Pod zámkem | Kapitola 5.

Posledního srpna vychází pátá kapitola. :3 Doufám, že se vám povídka líbí, na wattpadu má docela úspěch. :3

Přednastavenou máte i šestou kapitolu, to je prozatím poslední přednastavený článek. Sedmou už mám sepsanou, ale ne zkontrolovanou. Pak místo upírů bude nějaký čas vycházet povídka pro ivanu-chan ♥. Rozhodla jsem se, že z toho udělám malou kapitolovku. Asi. Ještě si to promyslím, protože ta povídka má 21 stran. -.-" Mei neumí psát jednorázovky. ಥ⌣ಥ Smiřte se.

Enjoy ~

---

Deidara se prohlížel ve velkém zrcadle, a přitom každou chvilku těžce vydechl zadržovaný vzduch. Připravoval se na rande se svým přítelem, ale popravdě si vůbec nebyl jistý, jestli chce jít. Těšil se, až se nadýchá čerstvého vzduchu, splyne s davem, pojede tramvají… ale na konci cesty ho čeká kino se Sasorim. Nebyl si jistý, jak by se k němu měl chovat. Co by mu měl vlastně říct? Může se mu svěřit se svými pocity? Může mu říct… o Itachim?

Ten ho teď trápil nejvíc. Od minulého týdne spolu už nepromluvili a zdálo se, že Uchihovi to vůbec nevadí, proto se Deidara netvářil jinak. Rád by ale věděl, co se s ním tak najednou stalo. Dobře si povídali, pak přišel Kisame s nákupem a Itachi byl jako vyměněný. Mohl to být právě Uchihův bývalý kolega, který způsobil změnu chování? Třeba nechtěl, aby zjistil, že se s Deidarou trochu sblížil.

Zavrtěl hlavou a soustředil se jenom na svůj outfit. Nohavice džínů si ohnul do půlky lýtek, kolem pasu si uvázal žlutou károvanou košili, hodil na sebe černé triko a na to tmavě modrou mikinu s šedými rukávy. Tento styl se mu zamlouval. K tomu by si mohl vzít boty, co se podobají těm horolezeckým a bude to zase on. Zase bude vypadat trochu outsidersky, což měl v plánu.

Jeho prohlížení se v zrcadle přerušilo zaklepání. Věděl, kdo stojí za dveřmi, o to víc ho to překvapilo.

Otevřel je a opřel se o futra. Nadzvedl pravé obočí a dával mu jasně najevo, že je zaneprázdněn.

Itachi se na malý moment zasekl, když ho uviděl. Doma chodil jen v triku a teplákách, nikdy ho neviděl takhle vymóděného.

"Co chceš?" zeptal se, když se z Itachiho nic nedostalo.

"Říkal jsem si, jestli bys se mnou nepovečeřel," řekl klidně. V hlavě se mu to ale míchalo a celé tělo se mírně třáslo. Reagovalo tak na Deidarův nový vzhled.

Blondýn se odloupl od futer a ruce založil do zadních kapes. "Aha," kývl hlavou. Očima hledal nějaký záchranný bod, protože ho Itachi rozhodil náhlou změnou chování. Moc rád by mu teď vmetl do tváře, že po uplynulém týdnu ticha má akorát chuť s ním dál nemluvit, ale Uchihova upřímnost a milá stránka mu to nedovolily.

"Je to jako omluva," dodal černovlasý a odvrátil zrak. Cítil se provinile. Ani neměl odvahu to Deidarovi vysvětlit. V takových situacích nedokázal mluvit souvisle, byl hrozně nervózní a nejraději by se propadl pod zem.

"Já už něco mám," vyhrkl znenadání Deidara. Bylo mu Itachiho líto, i když si myslel, že by nemělo. Zaslouží si trochu se trápit. Ale jak mohl, když se černovlásek tváří tak nevinně?

"Jistě. To… chápu." Na malý moment se nervózně zasmál a přesně v tom okamžiku se v blondýnovi cosi pohnulo. Zabolelo ho na hrudi a v břiše se mu rozlétli motýli. Poprvé ho uviděl roztáhnout rty do úsměvu. Bylo to až kouzelné. "Už nebudu rušit…" řekl polohlasem a měl se na odchodu.

"Můžeme," vychrlil ze sebe Deidara, "se najíst, jak se vrátím," nabídl mu. Slyšel svůj vnitřní hlas, jak přímo křičí, aby Itachi souhlasil.

Uchiha se zarazil. Nejen kvůli uskutečnění společné večeře, ale hlavně té druhé části věty, kterou blondýn vyřkl.

"Myslel jsem, že nemůžeš jít ven," konstatoval. Rozhodně mu nebude dělat přednášky. Chtěl jen vědět, jak se k tomu Deidara staví. Jestli nad tímto pravidlem mávne rukou a nebude ho brát vážně, nebo…

"To jenom výjimečně," odůvodnil modrooký a pokrčil rameny. Uchihovi se ulevilo. Neměl žádnou povinnost na něj dohlížet, na ničem takovém se nedomluvili, ale v případě problému by mu měl připomenout, v jaké situaci se nachází. "S přítelem jsme se dlouho neviděli, tak mě pozval do kina," přiblížil svému spolubydlícímu a přidal úsměv. Pak si ale uvědomil, co řekl. A na Itachim bylo znát, že ho to překvapilo.

"Jistě," kývl. To bylo vše, co řekl. Neměl by se cítit sklíčeně. Mělo ho napadnout, že bude mít přítele. Vždyť je tak pěkný, chápavý, veselý a chytrý.

"Tak to není-" zpanikařil Deidara. Uvědomil si, že tímto Itachiho od sebe odehnal.

"Nemáš mi co vysvětlovat," zavrtěl Itachi hlavou. "Však se nic nestalo, ne?" Přesně tak. Nic se mezi nimi nestalo, není tedy důvod cokoliv vysvětlovat.

Černovlasý se zavřel v pokoji a nechal Deidaru stát na chodbě. Ten přešel ke dveřím, do kterých Itachi před třemi sekundami vstoupil, a zaťukal na ně.

"Film končí v pět, takže o půl sedmé stihnu večeři," slíbil mu. Nečekal na odpověď. Už si zvykl na Itachiho zamlklost. Stačilo mu, že ho Uchiha slyšel.

"Nemusíš," odbyl ho tiše černovlasý. Jeho hlas nebyl chladný, ale smutný.

"To se tě tolik dotklo, že jdu ven?" zeptal se sklesle. "Nebo…"

Nebo se bojíš, že ho miluju?

"Táta by neměl radost, kdyby věděl, že jdeš ven," řekl Itachi. "To je vše."

Tohle Deidaru ranilo. Možná chtěl od Itachiho nějaký důkaz, že mu není lhostejný. Že žárlí.

"O půl sedmé počítám se společnou večeří, jasný? Ne, že budeš jíst beze mě!" rozkázal mu. Nehodlal nechat Itachiho se vzdát. Chtěl, aby bojoval o to, co chce. To, že má blondýn přítele, neznamená, že by se měl Deidary stranit a přestat si získávat jeho náklonnost. A tu blondýn celý týden vyžadoval. Možná to bylo tím, že je přes tři týdny zavřený v bytě bez lidského kontaktu nebo jen chtěl důvod opustit Sasoriho. Anebo… se mu Itachi líbí.

Cvakla klika a dveře se otevřely. Blondýn polekaně uskočil, protože se o ně celou dobu opíral rukama.

"Běž, nebo nestihneš kino," přikázal mu Uchiha. "Já nikam neuteču," uchechtl se.

Deidara se začervenal a stydlivě se usmál. Jo. Itachi se mu líbil. Možná se do něj i zamiloval.

Co Deidara odešel, Itachiho přepadl stesk. Jako by měl Deidara odejít a už nikdy se nevrátit. Možná tomu pocitu pomáhal fakt, že šel blondýn za svým přítelem. Ani si nechtěl představovat, jak mu skočí do náruče sotva ho uvidí. Hnusilo se mu to. Jak asi jeho přítel vypadal? Jak se choval? Zaslouží si Deidaru?

Posadil se na pohovku a zadíval se na vypnutou televizi. Jak dlouho nebyl v kině? Když nepočítal ty tři roky, kdy je jenom zavřený v bytě, odhadoval tak když mu bylo nějakých patnáct. Často chodívali na dobrodružné a fantasy filmy, protože je miloval jeho-

Zachvěl se a po těle mu naskočila husí kůže. Nesmí na něj myslet. Už nechtěl čelit tomu sužujícímu pocitu, jako by ho někdo kuchal zaživa. Kdyby se něco podobného stalo ještě jednou, nevydržel by to a asi by vyskočil z okna.

Tak moc ho miloval. Co by dal za to, kdyby tu mohl teď sedět s ním nebo ho podporovat v hokeji, co tolik miloval.

"Uklidni se," pošeptal sám sobě. Přitáhl si nohy k tělu, objal je rukama a hlavu si položil na ně. Záviděl Deidarovi. Jeho život určitě nebyl lehký, a přitom se pořád dokázal usmívat a udělat krok vpřed. Itachi byl opak. Po psychickém zhroucení se už nikdy nedokázal postavit na vlastní nohy. Uzavřel se v tomto bytě, který pro něj zařídil jeho otec. Nepracuje, nevydělává si, je zcela závislý na svém tátovi, se kterým se ani nestýká.

"Kdyby se ti stýskalo, můžeš mu zavolat…"

Tahle vzpomínka ho vyděsila. Co by mu měl říct? Tři roky spolu nemluvili, neviděli se. Po té nehodě se na něj Fugaku díval úplně jinak, a to Itachiho děsilo.

Nemohl v tom domě zůstat, nemohl se dál stýkat s lidmi, ani se svým otcem ne. Bál se, že se to stane znovu. Už nechtěl nikoho ztratit. Venku byl veliký a děsivý svět, který na něj nastražil pasti na každém rohu. Nejdřív přestal komunikovat s lidmi, pak se zavíral do pokoje a několik dní nevycházel. Po prodiskutování s psychiatrem Fugaku nesouhlasil s Itachiho hospitalizací. Udělal pro svého syna vše, co chtěl. Tak mu na žádost pořídil byt a přestal s ním komunikovat. Ale nepřestal se zajímat. Kdykoli mohl, ptal se Kisameho, jak se jeho synovi daří, co dělá, jestli jí zdravě…

"…stačí říct, že ho máš rád…"

Vybavila se mu další vzpomínka z rozhovoru s Deidarou. Opravdu je to tak lehké, jak si blondýn představuje? Jenom vytočit tátovo číslo, říct mu, že ho má rád a zavěsit?

Chodidly se dotknul podlahy. Rukama si přejel po stehnech, aby utřel pot z dlaní. Odhodlával se vstát a dojít pro mobilní telefon, který mu doteď sloužil jen pro komunikaci s Kisamem.

Zvedl se. Kolena se mu třásla, celé tělo se mu třáslo a srdce zběsile bušilo. Při prvních krocích směrem ke svému pokoji se přidržoval nábytku. Opakoval si, že jde napsat esemesku Kisamemu. Potřeboval se přesvědčit, že nejde udělat nic neobvyklého, nic, z čeho by měl mít strach.

Chvějícíma se rukama uchopil malý přístroj. Odemknul ho a zmáčkl aplikaci pro volání. Hned mu vyskočil seznam všech hovorů, které v jeho případě probíhaly jen s jednou osobou. Vyťukal tátovo číslo. Doufal, že si ho za ta léta pamatoval dobře a že si ho otec nezměnil. Když viděl, že mobil skutečně číslo vytáčí, pomalu se snesl na zem. Nohy ho už neudržely. Ještě pár sekund a bude mluvit se svým tátou.

"Uchiha Fugaku, slyším," ozvalo se ve sluchátku, které Itachi ještě ani nepřiložil k uchu. Stále se díval na displej, na čísla zvyšující se s každou vteřinou. Jak uslyšel jeho hlas, zakryl si pusu dlaní a tlumil veškeré vzlyky. Po třech letech znovu slyší svého tátu. "Haló?"

Mladší z Uchihů přiložil mobil k uchu. Nezmohl se na jediné slovo, pouze tiše vzlykal. Nedokázal říct, jestli důvodem byla vzpomínka na Sasukeho, nebo štěstí, že mluví se svým otcem.

"Můžu vám nějak pomoci?" ptal se dál ředitel. Z hlasu Itachi poznal, že je zaneprázdněn a je nerad zbytečně vyrušován.

"Má-mám… tě rád… tati…" Schoulil se do klubíčka, čelem se dotkl podlahy. Vzlyky už v sobě nezadržoval. Táta mu chyběl úplně stejně jako jeho zesnulý bratr.

"…Itachi…?" ozvalo se po pár vteřinách ticha. Nevěřil, že mluví se svým synem. Nevěřil, že to byl Itachi, kdo sám od sebe zavolal. "Itachi, já tebe taky, synku…" řekl mu plačtivě a utřel si pár slz. Mohl jen odhadovat, v jakém stavu se teď jeho syn nachází. Byl to pro něj jistě obrovský a těžký krok, tudíž si nebyl jistý, jak dlouho s ním může mluvit, jak dlouho mu to dovolí.

"Moc se omlouvám…" plakal Itachi. Na podlaze pod jeho hlavou se objevila slaná louže. "…Sasuke…" kníkl tiše. Ruku přesunul zpět na ústa. Dělalo se mu špatně, nemohl se pořádně nadechnout. Jménu svého bratra se tři roky úspěšně vyhýbal.

"To není tvoje vina," chlácholil ho otec. "Za nic nemůžeš, synku. Mám tě moc rád, Itachi, nezapomínej na to. Kdykoli budeš chtít a kdykoli se na to budeš cítit, zavolej mi, ano?"

Jeho syn pouze přikývl. Nic dalšího už říct nedokázal. Sotva popadal dech, hlava se mu z nedostatku kyslíku motala.

"Jsem moc rád, že jsi zavolal. Mám tě rád…" vyřkl poslední slova. Chvilku počkal, jestli mu Itachi nechce taky něco říct, pak zavěsil. Respektoval pocity svého syna.

Hned, jak byl hovor skončen, Itachi se druhou rukou opřel o podlahu, a bylo mu jedno, že stále drží v ruce mobilní telefon. Udělal to. Zavolal svému otci, a přitom mu spadl obrovský kámen ze srdce. Nic se mezi nimi nezměnilo.

Po kině byl Deidara plný dojmů a nadšen z filmu, že ho musel svému příteli celý odvykládat. Jako by celou tu dobu vedle něj neseděl.

"Musíme ještě někdy zajít, bylo to super," řekl Sasori a jednu ruku ovinul kolem Deidarova pasu. Tím ho znejistil a ani o tom nevěděl.

"Nevím, jak dlouho budu…" podíval se na svého přítele ospravedlňujícím pohledem a založil si ruce do zadních kapes.

"Deidaro," oslovil ho naléhavě červenovlásek a natiskl ho na své tělo. "Udělám cokoli, abych mohl zůstat po tvém boku. Prosím…" poslední slovo pošeptal. Mírně naklonil hlavu a pootevřel rty. V ten moment začal Deidarovi blikat alarm a od Sasoriho se blondýn rychle odtrhl. Skoro to vypadalo, že je naštvaný.

"Já už musím jít," vyhrkl ze sebe. Už v jeho blízkosti nechtěl být ani vteřinu. Sasori byl vždycky majetnický, všiml si toho už dříve. Ale teď hrozilo, že nebude respektovat žádné Deidarovo rozhodnutí. Vždyť ani nechápe, v jaké situaci se blondýn kvůli otci nachází.

"Proč ode mě utíkáš?!" křikl Sasori a chytil ho za paži. "Ublížil jsem ti někdy?!"

"Nech toho, jsme na veřejnosti," snažil se ho zklidnit blondýn. Kroutil se, aby se dostal z přítelova bolestivého sevření.

"Na to kašlu, já chci vědět, proč se mi vyhýbáš," už nekřičel, ale stále mluvil hlasitě a lidé se za nimi otáčeli.

"O nic nejde, jenom-"

"Takže o nic nejde? Já jsem nic?! Není to náhodou tak, že chrápeš se svým domácím?!"

V ten moment mu Deidara vrazil pěstí. Jednal impulzivně, co udělal si uvědomil o pár vteřin později. Byl šokován sám sebou, ale nelitoval toho.

"Vůbec mě neposloucháš a nevěříš mi. Jak to má pak fungovat?" zeptal se Sasoriho a rozhodil rukama. Takhle se už dlouho nerozčílil.

"Jsi jenom samej kec," zamumlal Sasori a otřel si bolavou tvář. Napřáhl ruku a ránu mu oplatil. Ale Deidara se jen tak nedal. Jedna pěst ho nemohla srazit na kolena. A když už jejich válka začala, proč se ji nepokusit vyhrát.

Domů se dostal o malinko později, než původně plánoval. V předsíni si vyzul boty a přemýšlel, jak se dostane do koupelny, aniž by si ho Itachi všiml. Do půl sedmé zbývalo patnáct minut. To se stihne převléct a upravit. A hlavně ošetřit rány.

Na večeři s Uchihou se těšil. Měl náladu pod psa, tělo ho bolelo z předchozí rvačky. Potřeboval by se teď někomu vykecat. Pomluvit svého bývalého přítele, nadávat na něj a poslechnout si, že udělal dobře, že se s ním rozešel. Ano, rozešel. Po poslední ráně mu křikl do tváře, že s ním být už nechce, že už toho má dost. A utekl.

Otevřel dveře a zůstal ohromeně stát. Čekal, že ucítí vůni lahodné večeře, vždyť je skoro čas. Že by ho Itachi neposlechl? Opravdu mu tolik vadilo, že měl Deidara schůzku se Sasorim?

Teď s ním o tom ale mluvit nechtěl. Musel se nejdřív trochu vzchopit, umýt špínu, utřít krev a hodit se trochu do pohody. Nemohl vlítnout do jeho pokoje a začít po něm řvát. Musel se nejdřív uklidnit.

Cestou do pokoje však narazil na jednu zásadní nesrovnalost. Dveře od Itachiho ložnice zůstaly dokořán otevřené. To se opravdu nestávalo, Itachi si na své soukromí dával pozor. Že by se něco stalo? Vysvětlovalo by to i tu zrušenou večeři.

Místo do své zamířil do Uchihovy ložnice. Polekal se, když ho viděl sedět u postele s hlavou na kolenou a mobilem v ruce. Poklekl k němu a jemně mu položil ruku na paži. Nechtěl ho vystrašit, ani nechtěl narušit jeho osobní prostor, který byl pro černovláska také důležitý.