervózně blondýnek a podal svému nadřízenému ruku.

"Taky mě těší, Naruto-kun," přivítal ho vřele starší. "Nemusíš se ničeho bát. Když budeš pod mým dozorem, nic se ti nestane."

Posadil se zpět za počítač, avšak ten to teď nezajímal. Našel si složku s informacemi o novém praktikantovi, kterého měl ode dneška pod svými křídly. Položil mu několik otázek, potvrdil si pár údajů a trochu se s ním i seznámil. Nechal se pohltit do jeho optimismu. V jeho přítomnosti se člověku hned zlepšila nálada a dobyla energie. Byl přesně tou pravou osobou, kterou na tomto oddělení potřebují.

Pokynul mu, aby ho následoval. Aniž by mu řekl, kam ho vede, razili si to klidným krokem rovnou do jídelny, která se začala plnit pacienty a doktory. Mimo jiné zde stáli i lidé ve speciálních oblecích. Ti tu byli pro případ, kdyby se nějaký pacient rozhodl někoho ohrozit.

"Obědy se vydávají od půl dvanácté do půl jedné pro pacienty. Pro nás až do jedné," vysvětlil a postavil se s Narutem k výdejnímu okénku. Nekontroloval pacienty, jestli na svém tácku měli příbor, polévku a kus ovoce, ani kolik si požádali naložit na talíř. Pouze se s nimi zdravil a ptal se jich, jak se jim daří. Ve frontě zahlédl osobu, která ho zaujala nejvíc a čekal, až se dostane na konec výdejního řetězce, kde stál on s novým praktikantem.

"Ahoj, Sasuke," pozdravil bratra vlídně, ale ten mu nevěnoval pozornost. Nechal si na tácek položit talíř s hlavním chodem a s obtížemi ho nesl na volné místo u stolu. Obvázaná ruka ho při zátěži ještě trochu bolela. Teprve nedávno mu vytahovali stehy.

"Sasuke jste říkal?" zeptal se Naruto za Itachiho zády. Co ho uviděl, nemohl z něj spustit oči. Možná to bylo tím předloktím v obvazech, které přitahovalo pozornost, nebo nevyspalým, mrtvolným výrazem. Ne. I když ten černovlásek připomínal živoucí zombie, byl pěkný a zajímavý. Nemluvil, nereagoval, ale způsob, jakým třeba jen držel lžíci a jedl polévku Naruta zaujal. Na každém jeho gestu bylo cosi zvláštního.

"To je jeho jméno, ano," přitakal starší podezřívavě. "Zaujal tě?" pozvedl Itachi obočí. Vůbec se mu nelíbilo, jak se nový praktikant dívá na jeho mladšího bratra. Co to mělo znamenat?

Naruto bez váhání přikývl. "Chtěl bych ho," řekl okouzleně, v očích se mu objevily jiskřičky a na tvářích ruměnce. Za dobu, co bude na praxi, má za úkol starat se o vybraného pacienta a důkladně zkoumat jeho stav, pak o tom vypracovat podrobný projekt a předvést jej před třídou.

Itachi se napřímil a naprázdno otevřel pusu. Než stihl říct ne, napadlo ho, že by to nebyl nejhorší nápad. Sasukeho měl na starosti především Itachi, nikomu jinému Sasuke nedůvěřoval. Možná, že to Narutova pozitivní energie změní.

"Dobře. Zařídím to," kývl nakonec.

***

Dvakrát klepl na dveře, i když přes okénko v nich viděl, že Sasukeho neruší. Ten ležel na posteli otočený ke zdi a nepřítomně se do ní díval.

"Sasuke, tohle je Naruto," představil blondýna bratr.

"A-ahoj!" pozdravil Naruto. Srdce mu zběsile bušilo jako nikdy. Ani při příchodu do ordinace nebyl tak nervózní. "Můžeš mi tykat, dobře?" nabídl mu se zářivým úsměvem, ale mladého Uchihu to nezaujalo. Stále hleděl na bílou zeď, zkoumal strukturu omítky a přehrával si život, který by měl, kdyby se otec nikdy nedozvěděl o jeho orientaci. Kdyby věděl, že je otec proti homosexualitě, se svým přítelem by se tajil. Možná, že až by vyšel školu a byl plně samostatný, možná by se otci svěřil. Nebo je v něm opravdu chyba. Je nemocný a otec mu chtěl jenom pomoct. Kdyby přivedl domů děvče, spatřil by na otcově tváři úsměv a dostalo by se jim požehnání. Všechno je to jen Sasukeho vina, že rozvrátil rodinu. Určitě matku v nebi zklamal.

Itachi se posadil k bratrovi na postel a chytil jeho pravou ruku a otočil ji předloktím nahoru. Jako by viděl skrz obvazy na zahojené rány. Teprve teď se Sasuke otočil a sledoval bratrovu činnost. Neměl rád, když se ho dotýkal, jen aby si získal Sasukeho pozornost.

"Ještě pár dnů a sundají ti to," usmál se na něj a láskyplně ho pohladil po zádech. Nerad vzpomínal na den, kdy našel Sasukeho v koupelně v kaluži krve. Nemohl dopustit, aby se to opakovalo, a nechtěl riskovat, že si vezme život, proto ho převezl do léčebny na oddělení pro lidi se sebevražednými a sebepoškozujícími sklony. Sám se nechal převést z oddělení pro děti sem, aby měl Sasukeho stále pod kontrolou.

"Hele, napadlo mě to už dřív, ale…" začal zamyšleně Naruto, "nejste vy sourozenci?"

Upřely se na něj dva páry onyxových očí s nechápavým výrazem. Vlastník jednoho páru se usmál a potvrdil Narutovu myšlenku.

"Ty jo! Fakt? Myslel jsem, že to je jenom shoda jmen, ale jak jste takhle u sebe, jste si vlastně dost podobní!" zasmál se blondýn a podrbal se za hlavou, jak to míval ne zvyku, když byl v rozpacích.

"Nejsme," promluvil Sasuke, stáhl ruku a zase se stočil ke zdi. On a Itachi si nebyli vůbec podobní. Zatímco Sasuke se ke všem choval chladně a odháněl je od sebe, Itachi vítal lidi s otevřenou náručí a milým úsměvem. Vzhledově v sobě mladší viděl nebožku maminku, Itachi byl tvrdšími rysy podobnější na otce. Itachi byl Sasukeho opak.

Sasukeho reakce je oba zaskočila. Především staršího Uchihu, protože za ten měsíc a půl ještě nezažil, aby Sasuke dobrovolně promluvil s cizím člověkem.

"Odpoledne budou ve společence nějaké aktivity, tak se tam běž aspoň podívat, ano?" řekl jen tak mimochodem Itachi. Věděl, že to bylo zbytečné, protože Sasuke se žádných společenských aktivit neúčastnil. Ale musel ho na tu možnost upozornit, hlavně aby odlehčil svému svědomí. Přál by si, aby si tu Sasuke našel aspoň někoho, s kým by trávil čas. Věděl, že Sasukeho z pokoje nedostane, ale zkusit musel všechno.

"Co se mu vlastně stalo?" zeptal se tiše Naruto, když opustili Sasukeho pokoj.

Itachi mlčel, jen přes okénko sledoval bratra ležícího nehybně na posteli, a povzdechl si. Styděl se za svůj rod, svoje jméno. Dělalo se mu zle z pomyšlení, že v jeho žilách koluje krev násilníka.

"Otec ho týral," řekl jednoduše, "a Sasuke si myslí, že si to zasloužil."

Opřel se o zeď, ruce strčil do kapes a zadíval se do země. Kdyby nebyl tak dlouho pryč, všechno by bylo jinak. Měl přijet mnohem, mnohem dřív, jak tomu kdysi bývalo. Ale vzhledem k tomu, že si koupil nové bydlení blíž svému pracovišti, nemělo cenu zůstávat v rodném domě.

Domov. Kdyby tušil, co se tam odehrávalo, nikdy by to za domov nepovažoval. Vždycky se tam rád vracel, protože tam prožil celé dětství, měl tam otce a bratra, které nadevše miloval. Ale ani jeho rodina nebyla dokonalá, jak se ukázalo. Kdo by si jen pomyslel, že by Uchiha Fugaku…

Naruto upřel svá modrá kukadla na svého pacienta. Nemohl si pomoct, ale bylo mu ho líto. Netušil, jaké to je. Ať se snažil sebevíc vcítit se do jeho situace, nedokázal to pochopit. Sám měl milující rodiče a spoustu dobrých přátel. Ti všichni ho ve všem podporovali.

"Nečekej od něj velké věci. Že dneska na tebe promluvil, to byla výjimka," snížil mladému praktikantovi ambice a poručil mu, ať ho následuje. Nabídl mu, že ho provede po celé budově. Sám se potřeboval trochu vzpamatovat menší procházkou.