Pod zámkem | Kapitola 8.

Ano, ano, ano. Dnes měla původně vyjít devátá kapitola. Proč že to Mei posunula? Protože kvůli výpadku na blogu jsem pak vydala dvě kapitoly zaráz, jako by výpadek nebyl, a doufala jsem, že tím někomu udělám radost. Očividně se tak ale nestalo, tak jsem se rozhodla se nehnat jako kráva a vydat kapitoly hezky po jednom.

Závěr - dnes měla vyjít původně devátá kapitola. Kvůli dřívějšímu výpadku ale vychází osmá. :)

Tohle je poslední povídka (nespoluautorská), která vychází pravidelně. Pak už budou vycházet kapitoly, kdy budu mít čas a chuť - ta je důležitější a závisí na vás. :)

---

Přes dveře nebylo příliš dobře rozumět, ale pár slov Deidara pochytal, nic nového se však nedozvěděl. Kisame jen nemohl uvěřit tomu, jak obrovský pokrok Itachi udělal, a přesně kolem tohoto se jejich konverzace motala.

Škubnul sebou leknutím, když mu přišla zpráva. Zapomněl si Sasoriho zablokovat a ten mu počínaje dneškem začal zase psát. Ani si nevšiml, že mu pouze od rudovláska přišlo deváté upozornění.

Je mi líto, co se mezi námi stalo. Promluvíme si?? Moc tě miluju a nechci o tebe přijít. Pa, Sasori.

Jednalo se o obyčejnou esemesku. Když Deidara neodpovídal na Facebooku, ani jiných sociálních sítích, rozhodl se mu poslat starou dobrou zprávu na mobil. Volat mu nemělo smysl, věděl, že by to Deidara típnul.

Blondýn se s mobilem v ruce posadil na neustlanou postel a nervózně si kousal nehet palce. Bál se odpovědět. Co by měl vlastně odpovědět? Už se s ním nechtěl vidět, ublížil mu a on teď začal vztah s Itachim. Litoval, že si se Sasorim vůbec začal. Jejich společné chvíle nebyly jen černé, ale povětšinou se Deidara v jeho přítomnosti nedokázal uvolnit. Až teď si přiznal, že s ním nebyl z lásky, ale především jen kvůli pocitu samoty.

Pohlédl ke dveřím, za nimiž stáli bývalí kolegové. Znamená to, že je Itachi jen náhrada, kterou po nějaké době odkopne? Neměl to v plánu udělat, ale co když tohle jejich vzplanutí je jen krátkodobé? Začal si s ním ze strachu ze samoty? Sevřelo se mu srdce žalem. Nechtěl ho přestat mít rád. Líbilo se mu to, jak je to teď. Miluje, když se probudí a první, co vidí, je Itachiho tvář, nebo když spolu vaří, dívají se na televizi. Vlastně spolu nemuseli nic dělat. Stačilo, že se na černovláska díval. Není to jen pobláznění? Deidara se od začátku pobytu tady cítil osamělý a Itachi dlouho nikoho neměl. Upnuli se snad na toho druhého jen z pocitu opuštěnosti?

Zítra ve tři před kinem. D.

V duchu se fackoval, proč mu vůbec odepisoval. Ale jejich rozchod neproběhl zrovna v klidu a vypadá to, že se chce červenovlásek omluvit. Promluví si, to ano, ale ať nepočítá s tím, že se k němu vrátí.

"Deii?" přišel do jeho pokoje Itachi. Opojen emocemi úplně zapomněl zaklepat. Zarazilo ho, když blondýn rychle schoval mobil za sebe a pak se zničehonic rozesmál.

"Ano?" zeptal se sladce, až to bylo nepřirozené.

"Jdeme uvařit večeři," pohodil hlavou směrem do kuchyně. Deidarovo rozpačité chování ho ale zneklidňovalo.

"Jasně!" zazubil se mladší a vesele seskočil z postele. "Hm? Kisame už odešel?" podivil se. Ani ho neslyšel odcházet.

"Hn. Prý nechtěl rušit," vysvětlil Uchiha se skrytým úšklebkem.

Při společném vaření se mu zase vrátila dobrá nálada, ale Deidarovu reakci, jak mu vešel do pokoje, z hlavy nedostal. Přemýšlel nad tím, co asi skrývá. Nebo se jen polekal z nečekaného vpádu do jeho ložnice?

Deidaru mile překvapilo, že se Itachi po Kisameho návštěvě nechoval jako posledně. Dokonce se mu zdálo, že je uvolněnější. Cítil se tak dobře, jako nikdy. Na svého bývalého přítele zapomněl a hlavu mu zase vyplňovaly jen myšlenky na Uchihu.

"Počkej, co to děláš?" smál se blondýn, když ho Itachi zvedl pod zadkem, posadil na linku a uvěznil rukama. Maso dali péct do trouby, měli teď půl hodiny čas, než začnou dělat přílohy. Zamilovaně se na něj díval a dožádal se krátkého polibku.

"Nechceš mi něco říct?" zeptal se klidně. Nezlobil se, ani nebyl smutný, nebo zklamaný. Dával Deidarovi prostor, aby se sám přiznal, co před ním tají, přitom mu na rtech hrál nepatrný úsměv.

Z těch Deidarových úsměv hodně rychle opadl. Polil ho studený pot a začínal panikařit. Vymýšlel v hlavě nejrůznější výmluvy, ale ani jedna se mu nezdála uvěřitelná.

"Zrovna jsem četl jeden z takových těch příběhů… o dvou mužích…" zasmál se a zčervenal. Neuměl lhát, v tom byl skutečně hodně špatný. Nebo jen neuměl lhát Itachimu. A ještě ke všemu se křivě přizná, že čte o sexu mezi dvěma muži! Itachi ho musí mít za úchyla.

"Skutečně?" pozvedl obočí Itachi. Naklonil se blíž k němu, aby mu náhodou neuniklo jediné slovíčko.

Deidara zatajil dech a vyhnul se očnímu kontaktu. Čím déle se mu díval do očí, tím se snaha držet jazyk za zuby stávala slabší a slabší. Těm něžným očím, těm černočerným hloubkám nemohl lhát. Prostě nemohl.

"Promiň," řekl provinile a zpocené ruce si utřel do kalhot. "Psal mi Sasori," přiznal. Obsah zprávy mu však zatajil.

Itachi se napřímil a obočí mu cuklo směrem k nosu, jak se mu oznámení nelíbilo.

"O nic nešlo, jenom se omluvil za to minule," bránil se Deidara a na důkaz svých slov se zasmál.

"Co jsi mu odepsal?" vyzvídal Itachi. Kdyby byl z animovaného filmu, obličej by mu zezelenal žárlivostí. Věděl, že se nemá čeho obávat, ale toho člověka opravdu neměl rád a štvalo ho, že se o Deidaru nějakým způsobem zajímá.

"Neodepsal jsem," vyhrkl ze sebe Deidara. Jemně se kousl do jazyka a v duchu zanadával. Měl to říct víc v klidu, ale byl tak rozrušený, že v tu chvíli nepřemýšlel.

Itachi si povzdechl a od blondýna se odlepil. Ani jednou se na něj nepodíval a založil ruce na hrudi. Nedokázal si v hlavě urovnat myšlenky. Měl chuť vzít Deidarův mobil a přečíst si zprávu od jeho bývalého přítele. Chtěl vědět podrobnosti. Přece neposlal jen suché "promiň".

"Itachi," oslovil ho blondýnek a seskočil z linky. Už viděl, jak s ním černovlásek zase nekomunikuje a udržuje si svou ledovou masku. To už nikdy nechtěl zažít, ale v tuhle chvíli si připadal bezmocný. Netušil, že je Itachi tolik žárlivý. Jakékoli slovo by mohlo situaci jen zhoršit. Ale co má dělat? Takhle to nechat nemůže.

Spěšně opustil kuchyň a přešel ke stereu do obýváku. Ten náhlý pohyb probudil černovláska z transu. Výraz v obličeji se mu změnil z kamenného na užaslý, když si Deidara rozpustil vlasy a prohrábl si je. Jeho zlatá hříva nabrala na objemu, když ji má celé dny stažené v culíku. Gumku si pak nasadil na zápěstí a natáhl k Itachimu ruku.

"Smím prosit?" zeptal se vážně. Hudba do pozadí vytvářela dojemnou atmosféru, že by se Deidara hned rozplakal.

Itachi před něj předstoupil. Ignoroval Deidarovu ruku, která ho vyzývala k tanci. Nechtěl s ním tančit. Ne teď. Téhle aktivitě se věnovali po večeři a Uchiha nechtěl tuto tradici porušovat. Ale bylo mu jasné, kam tím blondýn míří. Chtěl ho dostat na jiné myšlenky, aby už na jeho expřítele a zprávu od něj už nemyslel.

Rukou vjel do zlatých vlasů a jejich pramínky nechal proklouznout mezi prsty. Tím mu ofinu, kterou Deidara nosíval přes levou stranu tváře, shrábnul dozadu. Dlaň nechal na temeni hlavy a přitáhl si ho k polibku. Přemýšlel nad Sasorim a chápal, proč by se snažil získat Deidaru zpátky. Ale to se mu nepovede. I kdyby přišel a vyhrožoval jim, Deidaru mu Itachi už nedá. Ne po tom, co ho uhodil. Ne po tom, co se do něj sám zamiloval.

Jemnými polibky ukončil vášnivé proplétání jazyků. Svými rty ale zůstával blízko těm Deidarovým.

"Slib mi, že se k němu nevrátíš," pošeptal prosebně a palcem mu přejížděl po tváři.

"Jsem jenom tvůj, Itachi. Nikoho jiného nechci," objal černovláska a nechal se zabalit Uchihovýma rukama. Cítil, jak mu starší opakovaně hladí vlasy. Fascinovaly ho, to Deidara věděl. Momentálně si vychutnával, že ho mohl držet v náručí a mít ho jen pro sebe. Co by dělal, kdyby ztratil i jeho?

Z objímání je vyrušil telefonát. Čas od času se stávalo, že Itachimu zvonil mobil, ale vždy volala jen jedna osoba.

"Haló?" zvedl mobil. Pohledem viděl na blondýnovi a jemně se na něj usmíval. Deidara mezitím pozastavil stereo a zkontroloval maso v troubě, sice ho tam teprve vložili.

"Soráč, že ruším, ale jsem právě… u ředitele…" začal nejistě. Ještě nikdy si s Itachim nevolal za přítomnosti staršího Uchihy. "…a tak jsme si povídali, znáš to. A já mu řekl, že bys ho chtěl asi někdy vidět, a on na mě tlačí, že ti musím zavolat a domluvit vám termín. Čeká ho toho spousta, tak by si rád zarezervoval den s tebou, než mu ten den obsadí obchodní schůzky a tak."

"Aha," zasmál se mladší Uchiha a posadil se k Deidarovi na zem před troubu. Blondýn mu položil hlavu na rameno a oba hleděli na maso jako na plátno, na němž probíhá film. "Dej mi ho ke sluchátku prosím tě."

"Eh? Jsi si jistý?" zeptal se zmateně Kisame.

"Jo, dej mi ho," uchechtl se Itachi a prominul si kořen nosu.

"Aha. Jo. Tak… dobře…" řekl chvíli předtím, než se v repráčku ozval hlas jeho táty.

"Itachi?" oslovil syna nejistě.

"Ahoj, tati," pozdravil ho láskyplně. Byl rád, že ho po pár dnech opět slyší. "Řekni si, kdy budeš moct přijet a přijeď," řekl jednoduše.

Deidara se vedle něj pohnul a upíral na něj svůj nechápavý pohled. Opravdu ho pozval k sobě do bytu? Protože to už znamenalo, že jeho PTSD z velké části mizí. Dokáže se vůbec člověk tak rychle vyléčit? Tři roky se stýkal pouze s Kisamem, protože mu jeho otec připomínal mladšího bratra. Viděl, co s Itachim udělal poslední telefonát s tátou. Sice dnešní rozhovor probíhal ve větším klidu, ale co když se Itachi psychicky zhroutí, až otce potká osobně? Rozhodl se, že bude stát po jeho boku. Bude ho držet za ruku, až se otevřou dveře a oba Uchihové stanou naproti sobě tváří v tvář.

"Nevím, kdy bys mohl ty. Já vím, že tě doma zastihnu kdykoli, ale jde mi o to, jestli se na to cítíš. Nejdříve bych mohl už příští úterý, odpoledne mám volno, ale záleží na tobě, jestli to není brzy. Řekni si," pravil se starostí a radostí v hlase.

"No… asi později…" Itachiho nadšení a sebevědomí o trochu kleslo při představě, že by se měl s tátou setkat tak brzy. Nejdřív by si měl zvyknout na pravidelné telefonáty, než ho po letech znovu uvidí.

"Promiň, že na to spěchám, jsem jenom nadšen, že se ti vede líp. Vlastně o tom ještě ani mluvit nemusíme," říkal rozpačitě Fugaku. Byl nervózní a připadal si hloupě a naivně. Jak mu Kisame oznámil, že by se s ním Itachi rád někdy sešel, hned začal plánovat a fantazírovat, jak to celé bude probíhat. Kdyby mohl, sevřel by syna v náručí okamžitě - hned teď.

Itachi se jen vděčně usmál. Rukou vyhledal Deidarovu a pevně ji stiskl. Myslel, že se tím ubrání před slzami, ale spíš to působilo jako spouštěč pláče. Nevzlykal, pouze dával průchod svým emocím. Tak moc tátu miloval a litoval, že s ním ukončil veškeré styky.

"Pozdravuju Deidaru-kun," řekl nakonec, než se oba rozloučili a ozval se jen zvuk sdělující konec hovoru.

"Dobrý?" zeptal se starostlivě blondýn po Itachiho boku. Ruku mu nepouštěl.

"Ještě si na to musím zvyknout," zasmál se Uchiha a setřel si slzy. "Nebýt tebe, nikdy bych nenašel odvahu mu zavolat," pohladil ho po vlasech, kam ho také políbil.

"Já přece nic-" začal Deidara, ale byl přerušen polibkem.

"Zvykni si, že já mám poslední slovo," pošeptal mu do ucha a vtiskl mu polibek na tvář, následně se zase zadíval na pečínku v troubě.