To nejdražší 2/2

Jo, ta povídka se nevleze na blog. Logika blogu opět udeřila.

---

Naruto vedl Sasukeho po pěší zóně na vzdálený kopec, na němž se tyčil maják. Celou cestu mu vyprávěl historii města, občas i vlastní zkušenosti a dobrodružství.

"Už ho vidím!" zvolal vesele a ukázal na vrchol kopce. "Možná tak půl hodinu a jsme tam…" zlomil se v pase, rukama se opřel o kolena a těžce vydechoval.

"Můžeme si tu odpočinout," navrhl Sasuke a rozhlédl se. Kolem nich stálo několik podniků. Nacházeli se na turistické trase, proto jejich ceny podle toho vypadaly. Přesně na to taky upozornil Naruto.

"Já se na ceny nedívám. Prostě si koupím, co chci," pokrčil rameny Sasuke a vydal se k jedné restauraci. Naruta nechal vzadu v hloučku lidí. Ten ho ale brzy doběhl.

"Jak tohle vůbec můžeš říct? Měl by ses naučit šetřit na horší časy," zeptal se Naruto a nervózně se rozhlížel kolem sebe. Nebyl zvyklý chodit do nóbl restaurací. Cítil se od ostatních návštěvníků tolik odlišný i přesto, že byl oblečen podobně jako oni.

Sasuke jim zařídil stůl a rovnou objednal limonádu a sobě černou kávu, než si vybrali jídlo. Naruto samozřejmě zase protestoval, že ho nemůže takhle okrádat, ale po několika minutovém přemlouvání nakonec směle kývl a objednal si jídlo o třech chodech.

A Sasuke se mohl jenom smát.

"Ty jsi ale jedlík," zavrtěl hlavou černovlásek a pohlédl na hodinky. Do oběda zbývalo spoustu času.

"To víš, když i několik dnů nemáš co do huby…"

Sasuke už se chtěl zeptat, jak to myslel, pak si sám odpověděl. Naruto nemá peníze. Naruto… nemá peníze. Tak usilovně se to snažil pochopit, ale nedařilo se.

"Na to teď zapomeň. Teď jsi tu se mnou, takže si s tím nedělej starosti. Nehleď na ceny a prostě si kup, co chceš," řekl mu Sasuke mile.

"Ale… nebudeš to pak chtít zpátky? Nebudou ti pak ty peníze chybět?" staral se Naruto.

"Nedělej si s tím starosti," zopakoval Sasuke a upil z šálku. Peníze a chybět? Stále mu nešlo do hlavy, jak se může Naruto pořád ptát a dělat si starosti s penězi.

"Měl by sis taky objednat nějaký to jídlo. Nahoře je sice obchod, ale-"

"Budu hádat - jsou drahé?" pozvedl obočí Uchiha a upřeně se zadíval do Narutových modrých očí.

Blondýn si povzdechl. Měl stejný, ale opačný problém jako Sasuke. Nemohl pochopit, jak Sasukeho nezajímalo, kolik a za co utrácí. Udělal si dokonalý obrázek o jeho dětství. Vyrůstal v bohaté rodině, nikdy se mu nestalo, že by mu došly peníze, protože už ve školce dostal svou vlastní kreditní kartu s miliony. Ne, miliardami.

"Vyprávěj mi o sobě," změnil téma Naruto a opřel si hlavu o dlaň.

"A co bys chtěl vědět?" uchechtl se Sasuke. Tohle neměl rád - člověk ho pobídne, aby mu něco říkal a teď je na něm vymýšlet předmět svého monologu, který nakonec druhou osobu ani nezaujme, protože chce vědět něco jiného. Měl rád konkrétní otázky.

"Já nevím. Řek sem ti toho o sobě hodně, ale zajímá mě tvůj život. Co rád děláš?" zeptal se.

"Hm," usmál se Sasuke, "hraju na šest hudebních nástrojů, chodím do tří sportovních kroužků a miluju poslouchání rockové hudby."

Narutovi spadla sanice, kterou okamžitě vrátil do původní pozice. Jak ho to mohlo překvapit?

"Vidím, že se opravdu nenudíš," zasmál se. "Máš sourozence?"

"Staršího bratra," kývl Sasuke.

"Vycházíte spolu?"

"Ani nevím. Jako malí jsme spolu byli pořád, ale časem jsme se jeden druhému vzdalovali, jak už to bývá. On teď pracuje v Evropě v Nizozemí jako učitel na jazykovém gymnáziu. Do Tokia se vrací dvakrát za rok."

"Nechybí ti?" vyzvídal dál Naruto. Nakrčil obočí do trochu smutného výrazu. Nikdy sourozence neměl, ale věděl, jaké to je, když je od někoho odloučen.

Sasukeho jeho otázka zaskočila. Patrně proto, že nevěděl, jak na ni odpovědět. Itachi byl pro něj něco jako cizí člověk. Často mu chyběl, to ano, ale posledních pět let, kdy se vídali minimálně, si na to spíš zvykl. Nejmladší Uchiha nebyl nikdy citově založený člověk.

"Mně chybí moc," řekl Naruto a v rukou sevřel zlatý přívěšek, co se mu houpal na krku. Sasuke si jej nikdy předtím nevšiml. Musel ho ukrývat pod trikem. "Ten mi dala, než umřela," vysvětlil blondýn a sundal ho z krku a podal ho Sasukemu.

Jednalo se o malou zlatou spirálu o nic větší než jeden centimetr na zlatém jemném řetízku.

"Je krásný," pochválil ho Sasuke a zase ho vrátil. Sledoval, jak si ho Naruto připnul na krk a schoval ho pod triko. "Vypadá to jako dobrý kousek. Určitě bys za něj něco utržil." Pokusil se mu pomoct. Pamatoval na to, jak Naruto říkal, že nemá peníze a jídlo. Kdyby tohle prodal, určitě by nějaký obnos dostal.

"To v žádným případě!" vyjekl zhrozeně Naruto. Vypadal i trochu naštvaně, ale uklidnil se, jak uviděl Sasukeho překvapený a nechápavý výraz. "Tohle není na prodej."

"Je s ním něco? Jako jestli je rozbitý nebo tak-"

"Nemůžu ho prodat," vysvětlil Naruto. "Má pro mě daleko větší cenu, než sou prachy," posmutněl a přel látku ho schoval v dlani.

"Diamanty?" hádal Sasuke.

"Proboha ne. Nevyměnil bysem ho ani za všechny bohatství světa," řekl defenzívně.

"A… proč?" ptal se Sasuke. Nebyl si jistý, jestli je to správná otázka, když tím Naruta jednoznačně namíchnul.

Blondýn se naklonil přes stůl k němu a zahleděl se mu hluboko do očí. Hledal v nich výsměch, ale nenašel ho. Sasuke se mu nesmál, svá slova myslel vážně. To by ale znamenalo, že vážně neví, proč je pro Naruta ten přívěšek tolik důležitý.

"Protože sem svou maminku moc miloval a tohle je zbytek její lásky," vysvětlil a zase se narovnal. Jak si myslel, Sasuke mu skutečně nerozuměl. Rozhlédl se kolem sebe. Pak pokynul Sasukemu, aby se k němu přiblížil. Oba dva sledovali jeden pár s malým dítětem u stolu, na který Naruto upozornil. "Vidíš je? To dítě si přece nemohli koupit. Bylo stvořený z lásky a láskou ho taky obdařují. Kdyby mu dávali jenom peníze, ani by nevyrostlo. Chápeš?"

Sasuke pohlédl na blondýna. Moc tomu nerozuměl, ale chápal, co se mu snažil říct. Láska je klíč ke štěstí. Peníze jsou sice mocí světa, ale láska je daleko, daleko cennější než jakýkoli drahý kov.

"Takže ten přívěšek bys dal jenom někomu, na kom ti bude záležet stejně jako na matce?" zeptal se.

"Nevím, jestli bysem ho někomu dával, ale částečně máš pravdu," přikývl Naruto. Měl celkem radost, že to Sasukemu vysvětlil. Teda aspoň to, jak moc je pro něj dárek od maminky důležitý.

Mezitím číšník přinesl talíře s jídlem, kterého se blondýn nemohl dočkat. Nejprve se kochal očima, pak přivoněl. Úplně mu to pomotalo hlavu, jako nějaká hezká žena. Vzal příbor a pustil se do jídla.

"Naruto," oslovil ho Sasuke. Hodně přemýšlel, zatímco si blondýn dával do nosu. "Provedl bys mě odpoledne po městě?"

Blondýn zvedl hlavu od talíře k němu a se samozřejmostí přikývl. Znal město velmi dobře, každou uličku, každý dům. Mohl by se živit prováděním turistů.

"A ukázal bys mi, jak žiješ?" zeptal se znovu Sasuke.

Naruto se rozkašlal, jak mu kousek masa uvízl v krku, až mu do očí vyhrkly slzy. Zůstal překvapeně hledět na Sasukeho a hlavou mu vrtalo, proč by chtěl mladý Uchiha znát, jak Naruto přežívá na ulici.

"Nemyslím, že to je… vhodný…" vykoktal ze sebe. Opravdu nebylo se za co chlubit. Neměl byt, nebo dům, nemohl ho jednoduše pozvat k sobě na kávu. Domovem mu byly přístřešky z krabic, co nacházel u popelnic, nebo popelnice samotná.

"Prosím," černovlásek natáhl k Narutovi ruku a dotkl se té jeho. Opravdu mu na tom záleželo. Záleželo mu na Narutovi.

Blondýn zaváhal. Ta velká černá kukadla ho uváděla do rozpaků. Takhle lítostně se na něj díval včera, když se potkali. Viděl skrz jeho temné hloubky až do samotné duše, která si začínala uvědomovat, že celou tu doba byla osamělá. Rodina dávala Sasukemu peníze, ale na lásku zapomínali. Lásku, kterou mu momentálně ukázal Naruto.

"Někdy jindy," kývl nakonec a tím toto téma ukončil. Chtěl se vzdálit svému běžnému životu a užívat si blahobytu, který mu Sasuke dopřává.

Vystoupali až na samotný kopec přímo k majestátnému majáku. Sasuke si zakryl oči, aby ho sluníčko neoslepovalo, a vzhlédl na vršek stavby. U něj stála jedna kavárna, která zároveň sloužila jako místo s turistickým zbožím, kam Naruto hned zavítal. Hleděl do výkladní skříně a prohlížel si jednotlivé pohledy, známky, odznáčky, trička a mnoho dalšího. Na všem byl vytištěn či nakreslen maják.

"Půjdeme nahoru!" zvolal pak vesele a otočil se na Uchihu. Bez čekání na odpověď ho chytil za ruku a vedl ke vchodovým dveřím, kde byl Sasuke nucen zaplatit menší poplatek. Uvnitř staré budovy je obklopil příjemný chládek a nepříjemný zápach vlhkých cihel a omítky.

Oba po vystoupání stovky schodů unaveně supěli a opírali se kde se dalo, aby nabrali trochu sil.

"Ty jo…" řekl polohlasem a okouzleně Naruto, když se mu naskytl pohled na město z výšky několika desítek metrů. A to nepočítal kopec. "Támhle je tvůj hotel," začal ukazovat prstem. "Támhle je náměstí, kde sme se potkali. Tam zase je můj oblíbenej park. Vidíš ho? Je schovanej za takovou věžičkou, to je radnice. To zelený je on. A tamhlecto…"

Sasuke po pár větách přestal vnímat, kam Naruto ukazuje a co říká. Jen naslouchal jeho hlasu a sledoval rozzářenou tvář. Moře a modrá obloha za nimi dokonale ladily s Narutovýma blankytnýma očima.

Odvrátil zrak, když se setkali pohledy. Předstíral, že se rozhlíží po městě a velmi ho to zajímá. Pak shlédl dolů na úroveň svých boků na desku s historickými fotografiemi a texty v thajštině. Moc pozornosti jim však nevěnoval.

"Je vocaď hezký výhled," poznamenal nakonec Naruto, avšak už ne s takovým elánem.

"To je. Tys tu už někdy předtím byl?"

"Jenom dole," zavrtěl hlavou, na Sasukeho se ani jednou nepodíval.

Černovlásek pocítil mezi nimi změnu atmosféry. Nadšení z výhledu na město zničehonic opadlo. Naruto se otočil k Sasukemu zády a odešel za druhou stranu vyhlídkové části majáku. Sledoval klidné moře, co odráželo sluneční paprsky. Nedokázal si ani představit, co právě Naruto zažívá. Včera se seznámil s luxusem a penězi jako přebytečným majetkem. Bylo mu však jasné, že jakmile Sasuke odjede, bude se muset zase vrátit na ulici.

Uchiha přistoupil k němu a položil mu ruku na rameno. Naruto se na něj otočil, aby zjistil, co má jeho společník v plánu. Jen se na něj mile usmíval.

"Půjdeme?" zeptal se po chvilce. Naruto se naposledy podíval na moře a přikývl.

***

Den za dnem Naruto provázel Sasukeho po městě a ukazoval mu ta nejlepší místa, která tu člověk může navštívit. A Sasuke se začínal měnit. I přesto, že byl zvyklý se zdržovat v nejdražších podnicích, s Narutem mu každé nové místo připadalo jedinečné a kouzelné. Kam vkročili, to Sasuke neskrytě obdivoval, a přitom už dávno předtím navštívil mnoho jiných a dost možná i zajímavějších míst.

"Tady to je," pošeptal tajemně Naruto a přikrčil se, aby se hlavou nepraštil o tvrdou skálu. Vlezl do temné jeskyně s nízkým stropem a pobídl i Sasukeho, aby vlezl za ním. Černovlásek byl nejdříve na vážkách. Ne snad, že by Narutovi nevěřil, ale už jen cesta sem nahoru na kopec, aby se podíval do nějaké Narutovy jeskyně, ho stála spousty energie.

Uvnitř se otřásl zimou. Navzdory tomu, že venku teplota dosahovala pomalu třiceti pěti stupňů Celsia, uvnitř by teploměr naměřil sotva patnáct stupňů.

Po několika metrech se zjevili před obrovským prostorem s malým zářícím rybníčkem uprostřed. Sasukeho užaslý výdech roznesla ozvěna po celé sluji.

"Tam dole sou ňáký minerály a někamo sem proniká sluneční světlo. Je to nádherné, že jo?" rozzářil se blondýn při pohledu na vodu.

"Je," kývl Sasuke. Přešel blíž ke břehu, aby mohl lépe dohlédnout na samé dno a lépe si prohlédnout nerosty, které odrážely světlo. Dřív, než si všiml drobných krystalků, noha mu podklouzla a voda ho se šplíchnutím pohltila. Po vynoření se okamžitě rozkašlal, ale z vody nevylézal, i přesto jak studená byla. Slyšel smích. Narutův smích.

"Bacha, je to kluzký," upozornil ho trochu pozdě Naruto a podal mu pomocnou ruku. Toho však Sasuke využil a stáhl ho za sebou. On mu dá se mu posmívat!

Jenomže ani po tom, co Naruto skončil durch mokrý, se nepřestal smát. Rukama si uhlazoval neposedné blonďaté vlasy dozadu a zároveň se přidržoval kamenného břehu.

"Nenaštvalo tě to?" zeptal se Sasuke nechápavě. Znal ho pár týdnů, ale pořád mu nedocházelo, proč se Naruto při každé příležitosti směje.

"Proč by mělo? Patří mi to," uchechtl se a z vody vylezl jako první, pak pomohl i Sasukemu.

"To máš pravdu," ušklíbl se i Sasuke a sundal si mokré triko, načež ho vyždímal. Jeho tělo se třáslo zimou, dokonce mu naskočila husí kůže. Nemohl se dočkat, až se dostane ven z jeskyně na horké sluníčko.

Přes hlavu mu bylo cosi přetaženo. Když se podíval na svůj hrudník, na krku mu visel zlatý přívěšek v podobě spirály. Kvapně se otočil na Naruta a krátce se podíval na jeho hruď, kde přívěšek ještě před chvílí visel. Nechápal to.

"Pozejtří odjíždíš, tak chcu, abys měl památku," usmál se mile Naruto.

"Suvenýrů mám hodně," vysvětlil Sasuke.

"Ale nemáš památku na mě."

"Není ti drahý?"

"Je," potvrdil Naruto, "stejně jako byla maminka a stejně jako seš teď ty."

Sasukeho mimické svaly se povolily. Dokázal na Naruta jen vykolejeně hledět.

"Lidi se ke mně chovali hnusně, Sasuke, i přesto, že sem nikomu nikdy nic neudělal, ale tys mě pozval k sobě na pokoj, do hotelu, koupils mi spoustu věcí a trávil se mnou čas, i když sem bezdomovec. Budeš mi chybět, až odjedeš," v očích se mu zaleskly slzy, ale úsměv z tváře nevymizel.

"Klidně ti dám peníze. Kolik jen budeš chtít, aby ti to pomohlo se postavit na nohy!" slíbil Sasuke. Tohle by před pár týdny neřekl. Čím víc času s blondýnem trávil, tím víc zjišťoval, že Naruto peníze skutečně nemá.

"Už přestaň přemýšlet nad penězmi, Sasuke," zasmál se pobaveně Naruto. Přešel k Sasukemu, že oba cítili sálající teplo těla toho druhého. "To ti nedošlo, že bych tu místo peněz měl radši tebe?" zeptal se pološeptem.

"Dám ti šek," začal zase Uchiha, "koupíš si byt, oblečení a do obchodů budeš most chodit i sám bez toho, aniž by se na tebe lidi divně koukali-"

"Ne, ne, ne!" přerušil ho Naruto a chytil jeho tvář do dlaní. "Zapomeň na tohle všechno. Chtěl bysem, abys tu zůstal. Ty, ne tvoje peníze. Ani tě tu nechcu jako svoji peněženku," vysvětlil a Uchihu políbil.

Sasuke zůstal strnule stát. Před očima mu proběhl celý ten čas, co Naruta zná. Za každé příležitosti je veselý, váží si sebemenších věcí, jako je triko, ani jednou nebyl na nikoho nepříjemný. Peníze pro něj byly důležité ani ne tak pro radost, jako spíš pro přežívání.

"Nebýt tebe…" pošeptal, když se kousek odtáhl. Větu však už nedořekl, protože ho Sasuke přerušil.

"Takže jsi se mnou trávil čas hlavně kvůli mně?" zeptal se.

"No, zprvu ne," zasmál se blondýn. "Fakticky sem tě chtěl okrást a zdrhnout…"

Sasukemu vystřelily koutky úst nahoru. Podíval se na hrudník a v dlani stiskl zlatý přívěšek.

"Jsem… ti drahý?" pohlédl mu zase do očí. "Jsem ti drahý, jako ti byla drahá tvoje máma?"

Blondýn vzal přívěšek do dlaně a prsty druhé ruky po něm přejel.

"Pokud ho mám někomu dát, pak sem rád, že seš to ty, Sasuke," usmál se jemně a přepadl do Uchihovy náruče. Objal jej a natiskl své polonahé tělo na jeho, minimálně z důvodu tepla.

Sasuke se přerývaně nadechl. Nebylo to poprvé, co k němu někdo cítil silné empatie, ale s Narutem to poprvé sdílel. Došlo mu, co mu blonďák celou dobu říkal. Peníze byly důležité především pro přežívání, na radost je tu spousta jiných a lepších věcí, jako přátelství, důvěra, láska…

Stejně jako blonďák, i on obmotal ruce kolem jeho hrudníku. Obličej mu schoval do ramene. Byl takový hlupák. Naruto ho chtěl mít celou dobu u sebe a Sasukeho napadaly jen myšlenky, že ho tu chce kvůli penězům, kvůli luxusu, ve kterém si po celou dobu Sasukeho pobytu žil. Ne, v tomhle bylo něco úplně jiného a cennějšího.

"Tak pojeď se mnou," nabídl mu Uchiha, ale Naruto kupodivu odmítl.

"Do tohoto světa nepatříš, Sasuke. Tvoji rodiče…" zasekl se. "Musíš se vrátit do reality. A domů. Prosím… vrať se…" poslední slova Naruto šeptal a znovu spojil jejich rty. Jemně ho líbal a dotýkal se jeho obnažené hrudi. Jenomže to Sasuke necítil.

Ještě pár sekund, co se jejich rty rozpojily, nechal Sasuke zavřené oči. Snažil se vrýt si tuto chvíli do paměti. Chtěl si to pamatovat, dokud se sem jednou nevrátí.

S námahou otevřel oční víčka a pohlédl blondýnovi do tváře s o něco tvrdšími rysy než před chvilkou. Trochu se zmateně rozhlédl po čtyřech zdech kolem sebe a chtěl si protáhnout bolavá záda, avšak jeho ruce byly spoutány v našedlé kazajce. Nechápavě pohlédl na muže před sebou.

"O čem to bylo tentokrát?" zeptal se blondýn, na tváři se mu však zvědavost neusídlila. Modrýma očima důkladně zkoumal Sasukeho reakce.

Uchiha nechápal, pak se mu začínaly vybavovat střípky vzpomínek. Rodiče, dovolená, Naruto. Co to bylo, když je tohle realita? Nebo tamto byla realita a tohle je halucinace? Ne. Cítil, že tohle je na představivost až příliš živé.

"Kde jsem?" zeptal se roztřeseným hlasem lékaře před sebou.

"Vy se nepamatujete? V léčebně přeci," vysvětlil Naruto.

Sasuke shlédl na své tělo. Byl spoután ve svěrací kazajce a vsazen na oddělení pro nejhorší případy - oddělení pro lidi, kteří jsou nebezpeční nejen sobě, ale také ostatním, a nemají možnost ani sami dojít na WC.

"Co jsem udělal?!"

"Uklidněte se," řekl Naruto konejšivým hlasem a posunul se blíž k Sasukemu. "Pamatujete si, jak jsme vám nasadili kazajku?"

Záporná odpověď.

"Dobře," kývl Naruto a zapsal do papírů svůj poznatek. Po vrácení se do reality je stále zmatený a na nic si nevzpomíná. "Podpálil jste svůj dům a málem jste uhořel. Vaše rodina naštěstí nebyla tomuto incidentu přítomna, nic se jim nes-"

"Můžu je vidět?!" vyhrkl ze sebe. Potřeboval vidět své rodiče, bratra. Potřeboval se ujistit, že tohle není jen halucinace.

"To nepůjde," odmítl Naruto, "Vaše žena se i s dcerou přestěhovaly a odmítají s vámi navázat kontakt. Je mi to líto."

"Že-žena?" zeptal se ještě zmateněji Uchiha. Byl ženatý a měl dítě? Ano, už si na něco vzpomínal. Na svatební den. Na den, kdy se narodila jeho milovaná Sarada. Na den, kdy jeho rodiče a bratr-

Prudce se nadechl a do očí mu vyhrkly slzy. Dokola opakoval, že to není pravda, a odmítal tomu věřit.

Naruto si zapsal další poznámku, pak se snažil Sasukeho uklidnit.

"Nejsou mrtví, že ne?!" vyjekl na Naruta. "Že se to nestalo? Že to letadlo nespadlo?!" ptal se dokola, ale Narutova lítostná grimasa mluvila za vše. Manželé Uchihovi i nejstarší syn zahynuli po pádu osobního tryskáče při cestě z Thajska do Japonska.

"Jste tu už pět let, Sasuke-san," vysvětlil lékař. "Nedokážete se smířit se smrtí svých rodičů, proto si v hlavě vytváříte vlastní realitu."

K Sasukeho uším doléhaly steny a skřeky ostatních pacientů, jiní zase bušili na dveře a škrábali nehty o bílé stěny. Doteď si jich nevšímal. S příchodem do reality začínal zase vnímat a vzpomínat si na předchozí události.

"Musím jít za nimi," řekl spěšně a pokusil se vstát. Naruto ho ale za ramena zatlačil zpátky na matraci.

"Nemůžete. Oni už nejsou mezi námi," řekl trochu chladně Naruto. "Řekněte mi, co jste tentokrát viděl. Byl tam váš bratr?" ptal se.

Sasuke zavrtěl hlavou.

"A rodiče?"

"Byls tam ty," řekl upřímně Uchiha, čímž Naruta překvapil. "Byli jsme v Thajsku a tys mě všude doprovázel a ty ses… já do tebe…" koktal skrz příval slz a vzlyků. Začínal vidět spojitosti mezi realitou a tím, co si vytvářel v hlavě. Thajsko, bohatství, bratr, dcera, chudoba… některé části z reality se přemítaly do halucinací.

"Dokážete si vzpomenout ještě na něco?" zeptal se přátelštěji blonďák.

Sasuke zavrtěl hlavou. Pak mu však pohled padl na zlatý řetízek kolem Narutova krku. Viděl jen část, zbytek byl schován pod oblečením. Vzhlédl ke svému lékaři. "Co je ti nejdražší?" zeptal se.

Naruto ztuhl. Přes látku sevřel přívěšek a odpověděl jedním slovem.

Rodina.

Uchiha spustil pláč a začal se zmítat ve snaze se osvobodit. Křičel, mrskal sebou a ignoroval hlasy jiných lékařů, kteří se seběhli na pomoc Narutovi. Vpíchli Sasukemu silná sedativa a po minutě pustili jeho bezvládné tělo, jehož jediným pohybem byl rychle se zvedající hrudník.

Naruto se nad něj naklonil. S otázkou v očích mu položil ruku na hruď a poradil mu, aby odpočíval a zbytečně se nerozrušoval. Jenomže Sasuke se díval před sebe, přímo na strop, na blonďáka nereagoval, dokonce ani jeho ruku, která mu zamávala před očima. Pro Naruta to byla jasná zpráva, že jeho pacient opět upadl do své falešné reality.